Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Na Internetu i mimo něj právě probíhá další z pokusů o státní převrat; předchozí díly tohoto seriálu, známé jako televisní krise a Kubiceho zpráva, byly neúspěšné, naopak sarajevský atentát a Nagyovágate ke kýženému pádu vlády vedly.

Velmi pravděpodobně neúspěšný bude i tento pokus, moc Andreje Babiše nad státními orgány je už příliš silná a jinak než porážkou ve volbách ji oslabit nelze. Právně je věc zajímavá hned z několika aspektů.

Na prvním místě je tu zveřejnění videa natočeného skrytou kamerou v Ženevě. To je postup, který umožňuje občanský zákoník v § 89: jde o známou zpravodajskou licenci. Ovšem v § 90 zákon výslovně stanoví, že zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Což je podmínka, jejímž splněním si rozhodně nejsme jisti.

Ze všech okolností je zřejmé, že Babiš junior je osobou, které hrozí nebezpečí ze strany organisovaného zločinu navázaného na jeho otce, a zveřejnění záznamu může toto nebezpečí zvýšit. Nemusí se jednat přímo o fysickou likvidaci, ale např. o trvalé ovlivnění psychiky silnými psychofarmaky – chemickou lobotomii.

Dalším aspektem je údajný únos juniora do Ruska a poté na Krym. Ten, jakkoli se jeví divokou konspirační theorií – v čemž souhlasíme s Milošem Zemanem – není prima facie prost logiky. V klecanském psychiatrickém zařízení bylo sice možné Babiše držet po neomezenou dobu, ale nebyl tam v bezpečí před policií a jeho výpověď je bezpochyby něčím, čeho se Babiš senior děsí. Stejně tak nepřicházelo v úvahu umístění v Evropské unii, odkud si vyšetřovatelé mohli Babiše vyžádat na základě eurozatykače, a ani ve Švýcarsku, protože tam by nebylo snadné vyloučit možnost, že se junior obrátí na policii; nezapomínejme, že jde o švýcarského občana. Rusko je tak jednou z mála možností, kde šlo Babiše věznit bez risika. Z těchto důvodů se kloníme k názoru, že k únosu skutečně došlo, a že do Švýcarska k matce junior před svým otcem uprchl.

Za třetí, nejpozoruhodnější událostí a evidentní chybou v Matrixu je odstoupení psychiatričky Dity Protopopové ze zastupitelstva Prahy 8. Tento akt, který je v přímém rozporu s premierovou versí (syn je nemocný, všude jezdil dobrovolně), by mohl vést k dalšímu vývoji: Protopopovová může být v tuto chvíli dalším člověkem, který má panický strach o život, a třeba se rozhodne s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat. Uvidíme: že Andrej Babiš senior je gauner, který se neštítí ničeho, víme roky, a kausa Únos rozhodně není v rozporu s jeho předchozími akcemi.

A abychom přispěli svým pětníkem, díky systému, který jsme se zavázali dočasně nejmenovat, máme dokument související s hospitalisací Andreje Babiše ml. v havlíčkobrodské psychiatrické léčebně. Rejstřík L znamená, že pravděpodobně půjde o návrh na souhlas s nedobrovolným držením ve zdravotnickém zařízení, a § 50 odst. 2 OSŘ je náhradní doručení. Více zjistit neumíme, detence se v infoSoudu neevidují. O dokumenty z tohoto spisu si arci můžeme napsat, i když nepochybujeme, že Babišův ministr Kněžínek se u postará o jejich utajení – k tomu tam přece byl jmenován.

Poté, co byla ředitelka procesně úspěšné střední zdravotní školy v Praze 10 Ivanka Kohoutová na Pražském hradě dekorována řádem Za zásluhy I. stupně, a to výslovně za boj s netolerantní ideologií, aniž by přitom předmětné soudní řízení bylo zcela skončeno, ano žalobkynino dovolání dosud leží u Nejvyššího soudu, objevilo se několik názorů, mj. nepřekvapivě rovněž od právní zástupkyně domnělé muslimské studentky Radky Korbelové Dohnalové, že je tím nepřípustně zasahováno do nezávislosti justice.

Otázku lze převést na jinou, ekvivalentní, totiž zda může jeden státní orgán, notabilně takový, který sám ve věci nikdy rozhodovat nemůže, vyjadřovat názory, které přímo nebo implicite hodnotí rozhodovací činnost orgánu jiného. V obecné rovině je odpověď snadná, ostatně správní úřady se smějí žalovat i navzájem, a některé tak s oblibou činí.

Zde se arci jedná o případ složitější. To vyplývá z faktu, že státní vyznamenání má imanentní hodnotový obsah, který se nemůže nepromítnout do obecné percepce dekoranta. Představme si, že by se Zeman rozhodl ocenit medailí za statečnost čerstvě odsouzeného střelce z Chomutova, jemuž soudy nepřiznaly právo na nutnou obranu a obhajobě oním argumentem nepřisvědčily. To by byl bezesporu rozkol ve vystupování státních orgánů, který by bylo lze hodnotit jako svého druhu ústavní hodnotovou krisi: jeden orgán státu trestá to, co jiný oceňuje. V případě šátkového sporu tu k takovému rozkolu nedošlo, protože presidentovo gesto je v souladu s pravomocným rozsudkem. K nastíněné krisi by ovšem stále ještě dojít mohlo, a to právě v případě, že by Nejvyšší, případně Ústavní soud vyslovil opačný názor než soudy prvních dvou stolic.

Je motivace takovou krisi nevyvolat dostatečně silným přídavným závažím, schopným vyvést z rovnováhy váhy justice?

Těžko říci, vyloučit to však prima facie nelze. Proto se domníváme, že advokátka Korbelová Dohnalová má pravdu a státní vyznamenání udělené procesní straně před konečným rozhodnutím v dané kause je nepřípustným zásahem do výkonu spravedlnosti.

Zveřejňujeme rozsudek, jímž senát Městského soudu v Praze ve složení Karla Cháberová (ex-KSČ), Štěpán Výborný (ano, to je ten výtečník, který kdysi navrhl moje trestní stíhání za kritiku protiextremistických soudních znalců) a Jan Kratochvíl vyhověl žalobě Kláry Samkové směřující proti kárnému rozhodnutí České advokátní komory.

Soud se detailně obíral řešenou materií, tedy, inter alia, exkrementy ve všech myslitelných a právně relevantních modalitách; zaujalo – a pobavilo – nás toliko tvrzení na str. 17 rozsudku, že výrok proponující, že orgány činné v trestním řízení jsou pitomé, nelze ověřit. Dle našeho soudu je ověřován spontánně každý den.

Velmi podstatnou částí rozsudku je arci pasáž, zavádějící námi již dříve traktovaný koncept tajného advokáta, který má právo na svobodný projev ve stejném rozsahu jako běžný občan, a advokáta veřejně známého, který je ve svých veřejných projevech vázán povinností přispívat k vážnosti a důstojnosti advokátního stavu (s presumcí, že něco podobného skutečně existuje, dodejme). Nesouhlasíme a doufáme, že Nejvyšší správní nebo Ústavní soud vrátí svobodu slova i veřejně se presentujícím advokátům.

Zatímco srovnávací reklama je předpisy upravujícími soutěžní právo poměrně silně omezena, resp. téměř vždy zakázána, v případě reklamy politické tomu tak není – a asi ani rozumně být nemůže: politika je, na rozdíl od obchodu, kontaktní sport. I zde jsou ovšem určité meze.

V Praze 3 dali dosud neznámí pachatelé vylepit falešné, svým obsahem diskreditační plakáty Strany Zelených, příkladmo s textem Tady parkovat nebudeš! Místo parkovišť vysadíme parky. Zelení na radnici Prahy 3

Domníváme se, že se jedná o trestný čin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) TrZ. K tomu, aby tomu tak bylo, musí být cumulative splněno několik podmínek:

  1. Inserce musí být způsobilá vyvolat u materiálně významné části veřejnosti omyl, tedy dojem, že se jedná o authentické plakáty politického konkurenta. To je v daném případě splněno přibližně u poloviny plakátů, u druhé poloviny musí být i velmi nebystrému občanu jasné, o co ve skutečnosti jde.
  2. Dostatečně významná musí být i způsobená újma, tedy škodlivý následek, v daném případě spočívající ve vyvolání averse k poškozené politické straně. I k tomu zde došlo, protože strana, která prima facie arogantně vyhrožuje voličům, že někde nebudou parkovat, protože tam bude vysazen park, utrpí na preferencích. Obhajoba, že plakáty jen věrně parafrasují skutečnou politiku Zelených, může stěží obstát, protože součástí politického marketingu, tím, co stranu u voličů prodává, je vedle obsahu i forma.
  3. Trestní represe musí být prostředkem ultimæ rationis. V úvahu přichází rekvalifikace na přestupek, arci ta podle našeho názoru není na místě. Význam v tomto ohledu má, nakolik je škodlivý následek napraven příkladmo v důsledku široké publicity faktu, že se jedná o fake. Někteří voliči se o tom jistě dozvědí, z medií nebo v diskusi s příbuznými nebo s přáteli, nicméně nikoli malá část zůstane v domnění, že se takto presentují skuteční Zelení.

Proto je na místě, aby policie zadavatele plakátovací kampaně vypátrala a obvinila.

Česká advokátní komora má dokument, neformálně nazývaný ethický kodex, obsahující přehled toho, co smějí pouze advokáti, kteří požívají privilegia dobrých vztahů s vedením Komory, nikoli advokáti prostí a už vůbec ne ti, kteří jsou na černé listině coby kamerální nepřátelé. Aplikaci těchto pravidel si ukažme na příkladu Tomáše Sokola a Kláry Samkové. Posledně jmenovaná smí ve veřejném prostoru beztrestně nejvýš mlčet, zatímco její kolega Sokol může, zachce-li se mu, o Samkové klidně veřejně napsat, že diskuse s ní, aby byla na patřičné úrovni, by vyžadovala podstoupit rozsáhlejší lobotomii. Nikdo z Komory to řešit nebude, vždyť tu jde jen o výkon vašnostova práva na svobodný projev, že?

Milá Komoro, věz, že jsou dny, kdy se slušnému člověku z tebe chce zvracet, a ten dnešní je jedním z nich.

Podkategorie