Autorem blogu je 
Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.
Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.
Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném
losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.
Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.
Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.
České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?
Komentáře
Argument, že SPZ je nespravedlivá, protože jí ministr podává jen ve "VIP" případech není správný
Tak hlavně nikdo nic takového netvrdí.
Ostatně "někdo jiný" podává i dovolání- to nemůže podat obviněný sám ale pouze prostřednictvím advokáta a když je advokát kretén a proměšká lhůtu, je tu možnost SPZ. Espézetka je v českém právu výjimečným dobrodiním, která obviněnému nikdy nemůže uškodit, jen naopak.
povolnost soudu nejen z logiky věci, ale i protiústavní je zasahování soudců do práce jiných soudců
stížnost na porušení zákona nejen nesystémové, ale prostě blbost. Soudce nemůže porušit zákon, může jej jen špatně vyložit - vše za předpokladu, že je při smyslech
instanční vázanost je třeba přísná soudní hierarchie, kde následný soud ruší nebo stvrzuje předchozí rozsudek a jeden nejvyšší soud, kde vše končí
délka trestního řízení při správně nastaveném se zkrátí sama
dno čeho? římského práva?
řekl bych, že pokud ten případ něco (opět) ukázal, pak to, že problém není v systému, ale především v lidech.
ad 1) v principu to přece není špatně. Zaměňujete věci podstatné a věci jevové. Hlavní funkcí systému trestního řízení je trestat pachatele trestné činnosti. Pokud se pak stane, že obžalovaný je zcela zřetelně vinen, nicméně prvostupňový soudce to odmítá reflektovat, měl by mít odvolací soud možnost nařídit, aby věc znovu projednal soudce jiný. Na tom není nic principiálně špatného. Ostatně: v trestním řízení mají nějaká práva i poškození.
Mimochodem ještě podstatnější je tato možnost v "civilu", kdy se k ní často sahá v situaci, kdy projednávaná věc "přesahuje schopnosti" příslušného prvostupňového senátu.
Co samozřejmě špatně je je to, pokud odvolací soudy užívají tohoto postupu k tomu, aby si vynucovaly odsuzování nevinných. To ale není vada toho institutu, to je vada soudců odvolacího soudu. Jinak řečeno je to problém daný faktem, že v odvolací senátu VS sedí takový zločinec, jako je Lněnička. Jeho charakterové vlastnosti jsou zřetelně patrné např. již z toho, že na straně jedné si čacky vynucuje poslušnost soudu I. stupně, ale má-li se sám řídit názorem NS, nemůže to přenést přes svůj napoleonský komplex.
ad 2) je pravda, že SPZ je historickým reliktem. Na stranu druhou má v systému své místo. Mj. - jak bylo výše vzpomínáno - jako opravný prostředek proti rozhodnutím, kde jiného není.
Pokud jde o argument "proč někoho chránit v případě, pokud jeho advokát zmešká lhůtu", je třeba věc poměřovat s důsledky. To, že dotyčný obhájce dostal pokutu od ČAKu, ev. jste na něm vymohl náhradu škody, je jistě pocit hřejivý. Na straně druhé to jaksi neruší odsuzující rozsudek a tedy vám to moc nepomůže, kdy jako nevinný sedíte na kavalci někde v Rapoticích.
Problém se SPZ je opět v lidech. Ministr je podává velmi selektivně a nejraději ve věcech, kde je nějaký "zájem". Nejkřiklavějším případem je pak několik Pelikánových vysloveně politických SPZ, mezi nimiž opět vyniká ta proti Rathovi. Pokud podáte žádost ve věci úplně normálního drbana (např. proto, že to odvolačka už potřetí vrací zpět s pokynem "je třeba odsoudit" a vy žádnou jinou procesní možnost, jak ten kolotoč zarazit, nemáte), MSp vám ani neodpoví.
Pokud má systém SPZ nějakou vadu systémového rázu pak to, že (pokud je mi známo) MSp ten podnět vždycky předá k posouzení a zpracování příslušnému KSZ, tj. fakticky druhé straně trestního řízení. Symptomatické je pak to, že v případě Nečesaného se to tak neudělalo (a ještě symptomatičtější je veřejné prohlášení soustavy SZ v tom smyslu, že si ministr dovolil podat tu SPZ bez konzultace se SZ).
Pokud jde o názor že "SZ má přece taky povinnost podat odvolání ve prospěch" má tento sice oporu v zákoně, ale z praktického pohledu je komicky naivní. Jsou to stejné povinnosti, jako že je SZ třeba povinen vyhledávat i důkazy ve prospěch obviněného nebo hlídat zákonnost přípravného řízení. Pokud se některý SZ pokouší tyto povinnosti plnit alespoň náznakem, je to hotová bílá vrána.
Jinak je to samozřejmě opět v lidech. SZ tyto povinnosti neplní, neboť 1) se jim nechce a 2) jejich plnění nikdo nevymáhá a 3) jejich porušení není sankcionováno.
Míra (ne) plnění těchto povinností SZ je přitom např. něco, co by se mělo analyzovat při rekodifikaci TŘ a zákona o SZ a na podkladě toho by se logicky měla redefinovat procesní úloha SZ. Nevidím, že by se o to někdo alespoň pokusil.
PV
SPZ by měla (omezený) smysl, pokud by byla možná pouze ve prospěch obviněného, ale nutná by ani tak nebyla. Ve většině systémů trestního práva její obdoba neexistuje.
Pokud je o působení veřejné žaloby a obecně státního zástupce jako garanta zákonnosti přípravného řízení, v tomto aspektu s vámi plně souhlasím.
takové principy je potřeba vidět v kontextu toho, jak v ČR vypadá průměrný soudce nalézacího soudu. Jak chcete řešit např. situaci, kdy jde o nějakou složitější skutkovou podstatu a dotyčná soudce má na věc nesprávný právní názor, na jehož podkladě dospívá k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem?
Pokud jde o SPZ, upřímně řečeno si nemyslím, že by její podání v neprospěch nějak zásadně narušovalo práva obviněného. Pokud je např. zprošťující rozsudek nesprávný, není IMHO zásadní rozdíl v tom, je-li zrušen na pokladě dovolání NSZ, nebo na základě SPZ. Pokud tedy ponechám stranou lhůty podobné nuance. Názor ÚS v tomto směru beru jako poněkud přepjatý a na stranu druhou i silně nekonzistentní s jinou jeho rozhodovací praxí. Pokud by měli takovýto rigorozní pohled na zásadu rovností zbraní kontinuálně, museli by už zrušit celý TŘ...
PV
SPZ v neprospěch má oproti dovolání v neprospěch širší záběr důvodů, a v tom je ten problém: ministr zasahuje proti obviněnému, protože se mu nelíbí, jak rozhodl soud, přesně v intencích stalinského "lidového" soudnictví, a má k disposici silnější opravný prostředek, než obviněný v dovolání.
dotyčná soudce má na věc nesprávný právní názor
tento odstavec vyvolává potřebu několika otázek na český právní řád, ale já mám jen jednu:
Kdo je prosím ta autorita, kterou má Libor na mysli a jejíž názor by oprávněně ,vytvořil dojem´ (?), že ,. . . má nesprávný právní názor´?
Dá se taky souhlasit, že prostředkem, kterým bylo v tomto případě zabezpečen osvobozující rozsudek, bylo koupené odnětí zákonného soudce. Samozřejmě koupená SPZ. A postupem času byl za notného mazání vytvořen takový chaos, ve kterém pro příčetný vrchní soud nebylo možné jinak, než ničemu a potenciálního vraha osvobodit. "Spravedlnost" jen pro mocné a bohaté s konexemi.
V tomto konkrétním případě je pak celková doba řízení jen důsledkem těch "mimořádných", koupených, opravných prostředků. Délka původního procesu byl imho celkem ok.
Konečně mám za to, že povinná dvojinstančnost trestního procesu zakotvena v Úmluvě není. Tuším i proto v Británii osvobodili vraha jednoho "našince".
Poznat, přiznat a vyvodit důsledky.
Pokud by fungoval dvojstoliční systém alespoň z větší poloviny tak, jak má, pak by byl prostor pro mimořádný opravný prostředek velmi zúžen již tímto, a ve své podstatě by se omezil na řešení precedentních právních otázek, to jest, z logiky věci by vůbec projednávané mimořádné opravné prostředky byly opovídány stranami s klesající tendencí.
Aby ovšem takový mimořádný opravný prostředek měl materiální sensus, a nebyl pouze formalitou před podáním stížnosti ústavní, muselo by být možno jej opovědět ze základních hmotných i processních důvodů, a ne jen z důvodů, pro které lze opovědět dovolání. Mezi základní důvody patří, krom posouzení samotné právní otázky, korellace mezi skutkovými zjištěními a důvody rozhodnutí, to jest, není-li extrémní rozpor mezi důvody, jež soud vedly k deklaraci vinícího enunciátu, a mezi provedeným dokazováním, což již, podle konstantní judikatury Ústavního soudu býti má, leč není, potom "prostá" nepřezkoumatelnost, která s rozporem mezi dokazováním a enunciátem úzce souvisí, což není, ideálně alespoň v rozsahu, v jakém byly subsumovány důvody stížnosti zmateční pod ustanovením § 281 odst.1 řádu soudu trestního, daného zákonem č. 119/1873 ř. z.
Za současného stavu, ve kterém je naprosto běžné, že obviněný NS opoví dovolání, a zároveň pošle ministru podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, NS zruší naříkané rozhodnutí z podnětu stížnosti ministra a odvolání de facto odmítne jako nadbytečné (prostě zkonstatuje, že naříkané vady nejsou subsumovatelné pod zákonný důvod dovolání, a že rozhodnutí už stejně bylo zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona), jde o absolutně nesystémový nepoměr sil: strana v řízení si "stěžovat na porušení zákona" (jakéhokoli, v její neprospěch) nemůže, ale politik, což, theoreticky, může být ctihodný občan, který zastává svůj úřad nezištně ku prospěchu všech, ale prakticky je to většinou prodejná, zkorumpovaná, děvka, která sleduje své vlastní zájmy, či zájmy někoho, kdo ho do ministerského křesla "udělal", a rozhodně není výjimkou, že sám skončí, právem, před soudem jako obviněný, může napadnout rozhodnutí jak v prospěch, tak neprospěch, obviněného, nemusí tak učinit, de iure to ani nemusí nijak odůvodnit, proč tu konkrétní stížnost podá, či nepodá, z širších důvodů, než sama strana řízení, to je stalinský systém výkonu práva, nikoli ochranný mechanism v právním státu.
Pokud má někdo takové obavy, že odsouzený je trotl a zmešká lhůtu pro mimořádný opravný prostředek, a nebo má trotla advokáta, tak proč nedat právo stížnosti pro porušení zákona přímo stranám? Jistě, dokážu si živě představit, jak by s takovou "stížností" NS naložil, ale to v theoretické rovině nevyřešíme a prakticky to nevyřešíme, za současného stavu, už vůbec. Pokud by mohl NS stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost se stručným odůvodněním, jež by se zaměřilo na prokázání skutečnosti, že strana si nestěžuje na porušení zákona (podobně jako u ústavní stížnosti, kde je tento institut rovněž ÚS hojně zneužíván), neměl by s tím být žádný problém.
Když pomineme absolutní nepřezkoumatelnost toho, komu ministr stížnost ve prospěch podá a komu ne, stěžejní problém je stížnost v neprospěch. Jde o nesystémový, a neústavní, zásah do pravomocně ukončeného řízení - NS deklaruje, že byl porušen zákon ve prospěch obviněného, jak, kým a proč. No odsouzen viselec nebude, ta doba už je, naštěstí, pryč, ale náhrady škody a nemajetkové újmy za trestní řízení se dočká jen stěží.
RSS kanál komentářů k tomuto článku