Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Byla to tehdy před dvanácti lety pořádná ostuda, když bývalý komunistický prokurátor soudruh Arif Salichov zastavil trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Bezdůvodně – jen proto, že, stejně jako na Západě, nelze mít ani v zemi postkomunistické ve vládě trestně stíhaného člověka; jediný rozdíl je v tom, že na západ od Šumavy se takový jedinec z vlády vypoklonkuje, kdežto zde se justici přikáže, aby trestní stíhání zastavila. Načež justice poslušně zasalutuje a vykoná potřebné, bez ohledu na platné právo, jen proto, že si to exekutivní vrchnost přeje. Mnozí se styděli, mnozí poukazovali na to, že čunkiáda dále oslabila špatný obraz justice ve veřejnosti; ta se ostatně už tedy dělila na ty, kteří jí důvěřovali, a ty, kteří už u soudu někdy byli. A mnozí byli přesvědčeni, že hanebnost, kterou nedávno zesnulý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera zosnoval a na jeho pokyn mašinerie státního zastupitelství realisovala, se už nikdy nebude opakovat.

Oba viníci, Salichov i Kučera, mezitím (nepotrestáni) zemřeli, avšak jejich duch, dalo by se říct, kráčí dál. Procesně se minulý týden vlastně nic nestalo: genese rozhodnutí, jímž má být ukončeno přípravné řízení ve věci dotačního podvodu za Čapí hnízdo, postoupila do další fase, dozorový státní zástupce sepsal jeho koncept a ten předložil ke schválení. Obsahem tohoto dokumentu má být rozhodnutí o zastavení trestního stíhání všech obviněných. Opakujeme, že z hlediska trestního řádu se řízení neposunulo ani o paragraf, ba ani o odrážku, a absolutně nebyl důvod seznamovat se vznikem konceptu veřejnost. Na věci je nejdůležitější právě to, že zainteresované osoby pocítily nutnost onu skutečnost mediím intimovat: tedy, jak napsal Marshall McLuhan, medium bylo zprávou, anebo, jak by poznamenal Michel Foucault, je třeba zabývat se důvody, proč byla taková zpráva tiskovým mluvčím Městského státního zastupitelství v Praze vydána právě v tu dobu, právě za takových okolností a právě v takové podobě.

Otázka viny premiera ohledně dotačního podvodu je fakticky poměrně jasná: obviněný věděl, že jeho projekt na dotaci nemá nárok, a s cílem přesto se k ní dostat zkonstruoval fiktivní osamostatnění akciové společnosti provozující farmu. Ta arci nikdy jeho koncern neopustila, šlo než o průhlednou habaďůru na schvalující orgán, jenž, pokud by se jen trochu snažil, musel by skutečný stav věci prohlédnout a dotaci zamítnout, už proto, že projekt by bez externího financování nemohl být životaschopný. Externí financování arci zajištěno bylo, částečně fingovanou reklamou holdingových společností, částečně z úvěru, za který ručil koncern.

Prokázat Andreji Babišovi úmysl, přinejmenším nepřímý, tedy že věděl o tom, že páchá podvod, a byl s tím srozuměn, nemusí být zcela jednoduché, zvlášť jestliže jeho oddaní zaměstnanci udělají vše, aby vinu vzali (nikoli bezúplatně, pochopitelně) na sebe, ovšem důvod pro zastavení trestního stíhání určitě dán není a obžaloba by mohla u soudu uspět.

Kdo byl Pavlem Kučerou úspěšné Operace Šaroch? To zatím nelze určit, první podezřelou je jistě ministryně spravedlnosti Marie Benešová, na niž ukazují okolnosti, za nichž do ministerského křesla usedla: připomeňme, že svého předchůdce Jana Kněžínka nahradila v časové souvislosti s návrhem na podání obžaloby a je nasnadě hypothesa, že Kněžínek musel odejít, protože odmítl udělat, co po něm jeho nadřízený žádal, kdežto Benešová to vykonat přislíbila. Na druhou stranu tento druh zákulisních manipulací nebyl nikdy Benešové vlastní a i když nikdy není pozdě začít, nezdá se nám, že by právě ona byla hlavním viníkem: je tu ostatně risiko, že Babiš padne, jeho podřízení začnou mluvit a Benešové se stane to, čemu se chtěl vyhnout Kněžínek. Spíše bychom proto tipovali na návštěvu tajemných mužů z bezpečnostní divise Agrofertu, kteří státnímu zástupci vysvětlili různé eventuality, které ho mohou v budoucnu čekat: od pense v luxusu na vlastní jachtě na moři (vzor Janoušek) po náhlou nepříjemnost ve formě sebevraždy vlastní zbraní (vzor CZ 83, ráže 7,65 mm).

Nespekulujme; spokojme se s konstatováním, že fakt, že Šaroch nerespektoval policií zpracovaný návrh obžaloby a rozhodl se pro zastavení důvodného trestního stíhání, přináší další nepříjemné svědectví o tom, v jakém stavu je dosud tato společnost a jak málo se justice za dvanáct posledních let posunula vpřed. Tedy, že stále vězí po uši v bahně postkomunistického bezpráví a selektivní spravedlnosti, zvláštního práva pro vyvolené.

Bývalý soudce-fetišista Jan Kašpar, který si nemohl pomoci a když viděl cizí peněženku, musel ji ukrást, jest nám znám již z doby svého coming-out-u. Zapuďme chuť lacině si zavtipkovat poukazem na to, že podobné úchylky jsou ve veřejném životě častější a že známe i takové, kteří když vidí dotaci, jsou zachváceni obdobnou kompulsivní poruchou a musejí čerpat, třebaže dobře vědí, že na ni nemají právo (a že jsou takové případy chorobné čerpavosti ve vyšších společenských vrstvách rozšířenější než chřipka!), a věnujme se jiným než medicínským aspektům věci. Kašparův případ měl totiž pokračování před Ústavním soudem, u něhož se onen domáhal zastání před zásahem spočívajícím v tom, že mu rejstřík trestů odmítal, přesně v souladu s dikcí zákona, vydal čistý výpis. Kašparovi, jenž nyní působí v advokacii (kde se jeho úchylka ztratí), bylo vyhověno, an Ústavní soud naznal, že je pitomost, když Nejvyšší správní soud jeho žalobu odmítl s odůvodněním, že se měl domáhat nápravy cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti, a měl jej poučit, jak správně žalovat. Více než majoritní votum nám konvenuje disent Vojtěcha Šimíčka, a ještě spokojenější bychom byli, kdyby Ústavní soud předložil věc rovnou svému plenu, protože vázat obsah výpisu z rejstříku trestů na ukončení léčby je nesystémový nesmysl.

Než bude znovu rozhodnuto, bude Kašpar jistě již dávno vyléčen, takže případ dospěje ke šťastnému konci, nicméně obecně máme za neblahé, je-li procesní právo vystavěno v podobě labyrinthu, v němž se nemůže orientovat nakonec už ani soud, který jej svou judikaturou vytvořil. Poněkud nám to arci připomíná ony archetypální středoškolské vyučující, již tvrdili, že za jedna neumí nikdo, za dvě oni sami, za tři pan inspektor, za čtyři ti nejlepší ze studentů a za pět všichni ostatní.

Soudce Jiří Lněnička obdržel za svůj komentář k rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání obžaloby ve vleklém případu Lukáše Nečesaného, výtku od předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala.

Jakkoli je to výtka oprávněná, máme přesto určité výhrady k možnosti takovou sankci uložit (a mediálně komentovat). Podle ustanovení § 88a zákona o soudech a soudcích platí, že drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování může orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci, předsedovi soudu, místopředsedovi soudu, předsedovi kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu vytkne, je-li to postačující.

Toto oprávnění svědčí tedy těm kárným navrhovatelům, kteří jsou sami orgánem státní správy soudů, což znamená, že tak může učinit ministr spravedlnosti a předsedové soudů u sobě přímo nebo nepřímo podřízených soudců, nikoli ovšem president republiky nebo ombudsman. Tato úprava ovšem zároveň znamená, že se nekoná žádné kontradiktorní kárné řízení, ve kterém se soudce může případně obhájit, ale oprávněný orgán rozhodne – a proti výtce není obrany: nelze podat ani odpor, ani se odvolat, rozhodnutí o výtce je pravomocné, definitivní a neměnné.

S ohledem na to, že důtka je jedním z kárných opatření, a to nikoli nejmírnějším (tím je upuštění od potrestání, kdy sankce uložena není, ale už s ohledem na veřejné projednání věci má takový výsledek řízení pro soudce negativní dopad), domníváme se, že stávající úprava není ústavně konformní, protože zasahuje do principu dělby moci ve státě: jakkoli výtka kárného žalobce nemá žádné přímé důsledky, je dehonestující a lze si snadno představit situaci, kdy s ní soudce nesouhlasí a preferoval by projednání obvinění z deliktu v řádném procesu; to je mu však de lege lata upřeno.

Toto ocenění by mělo být uděleno už v červenci, avšak dozvěděli jsme se o něm až nyní a s omluvou je tudíž se zpožděním udělujeme jako cenu srpnovou; slavnostně tak vyhlašujeme, že laureátem prestižní ceny našeho blogu Osel měsíce za měsíc srpen se stává pražský advokát Pavel Kožoušek, který svému klientovi Igoru Ševcovovi, známému díky stíhání pro podezření z pokusu o zapálení domu ministra obrany Stropnického, poradil podat žalobu na stát až po skončení přestupkového řízení. Ta byla zamítnuta, any se tyto nároky promlčují v šestiměsíční subjektivní promlčecí době; jde patrně pouze o náhradu nemajetkové újmy, ostatní nároky uspokojilo ministerstvo spravedlnosti dobrovolně. Prvně jmenovanému pitomci k významnému ocenění spojenému s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů blahopřejeme.

Osud Ševcovova nároku je patrně zpečetěn, přesto se, for the sake of argument, můžeme pokusit o analysu procesní situace, do níž osel-advokát svého klienta dostal. Předně lze asi vyloučit možnost, že by Ústavní soud vyslovil nepřiměřenost oné lhůty; to mohl ve své judikatuře učinit již nesčetněkrát a dosud nikdy k tomu nepřistoupil, byť se nad relativní krátkostí lhůty, zdvihna institucionální prostředník, již byl pozastavil.

Zbývá tedy argumentum, že dokud nebylo přestupkové řízení skončeno, nedokázal Ševcov stanovit výši požadované náhrady, protože tu mohlo významně ovlivnit, zda se dopustil nebo nedopustil aspoň přestupku. To je v souladu s názorem Nejvyššího soudu (např. 30 Cdo 1747/2014 a 30 Cdo 461/2015), že povinností žalobce v náhradovém řízení je snést srovnatelné případy (a že tedy ve vztahu k judikatuře tu neplatí zásada iura novit curia), a bez vědomosti o tom, zda šlo nebo nešlo o přestupek, to může být skutečně nemožné. Proti tomu ovšem stojí názor Ústavního soudu (IV. ÚS 2338/18, § 31), že žalobce v těchto případech nemusí vysvětlovat, jak k žalované částce dospěl.

Přesto nevidíme Ševcovovu posici jako příliš nadějnou: nezapomínejme, že soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodující o těchto žalobách jsou v prvé řadě zaměstnanci žalované a až ve druhé řadě, pokud vůbec, nezávislými arbitry rozhodujícími spor mezi stranami: a stát umí být prostřednictvím ministerstva spravedlnosti velmi vděčný a jejich vstřícnost ocenit např. v podobě urychleného, odborným kvalitám neodpovídajícího karierního postupu (Markéta Jirásková, Pavel Riedlbauch, Vít Bičák, Jan Passer, jakož i mnozí jiní bývalí soudci tohoto soudu rozhodující – shodou okolnosti téměř vždy ve prospěch státu – o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb.).

V případě, že I. Ševcov neuspěje, zbývá mu jedině žaloba na svého advokáta, ale ani tam nejsou jeho vyhlídky optimistické, už proto, že v této zemi neexistuje ani jeden advokát, který by se z obavy před kárnou odvetou České advokátní komory odvážil jeho zastoupení převzít; no a tak si tady žijeme…

Jedním ze znaků zaostalosti této společnosti je prevalentní, inveterátní neúcta k trestním orgánům, jež bdí ve dne nad naším klidem na práci, v noci pak nad naším pokojným spánkem, ani jedno z čehož nesmí býti narušeno ni činem, ni slovem – tedy zejména ne slovem, protože z neuváženého výroku vyřčeného, případně nasprayovaného na transparentu, se stane neuvážený čin, než bys řekl A.C.A.B.

Jen díky okamžitému zásahu tvrdé ruky zákona se podobnému nedozírnému důsledku podařilo zabránit na loňském pochodu Prague Pride, kde jedna z účastnic proti akci protestujících vystavila transparent s nápisem Fuck Gender, Take a Molotov, Burn the Police, což bylo bdělými orgány činnými v trestním řízení přeloženo a poté promptně správně vyhodnoceno jako mimořádně nebezpečný přečin podněcování, načež mladistvá delikventka, jistá Markéta Juřicová, známá též pod uměleckým pseudonymem Beltza Gorria, byla pohnána před soud. Ten se koná příští úterý v Karviné, neb šlo o osobu v době provinění ještě mladistvou.

Aby si laskaví čtenáři dokázali učinit představu, jak obrovským nebezpečím je transparent s obdobným textem, ocitujme závěrem pasáž z usnesení, jímž státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1 Karolína Fialová zamítla stížnost obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání:

[…] Jedná se o jednoznačný slogan. Jak je shora uvedeno, nezáleží na formě projevu a nemusí jít ani o podněcování přímé a rovněž tak není podstatné, že projev nebyl určen konkrétnímu subjektu. Naopak v tomto případě tím, že byl transparent nesen po delší dobu a v průvodu, mohlo se s ním seznámit velké množství různých osob, kdy obecně v jakýchkoli shromážděních vícero osob se nacházejí různé skupiny i individuality, které naopak mohou snadněji v davu reagovat na podněcující slogany. Navíc se v davu projevují různé emoce, čehož si musela být obviněná plně vědoma. Je tedy jednoznačné, že obviněná podněcovala k použití tzv. molotovova koktejlu k útoku na policisty, kteří se, jak je shora již uvedeno, na místě rovněž nacházeli, přičemž slogan byl dostatečně určitý a není podstatné, že např. neoznačoval přesně konkrétního policistu či policejní součást.

Ovšem: nápisy na transparentech je přece zvykem brát doslova (uvažme, co by se mohlo stát, kdyby přestupnice na svém banneru vyzvala policisty příkladmo k tomu, aby se šli vycpat, případně se spokojila se stručným, nicméně osvědčeným Fuck the Police!).

Díky, díky vám, chlapíci stateční!

Podkategorie