Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Toto ocenění by mělo být uděleno už v červenci, avšak dozvěděli jsme se o něm až nyní a s omluvou je tudíž se zpožděním udělujeme jako cenu srpnovou; slavnostně tak vyhlašujeme, že laureátem prestižní ceny našeho blogu Osel měsíce za měsíc srpen se stává pražský advokát Pavel Kožoušek, který svému klientovi Igoru Ševcovovi, známému díky stíhání pro podezření z pokusu o zapálení domu ministra obrany Stropnického, poradil podat žalobu na stát až po skončení přestupkového řízení. Ta byla zamítnuta, any se tyto nároky promlčují v šestiměsíční subjektivní promlčecí době; jde patrně pouze o náhradu nemajetkové újmy, ostatní nároky uspokojilo ministerstvo spravedlnosti dobrovolně. Prvně jmenovanému pitomci k významnému ocenění spojenému s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů blahopřejeme.

Osud Ševcovova nároku je patrně zpečetěn, přesto se, for the sake of argument, můžeme pokusit o analysu procesní situace, do níž osel-advokát svého klienta dostal. Předně lze asi vyloučit možnost, že by Ústavní soud vyslovil nepřiměřenost oné lhůty; to mohl ve své judikatuře učinit již nesčetněkrát a dosud nikdy k tomu nepřistoupil, byť se nad relativní krátkostí lhůty, zdvihna institucionální prostředník, již byl pozastavil.

Zbývá tedy argumentum, že dokud nebylo přestupkové řízení skončeno, nedokázal Ševcov stanovit výši požadované náhrady, protože tu mohlo významně ovlivnit, zda se dopustil nebo nedopustil aspoň přestupku. To je v souladu s názorem Nejvyššího soudu (např. 30 Cdo 1747/2014 a 30 Cdo 461/2015), že povinností žalobce v náhradovém řízení je snést srovnatelné případy (a že tedy ve vztahu k judikatuře tu neplatí zásada iura novit curia), a bez vědomosti o tom, zda šlo nebo nešlo o přestupek, to může být skutečně nemožné. Proti tomu ovšem stojí názor Ústavního soudu (IV. ÚS 2338/18, § 31), že žalobce v těchto případech nemusí vysvětlovat, jak k žalované částce dospěl.

Přesto nevidíme Ševcovovu posici jako příliš nadějnou: nezapomínejme, že soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodující o těchto žalobách jsou v prvé řadě zaměstnanci žalované a až ve druhé řadě, pokud vůbec, nezávislými arbitry rozhodujícími spor mezi stranami: a stát umí být prostřednictvím ministerstva spravedlnosti velmi vděčný a jejich vstřícnost ocenit např. v podobě urychleného, odborným kvalitám neodpovídajícího karierního postupu (Markéta Jirásková, Pavel Riedlbauch, Vít Bičák, Jan Passer, jakož i mnozí jiní bývalí soudci tohoto soudu rozhodující – shodou okolnosti téměř vždy ve prospěch státu – o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb.).

V případě, že I. Ševcov neuspěje, zbývá mu jedině žaloba na svého advokáta, ale ani tam nejsou jeho vyhlídky optimistické, už proto, že v této zemi neexistuje ani jeden advokát, který by se z obavy před kárnou odvetou České advokátní komory odvážil jeho zastoupení převzít; no a tak si tady žijeme…

Jedním ze znaků zaostalosti této společnosti je prevalentní, inveterátní neúcta k trestním orgánům, jež bdí ve dne nad naším klidem na práci, v noci pak nad naším pokojným spánkem, ani jedno z čehož nesmí býti narušeno ni činem, ni slovem – tedy zejména ne slovem, protože z neuváženého výroku vyřčeného, případně nasprayovaného na transparentu, se stane neuvážený čin, než bys řekl A.C.A.B.

Jen díky okamžitému zásahu tvrdé ruky zákona se podobnému nedozírnému důsledku podařilo zabránit na loňském pochodu Prague Pride, kde jedna z účastnic proti akci protestujících vystavila transparent s nápisem Fuck Gender, Take a Molotov, Burn the Police, což bylo bdělými orgány činnými v trestním řízení přeloženo a poté promptně správně vyhodnoceno jako mimořádně nebezpečný přečin podněcování, načež mladistvá delikventka, jistá Markéta Juřicová, známá též pod uměleckým pseudonymem Beltza Gorria, byla pohnána před soud. Ten se koná příští úterý v Karviné, neb šlo o osobu v době provinění ještě mladistvou.

Aby si laskaví čtenáři dokázali učinit představu, jak obrovským nebezpečím je transparent s obdobným textem, ocitujme závěrem pasáž z usnesení, jímž státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1 Karolína Fialová zamítla stížnost obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání:

[…] Jedná se o jednoznačný slogan. Jak je shora uvedeno, nezáleží na formě projevu a nemusí jít ani o podněcování přímé a rovněž tak není podstatné, že projev nebyl určen konkrétnímu subjektu. Naopak v tomto případě tím, že byl transparent nesen po delší dobu a v průvodu, mohlo se s ním seznámit velké množství různých osob, kdy obecně v jakýchkoli shromážděních vícero osob se nacházejí různé skupiny i individuality, které naopak mohou snadněji v davu reagovat na podněcující slogany. Navíc se v davu projevují různé emoce, čehož si musela být obviněná plně vědoma. Je tedy jednoznačné, že obviněná podněcovala k použití tzv. molotovova koktejlu k útoku na policisty, kteří se, jak je shora již uvedeno, na místě rovněž nacházeli, přičemž slogan byl dostatečně určitý a není podstatné, že např. neoznačoval přesně konkrétního policistu či policejní součást.

Ovšem: nápisy na transparentech je přece zvykem brát doslova (uvažme, co by se mohlo stát, kdyby přestupnice na svém banneru vyzvala policisty příkladmo k tomu, aby se šli vycpat, případně se spokojila se stručným, nicméně osvědčeným Fuck the Police!).

Díky, díky vám, chlapíci stateční!

Jde-li o vládní stranu, zásada pacta sunt servanda neplatí, s tím se prostě občané postkomunistických zemí musejí smířit. Na rozsudku Nejvyššího soudu ve prospěch ČSSD pokládáme za nejskandálnější, že to, co zpochybnil, musí být z mandátní smlouvy jasné i tomu nejméně bystrému čtenáři, tedy že právní služby mají být této straně Zdeňkem Altnerem poskytovány za účelem toho, aby se strana domohla vlastnictví akcií společnosti Cíl a. s. a Lidového domu, a že 10% podílová odměna bude plynout, inter alia, z příjmů z nájmu Lidového domu. Co bylo při uzavření smlouvy nade vší pochybnost jasné smluvníkům, nyní začalo být účelově nejasné náležitě motivovanému senátu Nejvyššího soudu ve složení (soudruh soudce) Pavel Krbek, Pavel Horňák a (soudružka soudkyně) Ivana Zlatohlávková; útěchou nám může být, že po tomto korupčním výkonu je jedna věc jistá: členové sociální demokracie se po příštích volbách do Sněmovny podívají už jen s visačkou Návštěvník.

Kde má být při výslechu obviněného umístěna židle jeho obhájce? Optimálně na chodbě – potvrdí devět z deseti policejních orgánů, s tím, že podle orgána desátého by měla být ve zcela jiné budově (mimochodem, vysmívané skloňování orgán – bez orgána není žádná urban legend, nýbrž authentické dobové dokumenty ho zachycují i v písemné, předtištěné podobě).

Rozsudek, v němž je protokol na str. 6 rekapitulován, se týká trestního řízení proti Monice Uzunoğlu, exmanželce kurdského podvodníka Yekty Ergüna Uzonoğlu, která spolu se svou matkou Věrou Trakalovou připravila poškozenou, starou ženu, o byt. Nu což, povedený párek, přesně dle staré moudrosti, podle níž vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Na rozdíl od dva roky starého rozsudku podvodníkova je arci ten její zatím nepravomocný.

Nadmíru zajímavou procesněprávní otázku nastoluje případ Lukáše Nečesaného, jenž byl pravomocně zproštěn obžaloby, vinící jej z pokusu vraždy kadeřnice v Hořicích v Podkrkonoší. Zproštěnec brojí ústavní stížností proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které lze při troše zlé vůle interpretovat tak, že je pachatelem, i když nemohl být odsouzen.

V trestním právu může obžalovaný obecně brojit proti zprošťujícímu výroku, má-li za to, že zproštěn měl být podle lepšího písmene § 226 TrŘ: tedy nejčastěji – arci nikoli výlučně –, že skutek vůbec nespáchal, a nikoli pouze, že to není trestný čin. To samo o sobě máme za ústavně dosti sporné, protože tím, že obžalovaný podá odvolání ve svůj prospěch (a odvolání v jeho neprospěch nepodá zároveň veřejný žalobce), zhorší tak dočasně své postavení, protože nebude pravomocně zproštěným, jímž by byl, odvolání nepodav; těšit jej sice může, že uznán vinným již nebude, ovšem negativní důsledky související s probíhajícím trestním stíháním přetrvají.

V případě Nečesaného jde ovšem o jinou situaci. Spor není o písmeno, podle něhož měl být zproštěn, nýbrž o odůvodnění senátu Jiřího Lněničky, které svou textací skutečně implikuje vinu zproštěného.

Dovolání je nepochybně nepřípustné (§ 265a odst. 4 TrŘ), zbývá ústavní stížnost. Co jí napadnout, je otázkou. V zásadě jsou zde tři možnosti:

  1. Napadnout usnesení toliko v části odůvodnění a požadovat, aby Ústavní soud výrok ponechal nedotčen, pouze zrušil odůvodnění a vrátil věc vrchnímu k soudu s pokynem odůvodnit výrok znovu a lépe. To je inovativní, ale procesně neprošlapaný postup, a Ústavní soud by bylo třeba přesvědčit, že jinou cestu, jak se domoci svých práv, obviněný nemá.
  2. Napadnout celé usnesení, ovšem s risikem, že v případě vyhovění se ze šťastně zproštěného stane opět na nepredikovatelnou dobu obžalovaný.
  3. Napadnout dikci odůvodnění jako protiústavní zásah do práv stěžovatele, a chtít po Ústavním soudu, aby to vyslovil, čímž bude zásah dostatečně reparován.

Čtvrtou možností, kterou naznačuje ESLP v rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti v případě Babjak et al. v. Slovensko, je požádat o náhradu za nesprávný úřední postup ministerstvo spravedlnosti, jež by se s ohledem na tento judikát nemělo být schopno ubránit argumentem, že co je pravomocné, to je svaté a tudíž neodškodnitelné.

Podkategorie