Jako to nejlepší, na co lidstvo přišlo od vynálezu Hronova nekotitelného buňátu, presentovali politici různých stran a vyznání tzv. nulovou variantu oddlužení, při níž by dlužník nemusel splatit ani dotud vyžadovaných 30 % dluhů. To, co se nakonec dostalo do zákona a co nabude v létě účinnosti, tedy sněmovní verse nulového oddlužení, budí značné rozpaky.

Podle § 412a odst. 1 písm. c) InsZ je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno (též) tehdy, jestliže po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Je tu tedy konstruována vyvratitelná právní domněnka, jejíž naplnění soud vyhodnotí a podle toho dlužníka buď zprostí nebo nezprostí povinnosti uhradit zbytek dluhů, tedy provede jeho oddlužení v užším slova smyslu. Může stejně dobře oddlužit toho, kdo platil jen zákonem vyžadované minimum (dvojnásobek odměny insolvenčního správce), jako neoddlužit dlužníka, který zaplatil 99 % dluhů.

Takové ustanovení není sice v právním řádu zcela výjimečné, ten na mnoha místech pracuje s relativně neurčitými právními pojmy, zvláštností však je kontext takto pojatého oddlužení: totiž fakt, že oddlužením se lidé nezbavují jen skutečných dluhů, ale do značné míry i nedluhů, tedy závazků, které by v právním státě nikdy nemohly vzniknout, případně by nevznikly v takové výši. Politici, kteří oddlužovací novelu připravovali, to dobře vědí a rovněž chápou, že fakticky se oddlužením neřeší mediálně vděčné případy notorických dlužníků, kteří jen vyráželi klín klínem a úvěr se špatnými podmínkami pokrývali úvěrem s ještě horšími, ale z nemalé části pohledávky, k jejichž vzniku přispěla vadná legislativa a soudní praxe minulých let: lichevní úroky a nepřiměřené smluvní pokuty, hypertrofované náklady řízení, náklady exekuce, které v souladu s ekonomickou povahou soukromého exekučního podnikání pokrývají nejen to, co exekutor musel vynaložit při vymožení pohledávky, ale i náklady několika jiných, neúspěšných exekucí – a samozřejmě také exekuční tituly vzniklé laxním přístupem soudů k právům žalovaného, jehož se soud buď nepokusil najít vůbec a doručoval mu fikcí tam, kde nebydlí (tímto světově unikátním vynálezem a kvintesencí postkomunistického bezpráví), nebo mu ustanovil tzv. opatrovníka: proč takzvaného, ví každý, kdo někdy takového opatrovníka viděl v akci. O tom, že došlo k masivnímu zneužití institutu rozhodčího řízení, což už odmítl přehlížet i Ústavní soud, který má jinak pro bezpráví páchané veřejnou mocí značné pochopení, ani nemluvě.

Frivolní legislativní přístup vedoucí k vytváření pochybných exekučních titulů se státu vymstil ve formě laviny exekucí a jestliže není v jeho silách napravit ono bezpráví individuálně (justice není ostatně schopna bez enormních průtahů zvládat ani svůj stávající nápad), hledá cesty, jak najít s dlužníky – a nedlužníky – oboustranně akceptovatelný kompromis.

O problému exekucí se napsalo a namluvilo hodně, a my nemáme, co bychom dodali nad rámec toho, co na tomto blogu konsistentně píšeme již od r. 2008; naposledy jsme se problematice věnovali loni v září.

Nová a naši pozornost tudíž zasluhující je, jak řečeno, toliko do zákona vtělená myšlenka, že soud bude míru snahy dlužníka-nedlužníka posuzovat individuálně, bez přijatelně určitého referenčního rámce, což nepovede k ničemu jinému než eskalaci bezpráví; není daleko den, kdy Ústavnímu soudu nezbude než zasáhnout znovu a judikovat, že není ústavně konformní, aby jeden dlužník za méně úsilí oddlužen byl a druhý za více nikoli.

Tak schválně, jak dlouho to bude trvat: vaše tipy očekáváme v komentářích.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)