Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

David Rath

Zločinec promluvil, neřekl nic. Touto parafrasí by se nejlépe dal přetlumočit obsah úterního projevu poslance Davida Ratha ve sněmovně. S relativně vybroušenou formou Rathova projevu nekorespondoval jeho obsah, jenž byl informačně mimořádně chudý a jehož přesvědčivost se limitně blížila nule.

Rathovo stíhání je politická hra, o tom nemám ani nejmenší pochybnost, a osoba náměstka NSZ Igora Stříže, který měl sepisovat úřední záznam o trestním oznámení, postoupeném poté místně nepříslušnému ústeckému KSZ, naznačuje, že iniciátorem celého podniku budou nejspíš lidé kolem ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (jehož údajná utajená návštěva KSZ v Ústí nad Labem krátce před zásahem je rovněž výmluvná). Toho jsem doposud hodnotil poměrně kladně, ale pokud se pro svou stranu skutečně dopustil této špinavosti, jeho kredit u mne padá k nule.

Do větších akcí se Rath při projevu nepouštěl, o okolnostech údajného úplatku téměř nemluvil, což může naznačovat, že on a team jeho obhájců netuší, co všechno bylo odposlechnuto, a nechce se vystavovat risiku pozdějších trapných dementi a vytáček.

Posice obhajoby je i po vydání poměrně silná. Námitka místní nepříslušnosti se zdá být důvodnou, nasazení odposlechů je nanejvýš sporné a může být shledáno nezákonným hned z několika důvodů, a jak lze naznat z okamžité a téměř hysterické reakce ČSSD na subtilní Rathův náznak, že peníze mohly být určeny na volební kampaň, Rath má možná páky, jak stranu přimět k podstatně větší loyalitě a zákulisní snaživosti.

V čem lze s Rathem bohužel souhlasit, je predikce, že jeho zadržení a následný monstrproces budou ojedinělé, byly od první minuty účelové a rozhodně se nejedná o počátek jakéhosi authentického boje s korupcí, padni komu padni. Asi si budeme muset zvyknout, že součástí českého předvolebního koloritu se napříště stanou oposiční poslanci ve vězení, ozbrojenci kolem sněmovního řečniště a svalnaté řeči silových ministrů.

Jak své úvahy na podobná themata obvykle končívám, do afrických poměrů nám fakt schází už jen záliba místní politické elity v pestrobarevných šerpách…

Není zřejmě jiné chvíle, kdy by bylo právnické pokolení nenáviděno více, než když se některému z jeho representantů podaří dosáhnout stavu procesní nepoužitelnosti usvědčujících důkazů, takže pachatel odchází od soudu čistý a nevinný jako sáronská růže. Hněv lidu je pochopitelný, a své si vyslechne i soud, který, místo aby zajistil průchod spravedlnosti, se opět nechal obalamutil jakýmisi těmihle právnickými kličkami…

A není zároveň v životě advokátově většího triumfu, než když se mu něco podobného podaří. On přece není placen za to, aby pomáhal dostat svého mandanta do krimu, do tepláků nebo do díry, kam tento už od pohledu evidentně patří, ale aby jej, za jeho peníze, takového osudu ušetřil. Tak jaképak copak, že…

These o procesní nepoužitelnost důkazů, které nebyly získány v souladu se zákonem, je stará přibližně sto let, a rozvinula se nejprve ve Spojených státech. Tam je trestní litigace skutečná lis, boj mezi stranami, a soudce ani porota nejsou povinni cokoli zjišťovat nebo vyšetřovat, jsou nestranným rozhodčím souboje, který se před nimi odehrává. Za neúspěch trestního stíhání je odpovědný státní zástupce, a na něj se snesou mediální hromy a blesky, pokud zřejmý pachatel unikne odsouzení.

Dokud tato doktrina neexistovala, stávalo se, že příliš iniciativní šerifové překračovali zákon v očekávání, že najdou-li např. při nepovolené domovní prohlídce usvědčující důkazy, budou lehce, spíše symbolicky pokáráni za porušení zákona, a zároveň zahrnuti slovy chvály za to, jak pomohli usvědčit nebezpečného pachatele. Až sankce procesní nepoužitelnosti, jasně formulovaná v judikátu Weeks v. U.S. (1914), tomu učinila přítrž. Od nynějška byly pokusy získat důkazy nezákonným postupem neúčelné, protože soud takové důkazy prostě odmítl – a zbyla otázka sankce za porušení zákona při jejich opatření.

Nedosti na tom. Už o šest let později, v r. 1920, byla formulována doktrina ovoce z otráveného stromu, poprvé vyslovená v judikátu Silverthorne Lumber Co. v. U.S. (1920). Ta rozšířila nepřípustnost na všechny derivativní důkazy získané na základě důkazů nezákonně opatřených.

Řekněme, že podezřelý z vraždy byl bitím přinucen prozradit, kde zakopal tělo oběti. Jeho výpověď je samozřejmě procesně nepoužitelná, ale co je podstatné, použít nelze ani tělo, které bylo na označeném místě vykopáno; to je právě ono ovoce z otráveného stromu. Toto pravidlo má některé výjimky, např. nelze vylučovat důkazy, které by vyšly najevo tak jako tak: příkladmo proto, že tělo oběti nebylo zakopáno dostatečně hluboko a svým zápachem by stejně během několika týdnů upoutalo pozornost. Obecně však platí: cokoli je odvozeno z nezákonně opatřeného důkazu, nemůže být důkazem.

Toto pravidlo a jeho omezení jsou předmětem nekonečných polemik, protože stačí jeden nadměrně horlivý policista a portfolio usvědčujících důkazů může státní zástupce nahradit tak nejvýš plamennou řečí k porotě (jež je v podobných případech často vyměněna, aby ji důkazy prohlášené za nepřípustné nemohly nepatřičně ovlivnit). Stoupenci konservativní jurisprudence (jako např. ústavní soudce Antonin Scalia) nevidí podobné postupy rádi a argumentují, že sociální náklady spravedlnosti bývají v těchto případech příliš vysoké: jen proto, aby bylo dosaženo plně spravedlivého procesu, je obětována spravedlnost jeho výsledku.

Drastický příklad na thema doktriny ovoce z otráveného stromu se odehrál v r. 2002 v Německu. Magnus Gäfgen unesl jedenáctiletého syna frankfurtského bankéře. Při převzetí výkupného byl policií dopaden, avšak odmítl prozradit, kde je unesený chlapec skryt. Policie mu proto pohrozila mučením. Pod tímto nezákonným nátlakem Gäfgen přiznal, že chlapce zabil, a uvedl, kde ukryl jeho tělo. Německé soudy se námitkou ovoce z otráveného stromu zabývaly a nepřisvědčily jí, a podobně judikoval i ESLP, který konstatoval, že došlo k porušení Gäfgenova základního práva podle čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského zacházení), avšak ne jeho práva na spravedlivý proces.

Ale proč tento hypertrofovaný úvod? Samozřejmě jde o Davida Ratha.

Jestliže by se jeho obhájcům podařilo prokázat, že odposlechy byly nařízeny nezákonným způsobem, a to z jakéhokoli důvodu (lhostejno, zda pro obecný zákaz odposlouchávat poslance, proto, že žádost byla nedostatečně odůvodněna, nebo i jen z důvodu, že odposlech povolil místně nepříslušný soud), mohou dosáhnout zneprocesnění nejen samotných odposlechů, ale všech dalších důkazů, k nimž se policie díky odposlechům dostala.

Pak by ovšem policii i SZ zbyly oči pro pláč, a ústecká mediální hvězda Bradáčová by patrně prohlásila, nejen že Rathovu kausu chtěla předat do Prahy od prvního dne, ale patrně, že žádného Ratha nezná, nikdy by ji nenapadlo ho z něčeho obvinit a není vůbec jisto, zda kdy byla státní zástupkyní.

Nový Rathův obhájce Jelínek na mne působí docela schopným dojmem a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby případ právě takovým způsobem skončil.
– A už je vidíme, vážení posluchači! K zadnímu vchodu parlamentní budovy přijíždí kolona složená z motohlídky, dvou obrněných vozidel a transportního automobilu, kterým je na zasedání sněmovny přivážen obviněný poslanec David Rath. Toho teď samopalníci odvádějí do předsálí jednací místnosti. Tam eskorta vyčká pokynu předsedající dnešní schůze Vlasty Parkanové k předvedení poslance Ratha ke stolku zpravodajů, kde jej bude střežit. Dosud nevíme, zda poslanci budou ve sněmovně sňata pouta, ale i to se za malou chvíli dozvíme. Rozhodně je jasné, že obviněný Rath se nebude moci zúčastnit celé schůze, neboť to mu státní zástupkyně Lenka Bradáčová nepovolila, a tak ihned po hlasování o vydání bude David Rath převezen zpět do vězení.

Lid má právo na trochu státem organisované zábavy, a případ Davida Ratha jí dosud skýtá v míře vrchovaté. Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.

Bude to jistě ve Sněmovní velká sláva, citlivěji ustrojené dámy-poslankyně budou při spatření svého zločinného kolegy omdlévat, koaliční poslanci se budou potutelně usmívat, zatímco ti oposiční budou skřípat zuby a tvářit se přísně neutrálně.

Rozumní lidé by si ale měli vzpomenout na třetí republiku a na to, že definitivnímu převzetí moci komunisty v r. 1948 předcházelo postupné ovládnutí bezpečnostního aparátu a porušování ústavních procedur pod uměle vyvolaným tlakem ulice.

Pokud David Rath přijal sedmimilionový úplatek, je to vážná věc, která by se měla vyšetřit a viníci by měli být potrestáni. Ještě závažnější je ale to, že státní orgány, stejně jako v Čunkově případu, v řízení vědomě a záměrně porušovaly a obcházely zákon a nadřadily splnění politické objednávky dodržování stanovené procedury.

Ambiciosní státní zástupkyně, která v touze po karierním postupu nerespektuje fakt nedostatku své místní příslušnosti, je pro mne stejným zločincem jako ten, koho tak snaživě a s výrazem triumfu na líci dostala do tepláků. Při úterním Rathově vystoupení bychom proto měli myslet na to, zda my všichni nemůžeme být zakrátko Rathem a octnout se jednoho krásného dne ve vězení jen proto, že se to někomu bude hodit.

Kdybych byl poslancem, nemohl bych za těchto okolností hlasovat jinak než proti vydání.
Nad zajímavým aspektem parlamentní imunity a vztahu mezi vydávacím a trestním řízením se zamýšlí na svém blogu David Schmidt.

Jeho pochybnosti vyvěrají z toho, že člen zákonodárného sboru, který nebyl vydán k trestnímu stíhání, zůstává doživotně podezřelý, aniž by měl možnost očistit se tak, jak toho může dosáhnout např. obviněný, jemuž byla udělena milost (§ 11 odst. 3 a § 172 odst. 4 TrŘ).

Procesní povaha ustanovení o nevydání poslance nebo senátora (hovořme opět pro zjednodušení jen o poslanci) v čl. 27 odst. 4 Ústavy svádí k závěru, že nevydaný poslanec zůstává do konce života v prostoru hmotněprávní nejistoty mezi vinou a nevinou, a tomuto osudu se nemůže nijak bránit, protože na vydání nemá právo a rozhodnutí o nevydání není přezkoumatelné soudem: žádný soud, ani Ústavní, není nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí parlamentních komor jinak než z hlediska ústavnosti procedury jejich přijetí.

Je jasné, že takový závěr je pro poslance málo uspokojivý, neboť tím dochází k jeho nedobrovolné procesní inkapacitaci, obdobné tomu, že by zemřel nebo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům: trestní řízení je v takovém případě zastaveno, ale rozhodně to neznamená hmotněprávní výrok o nevině, toliko o nestíhatelnosti.

Rozdílně od D. Schmidta mám za to, že rozhodnutí o nevydání je třeba vykládat nejen procesně, ale i hmotněprávně, a to jako rozhodnutí o nevině. Nedojde-li ke zneužívajícímu výkladu parlamentní imunity – a to se skutečně v minulosti stalo, notabilně v případě senátora Jaroslava Musiala a u poslance Stanislava Humla – nevydání je výjimečný institut, jímž může komora zasáhnout do trestního řízení za situace, že by trestní stíhání poslance představovalo šikanu. Ergo nevydán může být pouze ten poslanec, o němž komora došla k přesvědčení, že je nevinen, a toto své přesvědčení do rozhodnutí o nevydání vtěluje. Nemělo by proto docházet k nevydání z jiných důvodů, např. humanitárních nebo oportunních.

K tomu se váže otázka, jak by mělo řízení před komorou a jejím výborem probíhat. Hmotněprávní účinky rozhodnutí o nevydání, které dovozuji (a výjimečně tak činím ve shodě s autoritami, viz Schmidtova rešerše v jeho postu), na ně kladou určité nároky i z hlediska spravedlivosti procesu. Theoreticky by nemuselo být plně spravedlivé řízení předcházejí rozhodnutí o vydání, protože to – paradoxně – postavení poslance nezhoršuje. Jestliže však komora poslance nevydá, měla by tak učinit po procesu, v němž věrohodným a dostatečně transparentním způsobem prokáže, že poslanec je nevinen a policie se jej toliko pokusila šikanovat. Nemá-li tuto jistotu, měla by poslance vydat; nedostatkem české ústavní úpravy je ovšem to, že na rozdíl od ústavy německé (čl. 46 odst. 4 GG) nemůže již komora do trestního stíhání svého člena, byl-li jednou vydán, dále zasahovat.
Mediálně kolotající případ Davida Ratha mne den ode dne silněji vede k přesvědčení, že poslanecká a senátorská imunita je anachronismus, který je nutno zrušit, a to čím dřív, tím lépe. Řada aspektů imunity a procedury jejího odnětí (tj. vydání zákonodárce k trestnímu stíhání) balancuje na hranici ústavního pořádku, jiné, zejména v podobě, v níž jsou aplikovány u D. Ratha, jsou jednoznačně mimo meze ústavnosti.