Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Jako to nejlepší, na co lidstvo přišlo od vynálezu Hronova nekotitelného buňátu, presentovali politici různých stran a vyznání tzv. nulovou variantu oddlužení, při níž by dlužník nemusel splatit ani dotud vyžadovaných 30 % dluhů. To, co se nakonec dostalo do zákona a co nabude v létě účinnosti, tedy sněmovní verse nulového oddlužení, budí značné rozpaky.

Podle § 412a odst. 1 písm. c) InsZ je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno (též) tehdy, jestliže po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Je tu tedy konstruována vyvratitelná právní domněnka, jejíž naplnění soud vyhodnotí a podle toho dlužníka buď zprostí nebo nezprostí povinnosti uhradit zbytek dluhů, tedy provede jeho oddlužení v užším slova smyslu. Může stejně dobře oddlužit toho, kdo platil jen zákonem vyžadované minimum (dvojnásobek odměny insolvenčního správce), jako neoddlužit dlužníka, který zaplatil 99 % dluhů.

Takové ustanovení není sice v právním řádu zcela výjimečné, ten na mnoha místech pracuje s relativně neurčitými právními pojmy, zvláštností však je kontext takto pojatého oddlužení: totiž fakt, že oddlužením se lidé nezbavují jen skutečných dluhů, ale do značné míry i nedluhů, tedy závazků, které by v právním státě nikdy nemohly vzniknout, případně by nevznikly v takové výši. Politici, kteří oddlužovací novelu připravovali, to dobře vědí a rovněž chápou, že fakticky se oddlužením neřeší mediálně vděčné případy notorických dlužníků, kteří jen vyráželi klín klínem a úvěr se špatnými podmínkami pokrývali úvěrem s ještě horšími, ale z nemalé části pohledávky, k jejichž vzniku přispěla vadná legislativa a soudní praxe minulých let: lichevní úroky a nepřiměřené smluvní pokuty, hypertrofované náklady řízení, náklady exekuce, které v souladu s ekonomickou povahou soukromého exekučního podnikání pokrývají nejen to, co exekutor musel vynaložit při vymožení pohledávky, ale i náklady několika jiných, neúspěšných exekucí – a samozřejmě také exekuční tituly vzniklé laxním přístupem soudů k právům žalovaného, jehož se soud buď nepokusil najít vůbec a doručoval mu fikcí tam, kde nebydlí (tímto světově unikátním vynálezem a kvintesencí postkomunistického bezpráví), nebo mu ustanovil tzv. opatrovníka: proč takzvaného, ví každý, kdo někdy takového opatrovníka viděl v akci. O tom, že došlo k masivnímu zneužití institutu rozhodčího řízení, což už odmítl přehlížet i Ústavní soud, který má jinak pro bezpráví páchané veřejnou mocí značné pochopení, ani nemluvě.

Frivolní legislativní přístup vedoucí k vytváření pochybných exekučních titulů se státu vymstil ve formě laviny exekucí a jestliže není v jeho silách napravit ono bezpráví individuálně (justice není ostatně schopna bez enormních průtahů zvládat ani svůj stávající nápad), hledá cesty, jak najít s dlužníky – a nedlužníky – oboustranně akceptovatelný kompromis.

O problému exekucí se napsalo a namluvilo hodně, a my nemáme, co bychom dodali nad rámec toho, co na tomto blogu konsistentně píšeme již od r. 2008; naposledy jsme se problematice věnovali loni v září.

Nová a naši pozornost tudíž zasluhující je, jak řečeno, toliko do zákona vtělená myšlenka, že soud bude míru snahy dlužníka-nedlužníka posuzovat individuálně, bez přijatelně určitého referenčního rámce, což nepovede k ničemu jinému než eskalaci bezpráví; není daleko den, kdy Ústavnímu soudu nezbude než zasáhnout znovu a judikovat, že není ústavně konformní, aby jeden dlužník za méně úsilí oddlužen byl a druhý za více nikoli.

Tak schválně, jak dlouho to bude trvat: vaše tipy očekáváme v komentářích.

Ve středu 30. ledna vyhlásí ústavní soudce Jan Musil svůj poslední nález a poté odejde do pense, před uplynutím funkčního období a ze zdravotních důvodů. Jeho odchod je velkým dnem pro české právo a justici, protože v historii Ústavního soudu tam nepůsobil tak špatný soudce, jakým byl Musil, předtím profesor policejního práva. Mnohá z jeho rozhodnutí jsou tak nekvalitní, že je běžně nerespektovaly ani jiné senáty Ústavního soudu. O tom, že právě Musil sterilisoval zákon o svobodném přístupu k informacím, jsme psali vícekrát, avšak jeho zásluhy o destrukci právního státu jsou širší.

Pokud šlo o civilistickou problematiku, tam se Musil obvykle do větších akcí nepouštěl a ústavní stížnosti, včetně zjevně důvodných, až na výjimky s absurdním odůvodněním odmítal. V trestním právu pak rozhodoval prakticky vždy ve prospěch policie a ostatních trestních orgánů a v neprospěch stěžovatelů, přičemž míra, v níž nerespektoval základní práva stěžovatelů, včetně těch zcela fundamentálních, procesních, bývala jen stěží uvěřitelná.

Je jen dobře, že tento člověk opouští justici, byť je nám samozřejmě lidsky líto, děje-li se tak nedobrovolně, ze zdravotních důvodů.

Advokáti liechtensteinského rodu se podle všeho rozhodli obejít restituční zákonodárství a podali serii vlastnických žalob na nemovitý majetek, který byl rodu neprávem odňat na základě Benešových dekretů.

Je velmi dobře, že to udělali, a to, i kdyby jediným výsledkem jejich akce bylo ukázat Čechům, jak se na jejich občanského světce a jeho dekrety dívá civilisovaný svět.

Český národ kdysi naivně se Stalinovým Ruskem uzavřel pakt, jehož plody sklízíme dodnes. Rusové věděli, že na Čechy, u nichž identifikovali jako dominantní vlastnost zbabělost, se nejlépe zatlačí tak, že se jim pohrozí skutečným nebo domnělým nebezpečím. Výměnou za možnost okrást a vyhnat Němce a za ochranu před jejich oprávněnými nároky tak bylo, že se Československo definitivně vyřadilo ze společenství západních zemí, protože v západní Evropě, jakkoli ji můžeme kritisovat, nelze bez trestu krást a zabíjet na základě ethnického klíče: to naopak šlo v Sovětském svazu a v zemích, které byly součástí jeho imperia. Nebylo tak cesty zpět, a jestliže dnes komunisté společně s nacionalisty (Okamurovci a klausovským křídlem ODS) volají po obhajobě národních zájmů, nedělají nic jiného, než že realisují tento dávný Stalinův plán; ironií je, že pouze prvně jmenovaní tak činí vědomě.

Prostor pro nápravu křivd, který se otevřel po r. 1989, zůstal nevyužit, strach politiků z hysterické reakce desítky let indoktrinované populace byl příliš silný, a tak přízrak Stalina a jeho vasala Beneše obchází touto zemí dodnes.

Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (BIS, tzv. čučkařů), ve své veřejné části, bývá obvykle nudnou, suchopárnou četbou. Ne tak letos: výroční zpráva této služby za loňský rok právem vyvolala značný mediální ohlas, a to, paradoxně, hlavně vinou jedné jediné poznámky pod čarou na straně 7, která zní:

Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.

Výtky mohly být a byly směřovány dvěma směry: jednak, že BIS nemá pravdu, a pak, že leží mimo její působnost pravdu v takové citlivé věci mít (a veřejně vyjevovat).

Pojďme si tedy oba aspekty popořádku rozebrat.

V lednu 2017 jsme napsali:

Dále mne šokovalo prohlášení Andreje Babiše, že svůj Agrofert převede do dočasné svěřenské správy. Tím by ale střet zájmů neeliminoval, protože měl-li by možnost svého vlastnictví se opět ujmout, měl by stejný zájem jako nyní, aby Agrofert prosperoval a jeho konkurentům se vedlo co nejhůř. Má dvě možnosti: Agrofert si ponechat a strpět pokles jeho výnosů v důsledku nemožnosti získávat určité druhy státního financování a účastnit se veřejných zakázek, anebo ho prodat, avšak bez jakékoli možnosti znovu ho přednostně získat, tedy např. bez předkupního práva.

Českým úřadům – ostatně již do značné míry personifikovaným právě v osobě Andreje Babiše – převedení majetku do svěřenského fondu stačilo, Evropské komisi podle všeho nikoli, ana, podobně jako my, naznala, že svěřenské fondy jsou pouhou rouškou halící skutečného vlastníka.

Pro tuto kůrovcem, řepkou a Agrofertem sužovanou zemi to arci není dobrá zpráva, protože evropskými dotacemi krmený Babiš byl aspoň částečnou zárukou, že se politika České republiky definitivně nepřeorientuje tam, kam by ji chtěla mít zaměřenu Babišova někdejší, tedy komunistická strana. Z hlediska dlouhodobé perspektivy by možná bylo nejlépe, kdybychom se mu na ty dotace složili.