Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Všechny kultivované evropské národy, co jich znám, mají prastaré, poněkud vulgární, rčení; nejmalebněji zní patrně ve francouzštině: Plus on remue la merde, plus elle pue. Ano, čím víc tou věcí mícháte, tím víc zapáchá.

Přesně to se nyní děje kolem utajované vyšetřovací zprávy OLAFu. Panika, která po jejím doručení do centrály Agrofertu (aka ministerstvo financí) několik dnů před Vánocemi vypukla, je nefalšovaná a obsah zprávy je výbušný – o tom svědčí zkroušený výraz Andreje Babiše v den, kdy se se zprávou seznámil.

Nedomníváme se, že by to nejhorší vězelo v konstatování, že došlo k účelovému vyčlenění farmy Čapí hnízdo z Babišova koncernu motivovanému snahou vylákat neoprávněně z ROP Střední Čechy dotaci určenou pro malé a střední podnikatele, to je celkem evidentní a řešit se bude pouze otázka, jaký okruh osob je za tento podvod trestně odpovědný (přičemž výsledky vyšetřování mohou být překvapivé a pro Babiše nikoli nutně tak nepříznivé, jako se nyní jeví: přesvědčit soud, že právě on byl hlavním osnovatelem dotačního podvodu, bude nesnadné, přestože právě tak to nad vší rozumnou pochybnost bylo).

Nejhorší dopad mají patrně pasáže, kde se popisuje proces, jímž OLAF získával pro svoje vyšetřování poznatky. Protože Andrej Babiš byl v té době ministrem financí, každá jednotlivá obstrukce, každá drobná sabotáž, každá snaha o manipulaci s dokumenty nebo záměrné uvedení inspektorů OLAFu v omyl bude mít přímý dopad do Babišovy věrohodnosti i do věrohodnosti země, v čele jejíž vlády nyní stojí. Jinými slovy, zpráva OLAFu je primárně zprávou o obrovské ostudě této země a authentickou reflexí skutečného stavu její správy.

Ne snad, že bychom na ostudy nebyli zvyklí: měli jsme presidenta, který na zahraničních cestách kradl pera, po něm nastoupil muž, kvůli němuž bylo nutné přesunout novoroční televisní projev na jiný termín, protože termín původní nepřijatelně kolidoval s jeho kocovinou po oslavě u řídicích důstojníků na ruské ambasádě, a menší, zato trvalejší ostudu si tato země dělá u všech svých návštěvníků, kteří neprozřetelně v metropoli použijí taxi, rozmění cizí měnu na nesprávném místě, setkají se v metru s revisorem anebo se, nedej Evropo, pokusí o smysluplnou komunikaci s českými policisty příkladmo na thema svého ukradeného automobilu.

Babišův případ není v Evropské unii prvním podobným, avšak precedens, trestní stíhání Silvia Berlusconiho, je stěží srovnatelný, protože italský expremier byl sice viněn z řady skutků, ale žádný z nich nebyl spojen s podvodem spáchaným na úkor rozpočtu Evropské unie. Přes veškerou snahu aeronetů líčit skutečnost opačně není dosud Evropská unie zkažená natolik, aby se v Bruselu dívali na člověka, který je z podobného jednání obviněn, jinak než skrz prsty a aby v něm viděli vhodného partnera k jednání. Není dokonce vyloučeno, že jednat s ním – a tím i s celou českou vládou – tam odmítnou všichni, od vrcholných představitelů Unie po poslední sekretářku, a nepomůže ani nabídka čerstvé koblihy.

Rozhodně, posuzováno optikou evropské diplomacie, ostuda jménem Čapí hnízdo je něčím, co v Bruselu dosud neřešili a není jisté, jak daleko negativní důsledky této malé domů naši zemi – dodejme, že právem – zasáhnou.

Aktualisováno.
Článek – bez odkazu na původní zdroj – převzal Pravý prostor. Oceňujeme: jen je poněkud směšné, jestliže vyňali zmínku o ukradeném chilském peru (jakož i o Zemanově virose).

Zkuste si, vážení, pro začátek představit nějakou průměrnou, řádně spravovanou africkou zemi: řekněme Nigerii, Somálsko nebo Středoafrickou republiku. Díky zmíněné řádné správě bývá ona země čas od času postihována hladomory, k jejichž řešení jsou oním směrem vypravována letadla s potravinovou pomocí. Z těchto zásilek, jak je experimentálně ověřeno, se určitá část dostane hladovějícím, ale většina, spíše drtivější než méně drtivá, pravidelně končí ve skladech společností, vlastněných tamním establishmentem, nebo, můžeme-li to tak říci, místní elitou. Nemá nejmenšího smyslu pomáhat těmto zemím popsaným způsobem, protože bychom pomáhali toliko zcela zkorumpované vládě a na ni napojeným místním Agrofertům.

Podobně jako v Africe potravinová pomoc fungují v Evropské unii Regionální operační programy (ROPy). Evropský daňový poplatník pošle peníze na konkrétní projekty, ty jsou v cinknutých výběrových řízeních vysoutěženy, přičemž konečným příjemcem peněz jsou – opět pravidelně spíše ve většině spíše drtivější než méně drtivé – místní politici a jejich rodiny: jedná se, smíme-li si vypůjčit termín jistého bývalého politika ODS, o loupež za bílého dne. Nevěříte-li, proč nepoužít Google a nevyhledat příkladmo ROP Severozápad?

Leč zpět do Afriky. I v řečených zemích mají pravidelně volby, a portrety kandidátů v předvolebním období zdobívají líbeznou krajinu mezi junglí a slumy. A určitě tam mají i politiky, kteří z billboardů volají, že nejsou jako ti před nimi, protože nekradou, ale makají, a nelze pochybovat, že prostodušší část elektorátu je těmito jedinci oslovována, přestože informací o tom, že pretendent je ve skutečnosti daleko větší zloděj a korupčník než všichni před ním, je k disposici dost: tedy pokud si náhodou politik své postavení nepojistí nákupem rozhodujících medií v zemi, ale to by bylo, domníváme se, i na africké poměry přílíš, protože i nepříliš gramotní Afričané vědí, že mediální a politická moc musejí zůstat odděleny.

A teď si, moji milí, představte, že dárcovská země se nakonec namíchne a vytvoří forensní zprávu o tom, co se s předchozí dodávkou beden s jídlem stalo, a zašle ji do Afriky ministerstvu financí a prokuratuře. Myslíte si, že ji tyto orgány dají k disposici novinářům, aby si každý mohl přečíst, že ten sympaťhák z billboardu je lump a lapka, jemuž není na jih od rovníku rovno? Tůdle-nudle, vážení! Ministerstvo i prokurátoři budou zatloukat a zatloukat, a když nějaké informace přece jen prosáknou ven, vysvětlí, že oni odporní postkolonialisté jsou asi součástí planetární mafie, která se pokouší vším pracujícím africkým lidem milovaného výtečníka sesadit. A za pár dnů už po zprávě nikdo ani nepátrá, protože v průměrné africké zemi i ten největší skandál vyšumí za 3–5 dní.

My, naštěstí, v Africe nežijeme.

Hodnotíme-li dnes období mezi roky 1945 a 1948, tedy tzv. třetí československou republiku, činíme tak obvykle sub specie následujících událostí, definitivního převzetí moci komunisty v únorovém putschi. Lidé, kteří tehdy v této zemi žili, ale nevěděli, co se kolem nich děje, a opíjeli se představou šťastné budoucnosti, ve svých konturách arci nikoli nepodobné tomu, o čem snili němečtí nacionální socialisté. Nevěříte-li, podívejte se na košický vládní program a na volební program KSČ z r. 1946: obé přehledně shrnuto v tomto studijním dokumentu, jejž doporučujeme i z jiných důvodů prostudovat in extenso: vnímavý čtenář v něm nalezne koncisní shrnutí důvodů, proč je Česká republika ve většině ohledů, přes vynikající startovní podmínky, které měla na přelomu 19. a 20. století, dnes spíše neúspěšnou zemí – je to svého druhu průvodce inteligentního Čecha po nedávných dějinných karambolech jeho národa.

Leč vidíme, že opět odbíháme od práva, obecně zaměřený blog již přes rok nemajíce, a musíme tento exkurs rázně ukončit, nechceme-li své namnoze odborně zaměřené čtenáře nudit. Hodláme totiž psát o události ryze právní, o události, jež přišla v době předvánočně utlumené mediální pozornosti a byla nadto přehlušena jinými významnými ději, jako je zmírnění EET nebo presidentská kandidatura jedničky mezi místními politiky, Mirka Topolánka.

Pokračující ministr spravedlnosti za Agrofert Robert Pelikán využil své pravomoci a dočasně zprostil funkce trestní soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, a to na základě toho, že na ni byly podány dva kárné návrhy. Problémem je, že oba tyto návrhy jsou v dějinách kárného soudnictví bezprecedentní a frapantně, evidentně šikanosní.

V prvém případě byla Králová obviněna z toho, že nerespektuje závazné pokyny odvolacího soudu, a ve druhém, kdy je kárným žalobcem předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, má její delikt spočívat v tom, že Králová nejprve rozhodla, že odposlechy v kauze jsou nezákonné, poté přes tiskovou mluvčí soudkyně informovala, že se nejednalo o odposlechy, ale o nepodstatné SMS. To je ovšem zásah do jednou vyhlášeného a tudíž nezměnitelného rozhodnutí soudu. Popis skutku notně arkánní, jak bystrý čtenář jistě sám nahlédne.

Dimunův server Česká justice k tomu dodal, že podle svých – přirozeně nejmenovaných a zřejmě tedy virtuálních, autorem textu vymyšlených – soudcovských kolegů Králová prý odborně nestačí na agendu, kterou řeší. Problém je arci v tom, že takových soudců je nejméně polovina, a Králová není mezi nimi jakoukoli výjimkou, spíše patří do šedého průměru: mírná, na rozdíl od řady svých kolegů vždy slušně vystupující soudkyně, rozhodně nikoli intelektuálka, ale ani vyslovený pitomec v taláru, jakých se u pražských soudů v aktivní službě a bez vážnějšího risika postihu pohybují desítky (vzpomeňme Ondřeje Láznu, Jiřího Horkého nebo Tome Frankiče mladšího, máme-li jmenovat jen tři příklady z mnoha). Ovšem ani jeden z nich se nepostavil záměrům mocného oligarchy a neodmítl odsoudit milenku někdejšího předsedy ODS, čímž by aspoň do jisté míry a dodatečně legitimisoval Šlachtův a Ištvanův putsch.

Případ Králové je tedy pokusným balonkem, který Agrofert vypustil, signálem justiční veřejnosti, že kárná pravomoc může být a napříště bude využívána k politickým cílům, k trestání nepovolných soudců, případně státních zástupců. A teď si, moji milí, představte soudce-blázna, který by se pokusil odsoudit obviněné v kause Čapího hnízda – něco takového je, řekli bychom, pojmově vyloučeno. A bude ještě líp: třetí republika nám už klepe na dveře.

Čta diskusní příspěvky na zpravodajských webech a sociálních sítích reflektující zprošťující rozsudek nad skupinou obviněnou v souvislosti s pádem mostu ve Studénce, uvědomuji si na jedné straně se vší strašlivostí důsledky zavedení všeobecného volebního práva, na straně druhé je mi jasné, že názory veřejnosti na orgány činné v trestním řízení jsou formulovány velkou měrou právě podobnými causes célèbres, jakými je případ Davida Ratha nebo kausa Studénka.

Pokud vůbec bude Rath odsouzen, stane se tak za cenu znásilnění trestního procesu v synergii s brutálním nátlakem na soudce, včetně výhružek kárným řízením za právní názor. Případ spadlého mostu je z hlediska veřejné percepce ztracen již nyní, protože přijde-li rozsudek v prvním stupni devět a půl roku (!) po události, je to otevřené přiznání, že justice selhala.

Netvrdíme, že spadne-li před vlak rozestavěný most, aniž by k tomu došlo vinou pádu meteoritu, zemětřesení, sesuvu půdy nebo mimořádně silného orkánu, a dojde-li následným nárazem k četným obětem na životech, musí jít někdo za každou cenu do vězení: je arci nutné, aby byla věc vyšetřena během několika měsíců a aby soud prvé instance o vině a trestu rozhodl nejpozději za rok, v krajním případě za osmnáct měsíců. A úplným výsměchem je výrok z ústního odůvodnění, že soud neví, proč most spadl.

Video zachycující, jak soudce Jaromír Pšenica komentoval rozsudek pro media, je, myslím, výmluvné. Více dodat netřeba – daňový poplatníče, pohleď, co si v Novém Jičíně platíš:

Z hlediska speciální prevence, tedy odrazení podezřelého od jednání obdobného charakteru, je nutné dát mu najevo, že svoboda projevu neznamená možnost šířit jakékoliv informace bez jakéhokoliv hrozícího postihu, vyzvala prý prostřednictvím svého advokáta prostějovská primátorka přestupkovou komisi k rázné akci, jíž má být zatočeno s místním aktivistou Jakubem Čechem.

Arciže: svoboda projevu je právo, které je nutno vykládat přísně restriktivně, ježto jinak by se mohlo stát, že by se občan dotkl úředního majestátu, a, jak píše – žel, mentálně nepříliš obratný a v právu evidentně tápající – novinář Michal Šverdík, úřední osobu by tím hrubě urazil a znevážil její postavení. Za což zmíněnou úřední osobou požadována relutární satisfakce ve výši 50 000 Kč, nejasno, zda v adhesi přestupkové (tam to nejde), trestní anebo zvláštní žalobou na ochranu osobnosti.

S přihlédnutím k faktu, že ve sporu jde o obsah jednání městské rady, o jehož průběhu konšelé nechali vyhotovit minimálně tři různé zápisy, přičemž o existenci zvukového záznamu, který by udělal jasno, se novinářský mlamoj nezmiňuje, troufáme si tvrdit, že dopustit se za těchto okolností znevážení postavení úřední osoby je úkol tak nesnadný, že bychom to nedokázali ani my.

Podkategorie