Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

O tomto thematu se diskutuje prakticky od počátku protipandemických opatření, tu vážněji, tu v modu spíše hysterickém. Přichází něco takového vůbec v úvahu v zemi háčkovaných deček na televisorech – ano, víme, že televisory jsou dnes již ploché a jako platforma dečkám se nehodí, arci mentálně onen stav u většiny Čechů přetrvává dosud a my nevíme, jak příměr vhodně modernisovat, nota bene v zemi, kde před 20 lety vyvolalo pár zapálených aut při zasedání světových finančních institucí celostátní paniku hodnou reakce na masivní výbuch sopky nebo serii ničivých tornád? Mohou se Češi proti své vládě poprvé v novodobé historii skutečně vzbouřit?

Začneme popořadě. Právo na odpor proti nedemokratickému nebo demokracii odstraňujícímu režimu je vrozeným, přirozeným a zcela základním právem každého člověka, a jeho úprava v čl. 23 Listiny základních práv a svobod je toliko chabou snahou zákonodárce vtělit toto právo do normativní formy. Ve skutečnosti platí princip, který Němci vyjadřují všem právníkům známým dictem Gelingt es, ist es Heldentat, mißlingt es, ist es Hochverrat. Za situace, kdy jsou splněny podmínky postupu podle čl. 23 Listiny, již zákony ztratily veškeré účinky a v takovém právním prostoru platí jediné právo, právo silnějšího. Když poté vítr odvane dým z výstřelů a barikády jsou demontovány, vítězové soudí poražené.

Jistě, pokud by výjimečný stav a disproporční omezování lidských práv zdůvodňované bojem proti pandemii trvaly, je představitelné, že by se našlo pár zoufalců, kteří by se pokusili tuto vládu svrhnout, avšak šance, že by se jim to podařilo, jsou zanedbatelné: nejspíš by se, uvážíme-li kvalitu dosavadních vigilantistických akcí a jejich protagonistů, postříleli navzájem, ještě než by pronikli přes recepci ve Strakově akademii.

Jiná je situace v případě občanské neposlušnosti. Ta má v českém národě určitou tradici a mohla by uspět. Kdyby se příkladmo provozovatelé gastronomických podniků a/nebo obchodů dohodli, že své provozovny otevřou, byla by policie bezmocná: na zásah proti všem by neměla dostatek lidí, výzbroje a odhodlání, a hrozba pokutou by nutně postrádala dostatečný odstrašující efekt, protože následky vládou řízené destrukce ekonomiky jsou daleko horší než jakákoli pokuta, kterou by úřady při takovém počtu deliktů a delikventů stejně nedokázaly platně uložit a vymoci.

Klíčem je, že by muselo jít o akci koordinovanou a do určité míry organisovanou, protože jednotlivá otevřená hospoda je policií snadno zlikvidována a její provozovatel i návštěvníci poté v loyalním koncernovém tisku pranýřováni. Zdá se, že doba na občanskou neposlušnost zatím nenazrála, avšak s ohledem na to, jak směšnou sumu hodlá vláda živnostníkům postiženým protikoronavirovými opatřeními vyplatit, může to být horké thema příštích týdnů; zoufalí lidé dělají zoufalé věci, živnostníky nevyjímaje.

Jeví se nám dosti zvláštním, že zatímco u jiných mimořádných událostí, jako například dopravních nebo průmyslových nehod, rozkolů a sporů mezi obchodními partnery, případně rozpadu manželství, jsou právníci mezi prvními, na jejichž pomoc spoléháme a na něž se obracíme, v případě současného koronavirového ohrožení vznikl dojem, že právo vypuknutím pandemie zaniklo, že je to něco, co zde máme pro klidné doby, kdežto nyní je třeba jednat. Čím rychleji a rozhodněji, tím lépe.

Opak je arci pravdou: vyhlášením nouzového stavu nepozbyl platnosti jeden jediný právní předpis a nepřestala fungovat ani jediná instituce, povolaná k tomu, aby našim právům poskytla ochranu. Nouzový stav byl vyhlášen v rozporu s výslovným zněním zákona, který vyžaduje, aby bylo vymezeno území, na němž platí, a zejména, aby tento stav vyhlašující akt obsahoval taxativní výčet, která práva budou omezena a které zvláštní povinnosti uloženy. To je podstatnou náležitostí takového usnesení a absence onoho vymezení činí usnesení vlády nezákonným; každý, kdo je jím dotčen, je tak aktivně legitimován podat buď správní žalobu, anebo přímo ústavní stížnost; nevyčerpání opravných prostředků je zde dostatečně odůvodněno obecností ohrožených základních práv, která jsou ve hře [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Takové žaloby a ústavní stížnosti již byly podány např. Davidem Zahumenským, budiž však poznamenáno, že i kdyby některý ze soudů vyhověl, vláda druhý dne přijme nové, opravené usnesení, a jen si tak usnadní cestu k prodloužení nouzového stavu, které by jí jinak musela schválit Poslanecká sněmovna. Význam bude takové rozhodnutí mít jen pro ty, kteří se během nouzového stavu dopustili deliktního jednání: řízení o něm bude muset být buď zastaveno zcela, anebo vedeno s přihlédnutím k tomu, že se tak nestalo v době nouzového stavu.

Poněkud nadějnějším se jeví napadnout některá dílčí opatření, která buď a limine nedovoleně anebo disproporčně zasahují do práv obyvatel této země, ať občanů nebo cizinců, kteří zde legálně pobývají. To se týká zejména opatření, jímž byl zakázán volný pohyb. Svobodu pohybu, včetně svobody opustit Českou republiku, lze pouze omezit, nikoli zakázat, a toto opatření, ač jeho cíl je legitimní, nemůže před soudem obstát. Mezi opatření, která jsou zjevně disproporční, patří příkaz zakrývat si kdekoli mimo své bydliště nos a ústa: následky takového paušálního nařízení jsou horší než nepatrné snížení risika šíření nákazy – povede to k oslabení imunity a k dalším nepříznivým zdravotním následkům, nehledě na to, že platí-li příkaz všude mimo bydliště, takto omezená osoba se nemůže kupř. v práci legálně ani najíst a napít.

Paradoxně nejhorší ze všeho je však vládní iniciativa směřující k tomu, aby se podnikatelé postižení nouzovým stavem nemohli domoci práva na náhradu ušlého zisku. Morální či pseudomorální argumenty typu, že jde o jakési černé pasážery, neobstojí, protože opatření proti pandemii směřují k ochraně celé společnosti, nikoli jen omezovaných jedinců, a celá společnost je proto povinna nést následky solidárně. Lze to připodobnit k situaci města, jehož obyvatelé se rozhodli čelit záplavám tím, že nad městem postaví přehradu. Ta bude chránit všechny a všichni se proto z místních daní musejí podílet na vykoupení pozemků pod ní: nelze spravedlivě argumentovat tak, že se jejich vlastníci musejí obětovat pro blaho celku.

Proč se domníváme, že právě tento aspekt je ze všeho nejhorší? To je prosté: odmítne-li stát odškodňovat tyto podnikatele dobrovolně, zahltí se po uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání soudy lavinou žalob v rozsahu, který místní justice nepamatuje, a soudy, které budou i tak čelit náporu nově napadlých žalob pro neplacení a následných exekucí a insolvencí, nebudou s to projednávat nic jiného. Vzpomeňme na restituční spory, z nichž některé nejsou uzavřeny ani po třiceti letech – a toto bude ještě mnohem horší.

Vše se tudíž zdá směřovat k jedinému možnému řešení krise, ke státnímu převratu: buď budou tyto nároky anulovány mocensky, což způsobí zánik právního státu v podobě, jak jej známe, anebo bude fakticky zabráněno je vznášet stejným mechanismem, který funguje v případě povinného zahalování, tedy přímým donucením ze strany státem organisované lusy; ano, přesně takové, která v květnu 1945 počala okrádat, vraždit a vyhánět sudetské Němce, a kterou se pokusili v listopadu 1989 zmobilisovat komunisté, domnívajíce se, že se takto podaří zastavit masové protesty.

To jsou důvody, proč se domníváme, že nejhorší důsledky koronavirové krise nebudou ani zdravotní, ani ekonomické, ale právní a politické, a že jedinými dvěma možnými vyústěními této krise je buď Výmarskou republiku připomínající chaos, anebo nová diktatura, po které ostatně podle průzkumů již stejně většina populace volá.

Tento příběh ještě nedospěl k závěru, přesto je tak poučný, že stojí za to zmínit se o něm už nyní. Tomáš Tožička, senátorský kandidát Pirátů, byl vyzván k resignaci poté, co se našel jeho více než deset let starý post na sociální síti, používající při kritice israelské politiky symbol Davidovy hvězdy spojené se svastikou. Samotný kandidát stojí z hlediska kádrového profilu na samotném vrcholu toho, co lze v této zemi dosáhnout: je zetěm disidentů Petra Uhla a Anny Šabatové a jako takový si může dovolit leccos, co by řadovému občanu neprošlo. Přesto se symbolem narazil a málem byl, přes všechna svá privilegia a výsadní postavení ve společenské hierarchii, kandidatury zbaven.

Co se tu odehrálo? Domníváme se, že ve hře je dvojí chápání antisemitismu. Jedno, oficiální, je založeno na principu Tří D Anatolije (Natana) Šcaranského: antisemitský je takový projev, který buď delegitimisuje stát Israel, demonisuje Židy anebo vůči nim uplatňuje dvojí metr. To je racionální, byť nikoli jednoznačně přijímané vymezení, a podle něj se Tožička antisemitismu nedopustil. Je zde ovšem druhý pohled, který racionální debatu čas od času zastíní, a tím je to, co se obvykle nazývá náboženstvím holokaustu. Jako každé náboženství se holokaustimus brání znevažování předmětů své víry a jejích symbolů. Tožička spojil symbol Israele v nepřípustné kombinaci se symbolem holokaustu a spáchal tím zločin urážky náboženství – rouhání. Kdyby pouze kritisoval, prošlo by to bez povšimnutí, avšak své rouhače každé náboženství trestá.

Nechci před svými čtenáři zakrývat fakt, že čtvrteční pořad České televise Máte slovo s M. Jílkovou na thema Svoboda slova, do něhož jsem byl pozván, mi způsobil poměrně silný nervový otřes, a to přes to, že mne před ním i jeho moderátorkou mnozí varovali. Televisi arci nesleduji a abych byl stavu absorbovat bez újmy na duševní integritě něco podobného, to by zřejmě vyžadovalo několikatýdenní intensivní přípravu s teamem psychotherapeutů.

Podobně nesmlčím, že jsem posledních dvacet minut s výrazem lehce zoufalým sledoval digitální indikátor zbývajícího času, umístěný ve studiu za kamerami, nemoha se dočkat okamžiku, kdy už ta trapnost skončí: čas se však vlekl neskutečně.

Roztleskávačce Michaele Jílkové její úkol nezávidím a nijak jí nemám za zlé, co předvedla. Stress z úkolu, před který byla postavena, na ní byl viditelný, a roli jí neulehčily ani poznámky, obsahující velkým červeným písmem vyvedená hesla typu SVOBODA NENÍ ABSOLUTNÍ!, jichž se měla během svého výkonu přidržovat. Sama si uvědomovala, že se pohybuje na tenkém ledě, protože nesmí ani naznačit, že by mohla mít strana obhájců vydávání antisemitského díla pravdu, a zároveň je její povinností vylíčit zástupce svobody jako čiré zlo, což ovšem dost dobře není možné bez toho, že by jim dovolila promluvit. Spokojena se svým výkonem viditelně nebyla ani ona sama, a myslím si, že se mi jednou za ono trapné divadlo omluví (a já jí na oplátku slibuji, že to na ni nikomu neprozradím).

Vlastně bych měl být vděčen, protože na rozdíl od Pavla Kamase, jehož všech sedm hostů pozvaných do publika dramaturg pořadu Jan Smrž vetoval a nahradil je částečně příznivci druhé strany, částečně zjevně psychicky vyšinutým jedincem vykřikujícím cosi nábožensky zaměřeného a vzhledem k thematu pořadu dokonale irelevantního, ve snaze ukázat, co jsme my podporovatelé svobody slova zač, mně byli téměř všichni hosté povoleni – ze sedmi neprošli ideologickou prověrkou jen dva.

Nezlobím se ani na dva přítomné politiky, Josefa Bernarda (ČSSD) a Jana Bartoška (KDU-ČSL): ti byli neauthentičtí a jen papouškovali prázdné floskule, a už vůbec ne na Alexandra Tomského, jenž již zjevně není intelektuálně při síle a hraničí s nehumánností do televise jej zvát.

To, co v debatě zaznělo, byla směs demagogických frasí a zřejmých lží. Např. tvrzení, že je pro nás americká svoboda nevhodná, protože Spojené státy vznikly v jiné historické situaci a byly postaveny na jiných principech. Ve skutečnosti byly Spojené státy založeny na osvícenské myšlence, že lidé se rodí svobodní a mají být rovni v právech, a na identické ideji byla založena o sto padesát let později i Československá republika; takový TGM by se jistě podivil, kdyby se dozvěděl, že chtěl pro Československo vlastně něco úplně jiného, než co poznal v Americe.

Řada důležitých otázek zůstala arci stanou zájmu: příkladmo, jak zařídit, aby si zájemci nemohli zakázanou literaturu stahovat z Internetu, nebo zda by nemělo být postaveno mimo zákon i zobrazování samotných nacistických vůdců, protože je-li možné se volně dostat k portrétu Adolfa Hitlera, asi nelze zamezit politicky nespolehlivým osobám, aby si zločince doma vytiskly a na hrneček nanesly ve formě samolepky.

Na druhé straně, co thematisováno bylo, je dvojí metr, který je uplatňován ve vztahu k nacionálně-socialistické a komunistické ideologii. Hejtman Bernard, chtěl-li by být konsistentní, by musel vedle kladívka vložit do aktovky i nůžky a během spanilé jízdy do metropole vedle rozbíjení i stříhat trička a jiné textilie a odstraňovat z nich Che Guevaru, srp a kladivo, pěticípé hvězdy a další symboly ideologie, která je přinejmenším srovnatelně nebezpečná jako nacismus. A zazněla i myšlenka zákazu komunistické strany, a téměř jsem se rozesmál, když jsem sledoval, s jakým pohoršením se u obou politiků i u A. Tomského setkala.

Takže, děkuji, bylo to překrásné a bylo toho dost, a zase mě někdy do televise pozvěte, jsem již snad imunisován!

Nepříliš zdravé justičně-policejní prostředí v této zemi vede ke dvěma komplementárním jevům: k neschopnosti postihovat skutečnou kriminalitu, včetně nejzávažnější, a zároveň ke stále se rozšiřující kriminalisaci bagatelních deliktů, jež zasahuje další a další sfery života a vytváří svébytnou kulturu trestního stíhání. Nemáme teď na mysli poslance KDU-ČSL Jana Bartoška a jeho poněkud jurodivé legislativní představy o tom, že by mělo být trestné držení závadové literatury, jež manifestoval včera v pořadu Máte slovo, nýbrž pravomocný rozsudek nad řeporyjským starostou a předním politickým bavičem Pavlem Novotným (ODS) pro přečin nebezpečného vyhrožování.

Onen měl poslat policii e-mail následujícího znění:

Dobrý den, jsem novinář a připravuji úkladnou vraždu člověka, o kterém píši a který je, tedy byl vámi vyšetřován, protože se jedná o skutečně zrůdu a vy na to se*ete, rozhodl jsem se jej zabít. To bych ale možná měl ohlásit coby trestný čin vraždy ve stádiu příprav. Prosím o radu, jak to ohlásit tak, abych vám co nejvíce pomohl, tedy u vás na lince 158 či na nejbližší služebně. Mluvím naprosto vážně, prosím, nebrat na lehkou váhu. Jsem duševně zdráv a rozhodl jsem se pana Marka Víta zavraždit.

Pokud jde o hvězdičku, nejsme si jisti, zda byla do textu vpravena útlocitným redaktorem iDnes, anebo ji tam umístil samotný odesilatel (což je možnost, jejíž pravděpodobnost u znalosti osobnosti řečeného hodnotíme jako spíše nižší), a pramenného materiálu nemajíce, musíme na tomto místě ponechat prostor čtenářským hypothesám.

Věc samotná zaráží tím, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny rozpoznat absenci úmyslu vyvolat v druhém důvodnou obavu z usmrcení: P. Novotný dokáže v druhém vyvolat leccos, od záchvatu hysterického smíchu po nával nevolnosti, avšak důvodnou obavu, že bude zavražděn, věru nikoli.

Obecně je otázkou, zda by neměly být všechny nebo téměř všechny bagatelní přečiny se sazbou do jednoho roku dekriminalisovány a dané skutky stíhány jako přestupky, což by i v souvislosti s tím, že v adhesním řízení lze u přestupků přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, mohlo být vzhledem k jejich závažnosti dostačující. Jako trestný čin nechť je posuzováno takové jednání, pouze pokud by k němu docházelo opakovaně, nebo šlo-li by o případ jiné kvalifikované skutkové podstaty, což je v případě nebezpečného vyhrožování, např. stalo-li se tak se zbraní, na dítěti nebo těhotné ženě.