Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Plně se ztotožňuji se stanoviskem žižkovského starosty Alexandra Bellu, že pohřební průvod za ostatky Jana Kočky ml. neměl být povolen. Pieta za zemřelého je ryze soukromou záležitostí, odehrávající se na místě k tomu určeném, a jen ve výjimečných případech, u skutečně význačné osobnosti, je možno povolit v souvislosti s konáním pohřbu určité omezení provozu na veřejných komunikacích. Jan Kočka ml. ve svém krátkém životě nevykonal nic, čím by si takové privilegované zacházení zasloužil. Jeho život byl charakterisován toliko sledem protiprávních jednání, které jeho vlivní příbuzní jen s obtížemi žehlili, a okolnosti jeho smrti, zejména to, že jeho vinou zemřel řidič kamionu, rovněž nedávají důvodu, proč by město pro Kočku mělo truchlit.

Jsem proto pobouřen a doufám, že nové vedení města, nově již bez Kočkovy ČSSD, prověří okolnosti, za jakých bylo povolení vydáno.

Policejní demonstrace, to je něco, co jsme v této zemi dlouho neměli. Policisté budou dnes demonstrovat za svého kolegu Šimona Vaice, který zablokoval policejním vozidlem v tunelu cestu motorkáři takovým způsobem, že ten do policejního auta narazil a způsobil si vážné zranění. Případ projednává Obvodní soud pro Prahu 8.

Podle našeho názoru jde o typický případ zvrácené policejní logiky: má-li policista podle zákona právo ujíždějícího řidiče zastřelit, musí mít analogicky právo usmrtit jej libovolným jiným způsobem. Nemusí a nemá, a rádi bychom věřili, že to nadstrážmistru Vaicovi soudce Miroslav Rákosník vysvětlí.

Aktualisováno.
Nevysvětlil. Video z Těšnovského tunelu, v článku obsažené, máme za výmluvné.

Že ÚOOÚ vyloží GDPR v neprospěch a nikoli ve prospěch lidí, nepřekvapí, proto se nepodivujme ani nad tím, dávají-li školy rodičům k podpisu mnoho stran čítající souhlasy se zpracováním osobních údajů (tupohlavci z řečeného úřadu by patrně byli nejraději, kdyby děti navštěvovaly školu anonymně).

Co nás arci překvapilo, je listina domněle zakládající odpovědnost rodičů za škody způsobené dítětem. Tato odpovědnost totiž nevyplývá ani ze zákona, ani ji podle našeho právního názoru nelze platně převzít podpisem školou předloženého dokumentu.

Východiskem je tu ustanovení § 2920 ObčZ, které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti. Existuje několik modalit, přičemž nejčastěji bude nutno učinit závěr, že za způsobenou škodu odpovídá sám nezletilec, neboť byl schopen své jednání ovládnout a jeho následky posoudit. Ovšem za situace, že ke vzniku škody přispělo zanedbání dohledu ze strany zaměstnanců školy, ta právo na náhradu mít nebude, neboť s nezletilcem odpovídá společně a nerozdílně (§ 2921 ObčZ) a reparační právo tak zaniká splynutím osoby škůdce a poškozeného. Odpovědnost rodičů, kteří v době, kdy je dítě v péči školy, nemohli nad oním vykonávat náležitý dohled, je zde vyloučena.

Nemáme k disposici konkrétní znění dokumentu, který byl rodičům předložen k podpisu, nicméně jsme přesvědčeni, že platně na ně přenést odpovědnost za škody způsobené dítětem v době, kdy je pod dohledem školy, vůbec nelze. Pokud má některý z laskavých čtenářů kopii takové listiny, rádi o ni článek rozšíříme.

Dvě zdánlivě nesouvisející, nepěkné věci se odehrály v posledních dnech.

Za prvé bulvární i domněle seriosní media žila zprávou o rodině z garáže v Ústí nad Labem, která byla tak troufalá, že si dovolila být chudá. Tak chudá, že neměla kde bydlet. A považte tu nezodpovědnost: ti lidé, místo aby jako řádní občané v takové situaci odevzdali své děti do ústavu, ponechali si je. Však jim to media spolu s OSPODem a opatrovnickým soudem spočítaly. Sice zatím nejsou trestně stíháni, ale o děti přišli a záběry z jejich domácnosti obletěly republiku. Vždyť co, jaké soukromí, jsou chudí, tak ať jsou rádi, že ještě nejsou ve vazbě.

Na případu se zviditelňuje ombudsmanka Anna Šabatová. Té se OSPOD samozřejmě jen vysměje, protože jeho rozhodnutí potvrdil soud a zasahovat do jeho pravomocí veřejný ochránce nemůže. Dvě zásady, které OSPODy při své činnosti uplatňují, tedy 1. dítě patří do ústavu a 2. v pochybnostech odebrat, opět obstojí.

Druhou události je účinnost novely zákona o provozu na pozemních komunikacích, která upravuje stáčení tachometrů u ojetých vozidel. Odpovědnost za tento delikt je jí přenesena na kupujícího, protože když se na STK zjistí, že automobil má stočený tachometr, přijde o technickou způsobilost a majitel – co to říkám, majitel: samozřejmě delikvent! – tedy delikvent má 30 dnů na to, aby závadu napravil. To lze podle zákona provést jedině výměnou celého zařízení, nové stočení v opačném směru je nepřípustné a problém se jím neodstraní.

Když to vše delikvent na své náklady a ve svém volném čase zařídí, technickou kontrolou projde, a může se pokusit vydobýt to, o co přišel, jak v podobě uvedených transakčních nákladů, tak ve formě škody, kterou utrpěl tím, že koupil vozidlo s nesprávně deklarovaným stupněm opotřebení. Autobazar se mu přirozeně vysměje; při ústním jednání o výši odškodnění mu nabídne nejvýš hašlerku.

Delikvent tedy škodu nechá, opět na své náklady, znalecky vyčíslit, pak zaplatí 5 % z ní na soudním poplatku a bude se modlit, aby soudní spor dopadl v jeho prospěch (pro soud je vždy jednodušší mít něco za neprokázané, a zde to půjde mimořádně snadno), a hlavně, aby po třech až pěti letech, až bude rozsudek pravomocný, autobazar ještě v solventní podobě existoval. Pravděpodobnost úspěchu, tedy souběh všech těchto příznivých okolností, lze střízlivě hodnotit někde mezi 25 a 30 procenty. Ovšem pozor, pokud advokátní lobby v mezidobí skutečně prosadí zavedení povinného zastoupení, naskakují náklady o dalších 20 % na záloze právnímu zástupci, a do takového sporu půjde jen jedinec, jehož inteligenční předpoklady se pohybují maximálně ve středním pásmu debility (i takoví jsou arci u soudů tu-a-tam k vidění, a nikoli nutně jen v taláru).

Tak to byly dvě ukázky toho, jak funguje tento stát. Můj stát – a zřejmě i váš. Není divu, že mnoho lidí, stejně jako v období 3. republiky, uvažuje o nahrazení demokracie něčím jednodušším a funkčnějším.

Zápletka filmu Hoří, má panenko, je, předpokládáme, každému známá: poté, co návštěvníci hasičského bálu rozkradou část cen do tomboly, organisátoři zhasnou světla v očekávání, že v nastalé tmě budou ceny vráceny na svá místa, arci výsledkem je, že zmizí i zbytek. Film je sice kritikou komunistické strany a jejího vládnutí, avšak jde o geniální podobenství s obecnější poselstvím a velmi trefnou charakteristiku způsobu, jak bývají v této společnosti obvykle řešeny veřejné věci.

Posledním případem, kdy byl podobně nesmyslný a kontraproduktivní přístup uplatněn, je řešení insolvence fysické osoby oddlužením. Stát nejprve dovolil, aby jako na běžícím pásu vznikaly fiktivní, co do výše často monstrosní pohledávky, z nichž představuje jistina, pokud je v nich vůbec obsažena, pouhý zlomek, poté zřídil soukromé exekutory, kterým dovolil krást – a netvařme se, že domněnka vlastnictví povinného ve vztahu ke všem věcem v jeho současném nebo bývalém, administrativně evidovaném obydlí, je něčím jiným než státem posvěcenou krádeží – a když seznal, že výsledný stav je společensky neudržitelný, nabídl obětem protipodvod: oddlužení, při němž se implicite předpokládá, že dlužník bude získávat obživu v šedé ekonomice, protože z peněz, které by mu z platu zůstaly, by jeho rodina při nejlepší vůli žít nemohla, a insolvenčnímu správci bude odvádět fiktivní rentu od příbuzného např. ve výši 5 tisíc měsíčně. Věřitelé dostanou zhruba to, co jim dlužník skutečně dlužil (někdy víc, někdy méně), dlužník bude po pěti letech zbaven dluhů, a všichni budou spokojeni.

Tento nesmysl měl být korunován tzv. nulovým oddlužením, kdy by se insolvenční správce, jenž v současné době dohlíží na hladký chod podvodného mechanismu, stal dalším exekutorem, hlídajícím, arci bez toho, aby za to byl nějak zvlášť honorován, všechny dlužníkovy příjmy. Proč by to měl, za nějakou tisícovku měsíčně, dělat, nikdo neví.

Základem efektivního oddlužení je přitom přísně individuální posuzování každého případu: je nesmysl, aby rodina, žijící v nájemním bytě v Praze, v případě, že přizná všechny své příjmy, neměla po srážce ani na nájem levného bytu, natož na další nezbytné výdaje, a naopak aby si vykutálení dlužníci jako Josef Ševčík známý z naší kroměřížské kausy dopřávali během svého oddlužení luxusní dovolenou u moře na Filipínách nebo na Jadranu.

Základní problém, tedy že vymáhány jsou pohledávky z nemalé části nonexistentní, konstituované různými státem minimálně v minulosti podporovanými triky typu podvodné rozhodčí doložky, lichevní smlouvy, fikce náhradního doručení nebo opatrovníci osobám (domněle) neznámého pobytu, přitom nevyřeší žádná forma oddlužení: to je skvrna, která nezmizí, ani když, jako výše zmínění hasiči, na pár let zhasneme.