Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Já vím, že když už to nemůže být rue Morgue, mělo by se to, ve shodě se zásadami literárního útvaru, odehrávat na jiném, obdobně ominosně pojmenovaném místě. A vrahem by měl být orangutan. Splnit, žel, nemohu ani jedno z toho: z mnoha depresivních míst, která Brno nabízí, si vrah pro svůj čin vybral panelák ve Vlčnovské ulici na Vinohradech (neplést s výstavnou čtvrtí téhož jména v Praze!). Shoda s klasikem jest toliko v tom, že zavražděny, a to brutálním způsobem, byly v onom obydlí v noci ze 3. na 4. února 1989 dvě ženy, 68letá pensistka Marie Š. a její dcera, 34letá pracovnice prodejny tabáku na Kobližné – jíž v té době stranické orgány přezdívaly Gagarinova – Jana L. Ve čtyřpokojovém bytě bylo v onu noc přítomno dalších sedm lidí; ale o těch bude ještě řeč.

Bylo doručeno usnesení o povolení obnovy trestního řízení ve věci únosu Zuzany Vybíralové. Budiž předesláno, že poučení je nesprávné: poškozenému právo stížnosti proti usnesení nesvědčí a to je tudíž pravomocné, protože se veřejná žaloba i obhajoba tohoto práva přímo při jednání soudu vzdaly.

Z rozhodnutí je nejzajímavější pasáž týkající se methody pachové identifikace (MPI), kterou se soud snaží udržet při životě (§ 21):

Soud však v této souvislosti zdůrazňuje, že důvodem pro povolení obnovy řízení nebyla citovaná zpráva Centra pro výzkum chování psů, která v zásadě neříká nic jiného, než že spolehlivost metody pachové komparace není stoprocentní a že se pes může zmýlit. Soud má za to, že takovouto skutečnost si nepochybně uvědomuje i laik, nejen tedy pracovník tohoto centra účastnící se popisovaného testování. Pes totiž není bezvadně fungující stroj, ale živý tvor se všemi přednostmi a nedostatky, a s tímto vědomím je také třeba přistupovat k hodnocení výsledků pachové komparace, které je tedy třeba hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz; jednak tedy jednotlivě, jednak také v rámci veškerých dalších provedených důkazů, tzn. stejně jako např. svědecké výpovědi, které také mohou být lživé či nepřesné, nicméně je nutno s nimi pracovat a nějak se s nimi vypořádat. I za této situace však ještě nikoho nenapadlo, že by s ohledem na nekvalitu některých svědeckých výpovědí nebyl tento důkazní prostředek dále v trestním řízení vůbec využíván. Proto je třeba dle názoru soudu odmítnout doporučení zprávy, aby výsledky pachové komparace nebyly v trestním řízení využívány; je však třeba zdůraznit a připomenout, že tato zpráva se vztahovala k období za platnosti předchozího pokynu policejního prezidenta upravujícího postup při komparaci, takže úvahy soudu zde do jisté míry zaznívají až ex post; pouze do jisté míry pak proto, že soudu není známo, zda rozmisťování pachových konzerv osobou odlišnou od psovoda bude znamenat natolik zásadní změnu, že bude znamenat i změnu postoje Centra pro výzkum chování psů k využitelnosti metody pachové komparace, tedy zda toto bude stále trvat na nepoužitelnosti této metody v trestním řízení. Přitom samozřejmě nelze proti tomuto novému postupu při komparaci, který byl stanoven i pod vlivem této zprávy, kdy pachové konzervy umisťuje osoba odlišná od psovoda, nelze namítat zhola nic; soud se pouze nedomnívá, že by tento postup zaručoval přelomově vyšší spolehlivost této metody, ale nepochybně takto budou odstraněny pochybnosti o ovlivnění psa psovodem, i když nikdo přesně neví, zda vůbec a jak k němu dochází, což lze jen přivítat. Závěrem této pasáže ještě soud k předmětné zprávě dodává, že vůbec nepochybuje o tom, že pokud by nyní proběhlo nové testování (i dle předchozího pokynu policejního prezidenta), byly by výsledky testování zcela jiné, resp. rozhodně by nebyly stejné; nikoli tedy 25 oproti 15, ale např. 30 oproti 10, a při dalším testování např. 20 oproti 20 nebo 38 oproti 2. Otázkou také je, zda lze vůbec očekávat skóre 40:0. Soud tedy není přesvědčen o smysluplnosti takovéhoto testování, resp. o tom, že by naznačené dalekosáhlé závěry bylo možno přijímat po jediném testovacím procesu, je však přesvědčen o využitelnosti této metody, ovšem s tím, že výsledky pachové komparace budou přijímány s určitou opatrností a že budou zpravidla hrát roli důkazu, který může mít svůj význam pouze mezi důkazy jinými, pouze jako součást důkazního řetězce.

Tato úvaha arci správná není. Představme si, že by existovalo neomylné orákulum, trestněprávní – smíme-li si k tomu účelu vypůjčit termín z Kristiánovy kroniky – panna hadačka jménem Libuše, která by znala odpověď na každou otázku, tedy např. i kdo je pachatelem určitého zločinu. Soud by ovšem s Libuší nemohl komunikovat přímo, nýbrž informace od ní by mohl získávat jedině prostřednictvím policejního specialisty, který by odpověď panny na položenou otázku zaznamenal do protokolu a na jeho základě pro trestní orgány zpracoval odborné vyjádření z oboru policejní orakologie.

Již z prvotní analysy tohoto fiktivního modelu je patrno, kde tlačí procesní bota: soud nemůže psa sám vyslechnout, ale je plně odkázán na psovoda, který jeho zjištění tlumočí, přičemž nepřezkoumatelnost výsledku methody významně zvyšuje risiko, že policista nebude tlumočit, co pes skutečně zjistil, ale co zjistit podle přání policie měl, a to prakticky bez nebezpečí eventuálního vlastního postihu, protože podvod nelze prokázat; v nejhorším případě se řekne, že pes se tentokrát – ovšemže naprosto výjimečně! – spletl.

A pozor, co je nejdůležitější: kdyby methoda pachové identifikace fungovala, nemohlo by se nikdy stát, že by testování schopností psů universitou dopadlo takovým fiaskem. To lze vysvětlit jedině domněnkou, že za roky fraudulentní aplikace methody psi zdegenerovali natolik, že shodu pachu neumějí stanovit, ani když se psovod nijak neovlivňuje: jediné, co umějí, je, tak jako chytrý kůň Hans, plnit přání člověka-psovoda (což, mimochodem, nedávno v debatě na TV Prima potvrdil i bývalý kriminalista Jiří Markovič).

Z toho vyplývá i závěr o nevylepšitelnosti této methody: rozhodně nepostačí, aby se psovod o poloze pachové konservy v radě a žádoucím výsledku nedozvěděl. V takovém případě by pes negeneroval žádné použitelné výsledky, protože, jak předesláno, pokud by MPI fungovala a byla pouze zneužívána, nelze vysvětlit výsledek nezávislé komparační studie. Záchrana methody by tudíž předpokládala vycvičit psy nově, zajistit, že psovod nebude rozmístění konserv skutečně znát (k čemuž je absolutní nezbytností účast obhájce, v současné době vášnivě – a z dobrého důvodu – policií odmítaná), že psi nebudou odměňováni tak jako dosud, že methodu budou provádět vždy nejméně dva různí psi s různými psovody, a že schopnost psů pach porovnávat bude pravidelně ověřovat nezávislý double-blind test, takový, jaký byl proveden v r. 2013.

Rozhodně nepostačí, aby výsledek MPI posuzovaly soudy s reservou, jak usnesení naznačuje, protože z justiční praxe je známo, že na rozhodnutí mají vliv (občas zásadní) i takové důkazy, které by soud neměl brát příliš vážně. To je běžně používaný psychologický trik, který příkladmo v USA vedl k tomu, že se porota ovlivněná důkazem, o němž bylo později rozhodnuto, že je procesně nepoužitelný, bez výjimky vyměňuje a dokazování startuje znovu.

Nejvyšší soud z podnětu Nejvyššího státního zástupce zrušil obě předchozí rozhodnutí v kause Resistance Women Unity (týká se toliko lehčí zločinecké skupiny) a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Usnesení zatím nebylo doručeno, ale už teď se těšíme na ústavní stížnost; a když to nevyjde, nevadí, vždyť není kam spěchat, k domnělé trestné činnosti došlo přece docela nedávno, v letech 2008–9.

Dnes vyhlášeným nálezem vyhověl Ústavní soud, v senátu s předsedou a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem, naší ústavní stížnosti ve věci knižního vydání Hitlerových projevů. Jsme příjemně překvapeni kvalitou argumentace i dosahem jednotlivých závěrů, které Ústavní soud v nálezu postuloval.

Předně bylo judikováno, že je zásadně přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného, aniž by bylo třeba čekat na skončení trestního řízení.

Dále – a to nás překvapilo nejvíc – soud vyložil extensivně překážku rei iudicatæ, resp. zásadu ne bis in idem, zakotvenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a významně tak omezil možnost Nejvyššího soudu vyhovět dovolání v neprospěch obviněného. Podle tohoto ustanovení je nepřípustné změnit pravomocný zprošťující rozsudek jinak než v situaci, že nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ačkoli to Ústavní soud nevyslovil přímo, takovou novou skutečností nebo podstatnou vadou předešlého řízení není jiný hmotněprávní náhled dovolacího soudu (příkladmo na vinu obviněného), což fakticky znamená, že z dovolacích důvodů je nejvyššímu státnímu zástupci brojícímu proti rozsudku v neprospěch zproštěného k disposici pouze zúžená škála zahrnující zmateční vady podle § 265b odst. 1 písm. a) a b) TrŘ, arci pouze tehdy, že vada je podstatná a mohla ovlivnit rozhodnutí. Ostatní dovolací důvody jsou obviněnému již z podstaty věci ku prospěchu nebo narážejí na mantinely shora citovaného ustanovení Úmluvy.

Pokud jde o argumenty naší ústavní stížnosti, s těmi se Uhlířův senát vesměs ztotožnil a judikoval, že:

  • není přípustné, aby dovolací soud zrušil z podnětu dovolání v neprospěch obviněného napadený rozsudek z důvodu vady dokazování, nota bene takové, kterou namítal obviněný;
  • dovolací soud je striktně vázán dovolacími důvody obsaženými v dovolání a to si nesmí podle své představy jakkoli doplňovat a dotvářet;
  • nejvyššímu státnímu zástupci v trestním řízení nesvědčí základní právo na spravedlivý proces; a tudíž
  • námitku hrubého nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, stejně jako další ústavní nekonformitu namítající argumenty, má k disposici toliko obviněný, nikoli v jeho neprospěch se dovolávající nejvyšší státní zástupce.

Stejně jako nám přišlo Ústavnímu soudu absurdní, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek z důvodu podjatosti znalce, tedy pro důvod, který jsme a limine namítali my a se kterým obžaloba nesouhlasila.

Vyhráno přirozeně ještě není, i když prostor, jak vyhovět dovolání (a nedělejme si iluse, že tři komunističní soudci senátu 8 Tdo by nevyhověli třeba jen prázdnému listu papíru, pokud by jim ho Pavel Zeman za dovolání označil), má Nejvyšší soud notně zúžený a prostor pro naši protiargumentaci je naopak relativně široký. Důležité je, že Ústavní soud naznačil ochotu znovu meritorně projednat naši ústavní stížnost, bude-li zprošťující rozsudek opět zrušen (§ 45).

My nyní můžeme argumentovat jednak právem na zákonného soudce, rozhodl-li by se Nejvyšší soud odchýlit od precedentu v případu Mein Kampf, aniž by si to předem dal posvětit velkým senátem podle § 20 SoudZ, jednak tím, že odchylný právní názor dovolacího soudu ke zrušení zprošťujícího rozsudku nepostačuje (pro shora vysvětlený rozpor s Úmluvou). A samozřejmě, jakmile nález dorazí, vzneseme vůči třem komunistickým soudcům Nejvyššího soudu další námitku podjatosti, opřenou o závěry nálezu, a po jejím zamítnutí podáme další ústavní stížnost, protože se, na rozdíl od soudce Tomáše Lichovníka, domníváme, že konečným arbitrem vlastní nepodjatosti nemůže být ten, vůči němuž je její nedostatek namítán.

Z úterního veřejného zasedání, při němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal návrh na obnovu řízení v mediálně sledovaném případu Michala Šnajdra, přinášíme zvukový záznam ([1], [2]).

Kdo z čtenářstva by se snad podivoval, jaký že kabrňák je ten Ladislav Faltýnek, díky jehož nezměrné odvaze se dostal M. Šnajdr na svobodu, měl by vědět, že tklivé vyprávění řečeného hrdiny, který dle vlastních slov o únosu vůbec nevěděl, jen mu byl nechtěně nápomocen, je už zhruba třetí versí narativu, jemuž s R. Cholenským privátně přezdíváme Budulínek, tzn. Budulínek V3.0. Ona pohádka se má k realitě zhruba jako Slovanská epopej k české národní historii. Stačí projít si jednotlivé, ve spisu obsažené důkazy, a vyprávěnka se zhroutí jako domek z karet.

Faltýnek samozřejmě věděl, co se chystá a na čem se podílí, a prohlásit se za oběť vyžaduje v jeho případě celkem vydatnou porci drzosti. Že se rozhodl změnit výpověď na popud družky a hryzajícího svědomí, mějme za produkt básnické licence: skutečným důvodem bylo, že se dozvěděl, nejspíš přímo ze čtvrtého dílu našeho seriálu, publikovaného shodou okolností dva týdny před jeho doznáním, znepokojivou věc, totiž že na veřejnost pronikla jména dvou dalších pachatelů, Tomáše Salveta a Vladimíra Zavadila, a že jsme na stopě dalšímu, Josefu Ševčíkovi. Snadno si spočítal, co se stane, když někdo z těchto osob začne vypovídat – což V. Zavadil skutečně posléze učinil – a Faltýnek, odsouzený v prvním procesu k pěti letům, tak může s ohledem na svou trestní minulost a na zapojení do únosu počítat circa se zdvojnásobením tohoto trestu.

Proto vymyslel svou vlastní versi, ve které je nevinen bezmála jak polní lilie, a s tou seznámil bývalého obhájce M. Šnajdra Petra Nováka, jehož znal od soudu. Novák mu uvěřil, my nikoliv, protože v jeho vyprávění nesouhlasila celá řada okolností. Zda mu uvěří policie, bude věcí dalšího vývoje, například toho, zda po Zavadilovi začne vypovídat i některý další pachatel.

Avšak svět chce být klamán, a nedivili bychom se, kdyby Faltýnkovy fabulační vlohy využila bulvární media, jež se v mezidobí případu chopila se sobě vlastní iniciativou a dokázala už ze Šnajdra učinit moderní obdobu hraběte Monte Cristo, který v cele dnem i nocí studoval svůj spis, až narazil na jména těch, kdo se únosu dopustili. Což přímo volá po kvalitním filmovém zpracování, určitě více než fadní realita, v níž figuruje database MariaDB, něco přes tři a půl tisíce řádků v Pythonu a tento minipočítač, na němž byli pachatelé únosu loni v květnu, zhruba po dvou týdnech práce, odhaleni:

Podkategorie