Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Jakou hodnotu má v očích českého soudce občan a jeho svoboda? Naprosto žádnou. Potvrdil to senát 11 Kss Tomáše Langáška, který za neoprávněné 29 dnů trvající omezení osobní svobody obviněného uložil soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Ivě Fialové (známé nám tím, že soudí těžší zločineckou skupinu v čarodějnickém procesu) zcela symbolickou sankci v podobě důtky. Kdyby nyní poškozený soudkyni unesl a držel ji po stejnou dobu třeba ve sklepě, nemohli bychom se mu divit, protože v podobných případech zřejmě žádný jiný prostředek obrany před soudcovskou zvůlí neexistuje. Soudci se nám opět vysmívají a téměř bych řekl, že dojde-li v této zemi revoluci – čímž arci nemyslím takovou, o níž vlhce sní Milion chvilek, nýbrž skutečnou – budou kandelábry po celé zemi spolu s exekutory ověšeny oběšenými soudci, neboť právě ti se pro mnohé stali symbolem polistopadového bezpráví.

Tomáši Langáškovi a jeho senátu udělujeme prestižní cenu našeho blogu Osel měsíce, spojenou s právem nosit k taláru oslí uši v podobě paragrafů. Blahopřejeme!

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky, vysvětluje Ústavní soud v jednom ze svých nejhůř odůvodněných nálezů za poslední dobu, a proto není nic špatného na tom, jestliže ostravský hotel Brioni odmítl ubytovat občany Ruské federace, kteří nepodepsali prohlášení o souhlasu s dočasným pobytem spojeneckých vojsk v zemi – chci říct: o nesouhlasu s ruskou anexí Krymu. Prý jde jen o jednu z forem výkonu svobody projevu, argumentují v majoritním votu Vojtěch Šimíček s Kateřinou Šimáčkovou, proti čemuž daleko přesvědčivěji disentuje Ludvík David.

Máme za to, že prakticky všechny argumenty majoritního odůvodnění jsou vadné, a chybná je už základní premisa, že rozhodnutí kádrovat hotelové hosty je legitimním způsobem, jak může podnikatel projevit svůj názor. Ve hře jsou totiž, jak správně upozorňuje disent, nejen základní práva podnikatele, ale proti nim stojící práva potenciálně odmítnutého hosta. Důležité je přitom nejen právo na svobodu politického názoru, nýbrž i právo na ochranu osobnosti, ve formě ochrany osobních údajů. Být právně vzdělaným Rusem, jemuž by v hotelu Brioni předložili k podepsání prohlášení o nesouhlasu s krymskou anexí, pravím k recepčnímu: Milý pane, velmi si vážím zájmu pana hoteliera o politické dění v mé zemi. Ale povězte mi, mladý muži, jakým právem chce ten angažovaný muž znát můj politický názor? Není mu snad známo, že podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jde o citlivý údaj, který lze zpracovávat pouze k účelům taxativně vypočteným v § 9 onoho zákona?

To, že jde o jednání platným právem zakázané, je však jen koloraturní detail. Důležitější je, že Ústavní soud posvětil politickou diskriminaci, výslovně připustiv, že ne všechny politické názory jsou si v tomto případě rovny. Citujeme z § 35 nálezu:

V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem Územní celistvost Ukrajiny ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně a pro Českou republiku má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace…

Což nelze interpretovat jinak, než že kdyby hotelier postupoval opačně a neubytoval toho občana Ruské federace, který nepodepíše souhlas s připojením Krymu, ochranu by takové opovrženíhodné diskriminační jednání nezasloužilo: každý podnikatel je tak oprávněn diskriminovat své zákazníky na základě politického názoru, avšak pouze v případě, že jim odepře službu na základě názoru, který se neslučuje s oficiálním postojem české vlády.

V hotelu Brioni nedělali nic jiného, než dělá Facebook, Google a další podnikatelé, na něž stát přenesl to, co si sám činit zapověděl, tedy šikanovat ty osoby, které se projevují protistátním způsobem.

Pro to nenacházíme ospravedlnění a máme za smutné, že se pod takovou hanebnost podepsali jinak liberální soudci Šimíček se Šimáčkovou.

Roztomilý poster, jímž dnešní post ilustrujeme, lze beze změny použít i pro trestní soudce, protože jejich myšlení se od toho vysmívaného, prokurátorského, v ničem podstatném neodlišuje. A tak, když liberecká soudkyně Lenka Zhoufová zfalšovala usnesení o ponechání obviněného ve vazbě, její kolegyně z Mělníka Renata Moudrá rozhodla, že se tím nedopustila trestného činu: vždyť šlo o sprostého obviněného, kterému několik dnů v nezákonné vazbě jistě jen prospělo. A falšování úředních dokumentů? Prosímvás, lidi, vy s tím naděláte: to se u soudů přece děje dnes-a-denně, tak proč by to najednou mělo někomu vadit!?

Co je v případě odškodňovacího řízení doba ještě přiměřená? Může to být, řekněme, osm a půl roku?

Prosím, neklepejte si na čelo, pro soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Danielu Břízovou Ratajovou klidně, a ani není potřeba, aby se v řízení objevily jakékoli zvláštní okolnosti. V podobných případech si říkám, že s českým soudnictvím to nebude v pořádku ani za dalších padesát let, je-li naplněno mysliteli a myslitelkami jejího kalibru: justice v této zemi je prostě jedna velká, prohraná bitva.

Soudkyně samozřejmě za svůj výkon dostává prestižní ocenění našeho blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

Neprošel, a dle poměru hlasů v Senátu se zdá, že spíše pronikl by velbloud uchem jehly, ba i hříšník dospěl by království nebeského, než Aleš Gerloch mezi ústavní soudce.

Jsme tomu arci spíše neradi, protože nemá-li se Ústavní soud stát okrasným sborem žvavých starců, potřebuje výrazné, viditelné osobnosti. Soudci za odměnu, případně na dožití (nebudeme jmenovat, že, Radovane Suchánku!), nejsou pro tento soud přínosem. Aleš Gerloch, jakkoli lze k němu a jeho pohříchu nikoli čistoskvoucí osobní historii mít výhrady, by byl osobností, která by se bezesporu dokázala v soudcovském kolegiu prosadit.

Nejzávažnější námitka, která zazněla, tedy že A. Gerloch prokázal ochotu sloužit moci, bez ohledu na její povahu, formulovaná, inter alios, Jiřím Přibáněm, je jistě oprávněná, avšak v této vlastnosti adept nevynikal nad jiné, a nemusíme sestupovat ani mezi řadové soudce: sám předseda Ústavního soudu je příkladem osobnosti, která napomohla politisaci tohoto soudu vskutku výrazně, a i když nelze srovnávat disidenta Rychetského s normalisačním komunistou Gerlochem z hlediska někdejší osobní odvahy, dovolujeme si vyjádřit pochybnost, zda by posledně jmenovaný byl ochoten iniciovat příkladmo hanebnost typu stanovisko Kinský, jímž byl ethos restitucí postaven na hlavu a restituční zákony učiněny právním předpisem dovršujícím totalitní bezpráví.

Pročež soudíme, že někdo tu, milí senátoři, opět jednou neznamenal břevna v oku svém.