Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Komunističtí soudci

Ne, nebylo dobrou zprávou pro českou justici, najmě ústavní, že byl na další období jmenován do funkce ústavní soudce Jan Musil, osoba mdlého právního vědomí a nulového rozhledu mimo svou úzkou trestněprávní specialisaci. Jeho první výkon, jímž mne pro reinstalaci obšťastnil, mi arci poněkud vyrazil dech.

Jde o případ sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou o seznam komunistických soudců, ve kterém, aby mohla Brožová vyhrát a já prohrát, vytvořil Nejvyšší správní soud konstrukci, že jsem před podáním žaloby měl proti jejímu rozhodnutí podat stížnost, o níž by, nadřízeného orgánu nemajíc, nejprve sama rozhodla (psal jsem o tom podrobně zde, včetně textu ústavní stížnosti). Takový názor je prima facie pitomost, zjevná patrně každému, kdo se ve správním právu rudimentárně orientuje. Ne tak soudci Musilovi: ten do usnesení nechal zkopírovat několik obecných frasí o tom, jak přesvědčivě jsou rozhodnutí obecných soudů odůvodněna, a aniž by se ústavněprávní podstatě problému byť jen přiblížil, ústavní stížnost odmítl.

Takový soudce a nic… no, nebudu veršovat, však to sami znáte z Havlíčka a nerad bývám po ránu sprostý.

Janu Musilovi právem patří oslí uši a prestižní cena tohoto blogu za pozoruhodné výkony na poli českého práva; nedostal by ji arci, pokud by do usnesení upřímně napsal, že problém je pro něj (resp. pro jeho asistenty) příliš složitý a neměl náladu se mou ústavní stížností zabývat – a subjektivně jsem přesvědčen, že ač jsem u Ústavního soudu uspěl už osmkrát, žádná z úspěšných ústavních stížností nebyla tak zjevně důvodná jako tato. Takto mám oprávněný pocit, že se mi ten hlupák v taláru ještě vysmívá.

Spor o minulost soudců Nejvyššího soudu postoupil do dalšího kola: Nejvyšší správní soud zamítl mou kasační stížnost, já reaguji stížností ústavní.

Předmětem sporu je, zda je přípustná stížnost proti rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu, jestliže ta nemá nadřízený orgán a pokud by o stížnosti vůbec kdo mohl rozhodnout, byla by to ona sama. Tím, že jsem tuto – dle mého mínění nadbytečnou a nepřípustnou – stížnost nepodal, zbavil jsem se podle sedmého senátu NSS ve složení Jaroslav Hubáček, Eliška Cihlářová a Karel Šimka práva domáhat se ochrany u soudu (a deseti tisíc korun na soudních poplatcích, které jsem do vleklého soudního řízení investoval).

NSS mi nakonec, nikoli bez nátlaku, dal zapravdu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v řízení podle InfZ žádný nadřízený orgán nemá, avšak o stížnosti by bývala mohla rozhodnout sama. Takovou možnost ovšem druhý senát NSS v jiném řízení, v případě ombudsmana, vyloučil (podrobnosti viz ústavní stížnost).

Domnívám se, že devolutivní účinek je esenciálním znakem každého opravného prostředku, jenž může být vyloučen pouze výslovně zákonem (příkladmo u návrhů na obnovu řízení), a opravný prostředek, který by měl projednávat ten, proti jehož rozhodnutí směřuje, je zásadně nepřípustný.

Představme si, co by se stalo, kdyby Iva Brožová mou stížnost skutečně obdržela. Za prvé by se z rozhodování o ní musela vyloučit pro podjatost ze zvláštního poměru k věci, a kdyby tak neučinila, musela by stížnost obligatorně zamítnout, protože by svým předchozím rozhodnutím byla vázána. Tak to funguje v celé veřejné správě a muselo by to tak fungovat i na Nejvyšším soudu.

NSS je arci jiného názoru a na tom, aby I. Brožová byla sama sobě šéfem a po vzoru Antonína Novotného mé námitky posoudila a zjistila, že pravdu má ona, nevidí nic divného.

Anebo že by o právo vůbec nešlo, a skutečným důvodem zamítnutí byla komunistická minulost předsedy senátu Hubáčka? Jak rád bych nebyl paranoidní…

Aktualisováno.
Věc byla u Ústavního soudu přidělena Janu Musilovi, o kterém je známo, že se v civilních a správních věcech do větších akcí zásadně nepouští (a ani by nemohl, občanskému ani správnímu právu vůbec nerozumí). Se svými deseti tisíci na poplatku jsem se proto tiše, ale důstojně rozloučil.

Soudní spor s Nejvyšším soudem o minulost jeho soudců, o němž jsem informoval v lednu, se začíná měnit ve složitou zákopovou bitvu, ve které válčící strany nevydají ani metr území bez boje. Zajímavé je, že tento boj není veden mezi stranami řízení, ale mezi mnou a správními soudy, které cítí se zákeřnou žádostí o informace napadeným Nejvyšším soudem spřízněnost a snaží se mu všemožně pomáhat.

Podle předpokladů Krajský soud v Brně mé námitky ignoroval a žalobu odmítl. Na to reaguji útočnou kombinací kasační stížnost + ústavní stížnost, v naději, že protivníka vyčerpám a donutím ho k posičním ústupkům.

O dalším průběhu bojů budeme na tomto místě informovat.

Před rokem a měsícem, po vyhlášení Güttlerova nálezu, jsem všechny soudy v České republice požádal o seznam soudců, kteří byli v r. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa. Zhruba o měsíc později zveřejnilo svůj seznam ministerstvo, proto jsem v těchto aktivitách ustal. S jednou výjimkou, a to byl Nejvyšší soud, neboť mě zajímalo, kdo z jeho soudců byl kandidátem vstupu do strany (členy jsem už znal).

Nejvyšší soud mi nevyhověl, podal jsem proto správní žalobu.

V prvém stupni jsem spor před Krajským soudem v Brně prohrál (Nejvyšší soud v něm byl zastoupen advokátem Pavlem Uhlem), a podal jsem proto kasační stížnost. O té nyní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Ans 5/2011-104. Jeho odůvodnění je poměrně velmi sofistikované (dle dikce předpokládám, že autorkou je Eliška Cihlářová), a dochází k závěru, že jsem pochybil, když jsem poté, co žádost o informace převzala předsedkyně Nejvyššího soudu, a ani ta mi všechny požadované informace nesdělila, nepodal opakovanou stížnost na její nečinnost podle § 16a odst. 10 InfZ. Přestože byl tedy rozsudek krajského soudu zrušen, moje vyhlídky ve sporu se jeví nepříliš růžovými a bude to patrně od r. 2003 první informační spor, ve kterém u soudu neuspěji.

Budu nicméně ještě bojovat.

Přestože ve správní žalobě ani v kasační stížnosti to výslovně neuvádím, opakovanou stížnost jsem zvažoval, avšak upustil jsem od ní, protože jsem dospěl k závěru, že by nemohla uspět. Podle ustanovení § 120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ministerstvo spravedlnosti nemůže vykonávat správu Nejvyššího soudu přímo, nýbrž toliko prostřednictvím předsedy soudu. Z toho vyplývá, že stížnost na nečinnost předsedkyně tohoto soudu by nemohla být předložena ministerstvu jako nadřízenému orgánu, ale za situace, kdy nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 178 odst. 1 ani 2 SprŘ a na Ivu Brožovou nelze (podruhé) aplikovat ani § 20 odst. 5 InfZ, nadřízený orgán neexistuje a mou stížnost by neměl kdo projednat.

Uvidíme, zda se mi podaří s touto argumentací prorazit (že to bude znamenat druhou kasační stížnost, je téměř jasné, krajský soud je, obrazně řečeno, tak o tři levely níž).

A za osobní urážku pokládám, že předsedou senátu NSS byl komunistický soudce Hubáček. Vím, že se opakuji, ale člověk, který sám v minulosti takto hanebně selhal, nemá nejmenší morální právo soudit druhé!

Zjistit si informace v Národním archivu, v němž je deponována lístková kartotheka bývalých členů Komunistické strany Československa, není zcela bez risika. Jeden se při tom dopustí přestupku, ani neví jak.

Tentokrát jsem sice (doufám!) unikl, ale jen o vlásek; nepochybuji, že příště budu dopaden a moje nekalé archivnické rejdy neujdou spravedlivému potrestání.