Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

David Rath

Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše, pravil Švejk před oním úkonem nemocničnímu zřízenci; podobný pocit máme ze zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze do okolností údajně protekčního věznění Davida Ratha. Nemůže být, domníváme se, příhodnější tečky za tímto trestním stíháním: porušili jsme sice vše, co jsme mohli, od nezákonného dozoru místně nepříslušným státním zástupcem a účelový výběr soudu pro povolení odposlechů přes nedovolený zásah Nejvyššího soudu do neskončeného řízení po flagrantní výhrůžku presidenta republiky předsedovi odvolacího senátu kárnou žalobou, ale dobrá věc se podařila a David Rath byl nakonec spravedlivě potrestán a odeslán na převýchovu do zařízení s tvrdým ložem, jehož parametry je třeba pravidelně kontrolovat, protože, jak praveno stínovým ministrem spravedlnosti za stranu, jejíž poločas rozpadu se jeví být povážlivě souměřitelným s délkou volebního období, vězení není hotel.

Dobrá věc se, jak řečeno, podařila, a jistě budou následovat další velké ryby korupčního businessu. Třeba Vlasta Parkanová je stále stíhána pro skutek spáchaný tak dávno, že jako svědky bude soud muset předvolat historiky a archiváře, ale řízení běží a běží a běží, tak jako králíček v reklamě na jisté předražené baterie.

Toto může být podívaná pro bohy: David Rath, jehož nejsou trestní orgány již sedmým rokem schopny odsoudit v kause sedmičky v krabici, žaluje Českou republiku o omluvu za mediální výrok (nyní již pensionovaného) státního zástupce Petra Jiráta, že měl mít v zahraničních společnostech ulity stamiliony korun. Soudí u Obvodního soudu pro Prahu 1 Dagmar Stamidisová. Důkaz: podle Jiráta to prý bylo ve spisu.

Skoro litujeme, že odvolací soud jakékoli rozhodnutí zruší a pojede se nanovo, možná u jiného soudu, protože podle konstantní judikatury nelze stát o omluvu žalovat jinak než podle OdpŠk, a žalovaným musí být – v souladu s judikátem Kaslová v. KPR – ministerstvo spravedlnosti, nikoli Krajské státní zastupitelství v Praze. Česká republika by ovšem měla prohrát, protože fakt, že něco vyplývá z trestního spisu, ještě neznamená, že je to nutně pravda, a u ochrany osobnosti nepostačí subjektivní přesvědčení, že sdělovaná informace je pravdivá, nýbrž rozhoduje objektivní stav věci (a ani všechny pravdivé informace nelze volně šířit). Důkazní břemeno tíží žalovanou, takže by to mohl být celkem fičák.

Dlouho jsme nemohli přijít na to, co nám rozhodnutí Nejvyššího soudu o procesní použitelnosti odposlechů v kause Davida Ratha připomíná; už arci víme:

Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.

Výrok o použitelnosti nezákonně pořízených odposlechů rozhodně akademický není, a nebude-li mít Vrchní soud v Praze odvahu Nejvyššímu soudu se vzepřít a jeho právním názorem se s odvoláním na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu neřídit, je výsledek trestního stíhání dán. Pučmeloud to má spočítané a my, šťastné obyvatelstvo, bychom měli velebit moudrost Nejvyššího soudu a radostně si o tom zazpívat.

Aktualisováno.
Vidíme, že to samé jako my napsal Pavol Holländer.

Na okraj projednávání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha, které se tento týden koná u Nejvyššího soudu, jen drobnou poznámku.

Všiml jsem si, že mnozí, včetně osob z justice, používají argument zpětné legitimace. Zjednodušeně, tím, že odposlechy zachytily trestnou činnost, byly nařízeny důvodně.

Vezměmě příklad z ulice: Chlape, vy se mi nějak nezdáte, půjdete se mnou, pravila ruka zákona. Na policejní stanici se u podezřelého našla marihuana v množství větším než malém. Narkoman jde do tepláků, bdělý policista dostane odměnu. Zadržení sice nebylo podle zákona, ale bylo zpětně legitimisováno tím, co se zjistilo.

Chceme mít policii, jíž svědčí podobná pravomoc? Jsme-li slušní, nemáme se přece čeho bát, kdybychom se náhodou nezdáli příslušníkovi my, jistě by nás záhy propustili, třeba i s omluvou (to arci není pravděpodobné, policie se drbanům zásadně neomlouvá).

Já to rozhodně nechci, protože si uvědomuji, že princip zpětné legitimace protiprávního postupu veřejné moci znamená konec právního státu a nastolení diktatury, v níž smí tato moc zasahovat do našich práv preventivně a k odůvodnění postačí konstatovat, že invasivní úkon byl oprávněný, protože se ukázal důvodným.
Právě před pěti lety proběhla Akce Rath anebo Sedmička (v českých) v krabici, jež se stala v českém právu i politice důležitým, historickým mezníkem, počátkem nového pojetí trestního práva – a dodejme, jeho zneužívání pro politické účely. Připomeňme si napřed, co jsme tehdy psali.

Fakt, že ani po pěti letech není řízení skončeno, není dobrým vysvědčením pro trestní orgány: nikdo z obviněných se nezdržuje v cizině, neskrývá se, se soudem všichni vzorně spolupracují, jenže se – a to je ten problém – hájí. S tím systém nepočítá, aby mohla postkomunistická trestní mašinerie fungovat, musí být funkce obhájce upozaděna a práva obviněných omezena na minimum – jak si představuje kupř. Jan Lata, jedna z nových hvězd bradáčovské éry.

Rathovská anabase se stala symbolem neefektivity státu při boji ze zločinem, což přehlédnout by dokázal jen slepý. Klíčovou otázkou je, co s tím, přičemž lze očekávat, že čím radikálnější řešení, tím populárnější. Politici jistě budou, nejen v předvolební době, dotazováni, jak by chtěli změnit justici, aby se Rathův nekonečný příběh nemohl opakovat, a čím radikálnější odpověď a čím vyšší rotační rychlost zatočení s nimi, tím pro politika moudro vyslovivšího lépe.

A co by pomohlo ve skutečnosti? V první řadě porotní soudnictví. Porotní soudy jsou rychlé a nelze je ovlivnit tak snadno jako soudce profesionální. Za druhé přísná měřítka pro posuzování přípustnosti důkazů, tak aby trestní orgány ani nezkoušely triky se spřáteleným soudcem, který má náhodou toho dne službu. Za třetí širší možnost dohody o vině a trestu. Tím by se soudům odlehčilo a mohly by rozhodovat nikoli za několik let, ale do půl roku.

Nic z toho ale jako reálné nevidíme: jestli Rathův případ něco přinese, bude to velmi pravděpodobně jen omezení práva na obhajobu, jak za to státní zástupci již nyní vehementně lobbují.