Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Zveřejňujeme nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci karuselového podvodu, jehož se dopustila skupina pachatelů v čele se synem Martina Michala (a tím i nevlastním synem všemi zbožňovaného národního pokladu aka řitecké pěnice Heleny Vondráčkové) Antonínem Michalem a jeho tchánem Eduardem Vítem. Předsedkyní senátu byla komunistická soudkyně Monika Křikavová a podle očekávání jde o dílo sice obsáhlé, čítající 218 stran, leč značně nepřesvědčivé. Hlavní pachatelé dostali osm, resp. deset let vězení.

Za pozoruhodné máme zejména to, že podvod měl sice obžalovaným vynést miliardové částky, avšak propadnutí bylo vysloveno toliko u několika automobilů a luxusních pánských hodinek, plus při domovní prohlídce v hotovosti nalezené částky cca půl milionu korun, což je z hlediska poměru hodnoty zhruba podobné, jako kdyby zloděj ukradl porsche a soud mu za to konfiskoval tkaničky u bot. Zbytek výnosu byl očím trestních orgánů úspěšně skryt, patrně i v nemovitostech, které pro výtečníky budou po dobu inkarcerace opatrovat jejich blízcí. I když se tedy akce nepovedla zcela podle plánu – arci u Vrchního soudu v Praze, který bude projednávat odvolání, jeden nikdy neví – lze ji z hlediska pachatelů hodnotit jako úspěch: až se z vězení po polovině nebo nejvýš dvou třetinách trestu vrátí, budou si po zbytek života užívat luxusu.

Podobný plán vychází ostatně pravidelně, nejinak tomu bylo v případě kroměřížského rodinného klanu Vybíralových: patriarcha rodu Radomír a jeho pokračovatel Roman sice pár let stráví za mřížemi, ale majetek byl před policií uchráněn, např. v soukromé Fort Knox, kterou si rodina vybudovala v Zašové u Valašského Meziřící.

Tak nevím, ale neměl by si Městský soud v Praze nad vchod nechat vytesat jako motto Nepoctivost se vyplácí? Bylo by to přesné, upřímné a výkonům jeho soudců plně odpovídající.

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

Lukáš Nečesaný byl dnes Vrchním soudem v Praze pravomocně zproštěn obžaloby (díky Janu Šináglovi máme k disposici zvukový záznam celého dnešního veřejného zasedání: [1], [2]). Předseda senátu, člen předlistopadové komunistické strany Jiří Lněnička konstatoval, že procesní úprava jeho senátu neposkytuje jinou možnost než protahovat řízení, o němž sebekriticky uznal, že není právě krátké (to je arci povzbudivé: březnového Osla měsíce dostane soudkyně, podle níž je – pro účely odepření náhrady poškozenému – ještě přiměřená doba téměř devíti let), a zbaven možnosti měnit senát u soudu I. stupně tak dlouho, až dosáhne kýženého odsuzujícího rozsudku, vrchní soud kapituloval.

K tomu lze snad jen zopakovat, že jedinou cestou, jak reformovat justici, bylo všechny soudce, které nám komunistický režim zanechal, doživotně zbavit taláru, protože dobře a odpovědně soudit sami od sebe nezačnou: je nám líto, že to musíme formulovat tak pregnantně, ale jednou morální zmetek, navždy morální zmetek.

Co jsme si loni v listopadu kladli jako víceméně hypothetickou, akademickou otázku, se nyní materialisovalo: Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek nad Alenou Vitáskovou a vrátil její kausu k novému projednání. Pokud by nižší soudy – najmě arci ten odvolací, Vrchní soud v Olomouci – došly k závěru, že předchozí zproštění nebylo na místě, mohli bychom tu mít přesně to, co jsme anticipovali: člověka, který byl zároveň státně vyznamenán za boj proti solárním baronům, a zároveň byl za korupční jednání v jejich prospěch pravomocně odsouzen.

Jak že se jmenovala ta fiktivní obec, kde bývají takovéhle kousky veřejné moci na denním pořádku?

V cosi připomínající vazkou, lepkavou páchnoucí hmotu, jejíž zápach se, jak praví stará moudrost, jakoukoli další manipulací jen zvyšuje, mění se postupně případ Lukáše Nečesaného, jedna z justičních trvalek, která je tu s námi již šest let: přesně před šesti lety, krátce před pátou hodinou dne 21. února 2013, vstoupil tento mladík do hořického kadeřnictví poškozené s úmyslem dát se ostříhat, což však řečená, zametajíc vlasy předchozího zákazníka, s ohledem na blížící se konec provozní doby odmítla provést, a byla za to následně karmicky potrestána, neboť dalším příchozím byl muž, který ji téměř utloukl dřevěným polenem.

O případu jsme referovali několikrát (např. zde a zde), přičemž jsme konstatovali, že více než o případ nevraha Nečesaného zde stále víc začíná jít o případ Milana Jušty, královéhradeckého policisty, jehož nemocniční fotorekognice vstoupí jako nenásledováníhodný a vpravdě odstrašující příklad do učebnic kriminalistiky. Budiž však v zájmu spravedlnosti podotknuto, že jsme mu křivdili, domnívajíce se, že spolu se svým kolegou manipulovali s pachovými stopami: toho nebylo třeba, jak jsme v mezidobí naznali, policejní pes při methodě pachové identifikace vůbec nereaguje na pachovou shodu, nýbrž na přání psovoda, což zhusta vede k pozoruhodným výsledkům: např. takovému, že onen neomylně nalezne nejen pach poškozené ve vozidle, jímž byla unesena – přestože pachatelé nechali interier auta chemicky vyčistit – ale identifikuje přesně i místo na zadních sedačkách, kde během únosu seděla, resp. ležela, a udělení vyznamenání policejního presidenta pro psa i psovoda následně zmaří toliko politováníhodná skutečnost, že únos byl proveden jinými osobami a v jiném vozidle.

Milanu Juštovi tudíž patří naše omluva: pachovými stopami nemanipuloval, nýbrž si u kynologů žádoucí výsledek prostě objednal.

Do Nečesaného vleklého procesu, při němž, jak se zdá, by soudy nejraději, aby si obviněný trest odseděl per partes, nyní vstoupil Ústavní soud, který shora indikovanou nelibou hmotou zamíchal a svým nálezem obecným soudům zakázal další změnu senátu.

Jaký bude další postup, nelze s jistotou předvídat: podle všeho bude justiční přehazovaná ještě nějakou dobu pokračovat, přičemž důležitým parametrem tu může být i doba, která zbývá M. Juštovi do pense; jiná varianta zní, že se čeká na promlčení jeho trestní odpovědnosti, k čemuž dojde v r. 2028.

Podkategorie