Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Počátkem ledna vydala Česká advokátní komora následující doporučení advokátům:

Představenstvo ČAK důrazně doporučuje advokátům – obhájcům, aby nevnášeli do věznic na návštěvu svých klientů mobilní zařízení. Takové jednání je považováno za vysoce rizikové.

Nahodilý, jakýmsi informačním šumem podmíněný úlet? Nejspíše nikoli: jsou tu, bohužel precedenty, jako ten s dlouhodobým prostorovým odposlechem poradní místnosti ve Věznici Kuřim, jemuž přítrž musel učinit až Ústavní soud.

Představa, že policie bude při špehování advokátů využívat Vězeňskou službu a než obhájce dokončí poradu s klientem, ta pro ni provede zálohu dat z mobilu, který advokát povinně odevzdal u brány, se tak nejeví příznakem úvah těžkou paranoiou stiženého jedince, nýbrž je to s největší pravděpodobností běžná, každodenní součást policejní práce, tak jako jí je, jak jsme poznali v našich dvou řadách Nevyšetřovatelů, fabrikace důkazů za účelem usvědčení osoby, o níž kriminalisté musejí spolehlivě vědět, že se šetřeného činu nedopustila.

Vítejte v demokratickém právním státě 30 let od změny režimu!

Zdroj: ČAK

Že Katka během zácviku zapomněla na okurku, je roky tradovaný fakt. Česká advokátní komora se nyní vydala do Katčiny minulosti a ve formě poučného komiksu (zvětšíte kliknutím) nám sdělila, co předcházelo jejímu nástupu k McDonald's. Autor námětu: výrazná osobnost exekučního a insolvenčního průmyslu v této zemi Michal Žižlavský – co dodat…

O thematu exekucí píšeme na zdejším blogu roky, a zdůrazňujeme, že základní problémem spočívá ve třech faktorech: 1. vymáhány jsou často nedluhy, částky, které by spravedlivé soudnictví nikdy nemohlo oprávněnému a na něj nabaleným parasitům – minimálně v takové výši – přiznat; 2. exekuční titul nevznikl jako produkt spravedlivého procesu, ale mnohdy byl generován víceméně automaticky s využitím různých pochybných rozhodců ad hoc nebo fikce náhradního doručení; a 3. nad výkonem exekuční činnosti není dostatečná kontrola, soudy se např. rozhodly tolerovat, jestliže exekutoři pojímají do soupisu věci, o kterých nemohou mít ani stín pochybnosti, že nejsou vlastnictvím povinného, a sankce za porušení zákona v kárném řízení jsou obvykle jen symbolické.

Problém dětských dluhů, bezesporu existentní, arci poněkud účelově zveličovaný Člověkem v tísni, je prostým mediálním kitschem: o co hůř je na tom dítě v exekuci než dítě povinného nebo povinných? Snad jen v tom, že problém nepomine, ani když dítě dospěje a společnou domácnost s rodiči opustí.

Lidé si o Vánocích dávají dárky, a jeden nám všem připravilo Ministerstvo spravedlnosti, které avisovalo, že podstatně omezí informační systém infoSoud, tak aby už nebylo možné zjistit, kdy se bude konat to které soudní jednání. Tak to má být: soudnictví je interní věcí státu a jeho úředníků, do jehož fungování plebsu nic není!

Pěkný příspěvek k právu ochrany osobních údajů nám poskytla aktivistka Greta Thunberg, která na zpáteční cestě ze své klimatické evangelisační mise do Spojených státu zveřejnila fotografii, ana sedí, obklopena zavazadly a – vesměs recyklovatelnými – parafernáliemi své výpravy a nevlídně se chmuří, v německém vlaku na chodbičce. Společnost Deutsche Bahn se bránila, uvádějíc na svém twitterovém účty informace o tom, jak Greta ve skutečnosti cestovala. Za to byly dráhy nyní pokárány komisařem pro ochranu osobních údajů.

Jde o to, že ochrana osobních údajů se týká každého a neexistuje z ní výjimka ani pro tzv. VIP, jejichž ochrana osobnosti je jinak vůči zbytku populace oslabena. Osobní údaje lze použít jedině k účelu, pro který byly získány, a tímto účelem jistě nebylo skandalisovat cestujícího na Twitteru.

Podobný případ jsme měli i v České republice, kde advokáti Tomáš Sokol a Jan Brož osočili redaktorku České televise Noru Fridrichovou z podjatosti při zpracování reportáže týkající se vztahů jejich kanceláře k pražským dopravním podnikům, jež měla vyvěrat z toho, že řečená kdysi cestovala načerno. Úřad pro ochranu osobních údajů za toto jednání uložil J. Brožovi pokutu 25 tisíc korun, avšak zasáhl Nejvyšší správní soud, resp. Vojtěch Šimíček, a rozhodnutí zrušil, s odůvodněním, že legitimně zpracovávané osobní údaje lze využívat při obraně soukromých práv.

Hlavní rozdíl mezi touto a onou věcí je v tom, že soudnictví je veřejné a informaci o rozsudku lze (theoreticky) získat i jinak než z vlastní database advokáta – i když stěží lze mít pochybnosti o tom, že zdrojem právě tato database byla – kdežto database cestujících a jejich jízdenek je důvěrná a její obsah nemůže být používán tak, jak německé dráhy učinily.

Je arci potřebné zamyslet se nad dalšími konotacemi Šimíčkova rozsudku. Odhlédněme od zmíněného rozdílu a představme si případ, že obchodní řetězec typu Albert nebo Kaufland vede ke každému zákazníkovi seznam nakupovaného zboží. Pokud by politik osočil řetězec z toho, že nenabízí určitý druh výrobku, přestože sám tyto výrobky nakupuje, měl by jeho provozovatel právo sáhnout do své database a usvědčit politika ze lži s tím, že sám toto zboží pravidelně nakupuje? Podle Šimíčka zřejmě ano, jde o legitimní obranu soukromého zájmu. Složitější by byla situace, kdyby politik prohlašoval, že v tomto řetězci nikdy nenakupuje; tam by byl zájem slabší. A ještě složitější, jestliže by učinil obecné prohlášení, příkladmo, že nikdy nekupuje tzv. biopotraviny, a seznam nákupů podle jeho věrnostní, případně platební karty by se jimi jen hemžil. V takovém případě by zřejmě musela ochrana osobních údajů a zákaz jejich používání pro jiný než sjednaný, popř. předpokládaný, účel převážit.

Uvidíme, jak případ Gretiny cesty nakonec dopadne v Německu.

Zdá se, že každý vrcholný soud musí mít právě jednoho nejhoršího soudce, který svou kvalitou, resp. jejím nedostatkem, výrazně vyčnívá nad ostatními. Po odchodu Jana Musila od Ústavního soudu jeho místo zaujal Radovan Suchánek, a u Nejvyššího správního soudu se zřejmě již definitivně etabloval jako nejhloupější a nejhorší soudce Jakub Camrda.

Prosincovým Oslem měsíce se tento soudce stává za výtvor, jímž jeho senát potvrdil pořádkovou pokutu uloženou žalobci, jistému Petru Müllerovi z Chotěboře, za to, že zpráva pro příjemce při úhradě soudního poplatku obsahovala hanlivý text tohoto znění: SOP Petr Müller. Pokud žalobu dostane k projednání ta podjatá svině X. Y., tak jedu na soud a dostane kotel. Za což prvně jmenovaný obdržel pořádkovou pokutu ve výši 30 tisíc korun a Camrdův senát toto usnesení Krajského soudu v Praze potvrdil, veden zásadou, že na prostý lid je třeba maximální přísnosti a každou urážku vrchnosti je nutno potrestat.

Jde tu o podobný případ jako na našem blogu často traktované kausy, ve kterých si Česká advokátní komora osobuje pravomoc trestat advokáty za vše, co tito učiní od rozbřesku do setmění, případně i později, aniž by to mělo jakoukoli souvislost s výkonem advokacie, a postupuje tedy, se souhlasem soudů, při výkladu zákona o advokacii svévolně extensivně; vzpomeňme na causu Velbloud nebo na neméně slavné trojné prokletí Jeho Excelence mimořádného a zplnomocněného velvyslance Turecké republiky. Zde je řešení podobně jednoduché: zpráva provázející úhradu poplatku je podáním stejně málo jako billboard, který by si žalobce pronajal naproti soudu a vystavoval na něm výsledky svých úvah o vlastnostech soudců. Shodneme-li se, že ani tou, ani onou formou není možné platně učinit podání soudu (§ 37 SŘS), nemůže být urážlivý charakter takového sdělení trestán pořádkovou pokutou, nýbrž toliko, pokud by ono jednání překročilo jisté tolerovatelné meze, jinými nástroji, ať veřejného či soukromého práva.

J. Camrdovi blahopřejeme, není to, neklame-li nás paměť, jeho první Osel, a proto svůj post ani neuzavíráme poučením, že s oceněním je spojeno právo nosit oslí uši ve tvaru paragrafů.