Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Boj s pandemií (jenž, žel, často vypadá spíš jako boj státu s jeho občany) se rozhořel na další, základně-vzdělávací frontě, a cesty k dosažení úspěchu v něm mohou být různé, ryze právní, švejkovské anebo hybridní, smíšené.

Právně svou obranu proti povinnému testování dětí pojala např. advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, což se stalo předmětem četných dehonestací. Že vedoucí kolotoče nazvaného manipulatori.cz Jan Cemper jest osobou intelektu spíše ponurého, je mezi zasvěcenci známo; proto není třeba věnovat větší pozornost tomu, jak se se z jejího pera vzešlou analysou opatření o periodickém testování školáků vypořádal řečený: srovnávali bychom píseň Paci, paci, pacičky provedenou spojeným sborem pražských jeslí se symfonickou operou. To na druhou stranu neznamená, že je nejlepší taktikou vzít argumentaci Hamplové a pustit se s její pomocí do boje s českými soudy. Český soudce je založením alibista, pohodář v tom nejhorším slova smyslu, a pro úspěch je třeba toho využít a předložit mu něco, u čeho se nebude muset hlouběji zamyslet.

Vědomi si těchto limitů, zkoušíme to sami poněkud jinak: s preventivním testováním jako podmínkou presenčního vzdělávání prima facie souhlasíme, avšak klademe si podmínky, na jejichž dodržení máme dle platných (a mimořádným opatřením ministerstva nezrušených a nezrušitelných) právních předpisů právo: na přítomnost zákonného zástupce nebo jiné dítětem zvolené dospělé osoby při testu, na nepřítomnost dalších osob, včetně učitelů a spolužáků, při něm, plus ovšem na to, že se informace o výsledku testu nedozví nikdo jiný než lékař, který bude vázán profesionální mlčenlivostí.

Jak to bude vypadat v praxi, si ovšem nedokážeme představit, ale od toho jsou placeni jiní, notabilně jistý kandidát tajné spolupráce se Státní bezpečností, momentálně dlící ve funkci ministra zdravotnictví.

O praktických zkušenostech budeme informovat, byť s ohledem na to, že nezletilá je už v šesté třídě, patrně až za několik týdnů; že si svá práva i s jejich uplatňováním spojenou zábavu náležitě užijeme, jistě nikdo z těch, kteří nás znají, nepochybuje.

Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Pokračování příběhu připomíná spíše absurdní drama, ale má i právní konotace, proto poslyšte, co se v Brně stalo, a odpusťte nám poněkud fiktivní, leč zábavnější versi neveselé skutečnosti.

Co teď, co budeme dělat?, říkali si nad předběžným opatřením úředníci dbající o porušování práv dětí na mezinárodní úrovni. Jistě k tomu Zdeněk Kapitán, šéf oné zlopověstné instituce, svolal zvláštní poradu ve své ředitelské pracovně. Tam se, pod nápisem Dítě musí trpět!, mottem úřadu, sešli všichni, kteří se Dorotčině případu doposud věnovali.

Jak je tohle možné!? hřímal Kapitán, mávaje rozzlobeně vytištěným rozhodnutím pražského soudu.

Já se snažila, šéfe, pokusila se chabě oponovat psycholožka Úřadu Michaela Zdráhalová, já jsem přece soudu řekla, že ji matka netýrala, že ji jen denně fackovala a to žádné týrání není, jen jeden z možných způsobů výchovy.

Vám nic nevyčítám, Zdráhalová, máchl resignovaně ředitel rukou směrem ke snaživé psycholožce, vy jste dělala, co jste mohla. Ale co vy ostatní? Jak jste mohli dopustit, aby se tohle stalo? Vždyť s tou holkou nejsou vůbec žádné problémy, ve škole, v rodině, nic! Jak máme zařídit, aby se musela vrátit na Slovensko?

Já bych měl takový nápad, pane šéf, špitl nesměle Jakub Lorenc, mladý právník, který na úřadě působil teprve krátce a zatím jej k žádnému většímu případu nepustili. Jsme přece její opatrovník, tak co kdybychom se proti předběžku odvolali? Dovolil jsem si to v sobotu na chatě tak trochu načrtnout…

Zraky všech se upřely do jednoho bodu, k dokumentu, který Lorenc vytáhl z aktovky.

Ředitel Kapitán chvíli četl, pak se hluboce zamyslel, potáhl z elektronické cigarety a rozvážně pravil: To vůbec není špatné, pane kolego. Mladý právník se nadmul pýchou – takto ho mocný ředitel oslovil poprvé. My dva samozřejmě dobře víme, že jako kolisní opatrovník nemůžeme za tu holku podat odvolání, které směřuje proti jejímu zájmu, ale když to uděláme, může nám někdo něco udělat? Nad námi není nikdo, jen ta potrhlá ministryně v Praze, a ta teď nemá čas, musí žehlit toho svého debila, vždyť víte… Všichni přítomní loyalně přiložili ruku před ústa, jako při každém vtipu, který jejich nadřízený pronesl. Dobře, uděláme to tak, jak říkáte. Soud nám vyhoví, ze školy ji znovu vyloučí, a za pár týdnů ji budeme moct poslat zpátky na Slovensko, protože neplní základní školní docházku!

A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci.

Jak s oním opravným prostředkem naloží Městský soud v Praze, budeme se zájmem sledovat. Pro úplnost, takto se, bez servítků a jiných textilií, k odvolání vyjádřil Dorotčin otec.

S poškozenou den po jejím útěku. To ani jeden z nás ještě netušil, že na Slovensku nemá oběť týrání žádná práva.

Měl-li kdo z vážených čtenářů vysoké mínění o slovenském právu a právnících a skutečný tristní stav těchto nenaznal ani z čerstvého rozsudku v případu Kočner, budiž mu stručně připomenuta kausa nezletilé, nyní jedenáctileté Dorotky, která utekla od matky, jež ji spolu s druhem denně bila, ze Slovenska do Prahy k otci. Ještě v den útěku, tedy 26. dubna 2020, za ni podal otec trestní oznámení slovenské policii, sboru slynoucímu naprostou neschopností, zato však příkladnou zkorumpovaností. Co se v řečené, právní stát nepřipomínající ani náznakem, zaostalé zemi dělo dál, předčilo ovšem i naše nejhorší očekávání.

Zhruba první měsíc policie v Trenčíně nečinila vůbec nic, podání se prý někde ztratilo a hledají ho. Když bylo jasné, že oznamovatel to tak nenechá, začalo formální vyšetřování, a poškozené byl ustanoven opatrovník, jistý Jozef Herbulák, advokát (či spíše, jak uvidíme, parodie na něj) se sídlem v Trenčíně. Že by opatrovník měl hájit zájmy opatrovance, je ovšem i na Slovensku pouze law in books. Ustanovený výtečník nejenže se ani neobtěžoval, aby se s poškozenou – mimochodem, dodnes policií nevyslechnutou – setkal anebo jí třeba jen zatelefonoval (přestože měl její adresu a telefon otce přímo v trestním oznámení ve spisu), ale když se na něj otec poškozené po více než čtyřech měsících od útěku obrátil se žádostí o informace, bylo mu stroze sděleno, že mu advokát o průběhu vyšetřování ani o tom, jak Dorotku zastupuje, nic nesdělí. Co slovenská policie činí, dobře činí, a nikomu do její zjevné indolence nic není – a nejméně ze všech pak jemu jako otci poškozené.

To arci notně rozzlobilo i mne a J. Herbulákovi jsem osobně zatelefonoval, snaže se mu vysvětlit, že když už žádné informace nechce poskytnout otci, měl by je dát aspoň samotné poškozené, arci se zlou jsem se potázal: nezletilá prý není v jedenácti letech dostatečně rozumově vyspělá, aby nějaké listiny obdržela, a hlavně, hrozí, že by je dala k disposici otci! Takže nic, nada, trhněte si paragrafem, sprostí Čehúni! My si do slovenských poměrů, které nám takto plně vyhovují, od nikoho mluvit nenecháme.

Povedenému opatrovníku nezletilé Jozefu Herbulákovi tak nemůžeme poděkovat za vše, co pro nezletilé týrané dítě učinil, jinak než udělením tradiční prestižní ceny tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafu. Blahopřejeme jemu i Slovenské republice, věříce, že si jej tam ponechají a nenechají jej uplatňovat tyto představy o advokacii a o vládě práva i u nás.

Ovšemže, stále zbývá naděje, že se věcí začne zabývat soud, který Herbuláka ustanovil, anebo že jeho nečinnost prošetří Slovenská advokátska komora, kterým budou podány příslušné podněty, avšak reálně úspěch neočekáváme. Slovensko je, bohužel, stále, aspoň pokud se práva týče, velice zaostalou východoevropskou zemí, které je lépe se zdaleka vyhnout. Ovšem to, jak je schopen praktikující právník ignorovat flagrantní násilí na dítěti a podporovat policii v tom, jak se všemožně snaží zamést trestní oznámení pod koberec, to námi tedy vážně otřáslo.

Mnozí z vás, zejména ti, kteří používají součást mého systému Právnických výpočtů DIR, si povšimli, že počátkem července bylo zahájeno insolvenční řízení týkající se mediálně známého politického aktivisty a antikomunisty Jana Šinágla. Za jakých okolností se tak stalo, skládá poměrně spletitý, typicky postkomunistický příběh, rozhodně nikoli prostý zajímavosti, který bych si dovolil vám na tomto místě odvyprávět.

V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, pravil zákonodárce v § 2 odst. 5 TrŘ, a v § 33 odst. 1 dodal, že obviněný může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Tůdle-nudle, řekl si policejní orgán Radek Štěpánek z Blanska a tímto skvostným právně-literárním dílem zamítl návrh obviněného na provedení výslechu důležitých svědků, kteří by mohli přispět k pulverisaci obvinění. Pamatujte si, studenti, vštěpují budoucím policistům na příslušných učilištích, že aktivní obhajoba, to je to největší zlo, jemuž musíte vy, orgáni, zamezit už v zárodku!

Za jeho výkon poručíka Štěpánka jistě nadřízení pochválili, a připojujeme se i my, s cenou Osel měsíce srpna, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

Podkategorie