Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Hitlerovy projevy

A kdo o tom rozhodl? Další komunista, soudruh soudce Antonín Draštík a jeho dva členové senátu. Komunista komunistovi přece oči nevyklove, no ne?

David Navara definitivně prohrál spor s nakladatelstvím guidemedia o několik krátkých záběrů na svou osobu, se vkusným odznakem znázorňujícím přeškrtnutou svastiku, v reklamním shotu týkajícím se soudu s vydavateli Hitlerových projevů. Onen výsledek jsem predikoval dávno: nejen pro to, že jsem, při vší úctě, mnohem lepší právník než D. Navara, ale zejména pro nerealistický taktický plán sporu, který neúspěšný žalobce zvolil a který byl založen na ad nauseam opakovaných litaniích o tom, jací jsme my protistrana odporní neonacisté a jak je potřeba, aby stát aktivistům jeho typu poskytl všemožnou ochranu.

Nepočítáme-li soudní poplatky za žalobu, odvolání a dovolání ani náklady právního zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti a omezíme-li se na to, kolik zaplatil na nákladech řízení úspěšné protistraně, vydal pan Navara na tento a limine k nezdaru odsouzený právnický projekt téměř padesát tisíc – a to může být ještě vděčen Michalu Ryškovi, že jeho senát vypočítal částku nákladů za první dva stupně k žalobci mimořádně benevolentním způsobem. Jsou to jeho peníze a není na nás, abychom účelnost tohoto výdaje hodnotili (i když bychom si jistě uměli představit smysluplnější a příjemnější aplikaci této částky).

Soukromě tomu říkáme školné ve škole života.

Dnes vyhlášeným nálezem vyhověl Ústavní soud, v senátu s předsedou a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem, naší ústavní stížnosti ve věci knižního vydání Hitlerových projevů. Jsme příjemně překvapeni kvalitou argumentace i dosahem jednotlivých závěrů, které Ústavní soud v nálezu postuloval.

Předně bylo judikováno, že je zásadně přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného, aniž by bylo třeba čekat na skončení trestního řízení.

Dále – a to nás překvapilo nejvíc – soud vyložil extensivně překážku rei iudicatæ, resp. zásadu ne bis in idem, zakotvenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a významně tak omezil možnost Nejvyššího soudu vyhovět dovolání v neprospěch obviněného. Podle tohoto ustanovení je nepřípustné změnit pravomocný zprošťující rozsudek jinak než v situaci, že nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ačkoli to Ústavní soud nevyslovil přímo, takovou novou skutečností nebo podstatnou vadou předešlého řízení není jiný hmotněprávní náhled dovolacího soudu (příkladmo na vinu obviněného), což fakticky znamená, že z dovolacích důvodů je nejvyššímu státnímu zástupci brojícímu proti rozsudku v neprospěch zproštěného k disposici pouze zúžená škála zahrnující zmateční vady podle § 265b odst. 1 písm. a) a b) TrŘ, arci pouze tehdy, že vada je podstatná a mohla ovlivnit rozhodnutí. Ostatní dovolací důvody jsou obviněnému již z podstaty věci ku prospěchu nebo narážejí na mantinely shora citovaného ustanovení Úmluvy.

Pokud jde o argumenty naší ústavní stížnosti, s těmi se Uhlířův senát vesměs ztotožnil a judikoval, že:

  • není přípustné, aby dovolací soud zrušil z podnětu dovolání v neprospěch obviněného napadený rozsudek z důvodu vady dokazování, nota bene takové, kterou namítal obviněný;
  • dovolací soud je striktně vázán dovolacími důvody obsaženými v dovolání a to si nesmí podle své představy jakkoli doplňovat a dotvářet;
  • nejvyššímu státnímu zástupci v trestním řízení nesvědčí základní právo na spravedlivý proces; a tudíž
  • námitku hrubého nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, stejně jako další ústavní nekonformitu namítající argumenty, má k disposici toliko obviněný, nikoli v jeho neprospěch se dovolávající nejvyšší státní zástupce.

Stejně jako nám přišlo Ústavnímu soudu absurdní, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek z důvodu podjatosti znalce, tedy pro důvod, který jsme a limine namítali my a se kterým obžaloba nesouhlasila.

Vyhráno přirozeně ještě není, i když prostor, jak vyhovět dovolání (a nedělejme si iluse, že tři komunističní soudci senátu 8 Tdo by nevyhověli třeba jen prázdnému listu papíru, pokud by jim ho Pavel Zeman za dovolání označil), má Nejvyšší soud notně zúžený a prostor pro naši protiargumentaci je naopak relativně široký. Důležité je, že Ústavní soud naznačil ochotu znovu meritorně projednat naši ústavní stížnost, bude-li zprošťující rozsudek opět zrušen (§ 45).

My nyní můžeme argumentovat jednak právem na zákonného soudce, rozhodl-li by se Nejvyšší soud odchýlit od precedentu v případu Mein Kampf, aniž by si to předem dal posvětit velkým senátem podle § 20 SoudZ, jednak tím, že odchylný právní názor dovolacího soudu ke zrušení zprošťujícího rozsudku nepostačuje (pro shora vysvětlený rozpor s Úmluvou). A samozřejmě, jakmile nález dorazí, vzneseme vůči třem komunistickým soudcům Nejvyššího soudu další námitku podjatosti, opřenou o závěry nálezu, a po jejím zamítnutí podáme další ústavní stížnost, protože se, na rozdíl od soudce Tomáše Lichovníka, domníváme, že konečným arbitrem vlastní nepodjatosti nemůže být ten, vůči němuž je její nedostatek namítán.

Tato otázka je poněkud nesmyslná, že… A byl Adolf Hitler neonacista? Stejný případ. Státní zástupce Robert Hanuš je, ve zjevné snaze vypořádat se s judikaturou Michal Zítko/Mein Kampf, arci názoru, že kniha Hitlerových projevů může obsahovat myšlenky neonacistické ideologie, a proto je její vydání trestné. My jsme se rozhodli na jeho hru přistoupit a proti opatření o přibrání znaleckého ústavu, již druhého v pořadí a mírně vylepšeného (o první versi jsme psali zde), nepodáváme námitky a těšíme se na to, jak se s otázkou vypořádá Miroslav Mareš, případně odvážná školačka Petra Papiežová Vejvodová.

Jiný případ je opatření týkající se filosofické fakulty, kde Hanuš sice vyhověl části našich námitek, avšak stále trvá kupř. na tom, aby znalecký ústav posoudil, jaký vliv mají mezititulky na pochopení jimi nadepsaného textu. To je otázka svou povahou skutkově-hermeneutická, nevyžadující žádných odborných znalostí, a vůči opatření vznášíme proto další námitky.

Osobně se na toto hlavní líčení (jež bude, již tradičně, spojeno s autogramiádou a, v reflexi nových technických možností, s příležitostí pořídit si s Hitlerem a s obviněnými před soudní budovou selfie) začínám těšit čím dál víc: jistěže jde o neuvěřitelné plýtvání prostředky, na straně druhé je to příležitost, jak ukázat skutečnou kvalitu orgánů činných v trestním řízení a jejich ochotu plnit politickou objednávku široké veřejnosti.

Jak správně koncipovat opatření, kterým je přibrán znalec nebo znalecký ústav, předvedl agilní brněnský policista Michal Reichman v kause Hitlerových projevů, jedné z našich právnických telenovel. Hlavně nic neponechat náhodě! Subtilní náznaky, jak by měl výsledný znalecký produkt vyznít, je nejlépe včlenit přímo do textu opatření ([1], [2]).

Obvinění si to přirozeně nenechávají líbit a podávají námitky ([1], [2]). O nich bude nyní rozhodovat státní zástupce Robert Hanuš, nástupce legendárního Jana Petráska. Pokud na opatřeních neshledá nic podivného, posune se trestní řízení opět z oblasti práva do genru komedie, kam ostatně a limine patří.