Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Shromažďovací právo

Když jsem se dozvěděl, že ústavní stížnost týkající se zákazu shromáždění Českých lvů dostal k projednání třetí senát Ústavního soudu ve složení Jan Musil, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj) a Jan Filip, nedělal jsem si velké naděje na to, že by mohla uspět: zejména od J. Musila a zasloužilého soudruha soudce J. Filipa jsem si mnoho nesliboval, jsa přesvědčen, že ani jeden nemá u Ústavního – a arci ani kteréhokoli jiného – soudu demokratické země co pohledávat. Byl jsem proto příjemně překvapen, že si soud vyžádal vyjádření účastníka i repliku stěžovatele, avšak výsledek byl stejně takový, takový jsme očekávali.

Pro ty, kteří nechtějí celou ústavní stížnost číst, rekapitulujme, že českobudějovický magistrát zakázal shromáždění s pochodem, které se mělo uskutečnit v létě 2013 poté, co eskalovalo napětí na místním sídlišti Máj, s odkazem na nevhodnost osoby svolavatele a jeho zmocněnce a na to, že pořadatelé nevyužili nabízenou možnost konat akci jinde. Správní žaloba byla krajským soudem zamítnuta bez toho, že by byly žalobní body jakkoli vypořádány, a když si Čeští lvi stěžovali u Nejvyššího správního soudu, dozvěděli se (soudce zpravodaj Tomáš Foltas), že do kasační stížnosti nenapsali, se kterými argumenty se krajský soud nevypořádal (no právě, že se žádnými, troubo, chtělo by se neuctivě na adresu jeho ctihodnosti poznamenat).

Podávat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva je patrně marným plýtváním energií, takže zůstává nepěkný precedens, na jehož základě bude možné zakázat kteroukoli demonstraci a do odůvodnění prostě napsat, že svolavatel je extremista a ti právo demonstrovat nemají.

Černý, velmi černý den pro svobodu v této zemi…

Jak jsme slíbili – tak neučiníme. Před měsícem avisovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, sedmistránkové judikatorní dílo soudce zpravodaje Tomáše Foltase, ve věci zákazu českobudějovického shromáždění Českých lvů totiž žádné odůvodnění, které by bylo způsobilé komentáře, nemá. Žalobce Pavel Matějný proti rozsudku podá ústavní stížnost, avšak obávám se, že sepsat ji bude velký problém, a vůbec se mi do toho nechce: polemisovat s absentní argumentací je v právu to nejsložitější. Zjevné je toliko to, že argumenty kasační stížnosti byly z valné části pominuty a soud pouze napsal, že se s rozsudkem předchozí instance ztotožňuje, prostě proto, že je to tak.

Pobavila mne kupř. formulace: Krajský soud se zabýval i námitkou poukazující na politicko-sociální kontext zákazu daného shromáždění, resp. sociální rizika zákazu shromáždění, když konstatoval, že úkolem soudu není činit obecné úvahy o sociálních rizicích zákazů shromáždění a s tím souvisejícím dopadem do občanských práv bez ohledu na to, jakých problémů se zakázané shromáždění má týkat. Aha: takže soud se naší námitkou zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal tak, že napsal, že se jí nebude zabývat. Přitom otázka společenského dopadu omezení shromažďovacího práva je vůbec to nejpodstatnější, o co v tomto segmentu veřejného života běží: každé zakázané shromáždění je závažným omezením svobody projevu a lidé citlivě vnímají, jestliže veřejná moc takto deklaruje nepřípustnost traktování určitých otázek ve veřejném prostoru. NSS měl krajskému soudu minimálně jeho bohorovnost vytknout a vysvětlit, proč podle jeho názoru není umlčování veřejného diskursu o záležitostech romské menšiny, s risikem eskalace nepřátelských nálad v důsledku zákazů, žádným problémem – jestliže evidentně problémem je.

Soudce Tomáš Foltas cenu prosincovou Osel měsíce nedostane, arci jen proto, že tento měsíc je na samém počátku a mohli bychom tak o vítězství připravit jiného, vhodnějšího a zasloužilejšího kandidáta.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

Nejvyšší správní soud v senátu předsedkyně Elišky Cihlářové a soudců Tomáše Foltase (soudce zpravodaje) a Jaroslava Hubáčka se postavil proti svobodě shromažďování a rozsudkem, z něhož je k disposici zatím pouze zkrácené znění, rozhodl, že obce mají právo zakazovat shromáždění pouze na základě nevhodnosti osoby svolavatele. Je to velké zklamání a posun od demokratického pojetí lidských práv k totalitnímu modelu, jaký známe např. z Číny, kde se lze shromažďovat pouze ke státem aprobovanému účelu a pod záštitou státem kontrolovaných organisací. Rozsudek, který byl takto posvěcen, je přitom jednoznačně hanbou české justice a měl by být zrušen už jen pro své skandální formulace.

K ochraně pošlapaných základních práv tak žalobci nyní zbývá už jen ústavní stížnost. Pokud by i Ústavní soud potvrdil právo obcí zakázat shromáždění jen proto, že policie ve své zprávě označí svolavatele za extremistu, jsme přibližně tam, kde jsme byli v letech 1988–9.

Že je Eliška Cihlářová špatná soudkyně a její výstupy ostudou NSS, víme dlouhou dobu, o bývalém členu komunistické strany a soudci do počtu Jaroslavu Hubáčkovi raději ani nemluvě, ale osobně je pro mne zklamáním Tomáš Foltas. Od něj jsem přece jen očekával víc respektu k ústavním principům. Zdá se, že v nedemokratickém prostředí se i relativně mladý soudce rychle přizpůsobí.

Rozsudek budeme podrobně komentovat po doručení písemného vyhotovení.

Vítězné tažení Českých lvů tuzemskou justicí pokračuje: senát Nejvyššího správního soudu ve složení Eliška Cihlářová, Tomáš Foltas a Jaroslav Hubáček vyhověl jejich kasační stížnosti proti šikanosnímu usnesení ostravského krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku. Kvalita odůvodnění je příjemným překvapením.

V případě Duchcova a obstrukčních shromáždění svolávaných sdružením Konexe zaznamenali Čeští lvi plný úspěch, nyní se bude – ve dvou zvláštních řízeních, týkajících se Českých Budějovic a Havířova – rozhodovat o oprávnění úřadu zakázat shromáždění svolané v místě, kde došlo ke konfliktu mezi většinovou a romskou populací.

Pokud by zvítězil názor, že taková shromáždění lze z důvodu obavy z možného násilného průběhu nebo diskriminačního (protiromského) charakteru zakázat, byl by tím českým občanům odejmut další podstatný díl politických svobod a vzniklý judikát by jistě byl použít – resp. zneužit – v mnoha jiných situacích. Ze svobody shromažďovat se na veřejných prostranstvích a diskutovat o tom, co občané považují za důležité, by zbylo právo shromáždit se k thematům, která jsou nekonfliktní a nikoho nepálí. Místo o demonstracích by pak bylo na místě začít hovořit tak, jako tomu bylo před r. 1989, o manifestacích: obce by mohly zakazovat, s odkazem na českobudějovický nebo havířovský precedens, veškeré akce, které by se jim zlíbilo, protože co kdyby se demonstrace zvrhla v násilnosti nebo co kdyby tam někdo vystoupil s protiromskou rhetorikou – to jsou eventuality, které nikdy nelze vyloučit a jimž organisátor ani při nejlepší vůli nemůže vždy zamezit.

I ve druhém případě zaznamenali Čeští lvi u Nejvyššího správního soudu plný úspěch. Jeho senát ve složení Eliška Cihlářová, Tomáš Foltas a Jaroslav Hubáček zrušil obě předchozí rozhodnutí a umožnil tak, aby se i druhé zakázané shromáždění v Duchcově mohlo konat. Odůvodnění je stručnější, ale nosné důvody jsou shodné jako v případě judikátu vydaného Šimíčkovým senátem.

Aspoň pokud jde o Duchcov, doblokováno je tedy definitivně. A ještě jeden aspekt věci stojí za zmínku: V celkovém součtu činí náklady řízení bratru 41 tisíc korun. V ideálním světě by je dostali, půl na půl, k náhradě Miroslav Neprojdou! Brož a Ivanka Motýl Čonková, v méně ideálním by je zaplatila Jitka Vlastníková z duchcovské radnice, která nezákonná rozhodnutí vydala, no a v tom našem je zaplatíme ze svých daní všichni. Ale co, boj proti extremismu něco stojí.