Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

David Rath

K otázce, zda Rathovi příslušejí náhrady za pobyt ve vazbě, jsme se jasně vyjádřili již několikrát; posledně jsme napsali:
O kause náhrad vazebně stíhaného poslance Davida Ratha jsme krátce psali zde, a soud, jak se zdá, zaujal stejný názor jako my. Kde se stala chyba a proč je výsledkem aplikace práva stav takto frapantně absurdní? Důvodem je obecná úroveň české legislativy, která se vyžívá v minuciosních detailech a třístých osmdesátých novelách měnících jedno písmeno ve znění po novele třísté sedmdesáté deváté, avšak důležité věci v zákonech chybějí: v daném případě tedy např. ustanovení, že náhrada nepřísluší tomu, kdo ji v určitém období zjevně nemůže využívat; není-li takového ustanovení, bude poslanci ve vězení příslušet nejen náhrada za representaci, ale např. i za používání osobního automobilu k cestám do zaměstnání.
Jde zde o jednoduchý princip, že korektiv dobrých mravů má ve veřejném právu místo jen zcela omezeně, a tak dostává pensi i bohatý důchodce, který ji zjevně nepotřebuje, volební právo přísluší i osobě intelektu tak mdlého, že ho evidentně nedokáže účelně využít (a bude volit určitě někoho nevhodného, ne-li přímo závadového), a poslanecké náhrady se prostě vyplácejí všem poslancům bez rozdílu, i těm momentálně inkarcerovaným. Je-li to špatně, s reklamací se obraťte na zákonodárce, nikoli na soudce.
O kause náhrad vazebně stíhaného poslance Davida Ratha jsme krátce psali zde, a soud, jak se zdá, zaujal stejný názor jako my. Kde se stala chyba a proč je výsledkem aplikace práva stav takto frapantně absurdní? Důvodem je obecná úroveň české legislativy, která se vyžívá v minuciosních detailech a třístých osmdesátých novelách měnících jedno písmeno ve znění po novele třísté sedmdesáté deváté, avšak důležité věci v zákonech chybějí: v daném případě tedy např. ustanovení, že náhrada nepřísluší tomu, kdo ji v určitém období zjevně nemůže využívat; není-li takového ustanovení, bude poslanci ve vězení příslušet nejen náhrada za representaci, ale např. i za používání osobního automobilu k cestám do zaměstnání.
V době někdy před patnácti-dvaceti lety, když byl Internet ještě mladý, zašel jsem ze zvědavosti na stránky předního deníku jisté africké země proslulé enormní mírou korupce – snad to byla Nigerie, nevím již přesně. Šokovalo mě, kolik prostoru bylo věnováno trestnímu stíhání vysoce postavených představitelů veřejné správy, tehdy včetně jednoho z guvernerů, tedy obdoby toho, čím je v České republice hejtman, právě pro korupci. Naivně jsem si byl myslel, že je-li země zcela zkorumpovaná, tak jako Nigerie, projevuje se to tím, že korupce se tam nestíhá. Omyl: i tam mají svoje Akce čisté ruce a i tam proti korupci – a zvláště v předvolebním období jistě zostřeně – bojují, arci s touž měrou vděčné mediality i výsledků, jako je tomu v této zemi.

Naznal jsem tehdy, že korupce je systémový problém, který se nevyřeší ani tím, že každému korupčníkovi bude hrozit veřejné stětí, nýbrž vytvořením takového souboru pravidel, který učiní korupční jednání riskantním podnikem, např. tím, že veřejnost, přímo nebo prostřednictvím medií, bude moci kroky svých volených zástupců i aparátu kontrolovat a jakékoli korupční jednání odhalit. K čemuž by mimo jiné přispěl lepší přístup k informacím, včetně soudních spisů, tak jak je tomu mj. v USA.

Trest za korupci nemusí být drakonický, ale musí být relativně vysoká pravděpodobnost, že delikvent bude odhalen a potrestán, a že korupčníku nepomůže, když své příjmy ošetří přes nastrčeného prostředníka nebo, jak se v posledních letech stává pravidlem, krycí offshorovou společnost. Nikoho už podobné praktiky nepřekvapují a media loyalně mlčí: ostatně jako v každé správné zaostalé zemi se mezitím z rukou zlých Němců dostala pod kontrolu oligarchů, kteří sami stojí na vrcholu korupční pyramidy: nebo snad chcete nazvat působení jednoho z největších gaunerů, jaké tato země nosí, bývalého estebáckého denuncianta Andreje Babiše, ve funkci ministra financí jinak než vrcholnou ukázkou postkomunistické korupce?

V tomto světle se dívám i nad prvoinstanční rozsudek nad někdejším nadějným sociálnědemokratickým politikem Davidem Rathem. Ano, byl odsouzen, třebaže se tak stalo jen díky brutálnímu překroucení zásad místní příslušnosti státního zástupce, po nechutné policejní demonstraci síly ve sněmovně a po procesu, jehož průvodním znakem bylo tak frapantní porušení zákona, že to konstatoval i jinak k porušování ústavy naprosto přezíravý Ústavní soud, ale z hlediska fungování systému jeden uvězněný Rath nezmění vůbec nic.

Osm a půl – dobře, ale znamená to, že se politici, např. ti z pražského zastupitelstva, začnou houfně zbavovat svých offshorů a kasírtašků a dají se na cestu pokání? Tůdle-nudle, moji milí…
Když před deseti lety zavřeli Michaila Chodorovského, říkal jsem si, že jedním z významných rozdílů mezi Ruskem a Českou republikou je, že v Rusku nemá vůbec smysl klást si otázku, zda byl obviněný oligarcha vinen – nemůže být nic směšnějšího než představa Chodorkovského jako jediné černé ovce mezi ostatními oligarchy, poctivými a zločinu se štítícími podnikateli – kdežto v České republice taková otázka smysl, byť omezený, ještě má. Chodorkovskij podlehl v mocenském boji a byl proto, i pro výstrahu jiným, uvězněn, protože to bylo pro moc výhodné, a nyní, kdy je pro moc výhodné jej propustit a projevit milosrdenství, byl amnestován a propuštěn.

Po případu Davida Ratha a kause Nagyová-gate si tím jsem stále méně jist. Ano, ptát se po obsahu Rathovy krabice má jistý smysl, stejně jako zkoumat dialogy zaznamenané policejními mikrofony ve vile Pancové a Kotta. Určitý – ne ovšem rozhodující. V tom, že byli Rath i Nagyová obviněni a vzati do vazby na základě jednání, jež patrně bylo (objektivně) trestné, panuje obecná shoda. K trestnímu stíhání to však nestačí, k tomu je potřebný i další, subjektivní prvek, mocenský zájem na něm. A jsme víceméně tam, kde Chodorkovskij – tedy v Rusku.

Rath byl vyšetřován a obviněn na základě dohody (čti: komplotu) tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila s Lenkou Bradáčovou, a účelem jeho stíhání bylo jednak pomoci slábnoucí ODS diskreditací oposice, jednak zviditelnit ambiciosní krajskou státní zástupkyni a mediálně ji připravit na karierní postup. Cílem akce Nagyová bylo ukázat všem, najmě arci Petru Nečasovi, že proti odeesáckým kmotrům se vystupovat nemá, nechce-li člověk škaredě skončit. A podobnou motivaci a půdorys má celá řada dalších případů, notabilně kausa Opencard, ve které byli obviněni nikoli ti, kteří za korupcí stojí, ale garnitura, která se rozhodla ji vyšetřovat.

Trestněprávní aspekt tu je, jen – podobně jako v Rusku – není rozhodující, a toliko člověk v krajním stupni naivní by snad mohl pochybovat, že kdyby byl mocenský zájem dostatečně silný, iniciativní orgány činné v trestním řízení by si dokázaly něco vymyslet na kohokoli a kdokoli by mohl být vzat na rok do vazby. Otázka viny je podružná na samé hranici bezvýznamnosti. Ohebná komunistická justice, jež neprošla reformou, se dokázala přizpůsobit nové moci, a svou nezávislost si vyložila jako možnost propůjčit se beztrestně k jakékoli špinavosti, kterou si u ní ti u vesla objednají.

Tolik tedy k právnímu státu v České republice, a pro ty, kteří by náhodou měli v úmyslu ohrnovat nos nad Putinem a jeho diktátorskými methodami; naše země má stále k Rusku daleko blíž než do západní Evropy, a co je horší, už cca 15 let se politicky posouvá nikoli západním, ale východním směrem.

Z dnešních zpráv ze světa práva mne zaujaly dvě: jednak názor soudce Krajského soudu v Praze Roberta Pacovského, že u Davida Ratha závažnost obav z útěku postupně ubývá na intenzitě (jsem přesně opačného názoru), a ovšem kausa T-Mobile v. skautské hnutí, jež bude arci s největší pravděpodobností vyřešena mimosoudně.

Svoboda projevu zahrnuje i právo na kritiku, včetně kritiky znevažující a výsměšné, a i když v případě projevů určených ke komerčnímu, reklamnímu využití je tato ochrana inherentně slabší než u projevů politických, nespatřuji nic protiprávního na tom, je-li v reklamě zesměšňováno nikoli hnutí jako takové, ale ty z jeho stereotypisovaných projevů, které většině z nás směšné prostě připadají. I v ochraně osobnosti, resp. dobré pověsti právnické osoby, je nutné přihlížet k účelu zásahu, jímž je v daném případě prima facie a evidentně reklama vlastního, nekonkurenčního produktu.

Velmi nerad bych se dočkal doby, kdy budou zakazována parodická díla jako Cesta dom Zuzany Navarové nebo Hřebejkova prvotina Pějme píseň dohola (1989).