Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zpráva, že předseda Nejvyššího soudu soudruh Pavel Šámal podal kárnou žalobu na soudkyni Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, soudružku Ivetu Šperlichovou, by nás normálně nezaujala, protože ani jeden ze jmenovaných nemá v justici demokratického právního státu co pohledávat: morální legitimaci k tomu člověk ztratí podpisem přihlášky do zločinné organisace, čímž se automaticky zaváže potlačovat jejím jménem v rámci tzv. třídního boje lidská práva.

Zde přece jen budeme méně příkří a P. Šámala pochválíme, protože i když nahrávka (traktována např. zde) nebude procesně použitelná a odsouzení nelze očekávat, mohlo by snad dojít k aspoň marginální sebereflexi a soudružka Šperlichová by mohla naznat, že pro ni i pro justici bude nejlépe, když se ony dvě rozejdou.

7 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Kroměříže
Počet zobrazení: 1239

Jako odporné osoby, které se neštítily ničeho, ani navléci si pásku SANI a postavit se pod transparent Resistance Women Unity, ani zorganisovat mikulášskou besídku pro závadové děti, líčí Nejvyšší soud ve svém usnesení tři dotud zproštěné obviněné v naší druhé nejstarší běžící extremistické kause, v čarodějnickém procesu. Sám nevím, jak mohu tak ohavná indidivua vůbec ještě podporovat!

Aktualisováno.
Obviněné se brání ústavní stížností.

1 komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Čarodějnický proces
Počet zobrazení: 976

Ochrana osobních údajů je nástroj, který má sloužit k ochraně občanů jednak před špehujícím státem, jednak před osobní data sbírajícími a tato následně monetisujícími podnikateli typu Google nebo Facebook. Ne tak v České republice, kde působí imbecilové typu Jiřího Žůrka, budižkničemy z Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten, spolu se svými kumpány, dokázal smysl ochrany osobních údajů zcela převrátit a učinit z nich instrument ochrany státu před občanem.

Hezkou ukázku, proč GDPR úředníkům do ruky nepatří, obdržel dnes Jan Šinágl: toho vyzývá jistý Jaroslav Bauer, pověřenec pro ochranu osobních údajů Vězeňské služby, aby ve lhůtě sedmi dnů odstranil jména a příjmení pracovníků věznice. J. Žůrek jistě zatleská, my nikoli: dalším krokem totiž bude, že odstraňovat se začnou – podle stejné logiky – ze soudních rozhodnutí i jména soudců a státních zástupců: vždyť i oni mají právo na anonymitu!

J. Šináglovi doporučujeme dokument vytisknout a poté použít k otopu nebo jinému adekvátnímu domácímu využití.

10 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 1349

Zveřejňujeme nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci karuselového podvodu, jehož se dopustila skupina pachatelů v čele se synem Martina Michala (a tím i nevlastním synem všemi zbožňovaného národního pokladu aka řitecké pěnice Heleny Vondráčkové) Antonínem Michalem a jeho tchánem Eduardem Vítem. Předsedkyní senátu byla komunistická soudkyně Monika Křikavová a podle očekávání jde o dílo sice obsáhlé, čítající 218 stran, leč značně nepřesvědčivé. Hlavní pachatelé dostali osm, resp. deset let vězení.

Za pozoruhodné máme zejména to, že podvod měl sice obžalovaným vynést miliardové částky, avšak propadnutí bylo vysloveno toliko u několika automobilů a luxusních pánských hodinek, plus při domovní prohlídce v hotovosti nalezené částky cca půl milionu korun, což je z hlediska poměru hodnoty zhruba podobné, jako kdyby zloděj ukradl porsche a soud mu za to konfiskoval tkaničky u bot. Zbytek výnosu byl očím trestních orgánů úspěšně skryt, patrně i v nemovitostech, které pro výtečníky budou po dobu inkarcerace opatrovat jejich blízcí. I když se tedy akce nepovedla zcela podle plánu – arci u Vrchního soudu v Praze, který bude projednávat odvolání, jeden nikdy neví – lze ji z hlediska pachatelů hodnotit jako úspěch: až se z vězení po polovině nebo nejvýš dvou třetinách trestu vrátí, budou si po zbytek života užívat luxusu.

Podobný plán vychází ostatně pravidelně, nejinak tomu bylo v případě kroměřížského rodinného klanu Vybíralových: patriarcha rodu Radomír a jeho pokračovatel Roman sice pár let stráví za mřížemi, ale majetek byl před policií uchráněn, např. v soukromé Fort Knox, kterou si rodina vybudovala v Zašové u Valašského Meziřící.

Tak nevím, ale neměl by si Městský soud v Praze nad vchod nechat vytesat jako motto Nepoctivost se vyplácí? Bylo by to přesné, upřímné a výkonům jeho soudců plně odpovídající.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Helena Vondráčková
Počet zobrazení: 767

Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.

Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovaném losování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.

Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.

Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.

České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?

15 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Lukáš Nečesaný
Počet zobrazení: 1402