Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lukáš Nečesaný

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

Lukáš Nečesaný byl dnes Vrchním soudem v Praze pravomocně zproštěn obžaloby (díky Janu Šináglovi máme k disposici zvukový záznam celého dnešního veřejného zasedání: [1], [2]). Předseda senátu, člen předlistopadové komunistické strany Jiří Lněnička konstatoval, že procesní úprava jeho senátu neposkytuje jinou možnost než protahovat řízení, o němž sebekriticky uznal, že není právě krátké (to je arci povzbudivé: březnového Osla měsíce dostane soudkyně, podle níž je – pro účely odepření náhrady poškozenému – ještě přiměřená doba téměř devíti let), a zbaven možnosti měnit senát u soudu I. stupně tak dlouho, až dosáhne kýženého odsuzujícího rozsudku, vrchní soud kapituloval.

K tomu lze snad jen zopakovat, že jedinou cestou, jak reformovat justici, bylo všechny soudce, které nám komunistický režim zanechal, doživotně zbavit taláru, protože dobře a odpovědně soudit sami od sebe nezačnou: je nám líto, že to musíme formulovat tak pregnantně, ale jednou morální zmetek, navždy morální zmetek.

V cosi připomínající vazkou, lepkavou páchnoucí hmotu, jejíž zápach se, jak praví stará moudrost, jakoukoli další manipulací jen zvyšuje, mění se postupně případ Lukáše Nečesaného, jedna z justičních trvalek, která je tu s námi již šest let: přesně před šesti lety, krátce před pátou hodinou dne 21. února 2013, vstoupil tento mladík do hořického kadeřnictví poškozené s úmyslem dát se ostříhat, což však řečená, zametajíc vlasy předchozího zákazníka, s ohledem na blížící se konec provozní doby odmítla provést, a byla za to následně karmicky potrestána, neboť dalším příchozím byl muž, který ji téměř utloukl dřevěným polenem.

O případu jsme referovali několikrát (např. zde a zde), přičemž jsme konstatovali, že více než o případ nevraha Nečesaného zde stále víc začíná jít o případ Milana Jušty, královéhradeckého policisty, jehož nemocniční fotorekognice vstoupí jako nenásledováníhodný a vpravdě odstrašující příklad do učebnic kriminalistiky. Budiž však v zájmu spravedlnosti podotknuto, že jsme mu křivdili, domnívajíce se, že spolu se svým kolegou manipulovali s pachovými stopami: toho nebylo třeba, jak jsme v mezidobí naznali, policejní pes při methodě pachové identifikace vůbec nereaguje na pachovou shodu, nýbrž na přání psovoda, což zhusta vede k pozoruhodným výsledkům: např. takovému, že onen neomylně nalezne nejen pach poškozené ve vozidle, jímž byla unesena – přestože pachatelé nechali interier auta chemicky vyčistit – ale identifikuje přesně i místo na zadních sedačkách, kde během únosu seděla, resp. ležela, a udělení vyznamenání policejního presidenta pro psa i psovoda následně zmaří toliko politováníhodná skutečnost, že únos byl proveden jinými osobami a v jiném vozidle.

Milanu Juštovi tudíž patří naše omluva: pachovými stopami nemanipuloval, nýbrž si u kynologů žádoucí výsledek prostě objednal.

Do Nečesaného vleklého procesu, při němž, jak se zdá, by soudy nejraději, aby si obviněný trest odseděl per partes, nyní vstoupil Ústavní soud, který shora indikovanou nelibou hmotou zamíchal a svým nálezem obecným soudům zakázal další změnu senátu.

Jaký bude další postup, nelze s jistotou předvídat: podle všeho bude justiční přehazovaná ještě nějakou dobu pokračovat, přičemž důležitým parametrem tu může být i doba, která zbývá M. Juštovi do pense; jiná varianta zní, že se čeká na promlčení jeho trestní odpovědnosti, k čemuž dojde v r. 2028.

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.
V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.