Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Ergün Yekta Uzunoğlu je turecký imigrant žijící v České republice, známý tím, že byl cca 13 let neúspěšně stíhán jako hlava – patrně a limine neexistující – kurdské mafie v České republice, poté osvobozen a odškodněn. Ač je to podvodník, není prost intelektu a dokáže se s jelínkovskou obratností vetřít do přízně mocných.

Nyní ovšem, jak se zdá, narazila kosa na kámen a Uzunoğlu byl Okresním soudem pro Prahu-východ nepravomocně odsouzen pro trestný čin pomluvy a křivého obvinění, jehož se dopustil intrikami proti své exmanželce, o 24 let mladší Monice.

Zatím nepravomocný rozsudek je poučné čtení: kupř. jímavá pasáž, jak recidivista a nynější Uzunoğlův spoluobžalovaný Václav Faktor svému otci občas promluvil do duše pár fackami. Určitě by si ho měli přečíst všichni, kteří v minulosti kurdskému podvodníkovi dopřávali přízně a dávali mu, tak jako europoslanec Jaromír Štětina, prostor pomlouvat a ostouzet slušné lidi.

A je to znovu tady: debata o poslanecké a senátorské imunitě. Nebožtík domněle pohřbený v r. 2013, kdy byl na n-tý pokus prosazen návrh na její omezení (wikipedie tvrdí, že n = 20), se vykopal z hrobu, a jako strašidlo obchází za tichých nocí Sněmovnou i redakcemi moci přátelsky nakloněných, státotvorných medií.

Poznamenejme, že převod nemovitosti/podniku na blízkou osobu za účelem získat dotaci, na kterou bych jinak neměl nárok, je bez ohledu na předvolebnost doby trestným činem, a že by se takové jednání normálně nestíhalo, je toliko odrazem zavedené praxe, kdy se mocným obdobná trestná činnost toleruje z jednoduchého důvodu, že jsou mocní (vzpomeňme, pars pro toto, případu expolitika Jaroslava Palase, jenž do svého horského pensionu investoval o 10 milionů víc, než oficiálně vydělal; policie trestní oznámení odložila, Palas měl v té době ještě příliš velký vliv).

V případě Andreje Babiše je tu ovšem zájem opačný a konstatujme lakonicky, že právě projednávaná žádost o vydání je úspěšným završením operace Šlachta zpět k traktoru.

Co nás zajímá, jsou ústavněprávní konotace a důsledky stávajícího, v r. 2013, jak řečeno, novelisovaného znění druhé věty čl. 27 odst. 4 Ústavy, jímž se trestní stíhání zákonodárce vylučuje pouze po dobu trvání mandátu, a nikoli, jako dotud, navždy.

Touto novelou se především zcela mění význam imunity zákonodárce, která měla předtím fakticky hmotněprávní dopad – nelze stíhat nyní a nikdy v budoucnu – v procesní opatření, jež policii nutí kausu nevydaných zákonodárců odložit na určitou dobu do šuplíku a počkat, až překážka mandátu pomine. Ovšem, a to je důležité, po tuto šuplíkovou dobu zákonodárci neběží promlčecí doba [§ 34 odst. 3 písm. a) TrZ], a v případě opakovaného zvolení může být konfrontován s obviněním, jemuž se nedokáže ubránit působením prostého faktu, že svědci zapomínají, případně umírají, listiny a celé spisy se skartovávají, záznamy v databasích se po letech mažou a zálohy na páskách nebo jiných dlouhodobých mediích ztrácejí čitelnost, atd. atp.

Ačkoli nevydaný zákonodárce o budoucím obvinění ví a může si opatřovat důkazy ve svůj prospěch, ty často nemohou mít patřičnou formu. To si vysvětlíme na hypothetickém příkladu poslance, který se zúčastnil opilecké rvačky v hospodě. Přestože událost má desítky svědků, ti byli vyslechnuti procesně nepoužitelným způsobem formou podání vysvětlení (jinak to před zahájením trestního stíhání ani nejde), a uložit si jejich výpověď do archivu není možné, neboť české právo nezná obdobu anglosaské deposition. Poslanec tedy ztrácí možnost se za dvanáct, případně šestnáct let, až odejde do pense, obhájit, protože v té době si už nikdo nic nebude pamatovat; ovšemže s výjimkou těch, pro něž je náhlé rozpomenutí si výhodné.

Imunita, jež má chránit sněmovnu před zvůlí suverena, tu tak působí proti právu poslance na spravedlivý proces.

Druhým kontroversním aspektem je otázka opakovaného přezkoumávání důvodů nevydání. K tomu může dojít ve dvojím modu: nové zákonodárné těleso může vydat tím minulým nevydaného člena, anebo může naopak suspendovat stíhání zákodárce dříve vydaného (to se stalo v r. 1997 u poslance Jana Vika a to samé lze očekávat i po říjnových volbách, po nichž nelze pochybovat, že zaměstnanci zákonodárné divise koncernu svého premiera nevydají, tak jako budou hlasovat proti jeho vydání nyní). Ústava implicite předpokládá možnost, aby se vůle sboru změnila i během volebního období, i když pro to neexistuje postup v jednacím řádu a dosud se nic takového nestalo (a ani, pokud je nám známo, to nebylo navrženo).

Ačkoli předchozí úprava, zakládající doživotní nestíhatelnost, byla pro svou amorálnost oprávněně kritisována, je nutno uznat, že měla svou logiku: zákonodárce nemusel žít v nejistotě, a jediným důsledkem nevydání, pokud bylo veřejností vnímáno jako nedůvodné, byla ostuda, s níž tento z kausy vyšel, a která byla, stejně jako jeho imunita, doživotní.

Z těchto důvodů se domníváme, že novela z r. 2013 by měla být předstupněm definitivního zrušení poslanecké a senátorské imunity, a kdyby to mělo vyjít dřív než na dvacátý legislativní pokus, budeme jen potěšeni.

– Poslechni, Loužo, my bychom měli zase s něčím novým přijít, aby se o nás psalo, pravil vyšetřovatel řečený Plouža zasněně svému kolegovi z elitní protiextremistické jednotky a hluboce se zamyslel.

Tedy, abychom byli přesní, nešlo o Loužu a Ploužu, kteréžto dva jedince dobře známe z neúspěšného mosteckého honu na Lucii Šlégrovou, nýbrž o jejich slovenské kolegy, spíše tedy Lúžu a Plúžu. Na výsledku jejich mozkového výkonu to arci mnoho nemění.

Nápad začít stíhat banskobystrického župana, poslance slovenské Národní rady a předsedu Ľudovej strany Naše Slovensko Mariana Kotlebu za to, že jeho strana poskytovala sociálně slabým rodinám pomoc formou šeků na 1488 euro, má potenciál dostat se na první stránky světových deníků, což je, pokud si správně vzpomínáme, úspěch, jehož v regionu naposledy dosáhl český president Klaus krádeží pera.

Případ budeme bedlivě sledovat, předpovídajíce, že až na taneční parket vstoupí – presumptivně ze západu, rozuměj z České republiky, importovaní – znalci s kontextuálně numerologickým výkladem, budeme svědky takových výkrutů a piruet, jaké jsme doposud ani u českých soudů nespatřili.

Zdroj: Google Street View

Nápad intelektuálně mdlých specialistů z BESIPu využít video z nehody u Obrnic jeví se nám býti v pozoruhodné shodě s obsahem materiálu samotného. Právně je to samozřejmě vyloučeno: zemřelá dívka (skoro jsme už napsali blbka, arci víme, že tím bychom mohli narušit tradičně vysoké niveau tohoto blogu), jejíž záznam osobní povahy má být veřejně presentován, již souhlas s tímto užitím udělit nemůže, a pozůstalí nemohou, neboť takový souhlas by byl nemravný a tudíž neplatný.

Na nehodě nás překvapilo, jak je dané místo imanentně nebezpečné: zastávka autobusu je oddělena od krajnice vyvýšeným ostrůvkem, což ve spojení s tím, že se nachází na vnějším obvodu zatáčky v místě, kde je povolena rychlost 90 km.h–1, činí ze zastávky smrtelnou past pro každého řidiče, který zatáčku nezvládne a jehož automobil je odstředivými silami vynesen; svodidla jsou navíc v inkriminovaném místě přerušena, takže náraz do dřevěné bariery není ničím tlumen.

S odstrašením by tudíž mohlo jít o jaksi dvojsečný plán.

Mírnost kárných senátů Nejvyššího správního soudu kritisujeme opakovaně: troufáme si tvrdit, že právě benevolence, s níž je posuzováno protiprávní jednání soudců, způsobuje u oněch pocit nedotknutelnosti – nadlidství, a ve svém důsledku činí z justice takovou žumpu, jakou se tato jeví navenek.

Případ liberecké soudkyně Lenky Zhoufové patří do této kategorie: podvod, za jaký by kdokoli jiný šel bez pardonu do vězení, vyřešil senát Jakuba Camrdy kosmetickým snížením platu. Další otázkou ovšem je, jak se mohlo stát, že Zhoufová byla vydána kárnému stíhání: běžně se tyto věci u soudů řeší ve stylu tří mušketýrů, tedy (zatloukáme) všichni za jednoho, jeden za všechny – zhruba stejně, jak to předvedla policie v případu nabouraného BMW.

Neradi bychom planě moralisovali, arci že se ve styku s českou justicí musíme neustále brodit stokou fekálií, a tento stav se ani za téměř 30 let od změn v r. 1989 nezlepšuje, nás naplňuje obavou, již jsme artikulovali v nedávném rozhovoru, tedy že justice v této zemi je nemocná nevyléčitelně a změnu přinese jedině pád režimu.

Podkategorie