Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Nejvyšší soud z podnětu Nejvyššího státního zástupce zrušil obě předchozí rozhodnutí v kause Resistance Women Unity (týká se toliko lehčí zločinecké skupiny) a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Usnesení zatím nebylo doručeno, ale už teď se těšíme na ústavní stížnost; a když to nevyjde, nevadí, vždyť není kam spěchat, k domnělé trestné činnosti došlo přece docela nedávno, v letech 2008–9.

Dnes vyhlášeným nálezem vyhověl Ústavní soud, v senátu s předsedou a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem, naší ústavní stížnosti ve věci knižního vydání Hitlerových projevů. Jsme příjemně překvapeni kvalitou argumentace i dosahem jednotlivých závěrů, které Ústavní soud v nálezu postuloval.

Předně bylo judikováno, že je zásadně přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného, aniž by bylo třeba čekat na skončení trestního řízení.

Dále – a to nás překvapilo nejvíc – soud vyložil extensivně překážku rei iudicatæ, resp. zásadu ne bis in idem, zakotvenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a významně tak omezil možnost Nejvyššího soudu vyhovět dovolání v neprospěch obviněného. Podle tohoto ustanovení je nepřípustné změnit pravomocný zprošťující rozsudek jinak než v situaci, že nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ačkoli to Ústavní soud nevyslovil přímo, takovou novou skutečností nebo podstatnou vadou předešlého řízení není jiný hmotněprávní náhled dovolacího soudu (příkladmo na vinu obviněného), což fakticky znamená, že z dovolacích důvodů je nejvyššímu státnímu zástupci brojícímu proti rozsudku v neprospěch zproštěného k disposici pouze zúžená škála zahrnující zmateční vady podle § 265b odst. 1 písm. a) a b) TrŘ, arci pouze tehdy, že vada je podstatná a mohla ovlivnit rozhodnutí. Ostatní dovolací důvody jsou obviněnému již z podstaty věci ku prospěchu nebo narážejí na mantinely shora citovaného ustanovení Úmluvy.

Pokud jde o argumenty naší ústavní stížnosti, s těmi se Uhlířův senát vesměs ztotožnil a judikoval, že:

  • není přípustné, aby dovolací soud zrušil z podnětu dovolání v neprospěch obviněného napadený rozsudek z důvodu vady dokazování, nota bene takové, kterou namítal obviněný;
  • dovolací soud je striktně vázán dovolacími důvody obsaženými v dovolání a to si nesmí podle své představy jakkoli doplňovat a dotvářet;
  • nejvyššímu státnímu zástupci v trestním řízení nesvědčí základní právo na spravedlivý proces; a tudíž
  • námitku hrubého nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, stejně jako další ústavní nekonformitu namítající argumenty, má k disposici toliko obviněný, nikoli v jeho neprospěch se dovolávající nejvyšší státní zástupce.

Stejně jako nám přišlo Ústavnímu soudu absurdní, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek z důvodu podjatosti znalce, tedy pro důvod, který jsme a limine namítali my a se kterým obžaloba nesouhlasila.

Vyhráno přirozeně ještě není, i když prostor, jak vyhovět dovolání (a nedělejme si iluse, že tři komunističní soudci senátu 8 Tdo by nevyhověli třeba jen prázdnému listu papíru, pokud by jim ho Pavel Zeman za dovolání označil), má Nejvyšší soud notně zúžený a prostor pro naši protiargumentaci je naopak relativně široký. Důležité je, že Ústavní soud naznačil ochotu znovu meritorně projednat naši ústavní stížnost, bude-li zprošťující rozsudek opět zrušen (§ 45).

My nyní můžeme argumentovat jednak právem na zákonného soudce, rozhodl-li by se Nejvyšší soud odchýlit od precedentu v případu Mein Kampf, aniž by si to předem dal posvětit velkým senátem podle § 20 SoudZ, jednak tím, že odchylný právní názor dovolacího soudu ke zrušení zprošťujícího rozsudku nepostačuje (pro shora vysvětlený rozpor s Úmluvou). A samozřejmě, jakmile nález dorazí, vzneseme vůči třem komunistickým soudcům Nejvyššího soudu další námitku podjatosti, opřenou o závěry nálezu, a po jejím zamítnutí podáme další ústavní stížnost, protože se, na rozdíl od soudce Tomáše Lichovníka, domníváme, že konečným arbitrem vlastní nepodjatosti nemůže být ten, vůči němuž je její nedostatek namítán.

Z úterního veřejného zasedání, při němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal návrh na obnovu řízení v mediálně sledovaném případu Michala Šnajdra, přinášíme zvukový záznam ([1], [2]).

Kdo z čtenářstva by se snad podivoval, jaký že kabrňák je ten Ladislav Faltýnek, díky jehož nezměrné odvaze se dostal M. Šnajdr na svobodu, měl by vědět, že tklivé vyprávění řečeného hrdiny, který dle vlastních slov o únosu vůbec nevěděl, jen mu byl nechtěně nápomocen, je už zhruba třetí versí narativu, jemuž s R. Cholenským privátně přezdíváme Budulínek, tzn. Budulínek V3.0. Ona pohádka se má k realitě zhruba jako Slovanská epopej k české národní historii. Stačí projít si jednotlivé, ve spisu obsažené důkazy, a vyprávěnka se zhroutí jako domek z karet.

Faltýnek samozřejmě věděl, co se chystá a na čem se podílí, a prohlásit se za oběť vyžaduje v jeho případě celkem vydatnou porci drzosti. Že se rozhodl změnit výpověď na popud družky a hryzajícího svědomí, mějme za produkt básnické licence: skutečným důvodem bylo, že se dozvěděl, nejspíš přímo ze čtvrtého dílu našeho seriálu, publikovaného shodou okolností dva týdny před jeho doznáním, znepokojivou věc, totiž že na veřejnost pronikla jména dvou dalších pachatelů, Tomáše Salveta a Vladimíra Zavadila, a že jsme na stopě dalšímu, Josefu Ševčíkovi. Snadno si spočítal, co se stane, když někdo z těchto osob začne vypovídat – což V. Zavadil skutečně posléze učinil – a Faltýnek, odsouzený v prvním procesu k pěti letům, tak může s ohledem na svou trestní minulost a na zapojení do únosu počítat circa se zdvojnásobením tohoto trestu.

Proto vymyslel svou vlastní versi, ve které je nevinen bezmála jak polní lilie, a s tou seznámil bývalého obhájce M. Šnajdra Petra Nováka, jehož znal od soudu. Novák mu uvěřil, my nikoliv, protože v jeho vyprávění nesouhlasila celá řada okolností. Zda mu uvěří policie, bude věcí dalšího vývoje, například toho, zda po Zavadilovi začne vypovídat i některý další pachatel.

Avšak svět chce být klamán, a nedivili bychom se, kdyby Faltýnkovy fabulační vlohy využila bulvární media, jež se v mezidobí případu chopila se sobě vlastní iniciativou a dokázala už ze Šnajdra učinit moderní obdobu hraběte Monte Cristo, který v cele dnem i nocí studoval svůj spis, až narazil na jména těch, kdo se únosu dopustili. Což přímo volá po kvalitním filmovém zpracování, určitě více než fadní realita, v níž figuruje database MariaDB, něco přes tři a půl tisíce řádků v Pythonu a tento minipočítač, na němž byli pachatelé únosu loni v květnu, zhruba po dvou týdnech práce, odhaleni:

Chytrý Hans byl kůň, orlovský klusák, o němž jeho vlastník, pruský učitel mathematiky Wilhelm von Osten (1838–1909), tvrdil, že jej naučil počítat, hláskovat, a později i odpovídat na složitější otázky, jako např. kolikátý den v měsíci bude příští pátek. Protože mluvit se Hans nenaučil, komunikoval kopytem, jímž svou odpověď vyťukával. Hansova sláva arci netrvala dlouho, neboť positivistická věda přelomu 19. a 20. století vyžadovala jasný důkaz. Sestavena třináctičlenná akademická komise, jež oba dva, koně i mathematika, vyšetřila a dospěla k závěru, že Hans neumí nic víc, než citlivě reagovat na přání svého pána a přerušit ťukání ve správnou chvíli. V nepřítomnosti von Ostena nedokázal kůň ze svých kousků zopakovat nic. Oba, kůň i cvičitel, upadli v posměch, von Osten brzy poté zemřel a nebohý Hans podle všeho skončil během první světové války v salámu; jeho jméno však přežilo: dodnes se v podobných případech hovoří o efektu chytrého Hanse.

Přenesme se do současnosti, a zkusme se zeptat kteréhokoli psovoda Policie České republiky, který se svým psem provádí methodu pachové identifikace, co by se stalo, kdyby u experimentu, při němž má pes identifikovat shodu mezi vzorkem pachu a některou z pachových konserv uspořádaných v řadě před ním, nebyl psovod přítomen. Odpověď: Pes by beze mě nevěděl, co má dělat, a nebyl by za takových okolností schopen porovnání provést.

Chytrému napověz…

Péčí zlínských a brněnských kriminalistů máme dnes výjimečnou příležitost srovnat výsledky této domněle vědecké methody s realitou, protože máme jak protokoly o tom, co psi zjistili, tak víme, co se skutečně stalo, a umíme určit, kde mohl a kde nemohl ulpět určitý pach.

V případě kroměřížského únosu pracovala policie se třinácti otisky pachové stopy, z nichž deset bylo sňato z různých míst v interiéru BMW obviněného Michala Šnajdra a tři z oblečení poškozené Zuzany Vybíralové. Porovnávalo se s pachovými vzorky celkem osmi osob a výsledky vyšly takto:

V tuto chvíli bezpečně víme, že únos proběhl v Audi Vladimíra Zavadila a Z. Vybíralová byla ve styku toliko s Tomášem Ovčáčkem, který ovšem nikdy ve Šnajdrově bavoráku neseděl. Správný výsledek by tedy byl plný zelených polí s minusy, vyjma možného nálezu Ovčáčkova pachu na Vybíralové oděvu.

Díky zprávě České zemědělské university můžeme mít za prokázané, že komparace vykazuje věrnost odpovídající téměř náhodně generované odpovědi, s mírnou převahou správných výsledků nad nesprávnými, a tomu přesně odpovídá i to, co policie zjistila: ze 37 porovnání vyšla 17× shoda, 20× neshoda, což představuje 14 chyb, 23 správných odpovědí. Že jsou tyto chyby rozprostřeny tak, jak policie potřebovala, nelze připsat ničemu jinému než efektu chytrého Hanse.

Náš seriál o únosu Zuzany Vybíralové skončil, ale ještě než tuto kausu definitivně uzavřeme a odložíme ad acta, bude užitečné si rozebrat, kde se stala chyba – jak je možné, že jinak robustní a vícenásobně jištěné bezpečnostní prvky trestní justice nezafungovaly, jak měly, a nikomu z těch, kteří rozhodovali, se nerozsvítilo varovné světélko: Pozor, tohle není pachatel, vždyť takhle se to celé přece nemohlo stát!

Podkategorie