Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lukáš Nečesaný

Nadmíru zajímavou procesněprávní otázku nastoluje případ Lukáše Nečesaného, jenž byl pravomocně zproštěn obžaloby, vinící jej z pokusu vraždy kadeřnice v Hořicích v Podkrkonoší. Zproštěnec brojí ústavní stížností proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které lze při troše zlé vůle interpretovat tak, že je pachatelem, i když nemohl být odsouzen.

V trestním právu může obžalovaný obecně brojit proti zprošťujícímu výroku, má-li za to, že zproštěn měl být podle lepšího písmene § 226 TrŘ: tedy nejčastěji – arci nikoli výlučně –, že skutek vůbec nespáchal, a nikoli pouze, že to není trestný čin. To samo o sobě máme za ústavně dosti sporné, protože tím, že obžalovaný podá odvolání ve svůj prospěch (a odvolání v jeho neprospěch nepodá zároveň veřejný žalobce), zhorší tak dočasně své postavení, protože nebude pravomocně zproštěným, jímž by byl, odvolání nepodav; těšit jej sice může, že uznán vinným již nebude, ovšem negativní důsledky související s probíhajícím trestním stíháním přetrvají.

V případě Nečesaného jde ovšem o jinou situaci. Spor není o písmeno, podle něhož měl být zproštěn, nýbrž o odůvodnění senátu Jiřího Lněničky, které svou textací skutečně implikuje vinu zproštěného.

Dovolání je nepochybně nepřípustné (§ 265a odst. 4 TrŘ), zbývá ústavní stížnost. Co jí napadnout, je otázkou. V zásadě jsou zde tři možnosti:

  1. Napadnout usnesení toliko v části odůvodnění a požadovat, aby Ústavní soud výrok ponechal nedotčen, pouze zrušil odůvodnění a vrátil věc vrchnímu k soudu s pokynem odůvodnit výrok znovu a lépe. To je inovativní, ale procesně neprošlapaný postup, a Ústavní soud by bylo třeba přesvědčit, že jinou cestu, jak se domoci svých práv, obviněný nemá.
  2. Napadnout celé usnesení, ovšem s risikem, že v případě vyhovění se ze šťastně zproštěného stane opět na nepredikovatelnou dobu obžalovaný.
  3. Napadnout dikci odůvodnění jako protiústavní zásah do práv stěžovatele, a chtít po Ústavním soudu, aby to vyslovil, čímž bude zásah dostatečně reparován.

Čtvrtou možností, kterou naznačuje ESLP v rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti v případě Babjak et al. v. Slovensko, je požádat o náhradu za nesprávný úřední postup ministerstvo spravedlnosti, jež by se s ohledem na tento judikát nemělo být schopno ubránit argumentem, že co je pravomocné, to je svaté a tudíž neodškodnitelné.

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

Lukáš Nečesaný byl dnes Vrchním soudem v Praze pravomocně zproštěn obžaloby (díky Janu Šináglovi máme k disposici zvukový záznam celého dnešního veřejného zasedání: [1], [2]). Předseda senátu, člen předlistopadové komunistické strany Jiří Lněnička konstatoval, že procesní úprava jeho senátu neposkytuje jinou možnost než protahovat řízení, o němž sebekriticky uznal, že není právě krátké (to je arci povzbudivé: březnového Osla měsíce dostane soudkyně, podle níž je – pro účely odepření náhrady poškozenému – ještě přiměřená doba téměř devíti let), a zbaven možnosti měnit senát u soudu I. stupně tak dlouho, až dosáhne kýženého odsuzujícího rozsudku, vrchní soud kapituloval.

K tomu lze snad jen zopakovat, že jedinou cestou, jak reformovat justici, bylo všechny soudce, které nám komunistický režim zanechal, doživotně zbavit taláru, protože dobře a odpovědně soudit sami od sebe nezačnou: je nám líto, že to musíme formulovat tak pregnantně, ale jednou morální zmetek, navždy morální zmetek.

V cosi připomínající vazkou, lepkavou páchnoucí hmotu, jejíž zápach se, jak praví stará moudrost, jakoukoli další manipulací jen zvyšuje, mění se postupně případ Lukáše Nečesaného, jedna z justičních trvalek, která je tu s námi již šest let: přesně před šesti lety, krátce před pátou hodinou dne 21. února 2013, vstoupil tento mladík do hořického kadeřnictví poškozené s úmyslem dát se ostříhat, což však řečená, zametajíc vlasy předchozího zákazníka, s ohledem na blížící se konec provozní doby odmítla provést, a byla za to následně karmicky potrestána, neboť dalším příchozím byl muž, který ji téměř utloukl dřevěným polenem.

O případu jsme referovali několikrát (např. zde a zde), přičemž jsme konstatovali, že více než o případ nevraha Nečesaného zde stále víc začíná jít o případ Milana Jušty, královéhradeckého policisty, jehož nemocniční fotorekognice vstoupí jako nenásledováníhodný a vpravdě odstrašující příklad do učebnic kriminalistiky. Budiž však v zájmu spravedlnosti podotknuto, že jsme mu křivdili, domnívajíce se, že spolu se svým kolegou manipulovali s pachovými stopami: toho nebylo třeba, jak jsme v mezidobí naznali, policejní pes při methodě pachové identifikace vůbec nereaguje na pachovou shodu, nýbrž na přání psovoda, což zhusta vede k pozoruhodným výsledkům: např. takovému, že onen neomylně nalezne nejen pach poškozené ve vozidle, jímž byla unesena – přestože pachatelé nechali interier auta chemicky vyčistit – ale identifikuje přesně i místo na zadních sedačkách, kde během únosu seděla, resp. ležela, a udělení vyznamenání policejního presidenta pro psa i psovoda následně zmaří toliko politováníhodná skutečnost, že únos byl proveden jinými osobami a v jiném vozidle.

Milanu Juštovi tudíž patří naše omluva: pachovými stopami nemanipuloval, nýbrž si u kynologů žádoucí výsledek prostě objednal.

Do Nečesaného vleklého procesu, při němž, jak se zdá, by soudy nejraději, aby si obviněný trest odseděl per partes, nyní vstoupil Ústavní soud, který shora indikovanou nelibou hmotou zamíchal a svým nálezem obecným soudům zakázal další změnu senátu.

Jaký bude další postup, nelze s jistotou předvídat: podle všeho bude justiční přehazovaná ještě nějakou dobu pokračovat, přičemž důležitým parametrem tu může být i doba, která zbývá M. Juštovi do pense; jiná varianta zní, že se čeká na promlčení jeho trestní odpovědnosti, k čemuž dojde v r. 2028.

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.