Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Upozorňujeme na Českou justicí zveřejněný, velmi poučný rozhovor s Pavlem Varvařovským, bývalým ombudsmanem a ještě předtím ústavním soudcem, ve kterém interviewovaný připustil, že na Ústavním soudu se manipuluje s přidělováním nápadu. Tedy, samozřejmě, nemanipuluje, ale mohlo by se – kdyby se chtělo (a přirozeně se nikdy nechce!):

Otázka: Takže se s rozdělováním věcí na Ústavní soudu podle vás manipuluje?

Odpověď: Když vám jeden den přijde 10 věcí, tak se s tím samozřejmě trošku manipulovat dá. Ale já samozřejmě nechci nějak říkat, že s tím ta kancelář hýbe, ale dá se. Když stížnost někdo přinese osobně, tak samozřejmě mohu říct, teď to sem nenos, ale ve dvě by to mohlo vyjít na určitého soudce zpravodaje.

Už chápete, proč nikdy nemůže projít myšlenka automatického přidělování nápadu? Ve hře jsou příliš velké peníze, a o ty jde i v justici – či spíš právě tam – až na prvním místě.

Lidové noviny thematisují jedno z aktuálních bojišť frontových bojů mezi občanem a státem, povinnost lékaře oznamovat, že rodiče nenechali své dítě řádně očkovat. Věcně se jedná o podobnou záležitost, jakou je boj mezi Českým telekomunikačním úřadem a mobilními operátory, jehož výsledkem jsou nejvyšší ceny za tyto služby v Evropě: farmaceutické společnosti dávno vědí, že efektivnější než zaměřit marketingové aktivity na spotřebitele je zacílit na státní úředníky, kteří ve svatém zápalu a v zájmu zdraví populace zařadí mezi povinná očkování cokoli, a pokud možno ve formě, která bude pro státní rozpočet nejdražší a pro kasu výrobců očkovacích látek – jakož i pro osobní úřednická konta – nejpřínosnější. Pro voliče se ve druhém, stínoherním plánu hraje maňáskové divadlo o šílených biomatkách a odpovědných lékařích, kteří tvoří poslední hráz bránící nové pandemii slezinné sněti, dýmějového moru a nemoci šílených krav.

Má tedy lékař povinnost udat rodiče, kteří nechtějí uposlechnout a dát své děti očkovat tak, jak stát stanoví? Domníváme se, že ve většině případů nikoli. Sedes materiæ tkví v otázce, jaký je v tomto případě rozsah rodičovské odpovědnosti, neboť podle § 10 odst. 4 ve spojení s § 6 písm. a) bod 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, mají lékaři povinnost nahlašovat OSPODu děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Ta je vymezena ustanovením § 858 ObčZ a zahrnuje péči o zdraví dítěte. Až takové rozhodnutí o odmítnutí očkování, jímž by bylo zdraví dítěte v materiálním stupni ohroženo, zakládá shora označenou povinnost lékaře. Odmítnutí očkování zbytečného, jehož cílem a jediným účelem je zvýšení zisku výrobce vakciny, takovým deliktem není, a lékař proto není povinen oznámení úřadu učinit.

Tento závěr, domníváme se, může obstát i ve světle judikatury Ústavní soudu, jinak, pokud jde o povinné očkování, dosti rozpolcené a nejednoznačné. Tento soud se příkladmo v nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 zabýval výhradou svědomí a pozastavil se i nad tím, že není zajištěn mechanismus, kterým by byly reparovány škody na zdraví dítěte v důsledku očkování. Máme za to, že tyto úvahy by vůbec nebylo možno v rovině judikatorního diskursu Ústavního soudu vést, pokud by důvody pro očkování byly takového druhu, že by jeho zanedbáním mohlo dojít k ohrožení zdraví dítěte. To jsou arci spíše náměty na budoucí vehikula pro rozhodovací činnost soudů; pro tuto chvíli je na odvaze konkrétního lékaře, zda udání na odbojné rodiče učiní čili nic.

Často se zamýšlíme, nejen zde na blogu, nad otázkou, proč je právní prostředí v této zemi tak nesnesitelné, a jaké jsou jeho největší bolesti, tedy ty věci, kterými by každý ministr spravedlnosti, pokud by mu šlo o skutečnou nápravu svého strašidelného resortu, musel začít.

Kdybychom byli na nejmenovaném nekvalitním technickém serveru, asi bychom tento text nazvali Deset kotev, které táhnou české právo ke dnu, a rozdělivše článek do deseti sekcí, tetelili bychom se nad vidinou počtu reklamních bannerů a dalších příjemností, které budou naši čtenáři nuceni si zobrazit, aby se dostali k dalším dvěma až třem odstavcům našeho díla.

My tak neučiníme, a budeme postupovat cestou prostého číslovaného seznamu:

1. Fikce náhradního doručení. Česká republika je zřejmě jedinou zemí na světě, kde se dá účinně doručit na adresu, na níž se adresát nezdržuje a o doručovacím pokusu se nikdy nedozví. Je to přece jeho povinnost, aby bydlel tam, kde si my, soud, myslíme!

2. Opatrovník osobě neznámého pobytu. Trestně stíhaným osobám, které se nepodaří dopadnout, svědčí – arci poněkud pochybné – privilegium, že jsou stíhány a odsouzeny jako uprchlé, ale když jsou konečně polapeny a dopraveny do příslušné věznice, smějí požádat o opakování procesu. V civilním řízení nic podobného neexistuje: jestliže soud žalovaného nenajde, ustanoví mu opatrovníka a dál se o něj nestará, naprosto odhlížeje od skutečnosti, že opatrovník – byť jím dnes už je pravidelně advokát a nikoli zaměstnanec soudu, jak tomu bývalo ještě před deseti lety – nemůže účinně skutkově argumentovat, protože k disposici má jen to, co žalobce uložil do spisu: tedy příkladmo neví, že dluh byl zaplacen, pohledávka zanikla započtením, podpis žalovaného na pojistné smlouvě je padělaný atd. atp. Šanci dosáhnout nápravy žalovaný obvykle nemá, ledaže by se pustil do riskantního a nákladného dobrodružství zvaného žaloba pro zmatečnost, případně návrh na obnovu řízení. Princip je ten samý: je to jeho chyba, že ho soud nenašel.

3. Absence efektivní soudní kontroly exekutorů. Exekutoři nejsou největším zlem, tím je to, že soudy, které by měly jejich svévoli napravovat a držet je na uzdě, tak činí ve lhůtách, v nichž jsou zvyklé rozhodovat, tedy v horizontu z pohledu povinného naprosto nedohledném. Sebral ti exekutor něco, co nesmí? Např. počítač zaměstnavatele s životně důležitými daty? Klid, hochu, podej excindační žalobu a za dva-tři roky ho máš zpátky.

4. Domněnka vlastnictví povinného. Exekutoři smějí vzít téměř všechny movité věci nejen povinnému, ale i každému, kdo s ním bydlí ve stejném bytě, na základě vyvratitelné právní domněnky, že v místě, kde povinný bydlí, je všechno jeho. Běžně se tak stává, že je odebírán majetek rodičům, dětem, sourozencům, a arci také pronajimatelům nebo nájemcům, kteří měli tu smůlu, že měli nebo mají stejné bydliště jako povinný. Exekutor dobře ví, že bere věci jiné osobě, než která dluží, ale jde o jeho zisk a v této zemi jsou, nejen v právu, peníze vždy až na prvním místě.

5. Operativní spisy. Úkolem policie je předat soudu obviněného, ne zjišťovat, zda je to skutečný pachatel, anebo obviněnému dokonce usnadňovat obhajobu. Proto vede vedle trestního spisu ještě další, operativní, ve kterém shromažďuje důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Soud se dozví jen to, co dokazuje vinu obviněného: proč soudcům komplikovat rozhodování nějakými pochybnostmi, no ne?

6. Nerovnost znalců. Existují dva druhy znalců: ti dobří, v bílém klobouku, říkají soudu to, co by si přál slyšet, ti druzí, odění kloboukem černým, byli vybráni a zaplaceni stranami a proto jsou naprosto nedůvěryhodní. Jak jednoduché to bývalo v době, kdy znalce směl přibrat pouze soud – ministr Pelikán ostatně zpracoval návrh novely OSŘ, která má tento stav rajské nevědomosti znovu nastolit a jakékoli kompromitující pochybnosti o správnosti znaleckého výkonu odkázat do proklamativní roviny znaleckého posudku jako listinného – rozuměj irelevantního – důkazu.

7. Platební rozkaz/rozsudek pro zmeškání/pro uznání. Pasivita žalovaného se trestá všude na světě, avšak zvláštností této země je, že soud necítí potřebu přezkoumat, zda sumárním rozhodnutí nepůsobí evidentní bezpráví, tedy zda nepřiznal plnění z lichevní smlouvy, neaplikoval evidentně neplatná smluvní ujednání, nepřehlédl, že kalkulace dluhu předložená žalobcem obsahuje početní chyby apod. V trestním právu je variantou na téže thema trestní příkaz. Existuje mnoho lidí, kteří si myslí, že trestní příkaz je to samé jako rozsudek, a nebrání se mu, přestože jsou přesvědčeni o své nevině nebo o nepřiměřenosti uloženého trestu.

8. Zneužívání vazby. I když vazební substituty se užívají stále častěji, zákonodárce opomněl vyloučit odkladný účinek stížnosti státního zástupce proti nahrazení vazby, a tak o tom, zda obviněný půjde do vazby, rozhoduje efektivně státní zástupce a nikoli, jak stanoví ústavní pořádek, soud. Samostatnou kapitolou jsou ovšem podmínky ve vazebních věznicích, kde se Česká republika s pýchou může měřit s africkými zeměmi.

9. Advokacie. Český advokát není nevzdělaný nekňuba, jen praktik, který dobře ví, že produkt, který místní justice vygeneruje, má jen velmi volnou vazbu ke spravedlnosti a racionalita v něm těžce prohrává na body s libovůlí. Proč se snažit, když výsledek stejně neovlivníte? Tím vůbec nejdůležitějším právním předpisem – a jediným, jehož ustanovení čeští advokáti prožívají s vášní – tak pravidelně bývá advokátní tarif.

10. Korupce. Nic si nenalhávejme, existuje a je v justici přítomnější, než se jeví z prohlášení jejích koryfejů. Uplácí se v I. i II. stupni, uplácí se u Nejvyššího soudu, a dictum, že dobrý advokát zná právo, lepší advokát soudce, platí universálně: nejcennější KPI advokáta je být schopen doručit do správných rukou úplatek.

Zřejmě nikde jinde se neprojevuje nízká úroveň právního státu v této zemi, hraničící s jeho úplným vymizením, v takové nahotě jako v civilním soudním řízení, kde proti sobě stojí občan a stát. Na rozdíl od správního soudnictví, ve kterém – vyjma případů, kdy jde o skutečně velké peníze – soudy státní orgány příliš nezvýhodňují, bývá vítěz soudního sporu mezi čičmundou-žalobcem a Českou republikou předem jasný: stát má své soudce dobře vychované a vzorně poslušné, a umí toho využít.

Typickou situací jsou žaloby o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Do tohoto soukolí se můžete dostat velmi snadno, stačí, když se rozhodnete využít svého práva o požadovat náhradu za průtahy v řízení. Nejenže ministerstvo šestiměsíční lhůtu pro předběžné projednání nároku překračuje i pětinásobně, v naději, že poškozený podá žalobu pozdě a ono pak s velkou lítostí vznese, pokud jde o náhradu imateriální újmy, námitku promlčení, ale stanoviska, která jsou tímto úřadem k nárokům vydávána, genrově variují mezi féerií, fraškou a commedií dell'arte.

Máme tu smůlu, že v trestních věcech, jimiž se zabýváme, dosahujeme až na výjimky zproštění obviněných, a poté následuje nemilá povinnost setkat se s ministerstvem spravedlnosti v odškodňovacím řízení. Co dokázalo ministerstvo ve formě stanovisek vytvořit, by stálo za knižní vydání.

Jistě, byly doby, a ani ne zvlášť vzdálené, kdy se v takových případech neodškodňovalo vůbec: drban ať je rád, že vyklouzl. Dnes již se odškodnění většinou přiznává, ale žádná výhra to nebývá. Ukážeme si pár příkladů.

Především se pravidelně dozvídáme, že obhajoba byla vedena neúčelně: jako nedůvodné je posuzováno příkladmo nahlédnutí do spisu po skončení vyšetřování – přestože jde o povinnost, jejíž zanedbání by obhájce mohlo stát talár a která je výslovně uvedena jako hlavní úkon právní služby v advokátním tarifu – a šlágrem je nepřiznávat náhradu za porady s klientem. Radit se smíte jen výjimečně a rozhodně např. ne před a po hlavním líčení, to už je nadměrná obhajoba, kterou si obžalovaný musí hradit jako advokátní nadstandard sám.

Další favoritem je posuzování délky řízení. Nepřiměřeně dlouhá nejsou dle mínění ministerských úředníků ani řízení sedmi až osmiletá: obvykle si za průtahy může sám žalobce anebo je prostě věc tak složitá, že rychleji rozhodnout nešlo. Že mezi jednotlivými úkony se na spis u soudu kdesi v almaře prášilo klidně i rok, a to třebas i třikrát za sebou, nemůže na onom ušlechtilém náhledu nic změnit.

Kde bývá odpor ministerstva pravidelně vůbec nejsilnější, je náhrada nemajetkové újmy. Maximem je omluva, a jde-li o případ tak frapantní, že by si příslušný úředník se zbytky sebeúcty musel doma zakrýt všechna zrcadla, sáhne ministerstvo k nejsilnějšímu možnému satisfakčnímu prostředku: omluví se poškozenému velice; posledně citovaný dokument stojí arci za úvahu i z jiných důvodů, třeba proto, že podle ministerstva spravedlnosti má obhajoba právo placeně nahlédnout do trestního spisu jen jednou, další nahlížení, byť se řízení vleklo šest let, případně jde o spis zcela jiný, je opět nehrazený nadstandard.

Poškozený se po neúspěchu při předběžném projednání se státem soudí, nově už s povinností platit soudní poplatky jako za každé jiné řízení, soudí se rok, dva, tři, a pokud nezemřel, soudí se s ním dodnes, naplněn radostí, jak obecné soudy dbají svých povinností a nakolik realisují to, co před čtyřmi lety tak vzletně vyjádřila ústavní soudkyně Ivana Janů:

Ústavnímu soudu v této souvislosti konvenuje závěr, dle něhož nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti člověku dosud netrestanému a zastávajícímu významnou společenskou veřejnou funkci, s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc například i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu. / Věc lze zjednodušeně vyjádřit jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí: stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka. Vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických vahách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat.

A to je, milé děti, z dnešní pohádky o Smolíčkovi-občanovi a jezinkách-úřednících a našich demokratických soudcích vše. Když budete hodné, budu vám zase něco strašidelného z praxe vypravovat.

O tzv. fikci náhradního doručení na tomto blogu píšeme opakovaně: je to institut, který by v rámci jakékoli smysluplné justiční reformy musel být zrušen, a to se zpětnou účinností, protože jde o naprosté popření práva na spravedlivý proces, o persifláž práva a výsměch spravedlnosti.

Dnes, jda kolem tabla s dopisními schránkami, jsem s nemalým děsem zjistil, že svými klienty neskonale milovaná Česká pošta dokázala tuto fikci posunout na novou, vyšší úroveň. Protože mezi schránkami nenašel doručovatel tu se jménem adresáta, oddělil dodejku a obálku se zeleným pruhem, mimochodem od exekutora z Litoměřic, připíchl na nástěnku vedle schránek. Nevidět to na vlastní oči, nevěřil bych tomu: byla tu uplatněna nejen fikce doručení, ale fikce vhození zásilky do neexistující schránky osoby, která v domě s největší pravděpodobností nebydlí – pokud kdy vůbec bydlela. Pošta i soud mají vyřízeno, problém má povinný, který by, pokud by se snad chtěl této zvůli pošetile bránit, musel prokázat, že mu doručovatel zásilku do schránky nevhodil.