Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Neprošel, a dle poměru hlasů v Senátu se zdá, že spíše pronikl by velbloud uchem jehly, ba i hříšník dospěl by království nebeského, než Aleš Gerloch mezi ústavní soudce.

Jsme tomu arci spíše neradi, protože nemá-li se Ústavní soud stát okrasným sborem žvavých starců, potřebuje výrazné, viditelné osobnosti. Soudci za odměnu, případně na dožití (nebudeme jmenovat, že, Radovane Suchánku!), nejsou pro tento soud přínosem. Aleš Gerloch, jakkoli lze k němu a jeho pohříchu nikoli čistoskvoucí osobní historii mít výhrady, by byl osobností, která by se bezesporu dokázala v soudcovském kolegiu prosadit.

Nejzávažnější námitka, která zazněla, tedy že A. Gerloch prokázal ochotu sloužit moci, bez ohledu na její povahu, formulovaná, inter alios, Jiřím Přibáněm, je jistě oprávněná, avšak v této vlastnosti adept nevynikal nad jiné, a nemusíme sestupovat ani mezi řadové soudce: sám předseda Ústavního soudu je příkladem osobnosti, která napomohla politisaci tohoto soudu vskutku výrazně, a i když nelze srovnávat disidenta Rychetského s normalisačním komunistou Gerlochem z hlediska někdejší osobní odvahy, dovolujeme si vyjádřit pochybnost, zda by posledně jmenovaný byl ochoten iniciovat příkladmo hanebnost typu stanovisko Kinský, jímž byl ethos restitucí postaven na hlavu a restituční zákony učiněny právním předpisem dovršujícím totalitní bezpráví.

Pročež soudíme, že někdo tu, milí senátoři, opět jednou neznamenal břevna v oku svém.

Erik Best dnes na svém blogu Fleet Sheet upozornil na možnost, že předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petr Rafaj (ČSSD) bude obviněn z braní úplatků, což logicky zpochybní legitimitu všech jeho předchozích rozhodnutí. Precedenty by tu byly, třeba víme, že v nedávné minulosti soudilo několik soudců bez vysokoškolského vzdělání a několik dalších u Vrchního soudu v Praze dodnes působí, aniž by existoval jejich jmenovací dekret. Tyto incidenty byly doposud vždy řešeny s uplatněním zásady, že je důležitější razítko než razítkující, tedy že i vadně jmenovaná nebo nezpůsobilá úřední osoba je oprávněna vydávat platná rozhodnutí. Právně se tak nestane nic, vše je v nejlepším pořádku, nikdo starší rozhodnutí předsedy ÚOHS přezkoumávat nebude.

Máme za to, že takový postup je v zemi, kde roky prosperovala plzeňská právnická rychlofakulta (a v Praze funguje další podobná, Metropolitní universita, zajišťující vzdělávací servis zasloužilým členům ODS a jejich potomstvu), holou nezbytností: vždyť si uvědomte, co by se stalo, kdyby někdo začal uplatňovat opačné pravidlo a příkladmo z toho, že funkce byla získána úplatkem nebo úředník nedisponoval dostatečným, na skutečné vysoké škole dosaženým vzděláním, dovodil neplatnost jím signovaných listin. To nelze připustit: ilusi právního státu nám tu nikdo zpochybňovat nebude!

Nezastavujeme, máme zpoždění! Tuto hlášku z Troškovy komedie si člověk maně připomene, kdykoli se odhodlá pojednat vývoj českého práva a právního prostředí za posledních 30 let. Nezastavovalo se po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, kdy Ústavní soud, zásluhou nyní již díkybohu emeritního soudce Jana Musila prohlásil nemravné sumy přísudků za bagatelní, formulářově řešené spory za protiústavní, avšak zároveň odmítl shledat protiústavními starší exekuční tituly, jimiž bylo toto nemravné plnění pravomocně přiznáno. Nezastavujeme, hledíme vpřed ku šťastné, světlem ústavnosti prozářené budoucnosti.

Nyní, kdy se, zejména díky případu Michala Šnajdra, zjistilo, že ve vězení sedí desítky, možná stovky nevinných lidí, kteří byli odsouzeni na základě výsledku světově unikátní (a symptomaticky česky kvalitní) methody pachové identifikace (MPI), jež není v podobě, jak je praktikována, ničím než ryzím podvodem, nejeden policejní a obecně trestněprávní, resp. trestně-organický mozek hloubá nad tím, jak to udělat, aby se nemuselo zastavit ani tentokrát. Jestli by třeba nebylo možné prohlásit stávající nespravedlivá odsouzení za nezměnitelná a methodu ponechat buď v novelisované, vylepšené (fakticky ovšem stále důkazně bezcenné) podobě být, anebo na jejím základě nově neodsuzovat: prostě jsi měl, chlapče, smůlu, v té době jsme všichni věřili, že psi jsou neomylní a psovodi čestní, neschopní jakékoli špatnosti. Anebo aspoň nějak zařídit, že stát nebude muset tyto nespravedlivě odsouzené s ostudou propustit a vyplatit jim za roky věznění nemalé odškodné.

To naštěstí možné nebude. Na druhé straně bychom neměli čekat cestu růžovou alejí, tak jako mnozí, kteří se na nás obracejí se žádosti o publikaci jejich kausy, v domnění, že zveřejníme-li fakt, že byli odsouzeni neprávem na základě MPI, státní zástupce se chopí iniciativy a sám navrhne obnovu řízení v jejich prospěch. Tak to nefunguje. Policisté a státní zástupci budou naopak dodávat nové důkazy v neprospěch obnovy, vypovídat budou Fundové a jiní dobře motivovaní svědci, možná se ve stopách z místa činu objeví původně nezjištěné otisky prstů a/nebo DNA. Dosáhnout obnovy procesu bude vyžadovat značné úsilí, protože proti nevinnému tu bude stát mašinerie vinných, kteří by povolením obnovy svou vinu doznali. A – na což bychom neměli zapomínat – s použitím MPI byla odsouzena i určitá část skutečných pachatelů, jejichž rehabilitace je sice v zájmu obecnější spravedlnosti nevyhnutelná, avšak společensky obtížně přijatelná, protože princip, že je lépe pět viníků na svobodě než jeden nevinný v žaláři, si tato společnost zdaleka neinternalisovala.

Drban jako drban, je jedno, za co ho zavřeme, a i když to třeba neudělal, udělat to klidně mohl, to je esence policejního myšlení, která nachází sluchu bohužel i mezi trestními soudci. Nepřekvapí proto, že Ladislav Křápek, brněnský psovod a zločinec v uniformě, který dodal falešné výsledky MPI netoliko pro případ M. Šnajdra, ale pro celou řadu dalších kaus, kdy policisté potřebovali usvědčit nevinného, když byl u soudu při výslechu konfrontován s výsledkem studie České zemědělské university, jíž byla tato methoda z hlediska spolehlivosti vyvrácena, pravil, že – sám, mimochodem, jedinec intelektu poněkud sporého – k docentu Ludvíku Pincovi, jednomu z hlavních autorů zprávy, nemá důvěru, zpráva ČZU jsou nesmysle a jeho psi se nikdy nemýlí – a soud se s tím spokojil a na základě této konfrontace vědy s praxí poslal dva nevinné z přepadení klenotnictví v Uherském Hradišti do vězení – zvlášť když neomylnost psů potvrdil další policejní zločinec a znalec, proti němuž se i Ivo Svoboda se svou diskursivní analysou musí jevit jako akademický velikán, Martin Kloubek.

Boj bude proto náročný a dlouhý; aby byl vyhrán, je pro tuto zemi arci nesmírně důležité, jakkoli to pověst českého trestního práva a kvality orgánů činných v trestním řízení dále poškodí.

Jen malý krok, byť správným směrem, představuje dnes vyhlášený nález Ústavního soudu ve věci obnovy řízení na základě nových vědeckých poznatků týkajících se methody pachové identifikace. Ústavní soud se ústy soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové omezil víceméně jen na konstataci, že s takovými vědeckými poznatky je třeba nakládat jako s novou skutečností a nelze proto rozhodnout o stížnosti proti usnesení soudu I. stupně v neveřejném zasedání, jestliže se při tomto roku provádí důkaz nosiči, které dané poznatky zachycují.

K důkazní validitě methody se Ústavní soud neodhodlal vyjádřit ani obiter dictum, pouze poznamenal, že je třeba při její aplikaci reflektovat stav vědeckého poznání; to je, jak víme, celkem jednoznačné: methoda je minimálně v provedení praktikovaném policejními psovody ryzí podvod a nedává vůbec validní a důkazně využitelné výsledky.

Protože věc stěžovatelů byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci, je téměř jisté, že ten jen potvrdí předchozí rozhodnutí a u Ústavního soudu se poté odehraje další kolo.

Jako to nejlepší, na co lidstvo přišlo od vynálezu Hronova nekotitelného buňátu, presentovali politici různých stran a vyznání tzv. nulovou variantu oddlužení, při níž by dlužník nemusel splatit ani dotud vyžadovaných 30 % dluhů. To, co se nakonec dostalo do zákona a co nabude v létě účinnosti, tedy sněmovní verse nulového oddlužení, budí značné rozpaky.

Podle § 412a odst. 1 písm. c) InsZ je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno (též) tehdy, jestliže po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Je tu tedy konstruována vyvratitelná právní domněnka, jejíž naplnění soud vyhodnotí a podle toho dlužníka buď zprostí nebo nezprostí povinnosti uhradit zbytek dluhů, tedy provede jeho oddlužení v užším slova smyslu. Může stejně dobře oddlužit toho, kdo platil jen zákonem vyžadované minimum (dvojnásobek odměny insolvenčního správce), jako neoddlužit dlužníka, který zaplatil 99 % dluhů.

Takové ustanovení není sice v právním řádu zcela výjimečné, ten na mnoha místech pracuje s relativně neurčitými právními pojmy, zvláštností však je kontext takto pojatého oddlužení: totiž fakt, že oddlužením se lidé nezbavují jen skutečných dluhů, ale do značné míry i nedluhů, tedy závazků, které by v právním státě nikdy nemohly vzniknout, případně by nevznikly v takové výši. Politici, kteří oddlužovací novelu připravovali, to dobře vědí a rovněž chápou, že fakticky se oddlužením neřeší mediálně vděčné případy notorických dlužníků, kteří jen vyráželi klín klínem a úvěr se špatnými podmínkami pokrývali úvěrem s ještě horšími, ale z nemalé části pohledávky, k jejichž vzniku přispěla vadná legislativa a soudní praxe minulých let: lichevní úroky a nepřiměřené smluvní pokuty, hypertrofované náklady řízení, náklady exekuce, které v souladu s ekonomickou povahou soukromého exekučního podnikání pokrývají nejen to, co exekutor musel vynaložit při vymožení pohledávky, ale i náklady několika jiných, neúspěšných exekucí – a samozřejmě také exekuční tituly vzniklé laxním přístupem soudů k právům žalovaného, jehož se soud buď nepokusil najít vůbec a doručoval mu fikcí tam, kde nebydlí (tímto světově unikátním vynálezem a kvintesencí postkomunistického bezpráví), nebo mu ustanovil tzv. opatrovníka: proč takzvaného, ví každý, kdo někdy takového opatrovníka viděl v akci. O tom, že došlo k masivnímu zneužití institutu rozhodčího řízení, což už odmítl přehlížet i Ústavní soud, který má jinak pro bezpráví páchané veřejnou mocí značné pochopení, ani nemluvě.

Frivolní legislativní přístup vedoucí k vytváření pochybných exekučních titulů se státu vymstil ve formě laviny exekucí a jestliže není v jeho silách napravit ono bezpráví individuálně (justice není ostatně schopna bez enormních průtahů zvládat ani svůj stávající nápad), hledá cesty, jak najít s dlužníky – a nedlužníky – oboustranně akceptovatelný kompromis.

O problému exekucí se napsalo a namluvilo hodně, a my nemáme, co bychom dodali nad rámec toho, co na tomto blogu konsistentně píšeme již od r. 2008; naposledy jsme se problematice věnovali loni v září.

Nová a naši pozornost tudíž zasluhující je, jak řečeno, toliko do zákona vtělená myšlenka, že soud bude míru snahy dlužníka-nedlužníka posuzovat individuálně, bez přijatelně určitého referenčního rámce, což nepovede k ničemu jinému než eskalaci bezpráví; není daleko den, kdy Ústavnímu soudu nezbude než zasáhnout znovu a judikovat, že není ústavně konformní, aby jeden dlužník za méně úsilí oddlužen byl a druhý za více nikoli.

Tak schválně, jak dlouho to bude trvat: vaše tipy očekáváme v komentářích.