Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Zatloukat, zatloukat, a když se to provalí, zase zatloukat, to je zlaté pravidlo, které má své místo nejen v manželství, ale i v soudní síni – a v soudních rozhodnutích. Když šmé s falešným doznáním spoluobviněného Maroše Straňáka svědku-recidivistovi Milanu Rakašovi, jemuž za jeho vstřícnost soud odpustil ze 6,5letého trestu více než čtyři roky, vyšlo najevo, zlínskému soudci Radomíru Koudelovi nezbylo než se tvářit, že se nic takového nestalo, a přejít do protiútoku.

Taková drzost, hřímá onen v usnesení o zamítnutí obnovy řízení, co si to vůbec obhajoba dovoluje, naznačit, že by soud mohl jednat nečestně!? Považte, soud! To se v historii této země se špičkovou justicí přece ještě nikdy, opakuji nikdy, nestalo. Zkrácení trestu a přesně taková výpověď, jakou jsme potřebovali, to jsou dva naprosto nekorelované, nesouvisející jevy, Rakaš byl po své výpovědi prostě jen moc nemocný a proto mu, chudáčkovi, soud dovolil léčit se na svobodě (asi jako Romanu Janouškovi, dodáváme; k dokonalosti už chybí jen zmínka o terminálním stadiu Rakašovy fiktivní nemoci).

Nu, je to zábava, přečtěte si sami: komické ladění tohoto usnesení právě v době, kdy se jiný čestný soudce Elischer u pražského městského soudu bezelstně doznává k tomu, že odsuzující rozsudek může být důsledkem netoliko viny obviněného, ale i příliš dlouhé vazby, je jen dalším střípkem do mozaiky dosvědčující, jak pracují a jak poctivé jsou české soudy.

Odsouzený David Šimon samozřejmě podává stížnost, ve které si nebere servítky, a tak věc putuje k vrchnímu soudu do Olomouce. S ohledem na kvalitu jeho (obvykle KSČ-only) odvolacích trestních senátů nejsme příliš optimističtí, avšak ani případný neúspěch nebude znamenat, že bychom zanechali úsilí dostat z vězení dva nespravedlivě odsouzené nešťastníky, které se nevyšetřovacímu teamu zlínské policie pod vedením Milana Janoštiaka hodilo podstrčit soudu jako pachatele namísto pracného hledání vrahů skutečných.

(pokračování příště)

Dokumenty pro tento, v pořadí již šestnáctý, díl první řady našeho seriálu máme k disposici už zhruba půl roku, avšak nechtěli jsme zasahovat do práce Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), která kroměřížskou kausu a zejména zásahy policisty Jana Ovčáčka do trestního řízení, ve kterém byl obviněný Michal Šnajdr odsouzen k deseti letům vězení, prověřuje.

Pokud si vážení čtenáři právě teď klepou na čelo, vědomi si, že GIBS je ve skutečnosti institucí sloužící nikoli k vyšetřování, nýbrž ke krytí policejní kriminality, a také ovšem k vyřizování účtů mezi jednotlivými znepřátelenými frakcemi uvnitř onoho ozbrojeného – a veřejnosti nadmíru nebezpečného – sboru, souhlasíme, arci s tím, že bychom přesto neradi poskytli komukoliv záminku k takovému obviňování. A co kdyby náhodou: jak zpívá Jaromír Nohavica, jednou za sto let zázrak se koná; zda to platí i ve vztahu ke GIBS, nelze zatím spolehlivě ověřit, ana řečená instituce dosud tak dlouho neexistuje.

Dnes si tedy na dokumentech ze spisu názorně ukážeme, jak to vypadá, když pomstychtivý policista chce někoho dostat do vězení. Může to začít kupř. takovýmhle úředním záznamem. Povšimněme si, že pouhý jediný den poté, co Zuzanu Vybíralovou únosci pustili nedaleko Kroměříže na svobodu, policista Ovčáček zná totožnost pachatelů, motiv i celou řadu okolností, a tato verse se s drobnými, kosmetickými úpravami dostala do obžaloby – a pokud se týká M. Šnajdra, i do pravomocného rozsudku. Tak zdatných operativců kdyby měla policie víc; inu, praxe u Šlachtova špičkového útvaru se nezapře! Drobnou vadou na kráse je, že ve skutečnosti se únosu dopustili zcela jiní lidé, z jiného motivu a jiným způsobem, ale to už se tak u Policie České republiky přiházívá…

Další pozoruhodnost objevíme v záhlaví: Ovčáček sepsal svůj úřední záznam za Šlachtův ÚOOZ, odbor obchodování s lidmi a nelegální migrace, ve kterém dosud působil, a založil za tím účelem nový spis, jehož první listinu tento dokument představuje. Nezůstala ovšem dlouho osamocena: o čtyři dny později tam přibyl další Ovčáčkův investigativní skvost, a hned po něm ještě jeden.

Pak se věci trochu zauzlily: jiní policisté Zuzanu Vybíralovou vyslechli a zjistili něco jiného, než zapsal Ovčáček: žádný parfem, žádné výrazné znaky usvědčující kohokoli z únosců. Pachateli únosu byli sice Šnajdr, Banát a spol., kdo jiný, ale na to poškozená přišla až při schůzce s momentálně uvězněným otcem.

Ovčáček arci nelenil a pustil se do ofensivy: v průběhu dalších měsíců vyhotovil ještě třináct úředních záznamů, po jejichž přečtení ani laskavý čtenář nebude na pochybách, kdo zločin v Kroměříži spáchal: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10], [11], [12], [13]. Zvláště poslední kousek stojí za pozornost: Ovčáček si v něm posteskl, že: bylo zjištěno, že Šnajdr měl K. namluvit, že beru úplatky, na objednání za úplatu dokáži zlikvidovat jakoukoliv osobu, případně jí způsobit velké problémy na různých úřadech státní správy. […] [T]vrzení M. Šnajdra je naprosto nemyslné. Jasně; něco takového by čestný policista Ovčáček nikdy nikomu neudělal!

Samotný Jan Ovčáček se oficiálně prověřování ani vyšetřování účastnit nemohl, protože měl s podezřelými Šnajdrem a Šprňou nevyřízené účty – oba dva na něj podali oznámení na GIBS, které bylo vyhodnoceno jako částečně důvodné a řešeno kárně – a hlavně, jeho bratr Tomáš byl Šnajdrovým osobním nepřítelem, inter alia, kvůli manželce, která řečeného bratra se Šnajdrem v době dosud ještě bolestně nedávné podváděla. Proto plody jeho rozsáhlé kriminalisticko-literární tvorby putovaly do vyhrazené části spisu, kde setrvaly po zbytek řízení: dostal je tak k disposici pouze státní zástupce, nikoli soud a hlavně ne obžalovaní, jejichž obhájci by možná měli proti takovému způsobu získávání skutkového materiálu výhrady (i když možná ne, jak jsme poznali, i oni při vyšetřovacích úkonech na policii a poté v soudních síních spíše jen zatěžovali svým vzdělaným sedacím svalstvem k tomu určené zařízení).

Důležitou spojkou byl Ovčáčkův méně zkušený kolega Pavel Němec. Ten s ním sdílel kancelář a jeho rozsáhlé zapojení do vyšetřování kroměřížského únosu tak fakticky kryl, a právě on byl tím, kdo u brněnských psovodů objednal zfalšované výsledky methody pachové identifikace. Tato symbiosa trvala až do chvíle, kdy se další prodlužování tohoto stavu ukázalo neúnosným a státní zástupce zlínskému teamu věc odňal a poslal ji do Brna – ovšemže s identickými, na Ovčáčkových úředních záznamech založenými, výsledky.

To vše tedy dostala na stůl GIBS, a pustila se do šetření, které bude v nejbližších týdnech skončeno. Komicky působí, že si inspekce nechala zpracoval znalecký posudek na thema spolehlivost methody pachové identifikace (s výsledkem: pes se nikdy nemýlí). To bude mít zřejmě pro její rozhodnutí klíčový význam: protože Šnajdr byl domněle usvědčen psem (plus několika věrohodnými svědky, jeho osobními nepřáteli), neexistuje kausální nexus mezi Ovčáčkovou baterií úředních záznamů a Šnajdrovým vzetím do vazby a následným pravomocným odsouzením.

Stíhání je tudíž možné toliko za zasahování do vyšetřování navzdory zjevné podjatosti a s použitím nepravdivých informací. Ovčáčkovy lži z úvodního úředního záznamu poškozená popřela již za několik dnů a poté znovu jak při výslechu na GIBS, tak v obnoveném trestním řízení proti únoscům (tentokrát již skutečným). Zda se Ovčáčkova stíhání GIBS odváží, anebo bude i tentokrát postupovat podle osvědčených zásad své práce, budeme na tomto místě opět informovat.

Aktualisováno.

Shodou okolností několik minut před publikací tohoto dílu dorazilo usnesení GIBS, jímž byla věc odložena: ve zlínské policii proběhlo vše absolutně v souladu se zákonem, tamním policistům není co vytknout, natožpak je trestně stíhat. Kdo z mých milých čtenářů je tím snad překvapen, nechť navštíví psychiatra, neboť trpí vážnou poruchou vnímání reality.

Aktualisováno.

Poškozený M. Šnajdr podává proti usnesení stížnost.

(pokračování příště)

Pravil president Miloš Zeman při letošním udělování státních vyznamenání:

Přecházím nyní k dalšímu člověku, který byl rovněž předmětem závisti až nenávisti, a to je Jan Antonín Baťa. Byl to pokračovatel tradice Tomáše Bati, ale byl obviněn z kolaborace, třebaže žil v zahraničí a třebaže finančně pomáhal exilu, ale vše bylo dobré, aby mu byl konfiskován jeho majetek. Chtěl bych připomenout, a pan premiér to dobře ví, že je autorem nám společné publikace Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, vizionářské publikace. Jan Antonín Baťa založil v Brazílii dvě města a nechal postavit most přes řeku Paraná. Člověk jeho manažerských schopností by byl po druhé světové válce vítán, ale zvítězila závist, konfiskace majetku a obvinění z kolaborace.

Ještě že už žijeme v demokratické době, kdy dávno neplatí, že vše je dobré, abychom mohli veřejné nepřátele připravit o majetek.

A tak, příkladmo, když potomci Jana A. Bati po zrušení retribučního rozsudku z r. 1947 požádali o finanční kompensaci za konfiskovanou vilu ve Zlíně, včetně rozsáhlých pozemků v jejím okolí, vůbec se od českých soudů – v senátech patrně k tomuto účelu zvlášť vybraných tak, aby je tvořili výhradně bývalí členové komunistické strany – nedozvěděli, že svou žádostí obcházejí restituční zákonodárství (které se na tyto případy nevztahuje), a když chtějí náhradu za znárodnění Baťových závodů – protože znárodnění se mělo provést přímo z dekretu za náhradu – řízení před dobrými pěti lety fakticky neskončilo na tom, že Obvodní soud pro Prahu 1 není schopen zjistit od brasilských státních orgánů seznam dědiců zemřelých Baťových dcer, a proto řízení o nároku nemůže (a nikdy nebude) pokračovat.

Ale posun to je, ne, že ne! Před r. 1989 by Baťovy potomky zavřeli, dnes jim na Pražském hradě zahrají maňáskové divadlo a na cestu zpět jim dají státní vyznamenání. Svých okradených si tento stát váží.

Soud v senátu Radomíra Koudely nařídil veřejné zasedání o návrhu na povolení obnovy poměrně rychle, za necelý měsíc. Soud si vyžádal zdravotní dokumentaci týkající se hospitalisace zavražděného Miroslava Sedláře po údajném pádu se schodů, a když jsme její kopii předali k posouzení odborníkovi, ten se zhrozil. Verdikt byl jednoznačný: diagnostikovaná zranění, tedy fraktura sterna a okcipitální části lebky s rozsáhlým krvácením do mozku, nemohla být ani samostatně, a už vůbec ne společně způsobena pádem se schodů v důsledku nešťastné náhody. Síla, a to o poměrně velké intensitě, musela působit zepředu i zezadu, což u pádu na schodech možné není, nadto i k samotné fraktuře sterna je potřebná vyšší síla než ta, kterou může způsobit takový pád.

Tím se dosti podstatně mění pohled na zločin ve Slopném: nemohlo jít o loupež, ale o nejméně dva fysické útoky, s rostoucí brutalitou. První mohl vypadat např. tak, že útočník oběť povalil na zem a kopl ji do hrudníku tak intensivně, že M. Sedlář narazil hlavou o pevnou překážku, načež ztratil vědomí, a druhý, který byl pro oběť fatální, o měsíc později, již známe: útočník poškozeného ubil tělem plynové pistole.

Také se ukázalo, jak to bylo se zdravotními důvody, pro které soud odpustil korunnímu svědku obžaloby Milanu Rakašovi z jeho 6,5letého trestu více než čtyři roky: všechny znalecké posudky sepsal sám jeho ošetřující lékař, jistý MUDr. Jiří Klug ze Svitav – nejspíš, aby měl od věci náležitý odstup!

Pro úplnost je třeba dodat to, co jsme v rychlém tempu prvních částí opomněli: než se odsouzený David Šimon rozhodl pro změnu obhájce, spolupracoval několik let se Spolkem Šalamoun. To je takový institucionální Brouk Pytlík české justice: nic z práva neumějí, nikdy nikomu nepomohli, zato všemu rozumějí a vědí nejlépe, jaká taktika obhajoby je pro jejich klienty nejvhodnější. Výsledkem je, že chtěli-li by být upřímní, museli by své služby inserovat s upoutávkou: Máte rádi mříže? A chcete si pobytu za nimi dosytosti užít? Pak neváhejte, náš Spolek Šalamoun vám zajistí pobyt ve vězení na opravdu dlouhou dobu. Výsledek zaručen, potvrdí stovky spokojených klientů!

Návrh na povolení obnovy byl projednán rychle a jednoznačně (MP3; pozor, poslech pouze pro silné povahy): methoda pachové identifikace je nezpochybnitelná, a o imanentně pravdomluvném svědku, propuštěném vězni Rakašovi nebyla v ústním odůvodnění zmínka vůbec: zjevně jde o horký brambor, který soudy budou po svém zvyku ignorovat. Pominuty byly ovšem i další důkazy, notabilně ten o předchozím útoku, maskovaném za pád se schodů, i snímek z kamerového záznamu. A protože všechny relevantní důkazy byly zamítnuty, mohl soud slavně uzavřít, že podmínky obnovy nebyly splněny, protože žádné nové důkazy ani skutečnosti neexistují. V logice se tomu říká důkaz kruhem.

Odsouzený podal přímo při jednání stížnost, takže pokračovat se bude u Vrchního soudu v Olomouci.

(pokračování příště)

Dnes doručeným usnesením zamítl Krajský soud v Praze stížnost státní zástupkyně Zdeňky Galkové proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byl zastaven bez několika dnů deset let běžící Velký samolepkový proces ve věci zločinecké skupiny Vondrák, Dupová a spol. Zraky spojené Pravdy a Lásky se nyní upírají k nejvyššímu státnímu zástupci, který jedině se může dovoláním pokusit tento nezvratný výsledek změnit. A pokud to nevyjde, zbývá těšit se nadějí, že neoprávněně obvinění nedostanou náhradu za průtahy v řízení, jak krajský soud v závěru svého usnesení naznačuje; jenže to se mýlí, protože taková kompensace přichází v úvahu, jen pokud je závěr o spáchání trestného činu víceméně nesporný – a v nálepkové kause byl naopak vydán jediný, a to zprošťující rozsudek.

Bývalým obviněným blahopřejeme a věříme, že jim naše vyspělá demokratická společnost napomůže k rychlé resocialisaci (přičemž M. Dupové nabízíme individuální resocialisační program).

Podkategorie