Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Překvapivě však nová vlna ofensivy nevychází od Úřadu pro ochranu osobních údajů, nýbrž ze samotného resortu justice, který prý zvažuje, zda by se vedle osobních údajů neměly znečitelňovat i spisové značky. Tak určitě: a také jména soudců, znalců, informace o právnických osobách (vezměme takové jednočlenné sro, tam je mezi společníkem a společností tak úzká vazba, že veškeré informace o společnosti jsou vlastně informacemi o společníkovi!), a pro jistotu i datum.

Vím, že se asi budu opakovat, ale soudnictví je a ve fungujícím demokratickém právním státě musí zůstat veřejnou věcí. Když nechceš, aby se vědělo, že kradeš nebo podvádíš, anebo že jsi zanedbal dozor nad svěřenou osobu (Oxano Antošová), tak to prostě nedělej! Je to tvrdé a může to působit jako dodatečný trest, ale je to normální, protože spravedlnost je příliš důležitou hodnotou, než abychom ji mohli ponechat bez veřejné kontroly.

Pro příklad: domnívá se někdo z přítomných, že kdyby veřejnost neměla přístup k informacím o procesu s Romanem Janouškem, Markem Dalíkem nebo o stíhání Andreje Babiše a nesměla si vyžádat podle informačního zákona rozhodnutí – protože by neznala spisovou značku – žili bychom v lepší společnosti?

Již delší dobu jsme názoru, že tak jako existují národní poklady (příkladmo řitecká pěnice Helena), měla by být kodifikována a formalisována i národní neštěstí, případně přímo národní pohromy; první takovou by se mohla stát ombudsmanka Anna Šabatová. Neznalost práva a jeho principů i absolutní odtrženost od praxe vedou k tomu, že team levicových aktivistů, tento úřad momentálně okupující a svou velitelku obklopující, je zdrojem neustávajícího proudu pitomostí a právních absurdit.

Poslední takovou je způsob, jak ombudsmanka (ne, nebudeme používat žádná pejorativní označení jejího úřadu v případě, že je zastáván ženou, jakkoli zasloužená a pertinentní by v tomto kontextu snad byla) vyhodnotila podnět týkající se toho, že policie pomocí dronů vyhledává v přírodě nelegálně tábořící osoby. Podle veřejné ochránkyně je to prý v pořádku, protože policie hledala lesní požáry a táborníky objevila jen jako vedlejší produkt této své hlavní činnosti.

Kdyby Šabatová znala aspoň základní principy ústavního práva, věděla by, že při ochraně před invasivními zásahy do ústavně chráněného soukromí člověka je třeba eliminovat samotnou možnost zásahu ze strany orgánu veřejné moci, nelze se spoléhat na to, že tento orgán určitou technologii nezneužije. Příkladem jsou mýtné brány, které byly instalovány s tím, že nikdy nebudou zneužívány např. k evidenci průjezdu všech vozidel (a fotografií osob, které v nich sedí), anebo, nedejbože, k měření rychlosti. První se dávno děje, druhé je připravováno na dobu po zavedení bezbranového mýtného.

Když dáte policii drony, musíte počítat s tím, že jimi bude vyhledávat trampy, prostě proto, že to umožňují, a umožňují i mnohé další věci, o kterých ti, kteří policii používání dronů dovolili, neměli ani potuchy – a dokud bude v úřadu veřejného ochránce práv [značně neuctivý výraz vynechán], nic se v tomto směru k lepšímu nezmění.

Jednou z nejhorších věcí na komunistickém bezpráví bylo tzv. instrumentální pojetí práva, tedy podřízení procedury politickému zadání a dosažení žádoucího výsledku jakoukoli cestou. Příkladmo, když někdo nesouhlasil s okupací země a s politikou komunistické strany, byl mu odpojen, pod pseudoprávní záminkou, telefon, případně přišel o řidičský průkaz, a rovněž tak věznění disidentů bylo jen výjimečně odůvodňováno skutečnou příčinou, ale dělo se tak pod nejrůznějšími záminkami.

Protože se v justici prakticky nevyměnilo osazenstvo, zejména na rozhodujících posicích, přetrvává takové pojetí práva mnohde dodnes. Vzpomeňme vraha Ivana Roubala, jehož v r. 1997 propustil soudce Jiří Horký z vazby, a hned u brány věznice jej policie zadržela pro podezření z jiné, smyšlené trestné činnosti, za kterou jej další, spolupracující soudce poslal do vazby.

Totéž zneužívání práva se vine jako příslovečná červená nit českým právním prostředím dodnes. Tento týden byla ku příkladu odsouzena Iveta Šperlichová ze zlínské pobočky brněnského krajského soudu (ano, ta, která nepoznala, že Michal Šnajdr je nevinen a poslala ho na 10 let na Mírov) kárným senátem k 30% snížení platu, avšak protože důkazem byla tajně pořízená nahrávka z porady senátu, muselo se to stát formálně z jiného důvodu než proto, že obviněného nazvala odpadem a jeho obhájce blbečkem: proto, že se v jiné věci sama nevyloučila, přestože byla podjatá – tedy pro něco, co se u českých soudů děje dnes a denně a nikoho to nevzruší.

A další případ, vražedkyně Petra Janáková. Tu soud musel jako těhotnou propustit, avšak nyní byla vzata do vazby za to, že obvinila dozorce ze znásilnění. Nejsměšnější je ovšem důvod vazby: prý hrozí obava, že uprchne nebo se bude stíhání vyhýbat. S ohledem na to, že byla pravomocně odsouzena na třicet let, si stěží lze vymyslet absurdnější záminku.

Ale tak to prostě chodí: jak říkávám, justice je křivou páteří této společnosti a to, že jsme nebyli schopni svléknout z talárů ani ty největší justiční zrůdy, bude determinovat stav tohoto resortu po nejméně dvě další generace.

Napište si, Hlaváčku, zásada č. 2: Vnést mezi podezřelé zmatek, říká inspektor Trachta svému praktikantovi. Zmatek je třeba vnést i mezi uživatele Facebooku, a dosáhnout stavu, kdy nikdo nebude vědět, co se ještě smí a co už ne. Vedena touto zásadou, vymazala mi dnes v časných ranních hodinách řečená sociální síť další text, tentokrát komentář:

Na vysvětlenou budiž doplněno, že řeč šla o Statisu Prusalisovi, a důkaz, že jej Miloš Zeman během kampaně Zemanovců skutečně veřejně označil za svého přítele, stkví se dodnes na YouTube.

Co je na mém komentáři nedovoleno? To nevím, a možná to neví sám Nejsvětější Facebook: třeba je účelem opravdu jen smazáním náhodně zvolené aktivity připomenout sprostému uživateli, jaká má vůči Faceboooku práva – tedy žádná – a měl by každý den velebit Marka Zuckerberga za všechna ta časná dobra, která mu jeho síť bezplatně, výměnou za pouhou možnost využívat bez omezení uživatelovy osobní údaje, poskytuje.

Vzduch v soudní síni by se dal krájet, blíží se rozsudek. Strany dostávají prostor k závěrečným návrhům. Nejprve povstane žalobce, významně si odkašle a praví: Pane předsedo, prosím, aby během mého návrhu pan žalovaný počkal na chodbě: mám pro vás závažné informace, které vaše rozhodnutí jistě ovlivní, ale které by se neměl žalovaný dozvědět.

Komické? Ano, v civilním řízení bezesporu. V řízení trestním, bohužel, běžná praxe, zejména rozhoduje-li se o vazbě. Obviněnému bývá během přípravného řízení běžně upíráno nahlížet do spisu – přestože Ústavní soud proti tomu občas cosi zamrmlá – a o tom, co bylo soudci jako podklady k jeho rozhodnutí vlastně předloženo, se obvykle dozví až po skončení vyšetřování.

Ve Zlíně tuto praxi povýšili takříkajíc na nový level: policie tam dodává soudu případové analysy, které nejsou při vazebním zasedání ani předneseny, ani se s nimi obviněný nesmí seznámit, pouze soud na jejich základě o vzetí do vazby, případně o jejím pokračování, rozhodne:

Dobře to tam mají zařízeno: obviněný přece sám nejlíp ví, za co je ve vazbě!