V minulém díle našeho seriálu historek z kroměřížského podsvětí jsme sice slíbili, že odhalíme identitu pachatelů únosu Zuzany Vybíralové, leč cítíme, že než k tomu přistoupíme, je třeba se aspoň krátce zastavit nad tím, jakou roli hráli v celém případu státní zástupci. Bez nich, jak je každému právně orientovanému čtenáři jistě jasné, by případ tak obludného selhání policie nemohl proběhnout. Ukážeme si proto několik dokumentů a povíme si, kdo je kdo. Můžeme slíbit, že pro nikoho z těch, o nichž hodláme psát, to nebude příjemná četba.

V kause hráli v přípravném řízení roli dva státní zástupci, Roman Kafka ze zlínské pobočky brněnského KSZ, miláček medií a Bradáčová v kalhotách, a Ivan Hrazdira z Brna. Oba věděli, že policie účelově stíhá tři nevinné, přesto proti tomu ani jeden nezasáhl, ba dá se říct, že korupci aktivně pomáhali.

Začněme Kafkou. Policie, jak je jejím zvykem, před uzavřením vyšetřování provedla důkladné vyčištění spisu, aby se obhájcům nedostaly do rukou žádné důkazy svědčící ve prospěch jejich klientů, arci neprovedla to dost důkladně, a na světlo světa tak vyšel tento návrh. Z něj vyplývá, že policista Jan Ovčáček, v té době už na dlouhodobé stáži z brněnské expositury ÚOOZ ve Zlíně, se do případu ihned po únosu aktivně zapojil a tlumočil svým kolegům, formou úředních záznamů (ty přirozeně v trestním spisu nejsou), co údajně poškozená vypověděla.

Dozvídáme se tak třeba to, že okamžitě po únosu označila za pachatele Šnajdra, protože poznala jeho parfém – což, mimochodem, už nikdy neopakovala, ani na policii, ani před soudem – a také, že Šnajdr se Šprňou spolu před ní nekomunikovali, protože by jejich hlasy dokázala identifikovat. Jenže proč potom prováděla policie hlasovou rekognici, s výsledkem, že poškozená jako jednoho z pachatelů podle hlasu označila Šnajdra? Buďto Šnajdr v autě mlčel, a pak si beruška vymýšlí, anebo nikoli, a potom řečená lhala Ovčáčkovi. Třetí možností je, že Vybíralová nic takového nikdy Ovčáčkovi neřekla, a v takovém případě by ovšem bylo povinností státního zástupce, jakmile to zjistil, iniciovat jeho stíhání za zfalšovaný úřední záznam, protože ve hře není nic menšího než zneužití pravomoci ve třetím odstavci a následně křivé obvinění ve formě návodu.

Roman Kafka arci neučinil ani jedno z toho, a v dalších podáních už suverenně tvrdil, že výpovědi poškozené jsou konsistentní a věrohodné.

Podobný případ je Ivan Hrazdira. I ten věděl, jak se věci mají, a v jednu chvíli mu dokonce došla s Ovčáčkem trpělivost a nařídil, že se věc předá ze Zlína do Brna; poté ovšem, i když mu stejně jako Kafkovi muselo být jasné, že jediným dosud dopadeným pachatelem je Faltýnek a všechno ostatní jsou Ovčáčkovy zpravodajské hry, resp. akt pomsty, bez uzardění u hlavního líčení navrhl Šnajdrovo odsouzení.

Obrázek, který tu před námi nadmíru plasticky vyvstal, věru není pro státní zastupitelství lichotivý. Zkorumpovaná policie stíhá nevinné a státní zástupci tomu sekundují. Co že to říkal ten nejmenovaný premier v demisi, jak se kvůli tomu všichni justiční koryfejové tolik čílili? Že se u nás dá objednat trestní stíhání? Ovšemže má pravdu! Kdo nevěří, ať se zeptá Kafky, Hrazdiry, Pišoji, Minkse, anebo kohokoli jiného, kdo pomáhal Janu Ovčáčkovi jeho hanebný záměr realisovat.

(Pokračování příště)

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)