Errata (nominativ pluralis od latinského neutra erratum, tedy chyba) byly lístečky, které se vkládaly, případně všívaly, do tištěných publikací a které obsahovaly seznam všech chyb, které korektor přehlédl a laskavý čtenář byl proto vyzván, aby si opravil svépomocí.

Nyní, kdy známe téměř všechny detaily únosu, můžeme korigovat vše, co jsme v předchozích dílech seriálu uvedli chybně – a zároveň vysvětlit, z jakých důvodů jsme se zmýlili. Mějte s námi, prosím, trpělivost, bude to dnes trochu obsáhlejší.

Předně nic nenasvědčuje tomu, že by si únos objednal Richard Banát. Ten sice má blízké vazby k Josefu Štolfovi, realisátorovi únosu, ale ty se podle všeho jeví být než náhodnou okolností. Již dříve nám bylo divné, že od Vybíralové ke Štolfově teamu vedou dvě cesty: jedna přes Tomáše Salveta, známého kroměřížského ničemu, a druhá přes Banáta; měli jsme prostě v příběhu o linku navíc. Výpověď Vladimíra Zavadila ukázala, že řešením tajenky je Salvet, Banáta do příběhu nelze nijak smysluplně zapojit a je tak podle všeho nevinný.

Druhou věcí, kterou jsme nevěděli, je, nakolik odpovídá zjevně bizarní popis únosu z úst samotné Zuzany Vybíralové skutečnosti, a také, proč se tolik snažila, aby únosci na Rohlence nebyli dopadeni (připomeňme, že o rendez-vous na bensince vypověděla až pár minut před jejím začátkem). Podezírali jsme ji, že pytel přes hlavu měla, pokud vůbec, jen na začátku únosu a že věděla, kdo za únosem stojí, ale existoval jakýsi důvod, pro který se o tom rozhodla pomlčet. Mýlili jsme se, její popis téměř přesně odpovídal skutečnosti, zamlčela pouze to, že z ní únosci hrozbou fysického násilí vynutili informaci o – skutečné nebo domnělé – poloze ukrytých peněz.

Nyní to začíná být zajímavé. Vzpomeňme si, že Ivo Lorenc, vybaven rýčem, se Ladislavem Faltýnkem nechal dovézt do Valašského Meziříčí. Chybně jsme dedukovali, že cílem byla chata Vybíralových na Juřince. Ve skutečnosti ležel cíl cesty cca o sedm kilometrů dál, na okraji obce Zašová, a byla jím velká residence užívaná koncernem Bonver, s nímž byl klan Vybíralových spojen (a patrně ho i ovládal). Ta scéna, jež se odehrála 14. ledna 2014 krátce před půlnocí, musela být nanejvýš komická, a pokud by byl únos Vybíralové někdy zfilmován, volala by po velkolepém režijním zpracování: Lorenc, vyzbrojen pytlem s rýčem, očekává opuštěnou chatrč, u níž je zakopán rodinný poklad, a když dorazí na Vybíralovou popsané místo, spatří obrovský pozemek s tenisovými kurty, obehnaný dvoumetrovou cihlovou zdí, zpoza níž jej vítá nikoli přátelský štěkot k obraně sídla připravené jednotky hlídacích psů. Načež zhodnotí své šance a naštvaně velí Faltýnkovi k odjezdu. Proč Vybíralová nechtěla, aby se tato nemovitost stala předmětem zájmu policie, je celkem jasné, a protože hrozilo, že o ní vypovědí pachatelé, je rovněž nasnadě, proč nepromluvila o Rohlence. Záhada rozluštěna.

Kde jsme neměli jasno, je identita muže, který provedl (úspěšný) výběr z bankomatu ve Zlíně a (neúspěšný) v Břeclavi. Domnívali jsme se, že šlo o Jakuba Steidla, avšak L. Faltýnek se zapřísahal, že touto osobou byl Lorenc. Zmátla nás visuální podoba i to, že onen muž byl bezvousý a měl na sobě barevné tričko, zřejmě se Supermanem, což nám k Lorencovi nesedělo. Jak se však ukázalo, Lorenc měl v době únosu svůj charakteristický vous oholen a i podle výšky (cca 190 cm) se nám nyní jeví, že oba výběry skutečně provedl on a nikoli Steidl.

Další chybou byl předpoklad, že osobou, která Vybíralovou natlačila do auta a zbila, byl Faltýnek. Ve skutečnosti to byl Steidl. Omyl způsobil mobil, který Vybíralová popisovala jako starou Nokii (Faltýnek používal při únosu Nokii 6300), to, že měl na sobě bundu, jejíhož šustění si poškozená povšimla, i jeho pověst hrubého, bezcitného člověka, který se neštítí žádné špinavosti. Steidl byl naopak aktivní sportovec, thajský boxer, v jedné kategorii dokonce mistr světa; prostě jsme si jej coby sportovce idealisovali a měli za to, že někdo takový by nedokázal surově napadnout a zbít bezbrannou mladou ženu. Dlouhodobá Štolfova průprava u něj arci zbytky smyslu pro fair play eliminovala a v r. 2014 byl Steidl přesně tím mladým mužem, jakého jsme popsali ve fiktivním inserátu na začátku Partičky. Mea culpa.

Ve všem ostatním jsme zločin objasnili správně a přesně: vymyslel ho Salvet, který jakožto Kroměřížan se doslechl, že Vybíralová disponuje částkou téměř jedné miliardy v hotovosti, a k jeho realisaci přibral svého známého Zavadila. Ten team dále rozšířil o Faltýnka a Štolfu a jeho Lipovka boys.

Únos se téměř zázrakem zdařil, ale výtěžek byl více než ubohý: pouze 40 tisíc vybraných z Vybíralové platební karty a k tomu jedna hlávka salátu z Kauflandu, kde byla Vybíralová těsně před únosem nakoupit.

Zločinci měli velké štěstí, že tu byli bratři Ovčáčkové, kteří vycítili příležitost a do případu dodali své vlastní, příhodné pachatele, Šnajdra, Šprňu a Vlčka (plus Banáta, Moce a Hanáka, kteří však měli neprůstřelné alibi a ze hry rychle vypadli).

To je tedy vše, zazvonil zvonec a až na jeden nevypátraný Volkswagen (o němž arci už tušíme, kde ho hledat) a jednoho až dva další pachatele ze Štolfova teamu, po kterých rovněž pátráme, je pohádky konec.

Jaký osud čeká sedm výtečníků, bude nyní v rukou soudu. Důkazní situace, na počátku zřetelně vratká, se i přes státním zástupcem Martinem Malůšem podporovanou snahu policie případ nevyšetřit jeví pro řečené beznadějnou: vypovídají proti nim dva spolupachatelé, z toho jeden zcela a druhý z větší části pravdivě, existují záznamy o pohybu jejich mobilů a není vyloučeno, že se v Zavadilově audině najde i po letech DNA Zuzany Vybíralové (resp. najde se tam velmi pravděpodobně, jen je otázkou, zda špatně vybavený Kriminalistický ústav Praha dokáže, bez možnosti provést masivně paralelní sekvenování vzorků, její přítomnost odhalit). A vypovídat možná po Faltýnkovi a Zavadilovi začnou i další viníci, protože přiznání je významnou polehčující okolností, která může představovat rozdíl mezi, řekněme, dvanácti a osmi lety vzdělávacího pobytu na Mírově. Jako nepřímý důkaz jistě poslouží i Lorencem rozesílané výhružné SMS a přesvědčovací spanilé jízdy, které pořádal Štolfa ve snaze donutit Faltýnka držet jazyk za zuby.

Pokud jde o naše zapojení do případu, věříme, že misi jsme splnili: Michal Šnajdr je a zůstane na svobodě. Hořkým chuťovým dozvukem případu je však to, že potrestán velmi pravděpodobně nebude nikdo z těch, kteří komplot zorganisovali. Zcela jistě trestu uniknou Jan a Tomáš Ovčáčkové, Roman Kafka, Ivan Hrazdira a Martin Malůš, a že by se na druhou stranu mříží podívali policisté, kteří se stali nástrojem Ovčáčkovy pomsty, je už naprosté sci-fi.

Vše, co jsme dělali my, se dálo s vědomím a se souhlasem odsouzeného, a jsme přesvědčeni, že jsme jednali racionálně: publikací podrobných informací o našem vyšetřování jsme přiměli Faltýnka změnit výpověď (a je nám celkem lhostejné, že na sebe tak upletl bič v podobě iminentního návrhu na obnovu řízení v jeho neprospěch) a hlupáky Štolfu a Lorence reagovat ve spisu zdokumentovanými pokusy o jeho zastrašování. Nešlo o vedlejší efekt, nýbrž o záměr.

Nevyšetřovatelé, přesně, jak jsme očekávali, nedokázali ani na druhý pokus objasnit zhola nic, jejich výsledky za půl roku předstíraného vyšetřování jsou tragikomické (k popukání je třeba to, jak pátrali po vozidle, ve kterém měla být SIM, vyskytující se poblíž místa činu a poté na Rohlence: místo, aby si ve zdrojových datech přečetli, že jde o součást modulu pro sledování polohy vozidel Carnet provozovaného společností CCS, obeslali výrobce automobilů dotazem, do kterého vozidla byl modul zamontován – kdyby přitom data přečetli pořádně, viděli by, že dané vozidlo ani podezřelé není). Naštěstí pro nás a naneštěstí pro Ovčáčky a jejich zlínské policejní kumpány se před Vánoci přiznal Zavadil.

Causa finita, a my můžeme konečně odpovědět Michalu Šnajdrovi, který se nás v dubnu ptal, zda existuje dokonalý zločin, tedy zda je možné, aby skuteční viníci skutku, za který má jít do vězení, zůstali navždy nedopadeni a nepotrestáni: možná existuje, ale tento konkrétní jím rozhodně nebyl.

Aktualisováno.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)