Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lucie Šlégrová

Bojující demokracie sice utrpěla jisté porážky, ale nevzdává to, a když se obviněný opováží mít na tričku politicky nekorektní nápis White Lives Matter, má to minimálně u Krajského soudu v Ústí nad Labem spočítané. Rozsudek onoho soudu, kde je zmínka o nevhodném tričku, u vědomí toho, že papír se nemůže červenat, v § 23 explicite uvedena, v dnes již prastaré a čtenáři tohoto blogu patrně polozapomenuté kause závadového mávání praporem Dělnické strany v Mostě, je tristní četbou a ukázkou nejhlubšího úpadku polistopadového trestního práva. Soudci Daniel Broukal, Zdeňka Hošková a Tomáš Plha by se neztratili v žádné diktatuře, žel, demokratická justice, do níž zjevně nepatří, nemá možnost, jak se jich zbavit: soudcovská nezávislost znamená v postkomunismu absolutní neodpovědnost soudce za vadné rozsudky.

Odsouzení podávají dovolání, ovšem s úspěchem příliš nepočítají: totalitní justice nemá pevnější výspu, než je právě Nejvyšší soud.

Soudce Okresního soudu v Mostě Pavla Plcha jsme na našem blogu v souvislosti s kausou Lucie Šlégové několikrát chválili, ale mýlili jsme se: nakonec i on podlehl vábení moci a vidině karierního postupu a vydal nehorázný, alibistický rozsudek, ve kterém, po devíti letech od deliktu, uznal všechny tři obžalované vinnými přečinem závadového mávání. Ti se pochopitelně odvolávají.

Poučení? Nikdy nevěřme českému soudci, ani tomu, který se původně jeví jako slušný člověk.

Cena Osel měsíce, kterou si P. Plch za svůj výtvor bezesporu zasluhuje, spojená s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, je k vyzvednutí na adrese tohoto blogu.

Senát Městského soudu v Praze složený ze dvou bývalých komunistů (snad bychom to ani už neměli říkat, justice je institucionálně plně komunistickou záležitostí a je celkem jedno, kdo v tom-kterém senátu zasedá: mentálně jsou to kovaní soudruzi téměř všichni) Lubomíra Velce a Zuzany Sváčkové a jednoho nekomunistického soudce Jiřího Körblera rozhodl, že Lucie Šlégrová nemá právo na náhradu za nezákonné trestní stíhání, protože poté, co bylo toto stíhání zastaveno z důvodu promlčení, měla trvat na jeho pokračování.

To je principiálně chybné rozhodnutí, protože za prvé nutí toho, kdo je obětí průtahy stiženého, a tedy neústavně vedeného, řízení, aby tento stav snášel dál, a to potenciálně po zbytek života, protože když je řízení tak pomalé, že se trestní stíhání promlčí, bývá vyhlídka na jeho skončení a dosažení rozsudku spíše nižší než vyšší, a za druhé, není to ani v souladu s výslovným zněním zákona č. 82/1998 Sb.: ten totiž případy, kdy musí poškozený trvat na pokračování ve svém stíhání, aby o nárok nepřišel, vyjmenovává taxative v § 12, a případ promlčení tam přímo ani odkazem uveden není.

Představa, že obviněný, kterého nebyly trestní orgány schopny odsoudit ani za poměrně velmi dlouhou dobu promlčecí lhůty, musí poté začít aktivně prokazovat svou nevinu, se příčí jak zdravému rozumu, tak ústavně zakotvenému principu presumpce neviny.

Proto věříme, že pochybení soudruhů z městského soudu napraví Nejvyšší nebo Ústavní soud.

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!
Najdou-li se mezi mými milými čtenáři tací, kteří si mysleli, že ministerstvo spravedlnosti poskytne Lucii Šlégrové aspoň část z požadované částky náhrady za nedůvodné trestní stíhání dobrovolně, měli by se nad svou naivitou vážně zamyslet.

Nikoli: obviněná nemá nárok ani na korunu. Vymyslet, proč, to ovšem bylo nesnadné. Nakonec ministerstvo přišlo s nápadem, že obžalovaná měla podat proti usnesení o zastavení promlčeného trestního stíhání ve svůj neprospěch stížnost a měla se domáhat jeho pokračování. Že něco takového nejde? Že taková stížnost je přímo ze zákona nepřípustná? Nevadí! Důvod máme, státní prostředky jsme (dočasně) ušetřili a ty, občane, si nějaký ten rok počkej na rozsudek soudu – proti kterému, přirozeně, jak je naším zvykem, podáme odvolání.

Jak říkám, jsou měsíce, kdy jeden Osel nestačí.