Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Dle dnešních zpráv byla pražská lékařka zabývající se esthetickou medicinou MUDr. Iveta Křížová obviněna ze šíření poplašné zprávy, neboť postovala texty informující nepravdivě o účincích vakciny proti Covidu-19. Předpokládáme, že se obhájí snadno, protože úmyslná povaha tohoto trestného činu vyžaduje mimo jiné, aby si šiřitel poplašné zprávy byl vědom její nepravdivosti, avšak samotný fakt, že se začíná používat v boji proti covidovým desinformacím prostředků trestního práva, je nanejvýš zneklidňující. Faktem totiž je, že k očkování se používá vakcina, která neprošla tak rozsáhlým testováním, jaké je předepsáno, tato vakcina, resp. žádná z používaných variant, dosud neprokázala účinek drastického snížení možnosti nákazy očkovance, a vedlejší účinky vakciny, které se postupně ukazují, nejsou zcela zanedbatelné a mohou způsobit vážné poškození zdraví, nebo i smrt. Vakcina je prokazatelně účinná v tom, že snižuje závažnost průběhu onemocnění, avšak nic víc – a právě tak je třeba konstruovat jakoukoli kampaň propagující očkování, nemá-li být a limine lživá.

Trestní stíhání nebo umlčování osob, které s oficiální pravdou (respective, jak vysvětleno, s oficiální lží) nesouznějí, je živnou půdou pro další desinformace, které budou mít onu, státní moci lehce nepříjemnou, vlastnost, že budou pravdivé.

Vinou covidové paniky žijeme ve zideologisované a zároveň zhysterisované době; to není právě dobrá kombinace, neboť tyto atributy působí v synergii: ideologie zásobuje hysteriky nepřebernou studnicí argumentů a pseudoargumentů, a hysterie činí ideologii všudypřítomnou a nevyhnutelnou, schopnou vytlačit na okraj mediálního prostoru prakticky všechnu ostatní agendu. Lidé se mění v tlampače hlásající covidově-ideologické floskule, přičemž věci podstatné nelze od těch nepodstatných odlišit: pravdu má ten, kdo více a přesvědčivěji křičí.

Jedním z hlavních themat této doby jsou tzv. CovidPassy, připravované elektronické průkazky zajišťující majiteli o něco normálnější, svobodnou minulost více připomínající život. Zjevným účelem CovidPassů je dosáhnout toho, aby se co největší část populace nechala proti Covidu naočkovat, což samo o sobě není nelegitimním nebo v jakémkoli smyslu zavrženíhodným cílem: Jistě, vakcina není dostatečně otestovaná a může mít nepředvídatelné vedlejší účinky, avšak podle všeho se zdá, že její přínos při potlačování epidemie tato negativa převáží.

Krajně problematickou se arci jeví myšlenka, jak tyto CovidPassy mají být používány, totiž že podle představ vlád má být – nikoli od začátku, nýbrž postupně – povinnost nevpuštění potenciálně epidemiologicky závadových osob na určitá místa nebo akce přenesena na soukromé osoby, majitele restaurací nebo aquaparků, organisátory festivalů, později patrně i provozovatele veřejné dopravy, majitele obchodů a nákupních center, a bude-li to možné, v konečném stadiu snad i na obsluhu veřejných záchodků.

Toto schema je v některých rysech identické s privatisací censury, jíž jsme svědky na sociálních sítích: protože vlády dost dobře nemohou samy šíření určitých informací na Internetu zakázat, censuru jejich obsahu delegují na provozovatele internetových platforem. Ti zpravidla ochotně ustupují, protože bezpečný, nejlépe apolitický, obsah je i pro ně výhodný, a ve svém ustupování moci zacházejí často dál, než jejich vlády kdy snily: vzpomeňme případ, kdy se na Facebooku nesmělo objevit, bez ohledu na kontext, ani samotné jméno britského disidenta Tommyho Robinsona.

Je ovšem zřejmé, že CovidPass jde daleko dál než privatisovaná censura sociálních sítí, a to nejen co do rozsahu omezovaných práv: v případě censury je možná kontrola toho, co bylo zakázáno – a takové excesy jako Robinson byly rychle korigovány, jakmile se o nich začalo psát – kdežto CovidPass může velmi snadno přerůst v nástroj trvalé represe politického disentu a stát se ekvivalentem čínského systému sociálního kreditu. Představme si, že vás restauratér vykázal ze svého podniku, protože po zadání QR kodu z vašeho CovidPassu se mu zobrazilo hlášení, že pro návštěvu jeho restaurace váš epidemiologický (ve skutečnosti však čistě politický) status nepostačuje. Kam si ale stěžovat, kde se domůžeme rychlé nápravy? Soudy jsou pomalé a dysfunkční, a se zřízením něčeho jako je covidpassový ombudsman, případně komisař, se nepočítá. Máš smůlu, občane, neměl ses stavět na zadní a vystupovat proti vládě. Teď budeš, dokud se nenapravíš, jíst to, co ti prodají v obchodech, kam tě pustíme, na kulturu nebo zábavu rovnou zapomeň, a pokud jsi nás naštval opravdu hodně, nesvezeš se už ani vlakem, autobusem nebo tramvají. Dystopická budoucnost v téměř nejhorší myslitelné podobě, totalitní diktatura se vším všudy. Možná nepřijde, možná se nic z toho nestane, ale děsivé je, že se to stát, ne okamžitě, ale v postupných krocích, docela dobře může.

CovidPass, nabízený jako vstupenka do lepšího, protože bezpečného světa, je ten nejnebezpečnější nápad, který se v hlavách moderních technologů moci zrodil, a pokud nechceme skončit tam, kde jsou dnes, co do svobody, Číňané, měli bychom se mu společně co nejrázněji postavit.

Covidová pandemie znamená, minimálně pokud jde o tuto zemi, konec práva a právního státu, to není pro nás novinka. Průvodní znaky nástupu hygienické diktatury jsou arci i pro nás nesnesitelně trapné.

Příkladem budiž dokument, který je předkládán k podpisu zdravotníkům-zaměstnancům Krušnohorské polikliniky s. r. o. Po ryze ideologické pasáží (nazvali bychom ji po vzoru katholické věrouky Credo) následuje potvrzení, jímž zdravotník uznává, že vakcinace je ryzí dobrodiní, na němž mu zaměstnavatel dovolil se podílet, a poté je nucen, odmítne-li to, buď toto rozhodnutí odůvodnit, anebo uvést, že tak učinit odmítl, a konečně, jde-li o zdravotníka terminálně nehodného a zmíněnému beneficiu se příčícímu, má právo dokument rovněž odmítnout podepsat; pak ovšem musí počítat s následky. Že zpupník skutečně nepodepsal, potvrdí, soudě dle počtu řádků k tomu určených, dva jeho kolegové; k dokonalosti tu chybí snad toliko kolonka pro popis, jak se delikvent, odmítaje signovat, tvářil, a rubrika pro počet ran, které mu za to byly na místě rákoskou za zpupnost vysázeny.

Právní rozbor onoho ideoblábolu je arci nadbytečný: protože stále platí zákon o zdravotních službách a úmluva o lidských právech a biomedicíně, není ničí povinností odůvodňovat, proč ten-který zákrok nepodstoupí, a tvrzení, že takové rozhodnutí bude mít dopad do nepodrobencových majetkových práv, je vyloženě směšné: tvoří brilantní, leč smutný kontrapunkt k zákonem zakotvené dobrovolnosti očkování proti covidu.

Prostě: je jiná doba, a staré dobré právní časy se už nevrátí.

Musíme tam všichni – občas. Někdy tam chodíme i dobrovolně, ze zájmu, pro poučení. Cosi mi arci říká, že tentokrát to bude dramatičtější.

Jelikož, jak vysvětleno minule, právo v této zemi – snad dočasně – není, je vhodná doba na články rekapitulační a reminiscenční. Začněme tím, co podle našeho subjektivního pohledu česká justice za posledních cca 20 let, kdy její výstupy blíže a nikoli jen striktně laicky sledujeme, nejvíce zorala, pohnojila a, žel, nesklidila, neboť plody jejích neúspěchů sklízíme my, poddaný lid.

Výběr i pořadí jsou rovněž zcela subjektivní, a budeme rádi, když v komentářích náš bottomlist vhodnými dalšími příklady rozhojníte.

Protože jde o žebříček záporný, přiřadili jsme každé položce záporné číslo: čím závažnější affaira, tím nižší pořadí.

−1. Kárné stíhání soudců Kydalky a Zbránka. Co bohovi, to nikoli volovi, poznali posledně řečení, soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka a liberecký Miloš Zbránek. Komentovat politické dění a zasahovat do něj smějí jen vyvolení, jako například Pavel Rychetský nebo Josef Baxa, ostatní, najmě nemají-li vzorně prorežimní postoje, nechť laskavě loyalně drží úhel a ústa.

−2. Insolvenční mafie soudce Berky. Za úspěch této ságy lze označit snad jenom to, že se obvinění pravomocného rozsudku dožili.

−3. Mostecká uhelná. Právní jednání může být komisivní a omisivní (případně konkludentní), učí nás základy theorie práva. Tato nominace je za úspěch výsostně omisivní, za to, že české zločince musel místo českého odsoudit švýcarský soud v Bellinzoně.

−4. Vykostění informačního zákona. Lidé by měli vědět co nejméně, proto je třeba s pozůstatkem 90. let, zákonem o svobodném přístupu k informacím, rázně zatočit. Příkladně provedli Aleš Gerloch a Jan Musil.

−5. Fraška kolem knih Adama B. Bartoše. Povolná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Pavla Hájková dostala politické zadání, a splnila ho tak, že pomyšlení na to ji bude, jak pevně věříme, pronásledovat ještě na smrtelném lůžku: s knihami, za jejichž antisemitský obsah byl Bartoš odsouzen, se vůbec neseznámila, stačilo jí, že je za závadové označil policejní komisař. Na většinu z nich přitom ani nebyl potřeba znalec, to by proces jen zdržovalo. Soudci všech vyšších soudů věděli, že na stole mají exemplární politický proces, ale báli se mocných a proto raději mlčeli. Tak to dopadá, když soudce zatouží po karierním růstu.

−6. Kárné stíhání soudkyně Králové. Z opačného konce spektra soudcovské pružnosti a úslužnosti: nelíbí-li se soudce mocným a soudí podle svého nejlepšího přesvědčení, dopadne to s ním špatně, bez ohledu na to, že později dostane od jiných soudů zcela nebo ve značné míře zapravdu. Obrovská a trvalá ostuda kárného senátu Nejvyššího správního soudu.

−7. Plzeňská práva. Vyšetřování ani nezačalo, zapomeňte: až na nepatrné výjimky platí všechny koupené tituly dál, viníci odešli z akademické sfery do advokacie, případně se přesunuli obohatit svými schopnostmi universitní život do Olomouce nebo do Brna. Že nebyl před soud postaven ani Milan Kindl, hlavní strůjce korupční affairy, je důkazem, že plzeňský model universitního vzdělávání všem vyhovoval, jen byl snad příliš okatý.

−8. Rozpuštění Dělnické strany. Ačkoli muselo být každému jasné, že předsedou této strany je nekňuba, který by to ve sněmovně dotáhl nejvýš k mycímu pultu v kantýně, přesto bylo třeba poddaným ukázat, že protisystémovou oposici tu nestrpíme. Hlavní viníci: Jan Passer, Vojtěch Šimíček a Zdeněk Kühn.

−9. Boj s lichvou a justiční podpora exekuční mafii. Kdo má peníze, může cokoliv. Parlament si koupí stejně snadno jako soudy. Výsledkem je současný stav, kdy soudy zavírají oči před lichevními podmínkami úvěrových smluv velkých společností a posílají na jejich oběti exekutory, kteří zásluhou špatných zákonů dokáží udělat ze stokorunového dluhu dvacet tisíc, přičemž s přispěním unikátního právního vynálezu jménem fikce náhradního doručení se o tom oběť často dozví, až když zjistí, že veškerý její majetek zabral exekutor. A řešení je v nedohlednu: místo, aby se šlo ke kořenu problému, řeší se marginálie typu dětských dlužníků.

−10. Causa nezdaněných kabelek Jany Nečasové. Kdosi se rozhodl dát za vyučenou navenek vzpurnému, ale fakticky submisivnímu předsedovi Občanské demokratické strany Petru Nečasovi, a tak se spojil s těmi, kterých se život v demokracii zajídal. Výsledkem je posun země o 2000 km na východ a předání veškeré moci bezskrupulosnímu oligarchovi Andreji Babišovi. Nástroje této akce, Ivo Ištvan a Robert Šlachta, nebyli potrestáni a čekají v pohotovostním stavu na další příležitost, kdy jejich naivity a hlouposti bude možné zneužít.

−11. Amnestie Václava Klause. Soudy, zejména ten Ústavní, měly jedinečnou příležitost vzepřít se mocenské zvůli a amnestii zrušit, ale nevyužily jí a vinou své pohodlnosti posunuly autoritu státu a jeho vnímání jako garanta spravedlnosti zase o něco níž. Autor hanebné amnestie, Zdeněk Koudelka, nebyl jmenován ústavním soudcem, ale to je náplast na tuto zející ránu pohříchu jen symbolická.

−12. Oškubání knížete Kinského. To je podle nás to vůbec nejhorší, co se za posledních dvacet let v této zemi stalo, a možná netoliko v resortu justice: ač byly v případě Františka Oldřicha knížete Kinského Benešovy dekrety, samy o sobě právní instrument v civilisované zemi nemyslitelný, ostentativně a flagrantně porušeny, vůbec to nebránilo poválečnou komunistickou loupež posvětit. Konala se k tomu zvláštní porada, jak spravedlivě rozhodující okresní soudy přimět k poslušnosti ještě předtím, než se věci ujmou prověření soudruzi na stolicích nejvyšších. Schůzky se účastnili mj. Pavel Rychetský a Pavel Kučera, dnes již nežijící místopředseda Nejvyššího soudu a vtělení toho nejodpornějšího, co česká justice této zemi kdy nabídla, skutečný Urválek postkomunistické éry a autor výroku, že je-li ve hře politický zájem, musí nezávislost justice ustoupit. Výsledek akce Kinský: Benešovy dekrety zůstávají nejen součástí, ale jsou úhelným kamenem právního (i politického) řádu České republiky.