Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Lukáš Nečesaný

V cosi připomínající vazkou, lepkavou páchnoucí hmotu, jejíž zápach se, jak praví stará moudrost, jakoukoli další manipulací jen zvyšuje, mění se postupně případ Lukáše Nečesaného, jedna z justičních trvalek, která je tu s námi již šest let: přesně před šesti lety, krátce před pátou hodinou dne 21. února 2013, vstoupil tento mladík do hořického kadeřnictví poškozené s úmyslem dát se ostříhat, což však řečená, zametajíc vlasy předchozího zákazníka, s ohledem na blížící se konec provozní doby odmítla provést, a byla za to následně karmicky potrestána, neboť dalším příchozím byl muž, který ji téměř utloukl dřevěným polenem.

O případu jsme referovali několikrát (např. zde a zde), přičemž jsme konstatovali, že více než o případ nevraha Nečesaného zde stále víc začíná jít o případ Milana Jušty, královéhradeckého policisty, jehož nemocniční fotorekognice vstoupí jako nenásledováníhodný a vpravdě odstrašující příklad do učebnic kriminalistiky. Budiž však v zájmu spravedlnosti podotknuto, že jsme mu křivdili, domnívajíce se, že spolu se svým kolegou manipulovali s pachovými stopami: toho nebylo třeba, jak jsme v mezidobí naznali, policejní pes při methodě pachové identifikace vůbec nereaguje na pachovou shodu, nýbrž na přání psovoda, což zhusta vede k pozoruhodným výsledkům: např. takovému, že onen neomylně nalezne nejen pach poškozené ve vozidle, jímž byla unesena – přestože pachatelé nechali interier auta chemicky vyčistit – ale identifikuje přesně i místo na zadních sedačkách, kde během únosu seděla, resp. ležela, a udělení vyznamenání policejního presidenta pro psa i psovoda následně zmaří toliko politováníhodná skutečnost, že únos byl proveden jinými osobami a v jiném vozidle.

Milanu Juštovi tudíž patří naše omluva: pachovými stopami nemanipuloval, nýbrž si u kynologů žádoucí výsledek prostě objednal.

Do Nečesaného vleklého procesu, při němž, jak se zdá, by soudy nejraději, aby si obviněný trest odseděl per partes, nyní vstoupil Ústavní soud, který shora indikovanou nelibou hmotou zamíchal a svým nálezem obecným soudům zakázal další změnu senátu.

Jaký bude další postup, nelze s jistotou předvídat: podle všeho bude justiční přehazovaná ještě nějakou dobu pokračovat, přičemž důležitým parametrem tu může být i doba, která zbývá M. Juštovi do pense; jiná varianta zní, že se čeká na promlčení jeho trestní odpovědnosti, k čemuž dojde v r. 2028.

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.
V těchto týdnech běží před Krajským soudem v Hradci Králové opakované hlavní líčení v trestní věci Lukáše Nečesaného. Senát byl vyměněn, a dokazování se proto opakuje od začátku.

V tuto chvíli už nejde ani tak o případ Nečesaný, jako o případ Jušta: Milan Jušta, šéf teamu, který útok na kadeřnici vyšetřoval, se podle všeho dopustil tak vážných pochybení, že jeho jednání lze bez risika omylu označit za zneužití pravomoci úřední osoby ve třetím odstavci – a tedy v sazbě do dvanácti let. To je velmi vážné, a je na místě zamyslet se nad tím, co k tak neuvěřitelnému excesu vedlo a jak systémově předejít tomu, aby se podobné případy mohly opakovat.

Základem tak masivního selhávání selhání je bezesporu tlak, který je na kriminalisty vyšetřující závažné případy, jako ten hořický, vyvíjen. Všichni policejní šéfové chtějí mít pachatele vypátraného a dopadeného pokud možno během několika hodin, nejvýš dnů, a dmout se pýchou na mimořádných tiskových konferencích. Pokud se to nepodaří a k pyšnému dmutí nedochází a nedochází, nervosita stoupá a zakrátko přejde v nespokojenost, již přiživují netrpělivá media. Tato směs je pak zárodkem justičního omylu, resp. justičního zločinu, jakého jsme byli svědky u Vlastimila Pechance nebo Lukáše Nečesaného.

Problémem je tu především policejní mentalita: pro policistu platí zásada drban jako drban a fakt, že odsouzen byl někdo jiný než pachatel, není pro běžného příslušníka PČR důvodem k výčitkám svědomí: do basy přece patří nepravý pachatel stejně jako ten pravý, tedy je v zásadě jedno, koho usvědčíme; to zní na první poslech hrozně, ovšem nepopiratelnou logiku takové úvaze upřít nelze.

Okamžik, kdy se policista z modu pátrání po pachateli přepne do modu usvědčování podezřelého, případně obviněného – v duchu zásady, že za každý zločin musí být někdo odsouzen, a pokud je to pachatel, tím lépe – je tu klíčový: důkazy vyviňující obviněného se odstraňují, důkazy svědčící proti němu implikují a žel, namnoze i fabrikují.

U Nečesaného je tento postup zřejmý z úkonů, které M. Jušta provedl v nemocnici, kde byla oběť hospitalisována: povšimněme si, že kadeřnice byla přesvědčena, že by pachatele poznala (její pozdější rozpomínání si máme z dobrých důvodů za účelové, odrážející lukrativní možnosti, které se otevírají, rozpomene-li se správným způsobem), a verbálně poskytla jeho popis, který s popisem Nečesaného hrubě nesouhlasil (výška, brýle…); Juštovi to přesto nebránilo ukázat jí připravené album a její reakci na fotografie zaprotokolovat nejen nepřesně, ale vyloženě lživě.

K dalším pochybením, pokud se tak mírného výrazu dá ještě použít, došlo při vnesení pachové stopy obviněného na místo činu.

Otázkou je, jak takovým případům systémově zabránit. Policejní mentalita je daná a nezmění se, tedy očekávat, že se policisté budou sami trápit tím, že poslali do vězení místo pachatele nevinného, je naivní: to neudělají, tak mentálně ustrojeni nejsou. Stejně tak se stěží změní tlak ze strany nadřízených na urychlené dopadení pachatele, i to je dáno psychologicky.

Jediné, co může prevalenci justičních omylů podobné dimense předejít, je hrozba reálné a citelné represe. Fungující inspekční orgán, momentálně parodovaný GIBSem, je tak jediným mechanismem, který může být protivahou schopnou zabránit dalším případům, kdy bude policie posílat před soud lidi, o kterých sama dobře ví, že jsou nevinní. Tedy: zrušení současné Inspekce a její nahrazení zcela novým orgánem, v co největší míře na policii nezávislým a nejlépe podřízeným přímo Sněmovně – to je jediný způsob, který by mohl vést k úspěchu.
Foto: Vít Hassan
K dnešnímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci Lukáše Nečesaného zveřejňujeme ústní odůvodnění zamítavého usnesení (MP3, 9 minut). V případu se objevilo nové svědectví ženy, které měl vyšetřovatel-cvičitel svědků Milan Jušta přiznat manipulaci a potvrdit Nečesaného nevinu. To jsou artistická čísla arci jen ad usum bulvárních medií, my jsme dospěli k témuž závěru na základě studia rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho porovnání s předchozím i novým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění vrchního soudu je minimálně ve své ústní podobě chatrné a fragmentární na samé hranici směšnosti: opravdu chce soudruh soudce Jiří Lněnička někoho přesvědčit, že zkušený kriminalista jako Jušta neví, jak kontaminovat stopu cizím pachem bez toho, že by se na ni dostal jeho vlastní pach? A o existenci vynálezu zvaného gumové rukavice už slyšel? Zásadní námitky Nejvyššího soudu týkající se fatálního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem zůstaly nepojednány: vždyť co bychom se nějakou vyšší instancí znepokojovali, když bude nejhůř, zařídíme, aby dovolání odsouzeného dostal na stůl spřátelený senát, který ho jako nepatřičnou polemiku se skutkovými zjištěními odmítne. My justiční mafiáni si přece vždycky vyjdeme vstříc!
Krajský soud v Hradci Králové zveřejnil nový rozsudek v kause Lukáše Nečesaného, řečený aprílový; činíme tak i my (zde). Zatímco v případě Petra Kramného nevylučujeme, že jde o vraha, přestože soudem zjištěný skutkový stav flagrantně postrádá podklad v provedeném dokazování, u L. Nečesaného máme za to, že dokazování vinu obžalovaného spolehlivě vyvrátilo.

Proč je tomu tak, jsme s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu stručně rozebrali v předchozím postu, a nové úvahy krajského soudu jsou takového druhu, že by se nad nimi ustrnul i průměrný absolvent zvláštní školy. Důkaz výpovědí spoluvězně J. F., jemuž se měl obviněný doznat, je jedním slovem trapnost, a trvat na tom, že něco prokázala námi kritisovaná fotorekognice (str. 54) a zjevnou manipulaci ze strany policistů vydávat za důsledek toho, že poškozená byla pod vlivem léků, je jasným indikátorem kritické důkazní nouze, ve které se soud nacházel.

Souhlasíme tedy s Nejvyšším soudem, s jehož výhradami k hodnocení důkazů se Vackův senát vůbec nedokázal vypořádat, a konstatujeme, že případ Nečesaný je dalším argumentem, proč by v takto závažných trestních věcech měly rozhodovat porotní soudy a nikoli senáty složené z profesionálního soudce a dvou přísedících do počtu.