Vynikající službu udělala Pražská židovská obec svou tiskovou zprávou, zaměřenou proti distribuci antisemitské publikace, jejím vydavatelům: o kolik stouply po její medialisované akci prodeje, nemají pánové z vydavatelství guidemedia dosud spočítáno, ale nárůst byl prý v každém případě enormní – raketový. Přitom šlo o titul, který se předtím téměř vůbec neprodával, a díky Obci muselo nyní vydavatelství najmout dva brigádníky do expedice a urychleně zadat dotisk.

Principiální otázkou je, jak by se měl k prodeji takového artiklu postavit kritickým myšlením více či méně nadaný občan. Pokud by mu stát bránil k určitým informacím se dostat, výsledek bude dvojí: jednak ony proskribované informace v očích hledajícího občana získají na validitě a věrohodnosti – proč by mi bránili přečíst si to, kdyby to nebyla pravda? – jednak se sníží autorita státu, jenž se tak stává tím, kdo může existovat jen díky tomu, že svým občanům omezuje svobodu informací. Obojí je škodlivé.

Klíčem je zmíněné kritické myšlení, bez něhož se, ať chceme nebo ne, staneme informačními otroky v područí svých, veřejný diskurs ovládajících, pánů.

Začněme arci poněkud šířeji. Když Člověk v tísni, lobbistická organisace financovaná převážně z televisních poplatků, začal organisovat ve školách kampaň proti desinformacím, byl jsem upřímně zděšen, protože jako primární kriterion pro rozpoznání fake news byla dětem vštěpována these, že validita informace je odvislá od jejího zdroje. Cokoli odvysílá Česká televise, je pravda, cokoli napíšou Parlamentní listy, lež.

Jenže právě takový pohled na svět chce dosáhnout každý diktátor: Rudé právo = pravda, Svobodná Evropa = lež. Völkischer Beobachter nebo Der Stürmer = pravda, zahraniční rozhlasové stanice = lež. Arijský boj = pravda, vysílání z Londýna = lež. Zdroj informace je důležitým poznatkem (metainformací), ovšem spolehli-li bychom se na něj nebo z něj vyšli jako z kanonického kriteria pravdivosti, stali bychom se snadnou obětí manipulace.

Další nebezpečnou lží, kterou Člověk v tísni šíří, je, že pravdivá zpráva se od desinformace rozpozná snadno. Pravý opak je přitom pravdou. Ani lidé velmi vzdělaní a informovaní to nedokážou jinak než s určitou mírou nejistoty, přičemž východiskem by neměl být zdroj informace, nýbrž komplexní foucaultovská úvaha, tedy proč čtu právě tuhle věc právě v tuhle dobu a na tomto místě. Určit to bývá mimořádně nesnadné, a nemusí jít o tolikrát propírané Pleslovy autolékárničky, které se objevily na titulní straně Babišova deníku den poté, kdy vrcholily masové protesty proti jeho vládě.

Vezměme způsob, jakým Česká televise referuje o dění ve Spojených státech. Kdo si vzpomene, jak silně byla tímto veřejnoprávním mediem favorisována Hillary Clinton, pochopí, že pro správnou interpretaci zpráv ČT příkladmo o Trumpově impeachmentu je nezbytně třeba onen bias aplikovat s opačným znaménkem, tedy, jak bychom řekli např. ve fysice, vyjít z nenulové base line.

Ještě složitější je situace tam, kde se informování děje pod vlivem mocenského ovlivnění zpráv. Může jít jak o zájem vlastníka media (viz chvalozpěvné rozhovory Petra Koláře s Andrejem Babišem), tak o tlak represivního aparátu, jaký se projevuje např. v otázce zpravodajského podání romské kriminality, kde bychom mohli hovořit, s použitím shora nastíněné fysikální analogie, o překompensaci: nařídí-li stát o ethnicitě pachatelů mlčet, padne veškerá vina na nepopulární menšinu.

Máme to štěstí, že žijeme ve svobodné zemi, kde je dovoleno vydávat libovolné knihy – ne, nežertuji, na papíře to tak doopravdy je! – a měli bychom této příležitosti využít, protože dobrat se pravdy je složité a i s nasazením značné energie k ní dospějeme jen s určitou mírou pravděpodobnosti; měli bychom proto využít jakékoli možnosti, která může poznání světa kolem nás prospět.

Na českém překladu antisemitské agitky, již mimochodem kritisovali jako flagrantní pitomost samotní představitelé Hitlerova režimu, je dobře vidět, jaké jsou znaky špatně provedené propagandy, kupř. karikaturní stereotypisace, která neodpovídá realitě. Židé v knize Der Giftpilz byli už vzhledem jiní než ti, které německé dítě potkávalo ve městech a na vesnicích, a úplně stejné je to dnes v jiném kontextu: na billboardech buď naše země vzkvétá – to pokud je objednali politici dotud vládnoucí – anebo spěje k záhubě, jsou-li zadavateli politické reklamy ti, kteří se chtějí dostat moci, opírajíce se o všelidovou nespokojenost a frustraci. Stereotypisace je v obou případech identická, a ten, kdo pochopil princip Jedovaté houby, porozumí na první dobrou i principu předvolebních billboardů, a bude vědět, že nelze věřit ničemu, co je založeno na falešných, zkušenosti neodpovídajích stereotypech.

Mohli bychom pokračovat ještě dlouho a ukázat si například to, co má společného Jedovatá houba s kampaní týkající se EET, ale domníváme se, že by to bylo nadbytečné: chytrému jsme již napověděli.

Važme si toho, že (zatím) můžeme, a nevzdávejme se práva číst i prima facie ohavné knihy, můžeme-li se z nich něco cenného dozvědět.

Aktualisováno.

Abychom zprostředkovali svým vzdělaným čtenářům authentický zážitek z díla, vystavujeme jeho originální versi; text neobsahuje žádný vysvětlující politický úvodník, anžto se domníváme, že by byl stejně nadbytečný, jako leptat na každý nůž nápis Pozor ostré ostří! anebo věšet na kornout zmrzliny visačku Pozor studí!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)