Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zločin u Vizovic

Z. K., mladší ze dvou bratrů, pocházející z dobře situované žilinské rodiny – jeho otec byl, mimochodem, vrcholový sportovec, federální representant – sestoupil na dráhu zločinu tak záhy, jak mu tehdejší trestní předpisy umožnily: v patnácti byl poprvé odsouzen za drogovou trestnou činnost, hned nepodmíněně, a pak už to byl jeden velký, celoživotní kolotoč: krádeže, neoprávněné užívání cizí nemovitosti, vloupání, drobná a větší ublížení na zdraví, naposledy účast na únosu za účelem získání výkupného. Lifestyle 50-na-50: půlka života na svobodě, půlka v base.

Z. K. s bratrem, otcem a synovci

Přemýšlím nad jeho fotografií, i nad druhou, kde s bratrem, otcem a synovci vytvářejí ilusi dokonalé slovenské rodiny, zda není přece jen možné, aby se oné, neobyčejně odporným způsobem spáchané, vraždy dopustil někdo jiný, a zda se jeho DNA na kuklu nemohla dostat náhodou, avšak nic tomu nenasvědčuje: to by tam K.-ova DNA byla ve směsi složené z DNA pocházející od většího počtu osob, těžko isolovaně, resp. s DNA z krve oběti. Kromě toho, vše na něj sedí: jeho aktivity s kriminálním obsahem se v té době odehrávaly v Považskej Bystrici, kam vedou všechny stopy, stejně jako to, že způsob provedení útoku a zejména jednání po něm, tedy odhození potenciálně usvědčujících důkazů na místě, kde pak byly snadno nalezeny, odpovídají hypothese ne plně lucidního, nýbrž drogou ovlivněného vědomí pachatele.

Co nadělat, nejspíš to byl on.


Touto malou obrazovou přílohou (fotografie si zvětšíte kliknutím) se, milí čtenáři, uzavírá úvodní, zahřívací část seriálu, ve které jsme presentovali okolnosti případu a výsledky prvních dvou měsíců našeho pátrání po původcích Zločinu u Vizovic. Po formální stránce byla tato fase uzavřena podání Šimonova návrhu na obnovu řízení (k tomu tisková zpráva); návrh dostal na stůl senát Radomíra Koudely, který o něm musí rozhodnout. Důkazy jsou, domníváme se, víc než solidní.

Nejdůležitější z nich je zjištění, že svědku Milanu Rakašovi byl za jeho výpověď odpuštěn zbytek šestapůlletého, ledva nastoupeného, trestu; jen pro doplnění dodejme, že méně podrobně proti Straňákovi vypovídal rovněž jeho bratranec Ludvík Rakaš, arci zda i on dostal nějaké zvlášť chutné služební granule, jsme ani nezkoumali: propuštění bratrance jako motivace postačuje (jak pravil u hlavního líčení tento až chorobně pravdomluvný svědek, s bratrancem nejsme ve styku, vůbec se nenavštěvujeme ani si nepíšeme.).

Srovnatelně významný byl objev na záznamu kamerového systému z Loučky. Tím se podkopává snaha Koudelova senátu udělat ze svědka J. K. pomatence, který vůbec neví, co viděl, a ze sousedky E. V. sklerotičku, jen proto, že jejich výpovědi svědčily ve prospěch obžalovaných.

V případu přesto zůstává řada nejasností: tajemný pokus zavolat na Slovensko Ľ. Ch., pád se schodů, který mohl být předchozím útokem na M. Sedláře, a také konkrétní důvod, proč byl M. Sedlář vydírán. Souviselo to skutečně jen s penězi, které inkasoval za opravy zbraní? I podle artefaktů, které se našly v jeho dílně poté, co tam Sedlářovi synové patrně velmi důkladně uklidili, se dá usuzovat na to, co vše tam zavražděný dělal a co vše uměl: našly se tam díly do malorážek, kulovnic, brokovnic, součást pro uchycení dalekohledu, část tlumiče, náboje do krátkých zbraní Luger 9 mm… Možných variant je celá řada, třeba i ta, že Z. K. a jeho parta – Z. K., mimochodem, nemohl být ve Slopném sám, protože neuměl řídit: a s ohledem na drogovou minulost/současnost by stěží kdy mohl mít řidičské oprávnění – se k informaci o Sedlářovi jako lukrativní oběti dostali jen formou vedlejšího produktu jiné zakázky pro T. M., z minulého dílu nám známého sběratele trofejí.

Seriál tedy bude pokračovat průběžně dál, a budeme informovat o tom, co důležitého zjistíme, i jak se s podáními vypořádá justice (u Ústavního soudu byla věc přidělena soudci zpravodaji Jiřímu Zemánkovi, zatím je nečinný). Co děsí už nyní, je arci téměř identický modus operandi, jaký jsme viděli v jiných kausách, našich i těch, které jsme sledovali jen zpovzdálí, zejména u Michala Šnajdra a Lukáše Nečesaného. S Nečasným je to skoro jako přes kopírák: methoda pachové identifikace, a když selhaly všechny pokusy, svědek-recidivista, kterému se měl obviněný ve vězení doznat. S M. Šnajdrem případ spojuje zejména částečně identický vyšetřovací team: Zdeněk Minks, Jan Pazdera k nim nově Milan Janoštiak, Pavel Kucík, jako nadřízený Pavel Němec. A dozorující státní zástupce Roman Kafka, bez něhož se ve Zlíně neobešla snad žádná špinavost, a ze kterého bude jistě ten nejpoctivější soudce, jakého kdy v Kroměříži měli.

(pokračování příště)

Všechny díly:

I. Vražda
II. Komplot
III. Krise
IV. Obnova
V. Slovenská spojka
VI. Vrah

Minule jsme si slíbili, že se dnes podíváme na Slovensko. Tento slib splníme, ale ještě předtím bude zapotřebí vyjasnit, co bylo motivem vraždy, protože jinak by bylo naše pátrání po slovenské spojce hledáním jehly v kupce valašského sena.

Nezávislost na státu je dobrá věc, ale má i své stinné stránky, protože když stát potřebujete, zjistíte, že se na něj nemůžete obrátit, jinak hrozí, že se o vás začne zajímat víc, než je vám milo, a jeho orgány se vás budou vlezle vyptávat na nejrůznější intimnosti z vašeho, zejména ekonomického, života. Něco podobného se nejspíš přihodilo i Miroslavu Sedlářovi. Nějaké 3–4 týdny před vraždou jej odvezla záchranka do zlínské nemocnice s těžkým úrazem, při němuž utrpěl mj. velkou ztrátu krve. Důvodem měl být pád se schodů.

Ty schody policisté při ohledání místa činu – tedy jeho vraždy – vyfotografovali a my si dovolíme jejich fotografii ze spisu převzít:

 

Dá se s takových schodů spadnout? Vypadají sice poměrně bezpečně, ale proč ne, patrně ano. Dá se s nich spadnout tak, že si zlomíte nohu, ruku nebo žebra? I to je možné. Dalo by se s nich sletět takovým způsobem, že utrpíte těžký otřes mozku, zlomeninu prsní kosti a téměř při tom vykrvácíte? To je značně nepravděpodobné. A konečně, může se stát, že s takových schodů spadnete, utrpíte shora vyjmenovaná zranění a za měsíc vás se k vám někdo náhodou vloupá a brutálně vás zavraždí, aniž by ty dvě události měly kausální souvislost? Téměř vyloučená věc: na některé náhody prostě nevěříme zhruba od doby, kdy jsme přestali věřit, že děti nosí čáp, dárky Ježíšek a pokrok a společenské blaho přerozdělování zdrojů, a taková náhoda daleko spíše maskuje něco jiného než prostý pád: že vás někdo zmlátil a vy jste nechtěli, aby to policie začala vyšetřovat a klást vám a vašemu okolí nepříjemné otázky.

Pokud jste si přečetli některé ze soudních rozhodnutí, která jsme minule vystavili, asi víte, že to nebyla jediná podezřelá náhoda kolem úmrtí M. Sedláře. Další bylo pětkrát po sobě z pensistova mobilu prozvoněné číslo slovenského recidivisty Ľ. Ch., osudný večer přibližně v osm hodin. Policie a soudy (a ovšem, těžítka-obhájci!) si nevšimli, že ve skutečnosti nebylo číslo ani prozvoněno, protože mu chyběla mezinárodní předvolba pro Slovensko +421 (případně 00421). Soudy z toho zkonstruovaly poněkud fantasmagorickou theorii, že pachatelé Sedlářovi telefon vzali a toto číslo vytočili sami, nejspíš aby svedli vinu na nějakého nevinného Slováka, když oni sami přijeli přece z Uherského Uhradiště – s premisou, že Ch. neměl s činem nic společného. A jak na to přišli, že neměl? Prosté, Watsone! Protože jim to sám při podání vysvětlení řekl a recidivisté přece nikdy nelžou, nejen ti ze Svitav. Dodejme pro informaci, že Ch. byl na Slovensku opakovaně trestán za ublížení na zdraví a vloupání do rekreačních objektů, ale nic, co by se brutalitou blížilo slopenské vraždě.

Existují-li různá vysvětlení téhož následku nebo jevu, bývá velmi často správné to nejjednodušší, říká pravidlo zvané Occamova břitva. Aplikováno na tento případ, znamená, že Ch.-ovo číslo zřejmě vytočil sám Sedlář, a že v té době byl silně nervosní, tak nervosní, že si neuvědomil, že číslo je slovenské a musí mu přidat předvolbu, a to ani poté, co mu ho telefon opakovaně odmítl; což je v souladu i s tím, že po televisních zprávách v osm nezavřel slepice, což by jinak byl jistě udělal. Důvod jeho nervosity? Věděl, že se k němu chystají nevítaní hosté.

Bylo tedy nutné zjistit, jaké kontakty měl zavražděný na Slovensku. Zdrojů bylo několik: informace o provozu jeho mobilu a pevné linky – které si arci experti ze Zlína nechali vyžádat jen od 21. 9. 2011, vedeni nám laikům nepochopitelným policejním instinktem, že tohle je přece normální loupež a nic víc nikdy potřeba nebude – informace o kontaktech a o komunikaci z jeho mobilu a konečně řada starších papírových telefonních seznamů, které se našly při domovní prohlídce v jeho dílně (ano, i policii nakonec došlo, že loupež nemusela být loupeží, arci fatálně pozdě: ostatně nic inkriminujícího by se nenašlo ani dřív, nezapomínejme, že první tři dny, do pitvy, se policie o vraždě ani nedozvěděla).

I policie takto zjistila tři slovenské kontakty a vyžádala si o nich od svých kolegů zprávu. Jenže minimálně u jedné z těchto osob se fatálně zmýlila, že si tyto zprávy dál neověřila a nechtěla další podrobnosti, spokojivši se s informací, že jde o osoby nestíhané a netrestané. Jedná se o T. M., tehdy 45letého Slováka z Pováží. Obchoduje s loveckými trofejemi a ve svých inserátech nabízí, že si pro ně přijede kamkoli na Slovensko nebo do České republiky. Když jsme se na něj zeptali v místě, kde žije, dozvěděli jsme se, že ne vše je zlato, co se v policejním raportu třpytí: T. M. se lidé v okolí bojí, v minulosti měl řadu problémů mj. se zbraněmi; ty za něj, dokud to šlo, žehlil jeho otec, vysoce postavený policajt. Také se o něm říká, že má úzké vazby na místní mafii, a jmenován je v této souvislosti Vasiľ Imrišek, mafianský boss, do jehož územní působnosti Pováží spadá. Sedlář a M. si volali celkem často, a zřejmě ještě častěji než na mobil na pevnou linku, jenže o tom, bohužel, nic nevíme.

Další osobou ze Slovenska, se kterou Sedlář udržoval kontakty, byl E. K., tehdy 58letý; o jaké kontakty šlo, napoví, co v přípravném řízení uvedla sousedka (ta, která nám poskytla důležitou informaci o bouchnutí dveří po půlnoci). Vezeme to v trochu širším kontextu, aby byly jasné souvislosti:

O Miroslavu Sedlářovi se vyprávělo, že chodí pytlačit. Ona sama mnohokrát slyšela, když se vracel domů a bouchly dveře. Jak uvedla, tak bydlí naproti a okna obývacího pokoje a ložnice mají do ulice a od domu Sedlářových je tedy dělí pouze silnice. Také v minulosti k němu jezdila vozidla se slovenskými registračními značkami. V těchto přijížděli starší muži, které Sedlář zval k nim domů. Když pak odcházeli, tak si odnášeli nějaké delší předměty, které však byly zabaleny v látkách tak, aby nebyly vidět. Ona sama však dovozuje, že se jednalo o zbraně k lovu zvěře. Tito muži sem přijížděli většinou v neděli dopoledne v době, kdy většina obyvatel obce Slopné byla v kostele. V neděli chodí do kostela téměř celá obec, ale pan Sedlář nikoli. Ona sama také chodí do kostela, ale v té době byla dlouhodobě nemocná, tak tyto dva muže viděla. V tuto dobu byl Sedlář doma vždy sám, jelikož jeho manželka chodí do kostela také. K popisu těchto mužů toho moc neví, jednalo se o starší muže ve věku kolem 50 let. Vozidlo, se kterým přijeli[,] bylo červené barvy a mělo slovenskou registrační značku. Znaky r. z. ani typ vozidla však neví. Toto se stalo asi před jedním a půl rokem.

Dodejme, že E. K. měl na sebe na Slovensku registrováno červené polo.

Možná tušíte, že opravy jakýchkoli střelných zbraní, včetně loveckých, jsou v České republice přísně regulovanou koncesovanou živností, a M. Sedlář neměl ani zbrojní průkaz. Rovněž je možné, že Sedlář zbraně jen neopravoval, ale načerno je prodával: kontakty v Uherském Brodě k tomu měl.

Tedy začínáme tušit, co se ve skutečnosti stalo, a k naší úvodní charakteristice, že na Valašsku je Bůh vysoko a státní orgány daleko, můžeme dodat třetí část: ale Slovensko zatraceně blízko.

(pokračování příště)

Všechny díly:

I. Vražda
II. Komplot
III. Krise
IV. Obnova
V. Slovenská spojka
VI. Vrah

Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že nemáme ve zvyku svými texty nudit, a přijali by proto jistě nelibě, jestliže bychom další dění ve slopenské kause, po slavném pravomocném odsouzení Maroše Straňáka a Davida Šimona a ještě slavnějším polapení a propuštění pravděpodobného vraha Z. K. popsali věrně, krok po kroku. Nedělo se totiž nic, vyjma periodicky opakovaných návrhů na obnovu řízení, které soudy zamítaly s argumentací nás nezajímá, že máte na celý ten večer alibi a čí DNA se kde našla, pro nás je rozhodující, že vás označil za pachatele pes a potvrdil to absolutně věrohodný svědek-vězeň Milan Rakaš. Jistý obrat přinesl až letošní rok, kdy Ústavní soud v senátu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové vyhověl ústavní stížnosti obou odsouzených, arci pouze pro formální pochybení spočívající v tom, že pro rozhodnutí o stížnosti nebylo nařízeno veřejné zasedání.

Text nového rozhodnutí stojí za povšimnutí už jen třeba pro inovativní výklad omezené působnosti Úmluvy o ochraně základních práv a svobod provedený vrchním soudem v § 22: Návrh na obnovu řízení dle trestního řádu je dle své povahy mimořádným opravným prostředkem, vyloučeným z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), jenž na řízení o návrhu na obnovu řízení přímo nedopadá. Výsledek byl samozřejmě stejný jako u všech předchozích pokusů: methoda pachové identifikace je nezpochybnitelná a o věrohodnosti svědka M. Rakaše nelze vůbec vést rozumnou polemiku: Nikoho tak čestného tato planeta nenosila od dob Ježíše Nazarethského! Umíte vysvětlit, proč vás dva psi označili za pachatele? Neumíte! Tak mlčte! Vyšetřovatelé Milan Janoštiak a Pavel Kucík si po tomto usnesení mohli zamnout ruce, a policejní psi jistě dostali za odměnu porci zvlášť chutných granulí.

V červenci se proto David Šimon rozhodl změnit obhájce. Když jsme případ převzali, jako první krok jsme podali ústavní stížnost proti tomuto usnesení; tu jsme vystavili už v upoutávce na novou řadu seriálu. Zároveň jsme se pokusili vypátrat, jak to s vraždou bylo doopravdy, a najít případné nové důkazy.

První důkaz jsme objevili přímo ve spisu. Připomeňme, co o průběhu vraždy víme: soused viděl ve 22.30 hod. živého Sedláře před domem, spolu s osobou v kukle a v policejní uniformě, a sousedka slyšela po půlnoci zabouchnutí vchodových dveří u Sedlářova domku. Rovněž víme, že se na okraji obce našla kukla a rukavice a o nějaké čtyři kilometry dál odhozený Sedlářův mobil. Policie zajistila několik záznamů z různých kamerových systémů v okolí, ale nic, co by nám mohlo pomoci – s jedinou výjimkou. Tou byla kamera umístěná na domově pro seniory v obci Loučka. Umístěná pro naše účely značně neprakticky, protože jejím účelem je logicky chránit objekt a nikoli šmírovat okolí, ale protože v domově nechávali přes noc otevřenou bránu, zaznamenala kamera i pár metrů silnice. Když zachytíme jednotlivé nálezy a polohu kamery do mapy, vyjde to asi takto:

Což znamená, že když pachatelé po činu prchali (či spíš poklidně odjížděli, ale o tom o něco později) směrem Slovensko, nemohli kameru minout. A ovšem, mezi nějakými jedenácti hodinami večer a cca čtvrtou hodinou ráno zachytila kamera jeden jediný průjezd osobního auta ve směru Slopné → Újezd:

Byli to oni? Téměř určitě ano, protože jinudy jet nemohli a délka jejich návštěvy u Sedlářů mohla být celkem dobře dvě hodiny, to odpovídá spoušti, kterou po sobě zanechali. Doba záznamu 0.26 hod. je rovněž plně v souladu s výpovědí sousedky o tom, že bouchnutí dveří zaslechla po půlnoci, z postele.

Samozřejmě, že na tento důkaz přišli i policisté, ale vůbec se jim nehodil, a tak ho nezaložili do spisu (místo něj je v něm tento, víceméně nesmyslný: podobných aut Loučkou projely během dne desítky). Proč ho nezaložili? Protože znamená, že Straňák se Šimonem mají na dobu vraždy alibi: večer byli ve Zlíně ve Zlatém jablku a pak jeli do Uherského Hradiště, což je potvrzeno několika nezávislými a věrohodnými svědky.

Možná se ptáte, proč na tento záznam nepřišel ani nikdo z obhájců. Nu, zřejmě realisovali ideál Karla Čermáka, že obhájce je v jednací síni od toho, aby soudu usnadňoval odsouzení obviněného. Ostatně, aby mohli něco na záznamu najít, museli by začít tím, že si nechají ze spisu všechna důležitá DVD zkopírovat, a to neučinil ani jeden z nich.

Dále jsme se podívali na to, zda měl poškozený nějaké kontakty na Slovensku: je to téměř pohraniční oblast, ze Slopného k hranici je vzdušnou čarou 19 km, tedy za pokus to rozhodně stálo. O tom ale až v dalším pokračování seriálu.

(pokračování příště)

Všechny díly:

I. Vražda
II. Komplot
III. Krise
IV. Obnova
V. Slovenská spojka
VI. Vrah

Z minulých dílů by se dalo soudit, že team zlínských kriminalistů kolem Milana Janoštiaka a Pavla Kucíka byl dítkem štěstěny: vše se dařilo, soud na druhý pokus smyšlené důkazy akceptoval a nevinní obžalovaní si odnesli pravomocně 24,5, resp. 20,5 let na Mírově. Tak kdy budou ty premie, šéfe?

Jenže i na policejním nebi se občas objeví mráček, který dokáže čestnému policistovi zkazit jarní den. Ještě předtím, než rozhodl odvolací Vrchní soud v Olomouci (jehož rozsudek jsme traktovali minule), v dubnu 2014, přišla devastující zpráva ze Slovenska. Jak si možná vzpomínáte z prvního dílu naší serie, pachatelé po vraždě Miroslava Sedláře odjeli na Slovensko, a cestou odhazovali vše, co by je mohlo usvědčit. Plynovka, kterou pensistu brutálně ubili, se nenašla, ale našel se mobilní telefon poškozeného, kukla a rukavice. Z nich byla kromě pachových vzorků odebrána DNA, a zjistilo se, že na kukle je kromě Sedlářovy DNA též DNA patřící neznámé osobě, a to v dostatečné koncentraci, aby byla možná identifikace konkrétní osoby – donora. O Straňákovu ani o Šimonovu DNA arci nešlo.

V dubnu do Zlína dorazila od slovenských policistů zdrcující depeše: podařilo se ztotožnit majitele DNA na kukle! Byl jím 46letý slovenský recidivista Z. K., muž, jenž se poslední roky víc než na svobodě zdržoval v různých zařízeních, usilujících, bez valného úspěchu, o jeho nápravu. Jenže právě v době vraždy K. na svobodě dlel.

To bylo špatné. Ne snad proto, že by policisté ve Zlíně nedokázali z K. a Straňáka se Šimonem sestavit jeden zločinecký team, přesně tak, jako ho zkonstruovali ze Šnajdra a Faltýnka, přestože se ti dva neznali a neměli ve svých mobilech ani jeden společný kontakt. Průšvih byl v tom, že Z. K. byl v r. 2014 nezvěstný, pročež hrozilo, že se někde objeví a bude vypovídat. Ty perspektivy musely být skutečně hrozné, živě si hrůzu Janoštiaka, Kucíka, Minkse, Pazdery a dalších členů zlínské nevyšetřovací jednotky představuji: tři roky práce, jeden propuštěný zločinec, a celé to teď může skončit fenomenální ostudou!

Co přesně se dělo, není obhajobě známo, protože policie své kroky soudu a tím ani obhajobě neintimovala. Je arci odůvodněný předpoklad, že po Slovákovi K. bylo vyhlášeno pátrání pouze na území České republiky, aby se nestalo, že by jej náhodou vyslechli na Slovensku. Vždyť je to jenom vražda, tam postačí ten nejmírnější prostředek k zajištění podezřelého!

Pátrání přineslo výsledek, Z. K. byl v srpnu 2014 zadržen v Mostech u Jablunkova, a odtamtud byl eskortován do Zlína. Výslech provedli Jan Pazdera a Zdeněk Minks, bez přítomnosti obhájců, a proběhl, veden osvědčenou zásadou Musíme si pomáhat. Policisté K.-ovi poradili, jak vypovídat ohledně kukly, ten rád vyhověl, a byl poté okamžitě propuštěn, protože bylo jasné, že s vraždou nemůže mít nic společného: kukly prý na Slovensku používal se svými kumpány při trestné činnosti běžně, a tak tahle asi bude jedna z nich. Úkol splněn, skutečného pachatele sice máme, ale naši vyšetřovací versi nemůže ohrozit, pro nás je nevinen. A aby bylo vše kanonicky čisté, Z. K. byl odebrán pachový otisk, který se (samozřejmě!) s žádnou pachovou stopou ze Slopného, a ovšem ani z kukly, rukavic a mobilu neshodoval. Chlapci z kynologie odvedli svou práci dokonale. Jako vždy.

Buďtež na tomto místě ujištěni, vážení čtenáři, že obžalovaní – v té době již čerstvě odsouzení – skutečně měli obhájce, ale pokud vás překvapuje, že jste o nich zatím téměř neslyšeli, buďte ubezpečeni, že je to tak v pořádku: oba v soudní síni působili jen jako zátěž židle za lavicí obžalovaných. Co v tomto případě nevíme, je, zda s podvodem byl srozuměn soudce Radomír Koudela. Víra v methodu pachové identifikace bývá silná, velmi silná, a je za určitých okolností schopná zkalit i jinak bystrý úsudek (čímž arci na úsudek soudce Koudely nenarážíme!).

Po třech letech od vraždy ve Slopném bylo tedy vše, jak má ve Zlíně být: dva nevinní v base, pachatel na svobodě, zločin objasněn. Seznamte se: SKPV Zlín!

Jak to bylo dál, si povíme zase příště.

(pokračování příště)

Všechny díly:

I. Vražda
II. Komplot
III. Krise
IV. Obnova
V. Slovenská spojka
VI. Vrah

Maroš Straňák a David Šimon z Uherského Hradiště byli pěkní ničemové, o kterých by se kdysi řeklo, že rostou pro šibenici; v naší humánní a penologicky mírné době rostli pro Mírov, a bylo jen otázkou času, kdy tam dospějí. Když si je zlínští policisté Pavel Kucík a Milan Janoštiak vybrali za pachatele vraždy Miroslava Sedláře, učinili tak, jak jsme přesvědčeni, bez sebemenších výčitek svědomí: drban jako drban, a když nespáchali tento zločin, není pochyb, že by se zanedlouho dopustili nějakého jiného.

Straňákovou specialisací byly loupeže ve zlatnictvích, a Šimon v jeho bandě vykonával pomocné práce, zejména přes své známé prodával uloupené zlato. Za to byli soudem náležitě oceněni: Straňák za své kousky dostal v září 2012 devět let, Šimon dvouletou podmínku. Tedy ideální kandidáti pro Operaci Slopné.

Policie neponechala nic náhodě. Výsledky MPI byly přesvědčivé, pach obou pachatelů se našel nejen v domě zavražděného, ale i na odhozené kukle a rukavicích, a také na mobilním telefonu oběti. Psovodi zařídili, znalec Martin Kloubek tomu dodal štempl, a aby se nezdálo, že je to jediný důkaz, byly doplněny další: příkladmo autoatlas, ve kterém byla vytržena stránka, zachycující okolí Slopného; tak ovšem, poněkud širší okolí, nějakých 30 × 40 km, ale kdo by se takovými detaily zdržoval. O vině Straňáka a Šimona nemohlo být pochyb, vždyť je usvědčil policejní pes!

Jenomže narazila kosa na kámen: přesněji řešeno na senát zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Methoda pachové identifikace nemůže jako jediný přímý důkaz postačovat (ano, taková byla tehdy doba, výsledek MPI byl brán za přímý důkaz o spáchání trestného činu obviněným), judikoval senát Radomíra Koudely, a oba obžalované v srpnu 2013 obžaloby zprostil.

Situace byla kritická, ovšem Kucík s Janoštiakem se nevzdali. Co je pro český soud králem všech důkazů? No přece výpověď spoluvězně, že se mu obviněný ve vězení přiznal. Je to osvědčené a soudy tyto důkazy svědectvím z druhé ruky akceptují: vzpomeňme příkladmo kausy Lukáše Nečesaného, který se ve vězení k útoku na kadeřnici doznal Jiřímu Fundovi.

Samozřejmě, že spoluvězeň nebude lhát jen tak pro nic za nic. Musí být náležitě motivován. Co kdybychom mu, řekli si kriminalisté, odpustili zbytek trestu? Dobrý nápad. Vzali tedy seznam osob, které byly se Straňákem ve vězení, a vybrali pro onen čestný úkol Milana Rakaše, olašského Roma ze Svitav, který si v té době odpykával šestiletý trest za podvody se škodou nějakých pět milionů korun, a bylo tedy zaručeno, že dokáže u soudu přesvědčivě, procítěně lhát.

V listopadu 2013 byl M. Rakaš propuštěn z vězení, v lednu 2014 vypověděl proti Straňákovi a Šimonovi – a protože byla jeho výpověď úspěšná a soud ji zkonsumoval takříkajíc i s navijákem, do vězení se už nevrátil. Obhajoba proti takovému důkazu marně protestovala, Vrchní soud v Olomouci, který odsuzující rozsudek potvrdil, se o Rakašově svědecké věrohodnosti vyslovil těmito památnými slovy: Je zcela zřetelné, že přerušení výkonu trestu Milana Rakaše ze zdravotních důvodů nemohlo být jeho následující usvědčující výpovědí jakkoliv ovlivněno.

Bodejť by mohlo, a s jeho výpovědí už vůbec nijak nesouviselo, že mu nakonec, po pěti letech, královéhradecký soudce Jiří Vacek zbytek trestu zcela odpustil, přirozeně, že jen a jen ze zdravotních důvodů! Jak vážný je Rakašův zdravotní stav, můžete spatřit sami na jeho facebookovém účtu.

Pokud jste, milí čtenáři, dočetli až sem, aniž míra znechucení zlínskými kriminalisty dostoupila míry, která by vás donutila další četby zanechat, vězte, že to zdaleka není vše, a bude hůř. To však až v dalším díle.

(pokračování příště)

Všechny díly:

I. Vražda
II. Komplot
III. Krise
IV. Obnova
V. Slovenská spojka
VI. Vrah