Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lukáš Nečesaný

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.
V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.
Foto: Vít Hassan
K dnešnímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci Lukáše Nečesaného zveřejňujeme ústní odůvodnění zamítavého usnesení (MP3, 9 minut). V případu se objevilo nové svědectví ženy, které měl vyšetřovatel-cvičitel svědků Milan Jušta přiznat manipulaci a potvrdit Nečesaného nevinu. To jsou artistická čísla arci jen ad usum bulvárních medií, my jsme dospěli k témuž závěru na základě studia rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho porovnání s předchozím i novým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění vrchního soudu je minimálně ve své ústní podobě chatrné a fragmentární na samé hranici směšnosti: opravdu chce soudruh soudce Jiří Lněnička někoho přesvědčit, že zkušený kriminalista jako Jušta neví, jak kontaminovat stopu cizím pachem bez toho, že by se na ni dostal jeho vlastní pach? A o existenci vynálezu zvaného gumové rukavice už slyšel? Zásadní námitky Nejvyššího soudu týkající se fatálního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem zůstaly nepojednány: vždyť co bychom se nějakou vyšší instancí znepokojovali, když bude nejhůř, zařídíme, aby dovolání odsouzeného dostal na stůl spřátelený senát, který ho jako nepatřičnou polemiku se skutkovými zjištěními odmítne. My justiční mafiáni si přece vždycky vyjdeme vstříc!
Krajský soud v Hradci Králové zveřejnil nový rozsudek v kause Lukáše Nečesaného, řečený aprílový; činíme tak i my (zde). Zatímco v případě Petra Kramného nevylučujeme, že jde o vraha, přestože soudem zjištěný skutkový stav flagrantně postrádá podklad v provedeném dokazování, u L. Nečesaného máme za to, že dokazování vinu obžalovaného spolehlivě vyvrátilo.

Proč je tomu tak, jsme s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu stručně rozebrali v předchozím postu, a nové úvahy krajského soudu jsou takového druhu, že by se nad nimi ustrnul i průměrný absolvent zvláštní školy. Důkaz výpovědí spoluvězně J. F., jemuž se měl obviněný doznat, je jedním slovem trapnost, a trvat na tom, že něco prokázala námi kritisovaná fotorekognice (str. 54) a zjevnou manipulaci ze strany policistů vydávat za důsledek toho, že poškozená byla pod vlivem léků, je jasným indikátorem kritické důkazní nouze, ve které se soud nacházel.

Souhlasíme tedy s Nejvyšším soudem, s jehož výhradami k hodnocení důkazů se Vackův senát vůbec nedokázal vypořádat, a konstatujeme, že případ Nečesaný je dalším argumentem, proč by v takto závažných trestních věcech měly rozhodovat porotní soudy a nikoli senáty složené z profesionálního soudce a dvou přísedících do počtu.
O co jde v kause špatně odsouzeného vraha ve stadiu pokusu Lukáše Nečesaného, nám vysvětlil senátor Miroslav Antl. Totiž o kampaň organisovaného zločinu a další trestnou činnost. Souhlasíme, vřele: jen se s panem senátorem možná rozejdeme v posouzení, kdo takovou kampaň vede a novou trestnou činnost páchá.

Pěkným počtením jest rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 15/2015, jímž tento zhodnotil práci nižších soudů, servítků si přitom rozhodně nebera. Také to od své nadřízené, státní zástupkyně hradeckého KSZ Lenky Faltusové, pořádně schytal: prý jen papouškoval, co mu ve stížnosti pro porušení zákona naservírovala další její podřízená, ministryně spravedlnosti Helena Válková (a ta také papouškovala, pro změnu od obhájců: ti snad arci Faltusové nepodléhají, takže jim hrozí postih nejvýše od ČAKu).

Jako ilustraci si ke čtení rozsudku můžeme pustit video z fotorekognice, prováděné policistou způsobem vzorně nenávodným a objektivním: podobným, jaký kdysi praktikovali cvičitelé tzv. počítajících psů, oslů a dalších fenomenů. A koho by případ zaujal, může si dopřát dalších dokumentů na stránkách sprostého vraha.

Když je řeč o oslech, máme problém, komu za včerejší výkon udělit dubnového Osla měsíce. Zasloužil by si ho primárně hradecký senát, který návrh na nové odsouzení zkonsumoval takříkajíc i s navijákem, ale pokud bychom se rozhodli takto, mohli by se urazit další akteři: kriminalista na videu, státní zástupkyně Faltusová a také senátor Antl.

A propos, Lenka Faltusová: není to náhodou ta samá státní zástupkyně, která přesvědčovala soud, že znalecky zkoumaný nůž v kause Vlastimila Pechance nemusí být vůbec vraženou zbraní (a otevřený a potřísněný lidskou krví stejné skupiny, jakou měla oběť, se na zamčený dvorek dostal možná s nějakým meteorickým rojem)? Dáma nám zjevně zraje ve velkou personu české justice!

Ale abychom byli spravedliví, nenadchla nás ani práce obhajoby. Např. argument, že policie nenašla všechny gelové nehty poškozené, nýbrž pouze osm. Člověk nemusí být detektiv Štika, aby ty dva zbývající objevil přímo na videu z nemocnice.