Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Kdysi, ledva odrost roběcím střevíčkům, nechtěl jsem být ani fysikem, ani právníkem, nýbrž, pokud moje paměť sahá, strojním inženýrem, neboť mne v té době nesmírně fascinovaly nejrůznější stroje, strojky, soustrojí a jiná mechanická ústrojí, jež jsem, disponuje již tehdy myšlením spíše analytickým než praktickým, s mimořádným zápalem rozebíral (a ne vždy pohříchu zvládl opět smontovat do funkční – a často arci ani ne vnějškově původnímu stavu se uspokojivě blížící – podoby).

Přesto se mi, ve věku nějakých 10–11 let, dostalo do ruky české vydání tří perry-masonovek Erle Stanley Gardnera, jež jsem s velkým zájmem přečetl. Jedním z těchto příběhů byl The Case of Velvet Claws, z něhož si dodnes pamatuji, jak Perry Mason u soudu zápasil se státním zástupcem Hamiltonem Burgerem, který dosáhl positivní rekognice určité osoby tak, že svědkyni policisté ukázali fotografii osoby, již hodlali usvědčit, a protože si svědkyně podobu zafixovala, při rekognici v ní poznala pachatele.

Přesně ten samý trik použili policisté vyšetřující útok na tenistku Petru Kvitovou: aniž by se kdokoli, nejméně pak obhájce obviněného, nad takovým postupem pozastavil, tenistce dlící kdesi na turnaji v Paříží nejprve ukázali fotografii vytipovaného – s velkou pravděpodobnosti nikoli skutečného – pachatele, a po jejím návratu do České republiky pak s velkou slávou uspořádali rekognici, při které Kvitová danou osobu poznala. Což, ve spojení s positivním výsledkem methody pachové identifikace, představuje tak silnou důkazní kombinaci, že nepachatel nebude mít šanci u soudu se obhájit.

Pro blba-obhájce, jakmile zjistíme jeho jméno, máme v redakci připravenu Cenu Karla Čermáka, jíž dekorujeme zvláště kvalitní a následováníhodné výkony v oblasti trestní obhajoby, provedené přesně v souladu s představami České advokátní komory.

K nebývalému intelektuálnímu výkonu se vzepjala kárně šikanovaná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Helena Králová a v řízení týkajícím se poslaneckých trafik thematisovala tzv. zpětnou legitimaci, o níž jsme psali zde. Jen tak dál: ještě jedno kárné řízení a paní soudkyně nabude takové míry porozumění ústavněprávním principům a jejich projekci do trestního procesu, že bude moci být navržena do Ústavního soudu.

Nebaví nás opakovat se, a vymýšlet nové metafory typu pohlazení motýlího křídla, jímž kárné senáty Nejvyššího správního soudu nahrazují účinné a adekvátní trestání soudců, už tuplem ne. Zkrátka, to, že senát Karla Šimky nevyhověl návrhu kárného žalobce Pavla Šámala a nezbavil soudkyni Sylvu Mašínovou taláru, je ostuda, a další důkaz, že systém kárné odpovědnosti soudců je nefunkční.

Tak pravivše, můžeme se věnovat dvěma aspektům řešené věci, jež nás zaujaly.

Za prvé, naskýtá se otázka, co měla Mašínová dělat, byl-li jí přidělen případ, ve kterém z důvodu podjatosti rozhodovat nesměla. Zákon sice stanoví, že se soudce musí sám vyloučit, ale nebere v úvahu možnost, že s tímto vyloučením může být spojena určitá újma, vyvěrající z toho, že důvod vyloučení vyjde najevo. Mít intimní poměr, a to případně i mimomanželský, není soudcům zákonem zakázáno (a nezakázala to zatím překvapivě ani ČAK advokátům), a těžko lze soudce nutit k tomu, aby v rámci zákonem předpokládaného splnění své povinnosti způsobili rozpad svého a/nebo jiného manželství, nehledě na případy, kdy újma související s prozrazením nevěry může mít i fatálnější podobu než jen podání rozvodové žaloby.

Měla by proto existovat možnost, aby soudce odmítl věc rozhodovat bez udání důvodu. Není to porušení práva na zákonného soudce, funguje to tak v celé řadě zemí, a v zemích common law je to dokonce pravidlem.

Za druhé, Šámal hovořil o odposleších, které nebyly, ke škodě kárné žaloby, procesně použitelné. To je ovšem hrubá chyba (jeho vlastního) trestního řádu. Ten totiž postuluje v § 88 odst. 6 jejich nepoužitelnost v jiných trestních řízeních než v těch, kde mohly být rovněž nařízeny (vyjma situace, že s použitím obviněný souhlasí), ale opomíná stanovit, že takto nepoužitelný odposlech nesmí být pro tato řízení vůbec příslušnému orgánu poskytnut. Tak vzniká paradoxní situace, že je-li původně trestní věc nakonec šetřena jako přestupek – případně kárné provinění – může se orgán, který rozhoduje, s odposlechy seznámit, ale nesmí k nim přihlédnout: musí se tvářit, že neví, co se z nich dozvěděl. A měl-li by se někdo tvářit tak, že neví, co ví, je to učebnicový případ podjatosti, takže, v důsledku chyby v zákoně, je tu dána systémová a neodstranitelná podjatost všech orgánů, které by mohly o obvinění rozhodovat.

Náš moudrý zákonodárce prostě zase jednou opomněl přemýšlet.

A úplně na okraj by mě zajímalo, jak se tento případ k Mašínové dostal. Tipoval bych, že jí ho náhodně přidělil počítač, anebo že ho dostala na základě rotačního systému, který, jak známo, se prostě nijak podvést nedá: potvrdí jedenáct předsedů okresních soudů z deseti.

Když jsme psali o anomálii týkající se vyšetřovací zprávy OLAFu k Čapímu hnízdu, byla naše očekávání ohledně možnosti, že by některý z Babišových podřízených zprávu o tom, proč je jeho šéf trestně stíhán, mohl poskytnout veřejnosti a riskoval přitom ztrátu funkce – a, přiznejme, s ohledem na momentální politickou situaci zřejmě i kariery – nevysoká. Nyní se očekávání potvrdilo: veřejnost nemá na zprávu právo, protože poskytnutí informací žadatelům by jistě zmařilo předmět a účel vyšetřování. Jak by se to mohlo stát, když zpráva, inter alia, dávno vyšla v novinách, autorka rozhodnutí, ředitelka ministerského odboru Marie Kotrlá, nevysvětlila – a ani nemohla, nechtěla-li zakrátko skončit na úřadu práce. Nezlobíme se na ni, jen v nás vzrůstá pocit déjà vu: To všechno už tady jednou bylo, na začátku normalisace, a zřejmě i předtím, po r. 1948, a ještě předtím, na počátku německé okupace: kdo včas pochopil, tak jako paní Kotrlá, uspěl, kdo ne, odebral se v lepším případě na smetiště dějin, v horším do kriminálu. Marie Kotrlá si vybrala správně.

Nutno předeslat, že Klára Samková nedostála našemu očekávání, ana poté, co jí uložena pokuta 25 000 korun, kárný orgán na místě neproklela, a na svém Facebooku toliko poznamenala, že je-li podle orgánu prokletí vyhrožováním, tedy jednáním, jímž byla schopna způsobit proklatci újmu, dostáváme se z domeny práva do oblasti hermeneutiky. S čímž arci souhlasíme, a je-li tato vědní disciplina samotným jádrem obživy soudních znalců a znalkyň na protiextremistické frontě (Pane znalče, vysvětlete, co chtěl obžalovaný symbolem zahnutého orlího pařátu v kleci na svém tričku vyjádřit!), není důvodu, proč nezřídit při ČAKu, bohatě financovaném jeho nedobrovolnou klientelou, oddělení advokátní hermeneutiky, jež by v podobných případech bylo s to podat orgánu dobrozdání. Představujeme si to v živých barvách, vyvedeno výpravnou formou v PDF: Nejprve rekapitulace, co advokát řekl, poté výklad, co tím myslel, a na závěr samostatný oddíl věnovaný tomu, co advokát neřekl ani nemyslel, ale co by příště říci mohl, pokud by proti němu nebylo důrazně kárně zakročeno a jeho závadové jednání v samém zárodku – ne-li ještě dříve – bdělou první instancí censorního dohledu rozpoznáno a efektivní sankcí pro futuro eliminováno.

Nechávajíce stranou podobné žerty, nemůžeme než opakovat, že na rozdíl od zákona o státním zastupitelství (§ 24 odst. 2) a zákona o soudech a soudcích (§ 80 odst. 5) není pro regulaci jednání advokáta v osobním životě zákonného podkladu: a kde nic není, tam nejenže nebere ani exekutor, ale nevyloží ani kárná komise České advokátní komory. Advokát proto může, činí-li tak mimo výkon advokacie, mluvit sprostě, mít mimomanželský intimní poměr, a to i s několika partnery současně, dlužit a své dluhy neplatit, ba i, což, chápeme, je v očích ČAKu tím vůbec nejzávažnějším deliktem, vyznávat nežádoucí politické názory, tak jako Klára Samková, anebo samotnou Komoru kritisovat, tak jako Petr Kočí. U obou nejde o nic jiného než o zneužití kárné pravomoci k šikaně nepohodlných advokátů.

Podkategorie