Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

V článku o tom, že čím víc proužků, tím víc Kajínek, jsme si povzdechli, že právně není na Kajínkově případu nic k řešení. To se snad nyní začíná měnit, neboť vlně popularity podmíněně omilostněného zločince podlehlo i tré policistů odkudsi z Ostravy-Poruby, aniž si bylo uvědomilo, že co dovoleno Bohu, nedovoleno volu, třeba by šlo o vola v uniformě. Adidas s Primou smějí, policisté, representujíce stát, nikoli.

Potíž tu arci vězí v tom, že Kajínek je zločincem-celebritou toliko podmíněně, s určitou pravděpodobností. Policisté, jakožto lidé od fochu, dobře vědí, že pravomocný rozsudek neznamená ani zdaleka jistotu, že odsouzen byl skutečný pachatel. Nemyslíme si proto, že by se kdokoli z oněch mladých mužů byl ochoten fotografovat s takovým Albertem Žirovnickým, Ivanem Roubalem, Ludvíkem Černým nebo manžely Stodolovými, eventuálně s heparinovým Zelenkou, a zřejmě ani s Ivanem Jonákem ne, leč právě u Kajínka je to něco jiného, tam se možnost justičního zločinu otevřeně připouští, a tato verse má, jak zřejmo, četné proponenty a sympathisanty i v řadách policie.

Marné volání ministra vnitra, že jest to skandál, protože pochybnosti o Kajínkově vině sdílejí netoliko zločincovy těsně pre- a postklimakterické fanynky, nýbrž jde o názor obecný a s ohledem na pověst české policie i justice nikoli prima facie nepodložený. I já bych se ostatně s Kajínkem vyfotografoval, měl-li by onen o to zájem, protože i já se domnívám, že může být stejně tak vinen jako nevinen, a i oblast společného fotografování pokrývá zásada, že in dubio pro reo.

Ergo, ona porubská fotografie nesymbolisuje ani tak ostudu policie, ale ostudu orgánů činných v trestním řízení, potažmo samotného státu, kde ve fairovost jeho trestních orgánů nevěří už ani sami jeho zaměstnanci – policisté.

Doba, jež bývá – hrubě nespravedlivě – nazývána temným středověkem, měla, pokud se trestní politiky státu týče, jasnou a nezpochybnitelnou logiku, vedenou fundamentální a praxí prověřenou právní zásadou mladý viselec na stáří nekrade. Popravy byly relativně levné, pobyty ve vazbě krátké a spravedlnost vzorně efektivní a odstrašující. Novověk přinesl humanismus, moderní penologii a s ní myšlenku, že zločince je možné napravit již na tomto a nikoli až na onom světě. Výsledek je, tak jako u většiny novot, tristní, zato růst nákladů enormní.

Věznění zločinců je neefektivní a nákladnou kratochvílí, vyhlídka na to, že se z nich po propuštění stanou vzorní občané a daňoví poplatníci a nikoli ještě větší ničemové než na počátku inkarcerace, mírně řečeno nevalná, a každý stát by se proto svých vězňů nejraději zbavil. Totéž platí i o Jihoafrické republice, které k vlastní nelibosti nezbývá než věznit nejslavnějšího žijícího českého gangstera Radovana Krejčíře. Proto, když selhal Krejčířův pokus o útěk z tamního kriminálu, zavládlo v oné zemi rozčarování; to však nyní vystřídala opatrná naděje, an vězeň prohlásil, že by se chtěl nechat vydat do České republiky, a soud tomuto procesu dal nyní zelenou.

Pokud se plán realisuje, hrozí, že odsouzený svůj slib splní a po převozu procesně použitelným způsobem vyjmenuje osoby, kterým v době své aktivní podnikatelské dráhy platil za beztrestnost. Nejhorší variantou by bylo, že by na všechno existovaly i důkazy, a pokud je tomu opravdu tak, pak, troufáme si tvrdit, by mythy opředený Mrázkův archiv byl oproti archivu Krejčířovu než příslovečným jahodovým puddingem.

Ale netřeba zoufat, milí orgáni činní v trestném řízení: naděje v podobných případech umírá poslední. Umělecky to už před desítkami let vyjádřili klasikové trestněprávního genru, kteří ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, věrně popsali nejen roli soudního znalce, ale geniálně ztvárnili i nadcházející události v kause Krejčíř.

Neužívejte marihuanu. A když už ji užíváte, rozhodně tak nečiňte v kostýmu piráta s tvrzením, že jste maskotem České pirátské strany, protože tyto skutečnosti cumulative postačují české justici v dojemném souznění s neméně kvalitní českou psychiatrií k tomu, aby vás nedobrovolně hospitalisovala, ačkoli žádným duševním onemocněním netrpíte. Bývá s tím pak u Ústavního soudu velké mrzení.

Okolnosti případu J. H., v onom nálezu traktované, jsou úsměvné, avšak stav psychiatrie v této zemi úsměv nevzbuzuje, jak jsme se mohli přesvědčit v jednom z právě řešených případů. I tam šlo o zjevně nedůvodnou nedobrovolnou hospitalisaci v bohnické psychiatrické nemocnici, a co předvedla tamní lékařka – ty uvozovky jsou věru nezbytné – MUDr. Martina Michálková, se nám v retrospektivě jeví ještě neuvěřitelnější než pirátská episoda pana J. H. Když např. nedobrovolně hospitalisovaná pacientka prohlásila, že by chtěla udělit plnou moc svému advokátovi, bylo v Bohnicích svoláno cosi na způsob lékařského koncilia, aby bylo posouzeno, zda to její zdravotní stav umožňuje a zda jí to nemocnice dovolí, a stejné obstrukce provázela i snaha advokáta pacientku navštívit. Jako trest za to, že si pacientka chtěla zvolit advokáta, jí bylo okamžitě zakázáno používat mobilní telefon: prostě, česká psychiatrie tak, jak ji všichni známe a máme ji rádi. Případ jde nyní rovněž k Ústavnímu soudu. Na ukázku předkládáme obecenstvu něco z procesní korespondence: [1], [2].

Aktualisováno.

Že se ústavní stěžovatel těší úplnému duševnímu zdraví, jest patrno i z videa iDnes:

S nepřáteli naší křehké demokracie nelze mít soucit: to jednou rekvalifikujete vystrčení holého zadku veterána Martina Zapletala na projíždějící konvoj spojenecké americké armády na přestupek, a delikvent si pak myslí, že si může ve veřejném prostoru říkat, co ho napadne. Kdepak, svoboda slova není bezbřehá, přátelé, říkat smíme zásadně jen to, co si myslí naše vláda. Usnesení, výpověď.

Přirozeně, že jen nepatrně, malounko: spíše než o skutečnou vzpouru jde o drobnou vlnku rozechvěvší ether informačního práva, po níž se opět dostaví kýžený klid na práci, aby mohlo být líp. Rozhodnutí.

Podkategorie