Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Protože zatím nemáme k disposici usnesení, jímž se trestní stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové v kause Čapí hnízdo obnovuje, bylo by nezodpovědné pouštět se do jeho komentování; omezme se tudíž na dvě poznámky.

Za prvé, nedomníváme se, že bude nutné žádat o nové vydání A. Babiše k trestnímu stíhání. Pravomoc nejvyššího státního zástupce rušit usnesení o zastavení trestního stíhání představuje mimořádný opravný prostředek sui generis, a je tak třeba postupovat analogicky k situaci, že by toto rozhodnutí bylo zrušeno např. povolením obnovy řízení. V takovém případě se, stejně jako u všech mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, ruší původní rozhodnutí s účinky ab origine, tedy jako by nebylo nikdy vydáno, a to, co jeho domnělá právní moc způsobila, nebývá zpravidla takového druhu, aby to vyžadovalo zvláštní postup – za normálních okolností nejsou ve hře žádná v dobré víře nabytá práva, jak tomu běžně bývá v civilních sporech; i proto je úprava § 174a TrŘ velmi kusá. Není tedy správný právní názor, že rozhodnutí Pavla Zemana je ekvivalentní pokračování v přerušeném trestním stíhání; taková analogie není na místě.

Za druhé si nejsme zcela jisti, zda není rozhodnutí o nestíhání stáda Babišových bílých koní předčasné. Nešlo, snad s výjimkou Babišova syna, o osoby stižené duševní poruchou a všichni věděli, co dělají, jestliže se k roli bílého koně propůjčují. Nelze presumovat, že by věděli, co s jejich podpisy Babišovi lidé udělají, ale není vyloučeno, že minimálně někteří z nich o tom povědomost měli a že si dobře uvědomovali, že skutečné nebo fiktivní vyčlenění Čapího hnízda z holdingu je účelový, fraudulentně motivovaný krok. Proto bychom měli za vhodnější, kdyby jejich vinu, zejména z hlediska možného naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu, posoudil soud.

Převeliké divení, následované již z Bible známým obligatorním pláčem a skřípěním zubů, nastalo v kause Lukáše Kuzmiaka, který poté, co pozbyl a poté dálkově nalezl svůj notebook, pojal vpravdě velkolepou myšlenku vystavit na svém blogu fotografie nových majitelů téhož.

Pročež něco bezplatného poučení: 1. Nový majitel ukradené věci nemusí být nutně zlodějem, takže chceme-li mu přičíst krádež, měli bychom zvážit, zda se nemýlíme – a i kdybychom měli pravdu, zda budeme schopni svou domněnku prokázat u soudu. 2. I kdyby nový majitel zlodějem byl, zásah, který mu publikací jeho podoby, případně dalších osobních údajů, způsobíme, nesmí být vůči aktu krádeže disproporční.

Máme podobnou situaci, ke které došlo u naší první řady Nevyšetřovatelů. Syrovátkový král Josef Štolfa, jeden z organisátorů únosu, nás žaluje na ochranu osobnosti, požádav soud, aby nám uložil povinnost poskytnout mu omluvu a relutární satisfakci ve výši 30 tisíc korun. Nepochodí, arci toliko proto, že jeho pověst hodonínského výběrčího výpalného i podíl na únosu Zuzany Vybíralové umíme prokázat, dnes již velmi solidními důkazy, a že náš výsměšný text není zjevně nepřiměřený skutečnému stavu věci.

Byla to tehdy před dvanácti lety pořádná ostuda, když bývalý komunistický prokurátor soudruh Arif Salichov zastavil trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Bezdůvodně – jen proto, že, stejně jako na Západě, nelze mít ani v zemi postkomunistické ve vládě trestně stíhaného člověka; jediný rozdíl je v tom, že na západ od Šumavy se takový jedinec z vlády vypoklonkuje, kdežto zde se justici přikáže, aby trestní stíhání zastavila. Načež justice poslušně zasalutuje a vykoná potřebné, bez ohledu na platné právo, jen proto, že si to exekutivní vrchnost přeje. Mnozí se styděli, mnozí poukazovali na to, že čunkiáda dále oslabila špatný obraz justice ve veřejnosti; ta se ostatně už tedy dělila na ty, kteří jí důvěřovali, a ty, kteří už u soudu někdy byli. A mnozí byli přesvědčeni, že hanebnost, kterou nedávno zesnulý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera zosnoval a na jeho pokyn mašinerie státního zastupitelství realisovala, se už nikdy nebude opakovat.

Oba viníci, Salichov i Kučera, mezitím (nepotrestáni) zemřeli, avšak jejich duch, dalo by se říct, kráčí dál. Procesně se minulý týden vlastně nic nestalo: genese rozhodnutí, jímž má být ukončeno přípravné řízení ve věci dotačního podvodu za Čapí hnízdo, postoupila do další fase, dozorový státní zástupce sepsal jeho koncept a ten předložil ke schválení. Obsahem tohoto dokumentu má být rozhodnutí o zastavení trestního stíhání všech obviněných. Opakujeme, že z hlediska trestního řádu se řízení neposunulo ani o paragraf, ba ani o odrážku, a absolutně nebyl důvod seznamovat se vznikem konceptu veřejnost. Na věci je nejdůležitější právě to, že zainteresované osoby pocítily nutnost onu skutečnost mediím intimovat: tedy, jak napsal Marshall McLuhan, medium bylo zprávou, anebo, jak by poznamenal Michel Foucault, je třeba zabývat se důvody, proč byla taková zpráva tiskovým mluvčím Městského státního zastupitelství v Praze vydána právě v tu dobu, právě za takových okolností a právě v takové podobě.

Otázka viny premiera ohledně dotačního podvodu je fakticky poměrně jasná: obviněný věděl, že jeho projekt na dotaci nemá nárok, a s cílem přesto se k ní dostat zkonstruoval fiktivní osamostatnění akciové společnosti provozující farmu. Ta arci nikdy jeho koncern neopustila, šlo než o průhlednou habaďůru na schvalující orgán, jenž, pokud by se jen trochu snažil, musel by skutečný stav věci prohlédnout a dotaci zamítnout, už proto, že projekt by bez externího financování nemohl být životaschopný. Externí financování arci zajištěno bylo, částečně fingovanou reklamou holdingových společností, částečně z úvěru, za který ručil koncern.

Prokázat Andreji Babišovi úmysl, přinejmenším nepřímý, tedy že věděl o tom, že páchá podvod, a byl s tím srozuměn, nemusí být zcela jednoduché, zvlášť jestliže jeho oddaní zaměstnanci udělají vše, aby vinu vzali (nikoli bezúplatně, pochopitelně) na sebe, ovšem důvod pro zastavení trestního stíhání určitě dán není a obžaloba by mohla u soudu uspět.

Kdo byl Pavlem Kučerou úspěšné Operace Šaroch? To zatím nelze určit, první podezřelou je jistě ministryně spravedlnosti Marie Benešová, na niž ukazují okolnosti, za nichž do ministerského křesla usedla: připomeňme, že svého předchůdce Jana Kněžínka nahradila v časové souvislosti s návrhem na podání obžaloby a je nasnadě hypothesa, že Kněžínek musel odejít, protože odmítl udělat, co po něm jeho nadřízený žádal, kdežto Benešová to vykonat přislíbila. Na druhou stranu tento druh zákulisních manipulací nebyl nikdy Benešové vlastní a i když nikdy není pozdě začít, nezdá se nám, že by právě ona byla hlavním viníkem: je tu ostatně risiko, že Babiš padne, jeho podřízení začnou mluvit a Benešové se stane to, čemu se chtěl vyhnout Kněžínek. Spíše bychom proto tipovali na návštěvu tajemných mužů z bezpečnostní divise Agrofertu, kteří státnímu zástupci vysvětlili různé eventuality, které ho mohou v budoucnu čekat: od pense v luxusu na vlastní jachtě na moři (vzor Janoušek) po náhlou nepříjemnost ve formě sebevraždy vlastní zbraní (vzor CZ 83, ráže 7,65 mm).

Nespekulujme; spokojme se s konstatováním, že fakt, že Šaroch nerespektoval policií zpracovaný návrh obžaloby a rozhodl se pro zastavení důvodného trestního stíhání, přináší další nepříjemné svědectví o tom, v jakém stavu je dosud tato společnost a jak málo se justice za dvanáct posledních let posunula vpřed. Tedy, že stále vězí po uši v bahně postkomunistického bezpráví a selektivní spravedlnosti, zvláštního práva pro vyvolené.

Bývalý soudce-fetišista Jan Kašpar, který si nemohl pomoci a když viděl cizí peněženku, musel ji ukrást, jest nám znám již z doby svého coming-out-u. Zapuďme chuť lacině si zavtipkovat poukazem na to, že podobné úchylky jsou ve veřejném životě častější a že známe i takové, kteří když vidí dotaci, jsou zachváceni obdobnou kompulsivní poruchou a musejí čerpat, třebaže dobře vědí, že na ni nemají právo (a že jsou takové případy chorobné čerpavosti ve vyšších společenských vrstvách rozšířenější než chřipka!), a věnujme se jiným než medicínským aspektům věci. Kašparův případ měl totiž pokračování před Ústavním soudem, u něhož se onen domáhal zastání před zásahem spočívajícím v tom, že mu rejstřík trestů odmítal, přesně v souladu s dikcí zákona, vydal čistý výpis. Kašparovi, jenž nyní působí v advokacii (kde se jeho úchylka ztratí), bylo vyhověno, an Ústavní soud naznal, že je pitomost, když Nejvyšší správní soud jeho žalobu odmítl s odůvodněním, že se měl domáhat nápravy cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti, a měl jej poučit, jak správně žalovat. Více než majoritní votum nám konvenuje disent Vojtěcha Šimíčka, a ještě spokojenější bychom byli, kdyby Ústavní soud předložil věc rovnou svému plenu, protože vázat obsah výpisu z rejstříku trestů na ukončení léčby je nesystémový nesmysl.

Než bude znovu rozhodnuto, bude Kašpar jistě již dávno vyléčen, takže případ dospěje ke šťastnému konci, nicméně obecně máme za neblahé, je-li procesní právo vystavěno v podobě labyrinthu, v němž se nemůže orientovat nakonec už ani soud, který jej svou judikaturou vytvořil. Poněkud nám to arci připomíná ony archetypální středoškolské vyučující, již tvrdili, že za jedna neumí nikdo, za dvě oni sami, za tři pan inspektor, za čtyři ti nejlepší ze studentů a za pět všichni ostatní.

Soudce Jiří Lněnička obdržel za svůj komentář k rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání obžaloby ve vleklém případu Lukáše Nečesaného, výtku od předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala.

Jakkoli je to výtka oprávněná, máme přesto určité výhrady k možnosti takovou sankci uložit (a mediálně komentovat). Podle ustanovení § 88a zákona o soudech a soudcích platí, že drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování může orgán státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, vyřídit tím, že je soudci, předsedovi soudu, místopředsedovi soudu, předsedovi kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu vytkne, je-li to postačující.

Toto oprávnění svědčí tedy těm kárným navrhovatelům, kteří jsou sami orgánem státní správy soudů, což znamená, že tak může učinit ministr spravedlnosti a předsedové soudů u sobě přímo nebo nepřímo podřízených soudců, nikoli ovšem president republiky nebo ombudsman. Tato úprava ovšem zároveň znamená, že se nekoná žádné kontradiktorní kárné řízení, ve kterém se soudce může případně obhájit, ale oprávněný orgán rozhodne – a proti výtce není obrany: nelze podat ani odpor, ani se odvolat, rozhodnutí o výtce je pravomocné, definitivní a neměnné.

S ohledem na to, že důtka je jedním z kárných opatření, a to nikoli nejmírnějším (tím je upuštění od potrestání, kdy sankce uložena není, ale už s ohledem na veřejné projednání věci má takový výsledek řízení pro soudce negativní dopad), domníváme se, že stávající úprava není ústavně konformní, protože zasahuje do principu dělby moci ve státě: jakkoli výtka kárného žalobce nemá žádné přímé důsledky, je dehonestující a lze si snadno představit situaci, kdy s ní soudce nesouhlasí a preferoval by projednání obvinění z deliktu v řádném procesu; to je mu však de lege lata upřeno.

Podkategorie