Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Příběh z Vysočiny

Příběh z Vysočiny, o kterém jsme na tomto blogu poprvé psali před dvěma lety, dospěl, ve své odškodňovací fasi, ke druhému rozsudku. První rozsudek, týkající se náhrady za vazbu a věznění, padl vloni a protože proti němu žádná strana nepodala – vyjma malé části nároku – odvolání, je pravomocný a byl i dobrovolně splněn.

Druhý nárok se týká náhrady nemajetkové újmy za téměř dvacet let života se stigmatem brutálního sexuálního násilníka. J. Šafránkovi bylo přiznáno, zatím nepravomocně, o něco méně než pět milionů korun. Je to moc nebo málo?

Na poměry českých soudů, jejichž soudci projevují jen výjimečně upřímný zájem o něco jiného než vlastní platy a související výhody, je to dost, avšak posuzováno měřítky civilisovaného světa je to stále málo. Uvažme, že mezi sdělením obvinění a vyhlášením zrušujícího usnesení v řízení o obnově uplynulo neuvěřitelných 17 let, 11 měsíců a 1 den, tzn. celkem 6 544 dnů. Za každý den tohoto ponížení a beznaděje tedy soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Markéta Jirásková přiznala poškozenému 745 korun. Za měsíc to dělá cca 22 700 korun, což je méně, než kolik by si Šafránek sám mohl vydělat, kdyby našel dobře placenou práci nebo mohl podnikat, a rozhodně je to méně, než kolik vydělávali ti, jejichž nedbalost jeho osud zavinila: připomeňme, že důkaz o nevině obžalovaného, rozbor krve, byl od samého počátku trestního řízení založen ve spisu, ale tam si ho nevšimla ani policie, ani státní zástupce, ani soudce Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a ani tři soudci Krajského soudu v Brně, v čele s dodnes aktivním Jaromírem Papírníkem (vyznamenal se např. potvrzením rozsudku nad prvomájovými řečníky z Dělnické strany), a také Šafránkův naprosto neužitečný obhájce ex offo, dnes rovněž soudce.

Sedmnáct let je v lidském životě příliš dlouhá doba a co se stalo, peníze nenapraví, avšak protože jiný prostředek reparace k disposici nemáme, nezbývá než požadovat, aby náhrada byla aspoň důstojná a přiměřená: domnívám se, že soud měl žalobci přiznat celou požadovanou sumu, tedy o něco víc než třicet milionů korun, a ne pouze její zlomek.

Služební babetu pana Šafránka čtenáři mého blogu už znají: to je ta, na které – dle mínění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou – delikvent přijel na místo činu, tam poškozenou neznásilnil, a odebral se zpět na své pracoviště, čímž spáchal trestný čin neoprávněného užívání cizí věci a způsobil svému zaměstnavateli škodu přibližně 20 Kčs.

Podle stejné logiky postupovala i soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Markéta Jirásková ve svém únorovém rozsudku. V něm J. Šafránkovi nepřiznala nárok na náhradu ušlého výdělku mimo jiné proto, že v době vzetí do vazby nikde nepracoval, neboť jeho pracovní poměr byl krátce předtím zrušen pro hrubé porušení pracovní kázně. Jak se to stalo? No přece tak, že inkriminovaného dne vzal Šafránek bez dovolení služební babetu, dojel na ní na místo činu, tam nikoho neznásilnil a vrátil se zpátky na své pracoviště!

Ano, jak obvykle říkám, kdyby hloupost nadnášela, museli by mít na nejednom soudu na stropech instalovány záchytné sítě, nebo mít soudce připoutány k podlaze řetězem…

Soudkyni Jiráskové k ceně Osel měsíce, kterou si tímto bravurním intelektuálním výkonem vysloužila, srdečně blahopřejeme. Cena je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů; ty si laureátka může vyzvednout na adrese tohoto blogu.

Druhým kolem pokračuje v úterý u Obvodního soudu pro Prahu 2 spor o náhradu ve výši 35 mil. korun za justiční omyl, v jehož důsledku strávil Jan Šafránek rok ve vězení a dalších 15 let žil s cejchem sexuálního násilníka. Soudkyně Markéta Jirásková (která jen jakýmsi zázrakem dosud nebyla dekorována Oslem měsíce, disponována k takovému ocenění jednoznačně je) odmítla o největší části nároku rozhodnout s tím, že musí být projednána v režimu žaloby o ochranu osobnosti, tedy za mnoho let a po zaplacení vysokého soudního poplatku – a to přesto, že Ústavní soud se k této otázce jasně vyslovil a v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 tento postup obecným soudům jednoznačně zakázal.

Podrobnosti o jednání jsou uvedeny v tiskové zprávě.

Aktualisováno.
Soud přiznal za každý den vazby a výkonu trestu navíc 1 000 Kč, avšak valorisaci odmítl, a stejně tak odmítl žalobci přiznat náklady řízení: na to odůvodnění rozsudku se tedy opravdu těším!

O osudu Jana Šafránka z Hlinska jsme podrobně psali vloni v květnu. Nyní jeho nárok na pětatřicetimilionové odškodnění projedná Obvodní soud pro Prahu 2 a vzhledem k tomu, že žalovaná Česká republika nemůže na svou obranu uvést téměř nic, mohli bychom se dočkat velmi zajímavého jednání i rozsudku. Soudí Markéta Jirásková.

Tisková zpráva, obsahující další podrobnosti.

Aktualisováno.
Zpráva na Novinkách, zpráva v Lidovkách.

V roce 1992 bylo Janu Š. dvacet. Pracoval v rodném Hlinsku jako noční hlídač a jeho život se, minimálně z trestněprávního hlediska, vyvíjel nezajímavě. Až do doby, kdy jej policie obvinila ze znásilnění dvou žen a z neoprávněného užití zaměstnavatelova motocyklu Babeta, na němž měl na místo činu dojet (ano, bdělému oku strážců zákona neujde ani taková maličkost). Pod pohrůžkou vazby se obviněný ke svým skutkům doznal a policie tak mohla případ uzavřít. V hlavním líčení sice Jan Š. svou vinu popíral a tvrdil, že přiznání na něm bylo vynuceno, avšak to obvinění dělávají: jak stojí v rozsudku, obhajoba obžalovaného v tomto směru je nepravdivá, neboť z výpovědi svědka kpt. Františka Šumpíka soud zjistil, že obžalovaný nebyl k výpovědi jakkoliv donucován a jeho výslech byl proveden objektivně a v souladu s procesními předpisy. A policisté nikdy nelžou, zvlášť když totéž potvrdil i pachatelův obhájce ex offo, kterého soud vyslechl jako svědka. Podivné? U českých soudů (a obhájců ex offo) té doby snad ani ne.

Nakonec byl Jan Š. odsouzen jen pro jeden z uvedených skutků, a to přesto, že poškozená, sedmnáctiletá dívka, pachatele popsala jako muže mezi 40 a 50 lety, a provedený rozbor krve jednoznačně vylučoval, že by mu mohlo patřit sperma nalezené na jejím oděvu. Ale proč se zabývat takovými detaily, když pachatele jednou máme: přece nebudeme hledat nového!

Po roce ve vězení se Jan Š. mohl zařadil zpět do společnosti, přestože v postavení, řekněme, poněkud změněném. Ještě mu byl vyúčtován pobyt ve věznici a pro orgány činné v trestním řízení tím jeho případ skončil.

V roce 2006 policie – přirozeně, že jen náhodou, či spíše nedopatřením – vypátrala skutečného pachatele. Tím ovšem vznikl problém, co s tím minulým, nevinným. Řešení, které soudy nalezly, bylo šalamounské: v řízení o povolení obnovy byl zrušen rozsudek pouze v části týkající se znásilnění, pokud šlo o neoprávněné užívání cizí věci, tedy zmíněné babety, na níž měl Jan Š. ujet bez dovolení zaměstnavatele celkem cca 20 km a způsobit mu tak škodu dvacet korun, zůstal původní rozsudek beze změny. Čímž přirozeně obviněný pozbyl i nároku na náhradu neoprávněné vazby, v níž byl, skrze onu babetu, důvodně a která téměř celý trest pokryla. Logika té věci? Dobře, obviněný tedy nikoho neznásilnil, ale něčím přece na místo činu musel dojet, ne!? U některých soudců člověk pochybuje, zda by takový jedinec zvládl přijímací testy pro nástup do mateřské školy, ale jaké soudce nám presidenti jmenovali, takové máme. Doživotně.

Jan Š. měl ale štěstí, protože v jeho prospěch podala stížnost pro porušení zákona ministryně spravedlnosti. Nejvyšší soud vyhověl a Jan Š. tak byl, po osmnácti letech, konečně opět nevinný.

Poslední fasí je řízení o náhradu způsobené újmy. Ministerstvo spravedlnosti bylo k Janu Š. neobyčejně štědré: za to, že z nevinného člověka udělaly orgány činné v trestním řízení nebezpečného sexuálního násilníka a téměř rok jej držely ve vězení, mu na náhradě přiznalo celých 409 tisíc korun!

Není to báječné, žít v právním státě?