Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Jelikož, jak vysvětleno minule, právo v této zemi – snad dočasně – není, je vhodná doba na články rekapitulační a reminiscenční. Začněme tím, co podle našeho subjektivního pohledu česká justice za posledních cca 20 let, kdy její výstupy blíže a nikoli jen striktně laicky sledujeme, nejvíce zorala, pohnojila a, žel, nesklidila, neboť plody jejích neúspěchů sklízíme my, poddaný lid.

Výběr i pořadí jsou rovněž zcela subjektivní, a budeme rádi, když v komentářích náš bottomlist vhodnými dalšími příklady rozhojníte.

Protože jde o žebříček záporný, přiřadili jsme každé položce záporné číslo: čím závažnější affaira, tím nižší pořadí.

−1. Kárné stíhání soudců Kydalky a Zbránka. Co bohovi, to nikoli volovi, poznali posledně řečení, soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka a liberecký Miloš Zbránek. Komentovat politické dění a zasahovat do něj smějí jen vyvolení, jako například Pavel Rychetský nebo Josef Baxa, ostatní, najmě nemají-li vzorně prorežimní postoje, nechť laskavě loyalně drží úhel a ústa.

−2. Insolvenční mafie soudce Berky. Za úspěch této ságy lze označit snad jenom to, že se obvinění pravomocného rozsudku dožili.

−3. Mostecká uhelná. Právní jednání může být komisivní a omisivní (případně konkludentní), učí nás základy theorie práva. Tato nominace je za úspěch výsostně omisivní, za to, že české zločince musel místo českého odsoudit švýcarský soud v Bellinzoně.

−4. Vykostění informačního zákona. Lidé by měli vědět co nejméně, proto je třeba s pozůstatkem 90. let, zákonem o svobodném přístupu k informacím, rázně zatočit. Příkladně provedli Aleš Gerloch a Jan Musil.

−5. Fraška kolem knih Adama B. Bartoše. Povolná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Pavla Hájková dostala politické zadání, a splnila ho tak, že pomyšlení na to ji bude, jak pevně věříme, pronásledovat ještě na smrtelném lůžku: s knihami, za jejichž antisemitský obsah byl Bartoš odsouzen, se vůbec neseznámila, stačilo jí, že je za závadové označil policejní komisař. Na většinu z nich přitom ani nebyl potřeba znalec, to by proces jen zdržovalo. Soudci všech vyšších soudů věděli, že na stole mají exemplární politický proces, ale báli se mocných a proto raději mlčeli. Tak to dopadá, když soudce zatouží po karierním růstu.

−6. Kárné stíhání soudkyně Králové. Z opačného konce spektra soudcovské pružnosti a úslužnosti: nelíbí-li se soudce mocným a soudí podle svého nejlepšího přesvědčení, dopadne to s ním špatně, bez ohledu na to, že později dostane od jiných soudů zcela nebo ve značné míře zapravdu. Obrovská a trvalá ostuda kárného senátu Nejvyššího správního soudu.

−7. Plzeňská práva. Vyšetřování ani nezačalo, zapomeňte: až na nepatrné výjimky platí všechny koupené tituly dál, viníci odešli z akademické sfery do advokacie, případně se přesunuli obohatit svými schopnostmi universitní život do Olomouce nebo do Brna. Že nebyl před soud postaven ani Milan Kindl, hlavní strůjce korupční affairy, je důkazem, že plzeňský model universitního vzdělávání všem vyhovoval, jen byl snad příliš okatý.

−8. Rozpuštění Dělnické strany. Ačkoli muselo být každému jasné, že předsedou této strany je nekňuba, který by to ve sněmovně dotáhl nejvýš k mycímu pultu v kantýně, přesto bylo třeba poddaným ukázat, že protisystémovou oposici tu nestrpíme. Hlavní viníci: Jan Passer, Vojtěch Šimíček a Zdeněk Kühn.

−9. Boj s lichvou a justiční podpora exekuční mafii. Kdo má peníze, může cokoliv. Parlament si koupí stejně snadno jako soudy. Výsledkem je současný stav, kdy soudy zavírají oči před lichevními podmínkami úvěrových smluv velkých společností a posílají na jejich oběti exekutory, kteří zásluhou špatných zákonů dokáží udělat ze stokorunového dluhu dvacet tisíc, přičemž s přispěním unikátního právního vynálezu jménem fikce náhradního doručení se o tom oběť často dozví, až když zjistí, že veškerý její majetek zabral exekutor. A řešení je v nedohlednu: místo, aby se šlo ke kořenu problému, řeší se marginálie typu dětských dlužníků.

−10. Causa nezdaněných kabelek Jany Nečasové. Kdosi se rozhodl dát za vyučenou navenek vzpurnému, ale fakticky submisivnímu předsedovi Občanské demokratické strany Petru Nečasovi, a tak se spojil s těmi, kterých se život v demokracii zajídal. Výsledkem je posun země o 2000 km na východ a předání veškeré moci bezskrupulosnímu oligarchovi Andreji Babišovi. Nástroje této akce, Ivo Ištvan a Robert Šlachta, nebyli potrestáni a čekají v pohotovostním stavu na další příležitost, kdy jejich naivity a hlouposti bude možné zneužít.

−11. Amnestie Václava Klause. Soudy, zejména ten Ústavní, měly jedinečnou příležitost vzepřít se mocenské zvůli a amnestii zrušit, ale nevyužily jí a vinou své pohodlnosti posunuly autoritu státu a jeho vnímání jako garanta spravedlnosti zase o něco níž. Autor hanebné amnestie, Zdeněk Koudelka, nebyl jmenován ústavním soudcem, ale to je náplast na tuto zející ránu pohříchu jen symbolická.

−12. Oškubání knížete Kinského. To je podle nás to vůbec nejhorší, co se za posledních dvacet let v této zemi stalo, a možná netoliko v resortu justice: ač byly v případě Františka Oldřicha knížete Kinského Benešovy dekrety, samy o sobě právní instrument v civilisované zemi nemyslitelný, ostentativně a flagrantně porušeny, vůbec to nebránilo poválečnou komunistickou loupež posvětit. Konala se k tomu zvláštní porada, jak spravedlivě rozhodující okresní soudy přimět k poslušnosti ještě předtím, než se věci ujmou prověření soudruzi na stolicích nejvyšších. Schůzky se účastnili mj. Pavel Rychetský a Pavel Kučera, dnes již nežijící místopředseda Nejvyššího soudu a vtělení toho nejodpornějšího, co česká justice této zemi kdy nabídla, skutečný Urválek postkomunistické éry a autor výroku, že je-li ve hře politický zájem, musí nezávislost justice ustoupit. Výsledek akce Kinský: Benešovy dekrety zůstávají nejen součástí, ale jsou úhelným kamenem právního (i politického) řádu České republiky.

Já čekám dál, já čekám dál,
až se k nám právo vrátí.
—Spirituál Kvintet: Chci Sluncem být

Tuvalu je malý ostrovní stát v Tichém oceánu, s necelými jedenácti tisíci obyvatel. Jeho armáda má 0 stíhaček, 0 bojových vrtulníků, 0 tanků, 0 obrněných transportérů, 0 křižníků a 3 oštěpy (to přeháníme: možná čtyři). Jestliže by tento státeček vyhlásil České republice válku, byl by podle čl. 43 odst. 1 Ústavy vyhlášen válečný stav a následně by se suspendovala téměř všechna základní práva obyvatel země, přesně v souladu s platným právem. Zní to divně? Snad, ale tak je právní řád postaven: ochrana před vnějším ohrožením má přednost téměř před vším ostatním, notabilně pak před ochranou všech dalších práv obyvatel.

V zákonech chybějí účinné mechanismy, jak zabránit zneužití výjimečných instrumentů k řešení situací, které jejich aktivaci nevyžadují: není příkladmo předepsáno, aby o tom, zda je napadení nepřítelem nebo epidemické risiko dostatečně intensivní, rozhodli sami občané v referendu. Vše je ponecháno v rukou vlády, kterou korigovat může pouze parlament; arci jen tehdy, není-li sám paralysován vládou a jejími medii vyvolanou panikou.

Proto, zeptá-li se nás někdo v těchto dnech a měsících, co se vlastně děje a co tomu všemu říkáme, a proč nepíšeme tak často jako dřív o právu, pokrčivše rameny odpovídáme, že právo v této zemi už není: onemocnělo. Nakazilo se covidem, má těžký průběh a není jisto, zda a kdy se opět uzdraví.

Že veřejné právo, pokud jde o ochranu základních práv lidí, prakticky přestalo existovat, dokládá osud vládního opatření o povinnosti nošení roušek: když ho Městský soud v Praze – loyalně a alibisticky s odloženou účinností – zrušil, bylo přijato v identickém znění, a až dodatečně, poté, co se odborná veřejnost nad takovou insolencí zděsila, přičinili mu úředníci nové odůvodnění. Tolik k autoritě a faktické moci soudů v České republice v roce 2020.

Nemá tak smyslu, aspoň prozatím, cokoli o právu psát. Od občana se vyžaduje, že se bude státotvorně bát, a až se, někdy zkraje následujícího jara, neméně státotvorně dobojí, nejspíš se nestačí divit, jak se jeho země v mezidobí změnila: kolik nových covidových miliardářů přibylo a přiřadilo se k privatisační galerce (jak tento segment místní elity pertinentně nazývá jeden kamarád) a k solárním baronům, kolik drobných, leckomu příznivých novel a přílepků bylo v epidemické panice přijato, a jak si zakrátko polepší ti, jejichž oborem je obchod s chudobou.

Tato země nebude už nikdy stejná jako předtím: život v ní po covidu bude drsnější, zpupnost vítězů předcházejících bitev neomalenější, kohese slabší a pocit, že líp už bylo, běžnější a všudypřítomnější.

Začátek týdne doporučujeme zpestřit si videem Svobodného přístavu se Zuzanou Candigliotou, známou aktivistkou za práva nudistů, pacientů, velbloudů a jiných marginalisovaných a ohrožených skupin:

Poprvé v jedenáctileté historii ceny Osel měsíce jí dnes dekorujeme autora díla literárního, nikoli umělce takříkajíc právně-výkonného. Laureátem Osla měsíce za květen se tak stává pan Jakub Klodwig, advokátní koncipient v MT Legal, který stvořil pro ePrávo tento text. Tak mladej a už tak blbej, říkávalo se kdysi. Inu, vše je teď rychlejší, dnes můžete být úplným pitomcem klidně v pětadvaceti – jak bylo demonstrováno.

Řečený osel ve svém, celkově lehce zmateném, textu argumentuje, že není třeba souhlasu nakaženého k tomu, aby hygienici získali údaje o pohybu jeho mobilního telefonu a karetních transakcích a tyto dále zpracovávali. Tato argumentace se arci zřetelně míjí s ústavním pořádkem.

Povinnost sdělit hygienikům okolnosti důležité v zájmu epidemiologického šetření, jež je zakotvena v ustanovení § 62a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nelze totiž vykládat isolovaně. Tato povinnost je v první řadě omezena zákazem nutit kohokoli k sebeobviňování podle čl. 37 odst. 1 Listiny, a příjemnou vlastností tohoto základního práva je, že fakticky nemůžete být postiženi za odepření výpovědi nikdy, protože právo má rekursivní charakter: nemusíte vypovídat, a nemusíte uvést ani důvod, proč tak nečiníte, pokud byste sobě nebo blízké osobě už sdělením této informace způsobili nebezpečí trestního, případně přestupkového, stíhání. Práva nevypovídat se lze přitom dovolat v každém kontaktu s orgánem veřejné moci, nejen v samotném trestním, případně přestupkovém, řízení.

Dále je tu disproporce mezi udělením souhlasu se získáním informací o pohybu vašeho mobilu a o karetních transakcích a účelem, pro který jsou získávány. Zásah do soukromí je zde příliš intensivní, obdobný tomu, který vyžaduje soudní příkaz.

Souhlas je tedy nezbytnou podmínkou fungování Chytré karanteny, a nelze ho ani vynucovat, ani obejít, a stejně tak je souhlas subjektu údajů podmínkou pro zpracování jakýchkoli osobních údajů trasované osoby.

Jestliže, jak autor uvádí, 98 % osob, vystrašených medialně vyvolanou panikou, s podmínkami zpracování dobrovolně souhlasí, je to jejich věc – a jejich soukromí. Ti, kteří svých ústavních práv dbají, však mohou, bez risika jakékoli sankce, souhlas odepřít.

Aktivnímu koncipientovi k ceně blahopřejeme a gratulujeme pánům rodičům, z chlapce může ještě něco být! Jako thema pro rigirosní práci bychom doporučili úvahu, že ke vzetí obviněného do vazby není třeba rozhodnutí soudu: dovodit to jistě lze ze zákona o policii.

Na tento kreslený vtip od Pavla Kantorka jsem si vzpomněl, když media začala představovat dva projekty high-tech prostředků k boji proti koronavirové pandemii, Chytrou karantenu a její vzpomínkovou mapu a eRoušku. Oba projekty jsou neseny duchem bezbřehého technooptimismu a mají leccos společného s právě ztroskotavším hackathonem na systém dálničních známek.

Problémem takových hurá-akcí je hrozba zneužití, kterou nelze nikdy vyloučit, a v současném stavu řízené hysterie, kdy je porušení karantenních opatření trestáno káznicí nebo i smrtí, nelze předpokládat, že osoba, která v předchozích dnech cestovala tam, kam neměla, bude svolná poskytnout státu data ze svého soukromí. Ujišťování docenta profesora Tečky, kandidáta věd, že úřady budou k delikventům benevolentní, nelze brát příliš vážně a může být pouhým úskokem: nezapomínejme, že souhlas s invasí do svého soukromí poskytl sám přestupce a správnímu úřadu nic nebrání zahájit s ním přestupkové řízení.

Neméně nebezpečná je eRouška: řekněme, že v Praze bydlící nakaženec vykáže velký počet bluetoothových kontaktů s Liberečany. Co jste dělal, občane, v Liberci, když podle představ vlády máte dlít doma a vycházet toliko za účelem plnění pracovní povinnosti a nezbytných nákupů potravin!?

A tím končí další článek, na jehož konec se hodí Černomyrdinův zlidovělý výrok: Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.