Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Není chyba jako chyba. Některé jsou, řekli bychom, nakažlivé a rády se šíří z dokumentu na dokument. Dojde-li k takové chybě v přestupkovém řízení a nadto v místě, kde je to správnímu úřadu nejméně příjemné, tedy v datu projednávaného skutku, začnou se dít nepříjemné věci.

Je to svým způsobem monumentální dílo: pětasedmdesátistránkový rozsudek za vydavatelskou činnost Adama B. Bartoše má epickou šíři i lyrické pasáže, a také dramatický oblouk, jenž, klena se kol centrálního motivu bojující demokracie a jejích úkolů v boji s ideodiversí, graduje k závěrečnému doporučení soudkyně Pavly Hájkové, aby byla Národní demokracie, politická strana, v níž delikvent své závadové názory uplatňuje, navržena k rozpuštění. Osobní statečnost, k níž ji obžalovaný vyzval, sice soudkyně neprokázala, zato pozoruhodnou dávku loyality a jemný cit pro to, ke komu je vhodné se lísat, aby jí to karierně prospělo. Po Lence Bradáčové, troufáme si predikovat, v řečené vzchází další velká osobnost české justice.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, nalézá se, hroužíc se do vonného křivoklátského smogu, jak už víme, druhdy výstavné a pyšné královské město Rakovník. Královský úřad byl zrušen, město Rakovník bohužel nikoli, a tak nezbylo než ono navštívit a zabývat se kausou znevážení úřední osoby, spáchaného na dvou poškozených zároveň.

Půjde o velký a složitý případ, který si vyžádá rozsáhlé dokazování, ba řekli bychom, že od onoho pohnutého večera, kdy v Brně nedaleko přehrady řečené Prýgl zaštěkal ratlík Coco na státního zástupce Petráska, neřešili jsme věc náročnější a spletitější.

Žel, nevyznamenali se ani mí čtenáři, mezi nimiž se našla černá ovce, a tato týž den, kdy jsme o znevážení prvně referovali, zaslala úřadu e-mailové sdělení. Podezření samozřejmě padlo na obviněného – vždyť kdo jiný by mohl spisovou značku případu znát! – a znevážená úřední osoba se následně z projednávání věci vyloučila [1], [2].

A já abych teď prokazoval, nejen že to nemusel být nutně obviněný, kdo zlovolně telefonicky oznámil podezření na podroušenost orgánů policejních, ale že i onen e-mail mohl úřadu poslat někdo jiný. Zda se pod tíhou důkazů naše obhajoba zhroutí čili nic, budou moji milí čtenáři (mezi něž, aby bylo jasno, autora onoho e-mailu obsahujícího skutkově nepodložené insinuace nadále počítat nemohu!) průběžně informováni.

Ne, neměl jsem tam chodit. Moje chyba. Odůvodnění zamítavého rozsudku v kause nezákonných prohlídek ve dvou bytech, zazněvší z úst soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Otílie Hrehové, se natolik vymyká provedenému dokazování i logice, že je nesnadné jakkoli je racionálně uchopit.

Jak jsme informovali, policie, hledajíc Lukáše Borla, podnikla v r. 2016 serii razií v bytech osob, o nichž se domnívala, že onoho mohou skrývat. Poškození se tomu brání u soudu, a dnes se dozvěděli, že policie mohla razii uskutečnit, protože měla ve všech případech podezření hraničící s jistotou, že v prohledávaném bytě se Borl nachází: připomínáme, že v osm večer pojala ono podezření v Praze, a následujícího dne brzy ráno v Brně. Fakt, že hledaný se nikde nenašel, řečenou výtečnou soudkyni nevyvedl z konceptu: zřejmě utekl kanalisací, případně se kvantově teleportoval.

I my máme podezření hraničící s jistotu: že O. Hrehová má intelektuální potenci, jež ji plně kvalifikuje pro působení u soudu, arci výhradně ve styku s podlahovou plochou, nikoli s účastníky řízení, a při obsluze mopu, ne při rozhodování o tak důležitých věcech, jako je právo každého na ochranu domovní svobody.

Uvědomiv si, že hranice mezi zábavným a trapným bývá začasté znejasněna zkreslujícím zrakem osobního účastenství (o čemž by mohli poskytnout dlouhosáhlé explikace vypravěči lidoví i jiní), dal jsem si, aniž bych arci měl za nutné zvláště to svým čtenářům intimovat – a ač tak zpravidla nečiním –, letos novoroční předsevzetí: už nikdy nebudu psát o Davidu Navarovi.

Uplynuly dva měsíce a já předsevzetí porušuji, očekávaje právem přívalovou vlnu čtenářské kritiky. Čeho bych uvedl na svou obhajobu, nemám.

Navarovo dovolání, vyjádření žalované.

Podkategorie