Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Příběh z Kroměříže

Zpráva, že předseda Nejvyššího soudu soudruh Pavel Šámal podal kárnou žalobu na soudkyni Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, soudružku Ivetu Šperlichovou, by nás normálně nezaujala, protože ani jeden ze jmenovaných nemá v justici demokratického právního státu co pohledávat: morální legitimaci k tomu člověk ztratí podpisem přihlášky do zločinné organisace, čímž se automaticky zaváže potlačovat jejím jménem v rámci tzv. třídního boje lidská práva.

Zde přece jen budeme méně příkří a P. Šámala pochválíme, protože i když nahrávka (traktována např. zde) nebude procesně použitelná a odsouzení nelze očekávat, mohlo by snad dojít k aspoň marginální sebereflexi a soudružka Šperlichová by mohla naznat, že pro ni i pro justici bude nejlépe, když se ony dvě rozejdou.

Bylo doručeno usnesení o povolení obnovy trestního řízení ve věci únosu Zuzany Vybíralové. Budiž předesláno, že poučení je nesprávné: poškozenému právo stížnosti proti usnesení nesvědčí a to je tudíž pravomocné, protože se veřejná žaloba i obhajoba tohoto práva přímo při jednání soudu vzdaly.

Z rozhodnutí je nejzajímavější pasáž týkající se methody pachové identifikace (MPI), kterou se soud snaží udržet při životě (§ 21):

Soud však v této souvislosti zdůrazňuje, že důvodem pro povolení obnovy řízení nebyla citovaná zpráva Centra pro výzkum chování psů, která v zásadě neříká nic jiného, než že spolehlivost metody pachové komparace není stoprocentní a že se pes může zmýlit. Soud má za to, že takovouto skutečnost si nepochybně uvědomuje i laik, nejen tedy pracovník tohoto centra účastnící se popisovaného testování. Pes totiž není bezvadně fungující stroj, ale živý tvor se všemi přednostmi a nedostatky, a s tímto vědomím je také třeba přistupovat k hodnocení výsledků pachové komparace, které je tedy třeba hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz; jednak tedy jednotlivě, jednak také v rámci veškerých dalších provedených důkazů, tzn. stejně jako např. svědecké výpovědi, které také mohou být lživé či nepřesné, nicméně je nutno s nimi pracovat a nějak se s nimi vypořádat. I za této situace však ještě nikoho nenapadlo, že by s ohledem na nekvalitu některých svědeckých výpovědí nebyl tento důkazní prostředek dále v trestním řízení vůbec využíván. Proto je třeba dle názoru soudu odmítnout doporučení zprávy, aby výsledky pachové komparace nebyly v trestním řízení využívány; je však třeba zdůraznit a připomenout, že tato zpráva se vztahovala k období za platnosti předchozího pokynu policejního prezidenta upravujícího postup při komparaci, takže úvahy soudu zde do jisté míry zaznívají až ex post; pouze do jisté míry pak proto, že soudu není známo, zda rozmisťování pachových konzerv osobou odlišnou od psovoda bude znamenat natolik zásadní změnu, že bude znamenat i změnu postoje Centra pro výzkum chování psů k využitelnosti metody pachové komparace, tedy zda toto bude stále trvat na nepoužitelnosti této metody v trestním řízení. Přitom samozřejmě nelze proti tomuto novému postupu při komparaci, který byl stanoven i pod vlivem této zprávy, kdy pachové konzervy umisťuje osoba odlišná od psovoda, nelze namítat zhola nic; soud se pouze nedomnívá, že by tento postup zaručoval přelomově vyšší spolehlivost této metody, ale nepochybně takto budou odstraněny pochybnosti o ovlivnění psa psovodem, i když nikdo přesně neví, zda vůbec a jak k němu dochází, což lze jen přivítat. Závěrem této pasáže ještě soud k předmětné zprávě dodává, že vůbec nepochybuje o tom, že pokud by nyní proběhlo nové testování (i dle předchozího pokynu policejního prezidenta), byly by výsledky testování zcela jiné, resp. rozhodně by nebyly stejné; nikoli tedy 25 oproti 15, ale např. 30 oproti 10, a při dalším testování např. 20 oproti 20 nebo 38 oproti 2. Otázkou také je, zda lze vůbec očekávat skóre 40:0. Soud tedy není přesvědčen o smysluplnosti takovéhoto testování, resp. o tom, že by naznačené dalekosáhlé závěry bylo možno přijímat po jediném testovacím procesu, je však přesvědčen o využitelnosti této metody, ovšem s tím, že výsledky pachové komparace budou přijímány s určitou opatrností a že budou zpravidla hrát roli důkazu, který může mít svůj význam pouze mezi důkazy jinými, pouze jako součást důkazního řetězce.

Tato úvaha arci správná není. Představme si, že by existovalo neomylné orákulum, trestněprávní – smíme-li si k tomu účelu vypůjčit termín z Kristiánovy kroniky – panna hadačka jménem Libuše, která by znala odpověď na každou otázku, tedy např. i kdo je pachatelem určitého zločinu. Soud by ovšem s Libuší nemohl komunikovat přímo, nýbrž informace od ní by mohl získávat jedině prostřednictvím policejního specialisty, který by odpověď panny na položenou otázku zaznamenal do protokolu a na jeho základě pro trestní orgány zpracoval odborné vyjádření z oboru policejní orakologie.

Již z prvotní analysy tohoto fiktivního modelu je patrno, kde tlačí procesní bota: soud nemůže psa sám vyslechnout, ale je plně odkázán na psovoda, který jeho zjištění tlumočí, přičemž nepřezkoumatelnost výsledku methody významně zvyšuje risiko, že policista nebude tlumočit, co pes skutečně zjistil, ale co zjistit podle přání policie měl, a to prakticky bez nebezpečí eventuálního vlastního postihu, protože podvod nelze prokázat; v nejhorším případě se řekne, že pes se tentokrát – ovšemže naprosto výjimečně! – spletl.

A pozor, co je nejdůležitější: kdyby methoda pachové identifikace fungovala, nemohlo by se nikdy stát, že by testování schopností psů universitou dopadlo takovým fiaskem. To lze vysvětlit jedině domněnkou, že za roky fraudulentní aplikace methody psi zdegenerovali natolik, že shodu pachu neumějí stanovit, ani když se psovod nijak neovlivňuje: jediné, co umějí, je, tak jako chytrý kůň Hans, plnit přání člověka-psovoda (což, mimochodem, nedávno v debatě na TV Prima potvrdil i bývalý kriminalista Jiří Markovič).

Z toho vyplývá i závěr o nevylepšitelnosti této methody: rozhodně nepostačí, aby se psovod o poloze pachové konservy v radě a žádoucím výsledku nedozvěděl. V takovém případě by pes negeneroval žádné použitelné výsledky, protože, jak předesláno, pokud by MPI fungovala a byla pouze zneužívána, nelze vysvětlit výsledek nezávislé komparační studie. Záchrana methody by tudíž předpokládala vycvičit psy nově, zajistit, že psovod nebude rozmístění konserv skutečně znát (k čemuž je absolutní nezbytností účast obhájce, v současné době vášnivě – a z dobrého důvodu – policií odmítaná), že psi nebudou odměňováni tak jako dosud, že methodu budou provádět vždy nejméně dva různí psi s různými psovody, a že schopnost psů pach porovnávat bude pravidelně ověřovat nezávislý double-blind test, takový, jaký byl proveden v r. 2013.

Rozhodně nepostačí, aby výsledek MPI posuzovaly soudy s reservou, jak usnesení naznačuje, protože z justiční praxe je známo, že na rozhodnutí mají vliv (občas zásadní) i takové důkazy, které by soud neměl brát příliš vážně. To je běžně používaný psychologický trik, který příkladmo v USA vedl k tomu, že se porota ovlivněná důkazem, o němž bylo později rozhodnuto, že je procesně nepoužitelný, bez výjimky vyměňuje a dokazování startuje znovu.

Z úterního veřejného zasedání, při němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal návrh na obnovu řízení v mediálně sledovaném případu Michala Šnajdra, přinášíme zvukový záznam ([1], [2]).

Kdo z čtenářstva by se snad podivoval, jaký že kabrňák je ten Ladislav Faltýnek, díky jehož nezměrné odvaze se dostal M. Šnajdr na svobodu, měl by vědět, že tklivé vyprávění řečeného hrdiny, který dle vlastních slov o únosu vůbec nevěděl, jen mu byl nechtěně nápomocen, je už zhruba třetí versí narativu, jemuž s R. Cholenským privátně přezdíváme Budulínek, tzn. Budulínek V3.0. Ona pohádka se má k realitě zhruba jako Slovanská epopej k české národní historii. Stačí projít si jednotlivé, ve spisu obsažené důkazy, a vyprávěnka se zhroutí jako domek z karet.

Faltýnek samozřejmě věděl, co se chystá a na čem se podílí, a prohlásit se za oběť vyžaduje v jeho případě celkem vydatnou porci drzosti. Že se rozhodl změnit výpověď na popud družky a hryzajícího svědomí, mějme za produkt básnické licence: skutečným důvodem bylo, že se dozvěděl, nejspíš přímo ze čtvrtého dílu našeho seriálu, publikovaného shodou okolností dva týdny před jeho doznáním, znepokojivou věc, totiž že na veřejnost pronikla jména dvou dalších pachatelů, Tomáše Salveta a Vladimíra Zavadila, a že jsme na stopě dalšímu, Josefu Ševčíkovi. Snadno si spočítal, co se stane, když někdo z těchto osob začne vypovídat – což V. Zavadil skutečně posléze učinil – a Faltýnek, odsouzený v prvním procesu k pěti letům, tak může s ohledem na svou trestní minulost a na zapojení do únosu počítat circa se zdvojnásobením tohoto trestu.

Proto vymyslel svou vlastní versi, ve které je nevinen bezmála jak polní lilie, a s tou seznámil bývalého obhájce M. Šnajdra Petra Nováka, jehož znal od soudu. Novák mu uvěřil, my nikoliv, protože v jeho vyprávění nesouhlasila celá řada okolností. Zda mu uvěří policie, bude věcí dalšího vývoje, například toho, zda po Zavadilovi začne vypovídat i některý další pachatel.

Avšak svět chce být klamán, a nedivili bychom se, kdyby Faltýnkovy fabulační vlohy využila bulvární media, jež se v mezidobí případu chopila se sobě vlastní iniciativou a dokázala už ze Šnajdra učinit moderní obdobu hraběte Monte Cristo, který v cele dnem i nocí studoval svůj spis, až narazil na jména těch, kdo se únosu dopustili. Což přímo volá po kvalitním filmovém zpracování, určitě více než fadní realita, v níž figuruje database MariaDB, něco přes tři a půl tisíce řádků v Pythonu a tento minipočítač, na němž byli pachatelé únosu loni v květnu, zhruba po dvou týdnech práce, odhaleni:

Chytrý Hans byl kůň, orlovský klusák, o němž jeho vlastník, pruský učitel mathematiky Wilhelm von Osten (1838–1909), tvrdil, že jej naučil počítat, hláskovat, a později i odpovídat na složitější otázky, jako např. kolikátý den v měsíci bude příští pátek. Protože mluvit se Hans nenaučil, komunikoval kopytem, jímž svou odpověď vyťukával. Hansova sláva arci netrvala dlouho, neboť positivistická věda přelomu 19. a 20. století vyžadovala jasný důkaz. Sestavena třináctičlenná akademická komise, jež oba dva, koně i mathematika, vyšetřila a dospěla k závěru, že Hans neumí nic víc, než citlivě reagovat na přání svého pána a přerušit ťukání ve správnou chvíli. V nepřítomnosti von Ostena nedokázal kůň ze svých kousků zopakovat nic. Oba, kůň i cvičitel, upadli v posměch, von Osten brzy poté zemřel a nebohý Hans podle všeho skončil během první světové války v salámu; jeho jméno však přežilo: dodnes se v podobných případech hovoří o efektu chytrého Hanse.

Přenesme se do současnosti, a zkusme se zeptat kteréhokoli psovoda Policie České republiky, který se svým psem provádí methodu pachové identifikace, co by se stalo, kdyby u experimentu, při němž má pes identifikovat shodu mezi vzorkem pachu a některou z pachových konserv uspořádaných v řadě před ním, nebyl psovod přítomen. Odpověď: Pes by beze mě nevěděl, co má dělat, a nebyl by za takových okolností schopen porovnání provést.

Chytrému napověz…

Péčí zlínských a brněnských kriminalistů máme dnes výjimečnou příležitost srovnat výsledky této domněle vědecké methody s realitou, protože máme jak protokoly o tom, co psi zjistili, tak víme, co se skutečně stalo, a umíme určit, kde mohl a kde nemohl ulpět určitý pach.

V případě kroměřížského únosu pracovala policie se třinácti otisky pachové stopy, z nichž deset bylo sňato z různých míst v interiéru BMW obviněného Michala Šnajdra a tři z oblečení poškozené Zuzany Vybíralové. Porovnávalo se s pachovými vzorky celkem osmi osob a výsledky vyšly takto:

V tuto chvíli bezpečně víme, že únos proběhl v Audi Vladimíra Zavadila a Z. Vybíralová byla ve styku toliko s Tomášem Ovčáčkem, který ovšem nikdy ve Šnajdrově bavoráku neseděl. Správný výsledek by tedy byl plný zelených polí s minusy, vyjma možného nálezu Ovčáčkova pachu na Vybíralové oděvu.

Díky zprávě České zemědělské university můžeme mít za prokázané, že komparace vykazuje věrnost odpovídající téměř náhodně generované odpovědi, s mírnou převahou správných výsledků nad nesprávnými, a tomu přesně odpovídá i to, co policie zjistila: ze 37 porovnání vyšla 17× shoda, 20× neshoda, což představuje 14 chyb, 23 správných odpovědí. Že jsou tyto chyby rozprostřeny tak, jak policie potřebovala, nelze připsat ničemu jinému než efektu chytrého Hanse.

Náš seriál o únosu Zuzany Vybíralové skončil, ale ještě než tuto kausu definitivně uzavřeme a odložíme ad acta, bude užitečné si rozebrat, kde se stala chyba – jak je možné, že jinak robustní a vícenásobně jištěné bezpečnostní prvky trestní justice nezafungovaly, jak měly, a nikomu z těch, kteří rozhodovali, se nerozsvítilo varovné světélko: Pozor, tohle není pachatel, vždyť takhle se to celé přece nemohlo stát!