Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Pokračování příběhu připomíná spíše absurdní drama, ale má i právní konotace, proto poslyšte, co se v Brně stalo, a odpusťte nám poněkud fiktivní, leč zábavnější versi neveselé skutečnosti.

Co teď, co budeme dělat?, říkali si nad předběžným opatřením úředníci dbající o porušování práv dětí na mezinárodní úrovni. Jistě k tomu Zdeněk Kapitán, šéf oné zlopověstné instituce, svolal zvláštní poradu ve své ředitelské pracovně. Tam se, pod nápisem Dítě musí trpět!, mottem úřadu, sešli všichni, kteří se Dorotčině případu doposud věnovali.

Jak je tohle možné!? hřímal Kapitán, mávaje rozzlobeně vytištěným rozhodnutím pražského soudu.

Já se snažila, šéfe, pokusila se chabě oponovat psycholožka Úřadu Michaela Zdráhalová, já jsem přece soudu řekla, že ji matka netýrala, že ji jen denně fackovala a to žádné týrání není, jen jeden z možných způsobů výchovy.

Vám nic nevyčítám, Zdráhalová, máchl resignovaně ředitel rukou směrem ke snaživé psycholožce, vy jste dělala, co jste mohla. Ale co vy ostatní? Jak jste mohli dopustit, aby se tohle stalo? Vždyť s tou holkou nejsou vůbec žádné problémy, ve škole, v rodině, nic! Jak máme zařídit, aby se musela vrátit na Slovensko?

Já bych měl takový nápad, pane šéf, špitl nesměle Jakub Lorenc, mladý právník, který na úřadě působil teprve krátce a zatím jej k žádnému většímu případu nepustili. Jsme přece její opatrovník, tak co kdybychom se proti předběžku odvolali? Dovolil jsem si to v sobotu na chatě tak trochu načrtnout…

Zraky všech se upřely do jednoho bodu, k dokumentu, který Lorenc vytáhl z aktovky.

Ředitel Kapitán chvíli četl, pak se hluboce zamyslel, potáhl z elektronické cigarety a rozvážně pravil: To vůbec není špatné, pane kolego. Mladý právník se nadmul pýchou – takto ho mocný ředitel oslovil poprvé. My dva samozřejmě dobře víme, že jako kolisní opatrovník nemůžeme za tu holku podat odvolání, které směřuje proti jejímu zájmu, ale když to uděláme, může nám někdo něco udělat? Nad námi není nikdo, jen ta potrhlá ministryně v Praze, a ta teď nemá čas, musí žehlit toho svého debila, vždyť víte… Všichni přítomní loyalně přiložili ruku před ústa, jako při každém vtipu, který jejich nadřízený pronesl. Dobře, uděláme to tak, jak říkáte. Soud nám vyhoví, ze školy ji znovu vyloučí, a za pár týdnů ji budeme moct poslat zpátky na Slovensko, protože neplní základní školní docházku!

A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci.

Jak s oním opravným prostředkem naloží Městský soud v Praze, budeme se zájmem sledovat. Pro úplnost, takto se, bez servítků a jiných textilií, k odvolání vyjádřil Dorotčin otec.

S poškozenou den po jejím útěku. To ani jeden z nás ještě netušil, že na Slovensku nemá oběť týrání žádná práva.

Měl-li kdo z vážených čtenářů vysoké mínění o slovenském právu a právnících a skutečný tristní stav těchto nenaznal ani z čerstvého rozsudku v případu Kočner, budiž mu stručně připomenuta kausa nezletilé, nyní jedenáctileté Dorotky, která utekla od matky, jež ji spolu s druhem denně bila, ze Slovenska do Prahy k otci. Ještě v den útěku, tedy 26. dubna 2020, za ni podal otec trestní oznámení slovenské policii, sboru slynoucímu naprostou neschopností, zato však příkladnou zkorumpovaností. Co se v řečené, právní stát nepřipomínající ani náznakem, zaostalé zemi dělo dál, předčilo ovšem i naše nejhorší očekávání.

Zhruba první měsíc policie v Trenčíně nečinila vůbec nic, podání se prý někde ztratilo a hledají ho. Když bylo jasné, že oznamovatel to tak nenechá, začalo formální vyšetřování, a poškozené byl ustanoven opatrovník, jistý Jozef Herbulák, advokát (či spíše, jak uvidíme, parodie na něj) se sídlem v Trenčíně. Že by opatrovník měl hájit zájmy opatrovance, je ovšem i na Slovensku pouze law in books. Ustanovený výtečník nejenže se ani neobtěžoval, aby se s poškozenou – mimochodem, dodnes policií nevyslechnutou – setkal anebo jí třeba jen zatelefonoval (přestože měl její adresu a telefon otce přímo v trestním oznámení ve spisu), ale když se na něj otec poškozené po více než čtyřech měsících od útěku obrátil se žádostí o informace, bylo mu stroze sděleno, že mu advokát o průběhu vyšetřování ani o tom, jak Dorotku zastupuje, nic nesdělí. Co slovenská policie činí, dobře činí, a nikomu do její zjevné indolence nic není – a nejméně ze všech pak jemu jako otci poškozené.

To arci notně rozzlobilo i mne a J. Herbulákovi jsem osobně zatelefonoval, snaže se mu vysvětlit, že když už žádné informace nechce poskytnout otci, měl by je dát aspoň samotné poškozené, arci se zlou jsem se potázal: nezletilá prý není v jedenácti letech dostatečně rozumově vyspělá, aby nějaké listiny obdržela, a hlavně, hrozí, že by je dala k disposici otci! Takže nic, nada, trhněte si paragrafem, sprostí Čehúni! My si do slovenských poměrů, které nám takto plně vyhovují, od nikoho mluvit nenecháme.

Povedenému opatrovníku nezletilé Jozefu Herbulákovi tak nemůžeme poděkovat za vše, co pro nezletilé týrané dítě učinil, jinak než udělením tradiční prestižní ceny tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafu. Blahopřejeme jemu i Slovenské republice, věříce, že si jej tam ponechají a nenechají jej uplatňovat tyto představy o advokacii a o vládě práva i u nás.

Ovšemže, stále zbývá naděje, že se věcí začne zabývat soud, který Herbuláka ustanovil, anebo že jeho nečinnost prošetří Slovenská advokátska komora, kterým budou podány příslušné podněty, avšak reálně úspěch neočekáváme. Slovensko je, bohužel, stále, aspoň pokud se práva týče, velice zaostalou východoevropskou zemí, které je lépe se zdaleka vyhnout. Ovšem to, jak je schopen praktikující právník ignorovat flagrantní násilí na dítěti a podporovat policii v tom, jak se všemožně snaží zamést trestní oznámení pod koberec, to námi tedy vážně otřáslo.

Mnozí z vás, zejména ti, kteří používají součást mého systému Právnických výpočtů DIR, si povšimli, že počátkem července bylo zahájeno insolvenční řízení týkající se mediálně známého politického aktivisty a antikomunisty Jana Šinágla. Za jakých okolností se tak stalo, skládá poměrně spletitý, typicky postkomunistický příběh, rozhodně nikoli prostý zajímavosti, který bych si dovolil vám na tomto místě odvyprávět.

V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, pravil zákonodárce v § 2 odst. 5 TrŘ, a v § 33 odst. 1 dodal, že obviněný může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Tůdle-nudle, řekl si policejní orgán Radek Štěpánek z Blanska a tímto skvostným právně-literárním dílem zamítl návrh obviněného na provedení výslechu důležitých svědků, kteří by mohli přispět k pulverisaci obvinění. Pamatujte si, studenti, vštěpují budoucím policistům na příslušných učilištích, že aktivní obhajoba, to je to největší zlo, jemuž musíte vy, orgáni, zamezit už v zárodku!

Za jeho výkon poručíka Štěpánka jistě nadřízení pochválili, a připojujeme se i my, s cenou Osel měsíce srpna, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

Ti, kdo sledují moje psaní o právu a české justici delší dobu, vědí, že opatrovnická agenda, zejména pak záležitosti péče o dítě, patří zcela na okraj mého odborného zájmu a zaměření. Důvodem je především moje setrvalá skepse ke stavu soudnictví v České republice, kde se touto specialisací pravidelně pověřují soudkyně – záměrně nepíši soudci, protože zastoupení žen je zde významně vyšší než jejich celkový podíl mezi soudcovským stavem – a to zhusta takové, které jinde selhaly, případně by vůbec nebyly s to, nenadány patřičnou mentální kapacitou, běžnou soudní agendu zvládnout. Jak by řekl šéf účetního Foustky v legendární české komedii, Péče o děti, to může dělat kdokoliv!, a podle toho výsledky opatrovnické justice v této zemi vypadají.

Žel, jsou případy, kdy jsem nemohl jinak, a jako obvykle jsem nestačil žasnout, jaké osoby se kolem těchto citlivých záležitostí pohybují – a nejde přitom zdaleka jen o soudce samotné. Existuje příkladmo instituce nazvaná Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně; ochrana dětí je arci to poslední, o co tomuto úřadu jde. S řečenou institucí jsem se měl příležitost seznámit se v kause téměř jedenáctileté dívky, která, když nebyla nadále schopna snášet téměř každodenní bití, jemuž byla od své matky, jíž je svěřena do péče, na Slovensku vystavena, utekla letos v dubnu k otci do Prahy. Matka má slovenské občanství, otec české, dcera je bipolitní, proto jde o záležitost, kde by měla být dítěti sociálně-právní ochrana poskytována právě tímto úřadem.

Matka podala žádost o navrácení uneseného dítěte podle Haagské úmluvy, načež řečený úřad požádal otce, aby dodal dceru k vyšetření psychologem, který tam působí, což otec, zlého netuše, učinil. Vyšetření se ujala jistá Mgr. Michaela Zdráhalová, žena, jež, stejně jako mnohé z těch, které se v oblasti sociálně-právní ochrany dětí pohybují, trpí na první pohled zjevnou pathologickou nenávistí k mužům. Vyšetření proto muselo dopadnout tak, aby výsledkem byla vzorně pečující matka a nezodpovědný otec: pro ty, kteří se v oboru juvenilní justice aspoň minimálně orientují, nic nového, tento vzorec bývá spíše pravidlem než výjimkou, byť obvykle nikoli v podobě tak vyostřené a dramatické.

Třebaže bývá naším zvykem publikovat na tomto blogu celé dokumenty, tentokrát se, s ohledem k zájmům nezletilé, omezíme na citace z nich.

Dítě při pohovoru s psycholožkou opakovaně upozorňovalo, že matka je téměř denně fackovala a/nebo bila pěstí do hlavy, psycholožka Zdráhalová o tom ovšem ve zprávě pro soud napsala toto: Při hovoru jsem se snažila zmapovat, zda docházelo k nepřiměřeným trestům nebo týrání, na které bylo upozorňováno. Sama X. popisovala facky jako trest, když byla matka naštvaná. V hovoru nebylo toto téma pro ni dominantní a pokud situace trestání popisovala, spíše jí vadilo, že si matka nenechá některé věci vysvětlit. Jednou se stalo to, že když dostala facku, odrazila se jí hlava o nábytek [a má na čele dodnes viditelnou jizvu, což psycholožka zamlčela, ač na to byla dítětem výslovně upozorněna–pozn. TP]. V průběhu hovoru nezmínila, že by chtěla odejít do Prahy k tátovi kvůli fyzickému trestání nebo jakkoli neúnosné situaci doma s mámou a jejím partnerem.

Ani když byla X. následně vyslechnuta soudem a vypověděla něco diametrálně odlišného, než tvrdila ve zprávě psycholožka, nevedlo to ke změně jejího názoru, že denní fackování a bití pěstí do hlavy není týráním dítěte. Ve svědecké výpovědi pravila: Ani po dnešním pohovoru se můj názor na to, že by nezl. X. vykazovala známky týraného dítěte, nezměnil. Rozhodně jsem u nezletilé nezjistila obavu či snahu omlouvat rodiče, který jej měl týrat, jak bývá obvyklé u týraných dětí, týrané děti také popisuji velmi podrobně způsoby týrání, což u X. rovněž nebylo shledáno, X. teď prožívá komplikovanější vztah k matce, ovšem rozhodně nelze hovořit o zcela negativním vztahu… Tak určitě; když poté psycholožka vysvětlila, že z obecného hlediska není pro dítě vhodné trestat je [rozuměj: fysicky] každý den, v takovém případě by to vyžadovalo odbornější vyjádření, právní zástupkyni otce Zuzanu Candigliotu to vytočilo natolik, že se svědkyně dotázala, zda by i ona zůstala s partnerem, který by jí dal takovou facku, až by se jí hlava odrazila o nábytek; soudkyně arci otázku nepřipustila.

Ačkoli se v obecné rovině neztotožňuji s poněkud militantními methodami, užívanými vůči úředním osobám lidmi kolem Jiřího Fialy, v tomto případě se nemohu ubránit poznámce, že kdyby některý psycholožkou Zdráhalovou poškozený otec tuto osobu na chodbě soudu zfackoval, bylo by to snad procesně kontraproduktivní, arci možná by výsledkem takové přímé akce bylo, že by tomuto produktu moderního vysokého školství došlo, že násilí na dítěti nelze nikdy tolerovat. Bití, natožpak každodenní, není výchova, nýbrž týrání.

A jen dovětek: na mou stížnost adresovanou brněnskému úřadu nikdo nereagoval. Nevím, proč: asi nebyla dostatečně uctivá a ponížená.

Aktualisováno.

Na základě tohoto článku mi odpověděl ředitel úřadu Zdeněk Kapitán. Že prý nejsem oprávněn si stěžovat. To si arci nemyslím a obracím se na ministerstvo.

Podkategorie