Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Místo činu. Zdroj: WikiMedia.

Hezký kousek na thema úřednické zvůle zpracovali v Pardubicích, kde se měl Jan Šinágl, známý nám z řady jiných případů, pohybovat poblíž krematoria – ano, toho slavného, kde Herz točil Spalovače mrtvol – osamocen bez respirátoru. Neboť nebezpečí nákazy je v takovém místě obzvlášť vysoké, úředník pardubické krajské hygieny, jistý Lukáš Kristl, jej za to písemně napomenul. Nic nepomohlo delikventovo tvrzení, že se před začátkem pohřebního obřadu pohyboval v areálu zcela osamocen, jak ukazuje i fotografie, což jistě nemůže být považováno za porušení mimořádného opatření MZ. Protože kde bychom byli, kdyby nám po hřbitovech korsovaly osoby s nezakrytým nosem a ústy!

Bojující demokracie sice utrpěla jisté porážky, ale nevzdává to, a když se obviněný opováží mít na tričku politicky nekorektní nápis White Lives Matter, má to minimálně u Krajského soudu v Ústí nad Labem spočítané. Rozsudek onoho soudu, kde je zmínka o nevhodném tričku, u vědomí toho, že papír se nemůže červenat, v § 23 explicite uvedena, v dnes již prastaré a čtenáři tohoto blogu patrně polozapomenuté kause závadového mávání praporem Dělnické strany v Mostě, je tristní četbou a ukázkou nejhlubšího úpadku polistopadového trestního práva. Soudci Daniel Broukal, Zdeňka Hošková a Tomáš Plha by se neztratili v žádné diktatuře, žel, demokratická justice, do níž zjevně nepatří, nemá možnost, jak se jich zbavit: soudcovská nezávislost znamená v postkomunismu absolutní neodpovědnost soudce za vadné rozsudky.

Odsouzení podávají dovolání, ovšem s úspěchem příliš nepočítají: totalitní justice nemá pevnější výspu, než je právě Nejvyšší soud.

Na příběhu, který vám dnes chceme vyprávět, je nejzajímavější jeho tuctovost, nezajímavost. Pozoruhodné je na něm tolik to, kolika lidem prošla fakta, jež vám hodláme předestřít, rukama, aniž by jen jediný z nich zapochyboval, že to, co dělá, není tak úplně v pořádku, protože – jak se říká dnes o době komunismu a jak se bezpochyby bude v očekávání omluvy jednou říkat o té dnešní – taková je prostě doba.

On to vlastně ani žádný velký příběh není, jen běžná episoda, střípek z normálního exekučního provozu, jedna ze stovek tisíc podobných caus, kterou by ani nestálo za to zvednout a studovat. Přesto tak činíme, a snad aspoň někteří z našich čtenářů v něm najde podnět k zamyšlení.

Smutný hrdina našeho příběhu, J. H., si před šesti lety půjčil peníze, nevelkou částku, třicet tisíc korun. Začal splácet, ale přišly problémy v rodině, dostal se do potíží a místo sjednaných devadesáti tisíc ze třicetitisícového úvěru uhradil věřitelce, společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., pouze pětadvacet tisíc. Věřitelka, na nic nečekajíc, zbytek dluhu zesplatnila a aplikovala všechny sankce, ke kterým se J. H., nevěda, že se, toto čině, upisuje ďáblu, naivně zavázal. Dvorní rozhodce přiznal, soudce pověřil, exekutor vymáhá, a výsledek: J. H. Profi Creditu dluží, se všemi k dluhu připojenými nemravnostmi, hezkých 333 tisíc. Podobných finančních zážitků má J. H. víc (byť zdaleka ne v této výši), a tak následovala insolvence a naděje, že po pěti letech řádného splácení bude J. H. sice o pár set tisíc chudší, ale konečně schopný usínat bez dluhů, s vědomím, že mu justice a právní stát v této zemi umožnily přispět svou prací k vysoké životní úrovni hned několika lidí: věřitelky, jejího advokáta, rozhodce, exekutora a insolvenčního správce.

Zjevně nemravnou exekuci navrhujeme zastavit, a jestli se to podaří, požádáme i o zrušení oddlužení, čímž se větší část problému vyřeší. Pocit, že je s touto zemí něco nevratně, fatálně špatně, v nás arci asi přetrvá.

Mnohé asi zajímá, jak dopadla naše causa s antigenním testováním nezletilé Doroty M. na 4. ScioŠkole Praha, o níž jsme referovali nedávno. Zákonný zástupce testování nezletilé písemně zakázal, ledaže budou dodrženy zákonné předpoklady zdravotního zákona a dalších, vesměs silou ústavního zákona nadaných právních předpisů. To škola, ač nerada, akceptovala, a byla učiněna dohoda o tom, že antigenní test bude prováděn v domácích podmínkách a škola bude vyrozuměna pouze o jeho případném positivním výsledku.

Nezletilé se arci první den ve škole dostalo nevídané porce brain-washingu, takže ze školy se vrátila s tím, že antigenní testy jsou absolutní dobro, už proto, že jsou zcela přesné, je morální povinností každého žáka testovat se co nejčastěji, přesně podle pokynů ošetřujícího učitele (nevíme, jak takovou osobu správně nazvat, proto pro tem přijměte tento nepřesný termín), a kdo by to snad odmítal, je vyvrhel nehodný vzdělávání v řečené soukromé instituci, jakož i vůbec života v naší rozvinuté epidemistické společnosti. Zda ji i přes zákaz hned při příchodu otestovali, nevíme, ale vyloučit to nelze, stejně jako je jisté, že nátlak bude pokračovat i v dalších dnech.

Nad tím nelze než resignovaně pokrčit rameny. Je nesmírně obtížné oddělit věcné jádro onemocnění Covid-19 od obou znesvářených ideologií: co je jeden den oficiálně označeno za anticovidistickou propagandu, se s pravidelností více než znepokojivou do několika měsíců plní, a ti, kteří si udržují nadhled a kritické myšlení, jako je senátor Jan Žaloudík, se ocitají na různých deskách hanby a seznamech mediálně nežádoucích osob, takže dochází ve společnosti k podobnému jevu, který známe z předlistopadové období: mediím, jež jsou téměř bez výjimek věrná vládní ideologii covidismu a kdyby-to-mělo-zachránit-jediný-lidský-život-ismu, lidé nevěří, naopak tomu, co k nim doputuje cestou deklarativně oposičních kanálů, přikládají víru v míře, jež je sama o sobě pro společnost nebezpečná, bez ohledu na to, o jaké thema se jedná. Je to tedy stejné jako kdysi: komunisté ovládali veškerá media, ale pravdu ovládali jejich oponenti.

V takové situaci by měly být hlasem rozumu soudy, arci ty doposud selhávají. Nejde jen o osobní vazby některých soudců (Filip Dienstbier, soudce NSS a bratranec ex-senátora Jiřího Dienstbiera ml., rozhoduje vždy ve prospěch vlády už z definice), ale o to, že základním nástrojem soudů v podobných situacích je sofistikovaný a komplikovaný test proporcionality, a ten nemohu provést svobodně, hrozí-li, že mne ještě ten samý večer v televisi označí kterýsi expert za veřejného nepřítele, který svým nezodpovědným lpěním na liteře zákona posílá na smrt desetitisíce lidí. Proto se i soudci, kteří jsou jinak známí jako právní radikálové, uchylují do oportunního judikatorního podřepu, čekajíce, až se vichřice boje s pandemií přežene, a činíce si, možná bláhově, naději, že takový den ještě kdy nastane a pokud, že Covidem zreformovaná společnost je ještě bude potřebovat.

Nebo výhra? Nevíme, a ponecháváme věc k úvaze čtenářově, představujíce mu toliko samotný pramenný materiál, rozsudek soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Jana Kobery, kterýmž se prozatím uzavírá náš sedm let trvající boj s policií a ministerstvem vnitra o zákonnost akce, již v horkém létě 2014 provedla při pochodu aktivistů sexuálních menšin pre-crime jednotka pražské policie pod vedením policisty slynoucího nerozsáhlými vědomostmi o právu, zato však hypertrofovaným vědomím vlastní moci, jinak též známého kasinového bijce Davida Obuška Jandy.

Nepřiznání jiné než verbální satisfakce zde nepředstavuje zásadní problém, úspěšní žalobci by ostatně měli obdržet zvláštní náhradu za průtahy v řízení, jež se vleklo tak dlouho, že hrozilo jeho zdědění jejich potomky.

Podstatné je, že rozsudek jasně vyslovil nepřípustnost jakékoli policejní prevence založené na pouhém vzhledu osoby, již policista vyhodnotí jako náležející mezi potenciální nositele určitého politického názoru. To je malý, přesto ne zcela bezvýznamný mezník na cestě od policejního k právnímu státu.

Podkategorie