Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Poprvé v jedenáctileté historii ceny Osel měsíce jí dnes dekorujeme autora díla literárního, nikoli umělce takříkajíc právně-výkonného. Laureátem Osla měsíce za květen se tak stává pan Jakub Klodwig, advokátní koncipient v MT Legal, který stvořil pro ePrávo tento text. Tak mladej a už tak blbej, říkávalo se kdysi. Inu, vše je teď rychlejší, dnes můžete být úplným pitomcem klidně v pětadvaceti – jak bylo demonstrováno.

Řečený osel ve svém, celkově lehce zmateném, textu argumentuje, že není třeba souhlasu nakaženého k tomu, aby hygienici získali údaje o pohybu jeho mobilního telefonu a karetních transakcích a tyto dále zpracovávali. Tato argumentace se arci zřetelně míjí s ústavním pořádkem.

Povinnost sdělit hygienikům okolnosti důležité v zájmu epidemiologického šetření, jež je zakotvena v ustanovení § 62a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nelze totiž vykládat isolovaně. Tato povinnost je v první řadě omezena zákazem nutit kohokoli k sebeobviňování podle čl. 37 odst. 1 Listiny, a příjemnou vlastností tohoto základního práva je, že fakticky nemůžete být postiženi za odepření výpovědi nikdy, protože právo má rekursivní charakter: nemusíte vypovídat, a nemusíte uvést ani důvod, proč tak nečiníte, pokud byste sobě nebo blízké osobě už sdělením této informace způsobili nebezpečí trestního, případně přestupkového, stíhání. Práva nevypovídat se lze přitom dovolat v každém kontaktu s orgánem veřejné moci, nejen v samotném trestním, případně přestupkovém, řízení.

Dále je tu disproporce mezi udělením souhlasu se získáním informací o pohybu vašeho mobilu a o karetních transakcích a účelem, pro který jsou získávány. Zásah do soukromí je zde příliš intensivní, obdobný tomu, který vyžaduje soudní příkaz.

Souhlas je tedy nezbytnou podmínkou fungování Chytré karanteny, a nelze ho ani vynucovat, ani obejít, a stejně tak je souhlas subjektu údajů podmínkou pro zpracování jakýchkoli osobních údajů trasované osoby.

Jestliže, jak autor uvádí, 98 % osob, vystrašených medialně vyvolanou panikou, s podmínkami zpracování dobrovolně souhlasí, je to jejich věc – a jejich soukromí. Ti, kteří svých ústavních práv dbají, však mohou, bez risika jakékoli sankce, souhlas odepřít.

Aktivnímu koncipientovi k ceně blahopřejeme a gratulujeme pánům rodičům, z chlapce může ještě něco být! Jako thema pro rigirosní práci bychom doporučili úvahu, že ke vzetí obviněného do vazby není třeba rozhodnutí soudu: dovodit to jistě lze ze zákona o policii.

Na tento kreslený vtip od Pavla Kantorka jsem si vzpomněl, když media začala představovat dva projekty high-tech prostředků k boji proti koronavirové pandemii, Chytrou karantenu a její vzpomínkovou mapu a eRoušku. Oba projekty jsou neseny duchem bezbřehého technooptimismu a mají leccos společného s právě ztroskotavším hackathonem na systém dálničních známek.

Problémem takových hurá-akcí je hrozba zneužití, kterou nelze nikdy vyloučit, a v současném stavu řízené hysterie, kdy je porušení karantenních opatření trestáno káznicí nebo i smrtí, nelze předpokládat, že osoba, která v předchozích dnech cestovala tam, kam neměla, bude svolná poskytnout státu data ze svého soukromí. Ujišťování docenta profesora Tečky, kandidáta věd, že úřady budou k delikventům benevolentní, nelze brát příliš vážně a může být pouhým úskokem: nezapomínejme, že souhlas s invasí do svého soukromí poskytl sám přestupce a správnímu úřadu nic nebrání zahájit s ním přestupkové řízení.

Neméně nebezpečná je eRouška: řekněme, že v Praze bydlící nakaženec vykáže velký počet bluetoothových kontaktů s Liberečany. Co jste dělal, občane, v Liberci, když podle představ vlády máte dlít doma a vycházet toliko za účelem plnění pracovní povinnosti a nezbytných nákupů potravin!?

A tím končí další článek, na jehož konec se hodí Černomyrdinův zlidovělý výrok: Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.

Tak jak je to s tebou, soudruhu? Musíš se rozhodnout, na čí straně stojíš. Jsi s námi, nebo proti nám?

Já se tedy přiznám, soudruzi: jsem proti vám!

Abych to objasnil. Se mnou se to má tak, že jsem se kdysi, už je to docela dávno, učil jedno takové odvětví mathematiky: říká se mu mathematická statistika. Je to nudná disciplina, která vyžaduje, aby nám poskytla použitelné výsledky, splnění spousty a spousty předpokladů, které jsou v praxi dosahovány jen zřídka, pokud vůbec kdy. Od doby, kdy jsem principům statistiky a jejímu instrumentariu jakž-takž porozuměl, dívám se s notnou skepsí na to, co je nám presentováno jako statistický údaj, odhad nebo dokonce predikce.

Pokud se týká koronavirové krise, nejde tu arci jen o statistiku, nýbrž je důležité uvědomit si, že příchodem viru politika nezemřela, že se dál bojuje o voličské hlasy, případně o možnost nahradit systém zahrnující ty otravné periodicky opakované volby něčím pro politiky příjemnějším, a že z hlediska dlouhodobého vývoje jsou v Praze dvě důležitá místa: sokl pod někdejší Stalinovou sochou na Letné a Věznice Pankrác. Obratný může mít sochu zachránce národa na prvně jmenovaném místě, neobratný skončí s nepěkným trestním obviněním na místě druhém.

Jak často říkám, živelní pohroma nebo epidemie, to je svátek každého politika, který je u moci, a trudný den pro ty, kteří mají tu smůlu a zbyl na ně Černý Petr oposice, protože ti první se budou neomezeně vystavovat kamerám a mikrofonům, ti druzí mohou v nejlepším případě, za nezájmu veřejnosti, vládě přikyvovat a prohlašovat, že sami by to zvládli ještě líp. Ovšem i tento divadelní genre má svá pravidla a může se stát, že politik, který včas nepochopí, že musí vystupovat se starostlivým výrazem, nejlépe v khaki oblečku jako někdejší premier Gross, a dopustí se neuváženého výroku, tak jako v r. 2002 Igor Němec stran nadmíru výtečné povodňové situace, svou šanci promarní.

V tomto světle tedy hodnoťme všechna fakta, která jsou nám předkládána k věření.

Prvním a zřejmě klíčovým tvrzením vlády je, že kdyby nepřistoupila k rasantním opatřením, vydala by se Česká republika italskou/španělskou cestou a zakrátko by došlo ke kolapsu systému zdravotní péče.

V tomto ohledu se mi jeví podstatným to, co se zjistilo nejprve porovnáním dat o koronaviru mezi Španělskem a Portugalskem, a poté v Německu, mezi starými a novými spolkovými zeměmi. Data ukazují, že tyto populace, i když byly vystaveny zcela srovnatelné regulaci, vykazují dramaticky rozdílnou zjištěnou míru nákazy. A také, že jsou méně nakažené země bývalého východního bloku. Přemýšlelo se, čím to může být, a vznikla hypothesa, že ve všech těchto zemích se dříve očkovalo proti tuberkulose jednou a tou samo látkou a toto očkováni mohlo ovlivnit imunitu populace proti Covidu-19. Pokud je to tak, a tato domněnka se jeví být rozumnou, protože jinak lze zmíněné rozdíly, které jsou téměř řádové, obtížně vysvětlit, znamenalo by to, že Česká republika má proti Německu a Rakousku významnou konkurenční výhodu, protože i kdyby jen kopírovala opatření v těchto dvou zemích, dospěla by k několikanásobně nižšímu počtu nakažených na milion obyvatel, a tím i k nižší zátěži pro zdravotnictví.

Z konkurenční výhody lze ovšem velmi snadno učinit konkurenční nevýhodu, například tím, že ve snaze stát se premiantem v boji s koronavirem restringujeme ekonomiku víc než sousední země. Česká republika se tak může stát jednou ze zemí, kde bude úmrtnost na respirační nemoci během pandemie dokonce ještě nižší než v jiných letech, ale přiškrcení nákazy a její rozložení do delšího období povede k tomu, že křivka nikdy nedostoupí k mezi kapacity zdravotního systému – a v současné době, kdy se blížíme plateau nákazy, lze přidanou zátěž zdravotnictví hodnotit jako velmi nízkou, prakticky zanedbatelnou – zato však bude několikanásobně delší, protože to, co se odehrálo v Německu nebo v Rakousku za jeden týden, bude v České republice trvat dva nebo tři. A skutečně, v těchto zemích už počty nakažených klesají, v České republice stále, i když jen mírně, rostou.

Co to znamená? Jen jedno: že vláda je v pasti vlastní strategie, protože nemůže opatření rychle uvolnit, aby se neukázalo, že byla zbytečná a z hlediska boje s nakažlivou nemocí spíše kontraproduktivní, a bude-li v nich pokračovat, stane se vítězem, avšak zároveň se ocitne v posici krále spálené země. Německo a Rakousko už budou vyrábět, ale české podniky budou stále čekat na to, až bude boj s pandemií definitivně dobojován, k čemuž výrazně přispívá i pomalé tempo testování, které samo o sobě proces potlačování nákazy brzdí. Výsledek bude drastický: neschopnost dodávat kontrahované zboží, zpřetrhání dodavatelských řetězců, nutnost hledat místo českých náhradní dodavatele.

Interpretace samotných čísel presentovaných jako počet nakažených vyžaduje přitom mimořádnou obezřetnost, protože kriteria, podle kterých se testy provádějí, jsou nejasná a v čase a možná i v závislosti na místě proměnlivá. Tvrdá čísla ovšem přijdou vzápětí: meziroční propad HDP, počet nezaměstnaných, inflace, to vše jak absolutně, tak v porovnání s těmi zeměmi, které to podle mínění většinového koblihomyslného Čecha dělají hůř než my.

Jak praví klasik: měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.

Kdo? No přece narušitelé státní hranice!

Aniž bychom snad byli očekávali cokoli jiného, rychlé změny v myšlení a stereotypech lidí pod vlivem koronavirové paniky nás přece děsí, už proto, že máme osobní zkušenost s režimem, kde byl každý od kolébky do hrobu vězněm své vlády – a jí nadřazené, vládnoucí strany.

Příkladmo termín narušitel. Pro mladší budiž vysvětleno, že narušitelem státní hranice byl každý, kdo se pokoušel opustit území republiky mimo kontrolovaný hraniční přechod; theoreticky samozřejmě i ten, kdo by chtěl na toto území nelegálně vstoupit, arci takových nebylo, neboť mnozí utíkají z vězení, nikdo do něj. O onom ohavném slově jsme se naivně domnívali, že je navždy zapomenuto, a vida, máme je zpět, v celé jeho kráse a sémantické plnosti, na severu Lupa: Od sledování narušitelů po dopravu léků. Jak se při epidemii využívají drony? Uklidnit nás snad může, že v tomto textu jde možná i o narušitele jiné, příkladmo o desetitisícovou pokutou na místě postižitelné nenositele roušek.

A další, čára. Čárou byla míněna státní hranice, a onen termín užívali zejména ti, kteří měli za úkol narušitele za každou cenu zastavit. Nejlépe pak zastřelit, za to prý dávali u pohraničníků obligatorně opušťák. I čáru teď máme zpět, na oficiálním twitterovém účtu Armády České republiky:

Tak určitě, spolu to zvládneme. Civilní udavač – přezvědná osoba – udá, a voják dostihne a zneškodní každého, kdo by se pokusil tuto zemi bez povolení úřadů opustit.

Nevíme, kdo je autorem předmětného tweetu, arci obáváme se, že armáda, jejíž představitelé uvažují a veřejně se vyjadřují podobným způsobem, je pro Českou republiku větším nebezpečím než celý slavný koronavirus.

Ale abychom nekončili zbytečně moralisticky nebo pesimisticky, pro ty, kteří věrně slouží na čáře, nabízíme jedno roztomilé vojensko-publicistické video:

Uděluje-li náš blog cenu Osel měsíce, bylo by nespravedlivé neocenit naopak judikáty, které si to zaslouží. Činíme tak a smekáme před odůvodněním dnes zveřejněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4054/19; soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček, další členové senátu Kateřina Šimáčková a Ludvík David.

Ve věci jde o případ stěžovatelky z Brna, kterou obecné soudy odmítly jmenovat pěstounkou nezletilého, nyní desetiletého chlapce, přestože se o něj spolu se svým manželem vzorně starala. To soudy odůvodnily tím, že stěžovatelka má dluhy ve výši přes 330 tisíc korun, takže stěžovatelka způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně a tudíž že její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého.

Nepochopitelné, nelidské rozhodnutí, jakých vydávají české soudy každý rok tisíce.

K tomu Ústavní soud napsal:

V této souvislosti lze však pro úplnost podotknout, že zákonná úprava výslovně nevyžaduje trestní bezúhonnost (potenciálního) poručníka, z čehož vyplývá, že poručníkem může být jmenována i osoba, která se v minulosti dopustila třeba i trestného činu. Ani dluh související s předchozím sociálně rizikovým jednáním totiž apriorně nevylučuje způsobilost určité osoby k výkonu funkce poručníka. I tato kategorie osob podléhá požadavku individualizace každého konkrétního případu, a tedy nemůže být posuzována absolutně či staticky takovým způsobem, že dotčená osoba bude po celý svůj další život postihována za svoje hříchy z mládí. Každý má totiž právo na svoji druhou šanci. Řečeno příkladem klasické literatury, rovněž životní příběh Jeana Valjeana začal krádeží chleba, dlouhým vězněním, po útěku z galejí pokračoval krádeží svícnů a příborů a k obrácení hrdiny došlo teprve v důsledku skutku milosrdenství biskupa Myriela. Netřeba připomínat, jak vzorně – navzdory předchozímu pohnutému životu – poté vychoval a jakou láskou zahrnul svoji chráněnkyni Cosettu.

A dodal:

Závěrem Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění nálezu je dostatečně patrno, že se stěžovatelka v životě nevyvarovala chyb. Jak nicméně uvedl již G. Chesterton (Ohromné maličkosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2011, str. 23-24), ctnost není pouhým nedostatkem neřesti, neznamená, že se vyhýbáme mravním nástrahám; ctnost je cosi živého a konkrétního jako bolest nebo zvláštní vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo se nemstít či netrestat; znamená něco prostého a konkrétního jako slunce, které jsme buď viděli, nebo neviděli. Rovněž obecné soudy by proto neměly klást důraz na to, co stěžovatelka v minulosti nezvládla, nýbrž na to, že prokázala ochotu obětovat se pro jiného a pomáhat mu. Ústavní soud proto využívá této příležitosti též k tomu, aby stěžovatelce složil poklonu za její láskyplnou péči o nezletilého, jež jistě vedle radosti přináší i těžkosti a starosti. Současně jí i vedlejšímu účastníkovi přeje do dalších let hodně zdraví, štěstí a společné pohody.

Jsme dojati a tleskáme.