Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Napište si, Hlaváčku, zásada č. 2: Vnést mezi podezřelé zmatek, říká inspektor Trachta svému praktikantovi. Zmatek je třeba vnést i mezi uživatele Facebooku, a dosáhnout stavu, kdy nikdo nebude vědět, co se ještě smí a co už ne. Vedena touto zásadou, vymazala mi dnes v časných ranních hodinách řečená sociální síť další text, tentokrát komentář:

Na vysvětlenou budiž doplněno, že řeč šla o Statisu Prusalisovi, a důkaz, že jej Miloš Zeman během kampaně Zemanovců skutečně veřejně označil za svého přítele, stkví se dodnes na YouTube.

Co je na mém komentáři nedovoleno? To nevím, a možná to neví sám Nejsvětější Facebook: třeba je účelem opravdu jen smazáním náhodně zvolené aktivity připomenout sprostému uživateli, jaká má vůči Faceboooku práva – tedy žádná – a měl by každý den velebit Marka Zuckerberga za všechna ta časná dobra, která mu jeho síť bezplatně, výměnou za pouhou možnost využívat bez omezení uživatelovy osobní údaje, poskytuje.

Vzduch v soudní síni by se dal krájet, blíží se rozsudek. Strany dostávají prostor k závěrečným návrhům. Nejprve povstane žalobce, významně si odkašle a praví: Pane předsedo, prosím, aby během mého návrhu pan žalovaný počkal na chodbě: mám pro vás závažné informace, které vaše rozhodnutí jistě ovlivní, ale které by se neměl žalovaný dozvědět.

Komické? Ano, v civilním řízení bezesporu. V řízení trestním, bohužel, běžná praxe, zejména rozhoduje-li se o vazbě. Obviněnému bývá během přípravného řízení běžně upíráno nahlížet do spisu – přestože Ústavní soud proti tomu občas cosi zamrmlá – a o tom, co bylo soudci jako podklady k jeho rozhodnutí vlastně předloženo, se obvykle dozví až po skončení vyšetřování.

Ve Zlíně tuto praxi povýšili takříkajíc na nový level: policie tam dodává soudu případové analysy, které nejsou při vazebním zasedání ani předneseny, ani se s nimi obviněný nesmí seznámit, pouze soud na jejich základě o vzetí do vazby, případně o jejím pokračování, rozhodne:

Dobře to tam mají zařízeno: obviněný přece sám nejlíp ví, za co je ve vazbě!

Tommy Robinson (Zdroj: Wikipedie)

Dopustil jsem se, po provozování Právnických výpočtů, dalšího deliktu, tentokrát soukromoprávního: na svém facebookovém profilu jsem zveřejnil příspěvek: Tak prý je na Facebooku zakázáno napsat jméno Tommy Robinson. Hm… K němu jsem doplnil Robinsonovu fotografii z Wikipedie, stejnou, jaká je i u tohoto článku. Za několik hodin byl můj post odstraněn, neboť prý porušuje pravidla komunity, a neuspělo ani moje odvolání. To bylo vyřízeno snad do minuty. Jak a čím pravidla porušuji, vědět nesmím, Facebook nemá čas na nějaké odůvodňování, musí vydělávat a nezdržovat se neplodnými debatami se svými výrobními prostředky.

Jakkoli respektuji právo provozovatele soukromého serveru stanovit pro uživatele taková pravidla, jaká uzná za vhodné, cítím se poněkud trapně, asi jako převychovávaný Ujgur nebo Tibeťan, který stále nechápe, proč je pro jeho zemi nejlepší čínský model správy veřejných věcí a jaké blaho se jemu i jeho potomkům dostává, jestliže byly jejich osudy podřízeny moudrému rozhodování vedoucích představitelů čínské komunistické strany.

Rozumím, že nejvíc vydělávat bude sociální síť na uživatelích nakupujících, a tedy spokojených, postujících obrázky nejrůznějších roztomilostí nebo legrácek, a politika by měla optimálně zůstat bezpečně mimo dosah facebookového okna nebo aplikace. Arci svět není plný hrajících si koťátek, a sociální síť, která uživatelům nedovolí ani vyslovit jméno kontroversní osoby, natožpak vyjádřit k ní určitý postoj, je na můj vkus snad až příliš – čínská.

Přijde den, kdy se dozvíme, zda rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje týkající se střetu zájmů Andreje Babiše dodalo právní oddělení Agrofertu celé, anebo zda bylo pod ním podepsanému úředníku Petru Fraňkovi dovoleno koncept dotvořit do náležité formy ve vlastní režii a svými slovy. Tento den arci nenastane brzy, protože moc Agrofertu nad touto zemí, nebo, jak často říkáme, jeho metastasy do mocenských struktur státu, jsou dosud příliš silné a ještě nějakou dobu bude platit zákon mlčení.

Není třeba číst rozhodnutí, jímž byl odsuzující černošický verdikt týkající se porušení zákona o střetu zájmů zakazujícího politikům vlastnit media zrušen, celé, postačí soustředit se na právní názor, jímž byl tento úřad zavázán a který musí nutně vést k rozhodnutí o Babišově nevině. Je obsažen na str. 10–11 a říká, že hovoří-li zákon o střetu zájmů o ovládané osobě, je nutno vyjít z definice obsažené v zákoně o obchodních korporacích – nu a protože svěřenský fond obchodní korporací není, nemůže být ani ovládanou osobou a jeho prostřednictvím tak nemůže být ovládána ani žádná osoba jiná, notabilně ne Agrofert. Pokud prvostupňový úřad použil definici ovládající a ovládané osoby ze zákona o legalisaci výnosů z trestné činnosti, pochybil, protože tato definice je výslovně omezena formulací pro účely tohoto zákona.

Toutéž otázkou se zabývá i auditní zpráva na str. 19, uvádějíc:

…In this context, the term controlled person in Article 4(c) of the Act should rather be understood more generally as an entity or a mechanism through which the control is exercised, not confined to the category of commercial corporations within the meaning of Commercial Corporations Act. Such an approach is also supported by the explanatory memorandum of the Act. Otherwise, it would be possible to by-pass the application of that provision simply by establishing a trust, while maintaining actual control over the concerned shares.

Jsou zde tedy dva přístupy, jeden teleologický, který nedává prostor pro obcházení zákona formou vytvoření svěřenského fondu, a druhý literalistický, podle něhož je to přípustné, a to dokonce bez ohledu na to, jaké pravomoci má obmyšlený vůči orgánům fondu.

Není pochyb o tom, že pro Andreje Babiše a zaměstnance jeho koncernu na posicích státních úředníků je nesmírně důležité presentovat onen opačný výklad když ne jako jediný možný, tak aspoň jako udržitelnou, hájitelnou alternativu, které se sice v Bruselu vysmějí, ale v kontextu maňáskového divadla, které Babišovi image makeři vytvářejí, bude vypadat věrohodně, přestože co do věrohodnosti skutečné je na tom podobně jako Rathův příběh o záhadném původu oběživa v jeho krabici od vína.

Pamětníci a pamětnice to nemají jednoduché, o tom jsme se přesvědčili už před šesti lety v souvislosti s konferencí ÚSTRu, kam jsme nebyli připuštěni, a aby se nezdálo divným, že jsme jediným vyloučeným adeptem, nesměly zaznít ani vzpomínky Boženy Kropáčkové, statečné ženy, jež ve svém bytě během heydrichiády ukrývala parašutistu Adolfa Opálku. Skandál okolo Věry Sosnarové, ženy, jež si vymyslela vlastní hrdinský příběh a ten náležitě zmonetisovala, nás nechává klidným, neboť jsme si vědomi, že tzv. přednáška pamětníka jako genre je založena zhruba z 90 % na líčení skutečností, které se nikdy nestaly. Platí to bez rozdílu, je-li pamětníkem účastník (kteréhokoli) odboje, přeživší holokaustu nebo oběť gulagu.

Pravda je nudná, neinspirující, a ve srovnání s vymyšleným příběhem nemůže obstát: v boji o větší monetisaci vždy darwinovsky uspívají ti, kteří lžou nejlépe: to je podstatou tohoto businessu, a je otázkou, zda se vůbec můžeme legitimně zlobit na někoho, kdo si celý příběh vymyslel od základu, tak jako Sosnarová, víc než na pamětníky, již si pouze prožité události přikrášlili.