Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jste svědomitý občan? Dokážete být duchem stále ostražití? A bydlíte v Ústí nad Labem nebo v okolí? Pak neváhejte, tohle místo je právě pro vás!

A nepochybujeme, že vedle obdivu a úcty spoluobčanů obdržíte i zbrusu nové rukávové pásky, s kostkovaným lemem a výrazným nápisem PS-MP:

4 komentáře
Kategorie: Humor
Počet zobrazení: 422

Já čekám dál, já čekám dál,
až se k nám právo vrátí.
—Spirituál Kvintet: Chci Sluncem být

Tuvalu je malý ostrovní stát v Tichém oceánu, s necelými jedenácti tisíci obyvatel. Jeho armáda má 0 stíhaček, 0 bojových vrtulníků, 0 tanků, 0 obrněných transportérů, 0 křižníků a 3 oštěpy (to přeháníme: možná čtyři). Jestliže by tento státeček vyhlásil České republice válku, byl by podle čl. 43 odst. 1 Ústavy vyhlášen válečný stav a následně by se suspendovala téměř všechna základní práva obyvatel země, přesně v souladu s platným právem. Zní to divně? Snad, ale tak je právní řád postaven: ochrana před vnějším ohrožením má přednost téměř před vším ostatním, notabilně pak před ochranou všech dalších práv obyvatel.

V zákonech chybějí účinné mechanismy, jak zabránit zneužití výjimečných instrumentů k řešení situací, které jejich aktivaci nevyžadují: není příkladmo předepsáno, aby o tom, zda je napadení nepřítelem nebo epidemické risiko dostatečně intensivní, rozhodli sami občané v referendu. Vše je ponecháno v rukou vlády, kterou korigovat může pouze parlament; arci jen tehdy, není-li sám paralysován vládou a jejími medii vyvolanou panikou.

Proto, zeptá-li se nás někdo v těchto dnech a měsících, co se vlastně děje a co tomu všemu říkáme, a proč nepíšeme tak často jako dřív o právu, pokrčivše rameny odpovídáme, že právo v této zemi už není: onemocnělo. Nakazilo se covidem, má těžký průběh a není jisto, zda a kdy se opět uzdraví.

Že veřejné právo, pokud jde o ochranu základních práv lidí, prakticky přestalo existovat, dokládá osud vládního opatření o povinnosti nošení roušek: když ho Městský soud v Praze – loyalně a alibisticky s odloženou účinností – zrušil, bylo přijato v identickém znění, a až dodatečně, poté, co se odborná veřejnost nad takovou insolencí zděsila, přičinili mu úředníci nové odůvodnění. Tolik k autoritě a faktické moci soudů v České republice v roce 2020.

Nemá tak smyslu, aspoň prozatím, cokoli o právu psát. Od občana se vyžaduje, že se bude státotvorně bát, a až se, někdy zkraje následujícího jara, neméně státotvorně dobojí, nejspíš se nestačí divit, jak se jeho země v mezidobí změnila: kolik nových covidových miliardářů přibylo a přiřadilo se k privatisační galerce (jak tento segment místní elity pertinentně nazývá jeden kamarád) a k solárním baronům, kolik drobných, leckomu příznivých novel a přílepků bylo v epidemické panice přijato, a jak si zakrátko polepší ti, jejichž oborem je obchod s chudobou.

Tato země nebude už nikdy stejná jako předtím: život v ní po covidu bude drsnější, zpupnost vítězů předcházejících bitev neomalenější, kohese slabší a pocit, že líp už bylo, běžnější a všudypřítomnější.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 970

Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Pokračování příběhu připomíná spíše absurdní drama, ale má i právní konotace, proto poslyšte, co se v Brně stalo, a odpusťte nám poněkud fiktivní, leč zábavnější versi neveselé skutečnosti.

Co teď, co budeme dělat?, říkali si nad předběžným opatřením úředníci dbající o porušování práv dětí na mezinárodní úrovni. Jistě k tomu Zdeněk Kapitán, šéf oné zlopověstné instituce, svolal zvláštní poradu ve své ředitelské pracovně. Tam se, pod nápisem Dítě musí trpět!, mottem úřadu, sešli všichni, kteří se Dorotčině případu doposud věnovali.

Jak je tohle možné!? hřímal Kapitán, mávaje rozzlobeně vytištěným rozhodnutím pražského soudu.

Já se snažila, šéfe, pokusila se chabě oponovat psycholožka Úřadu Michaela Zdráhalová, já jsem přece soudu řekla, že ji matka netýrala, že ji jen denně fackovala a to žádné týrání není, jen jeden z možných způsobů výchovy.

Vám nic nevyčítám, Zdráhalová, máchl resignovaně ředitel rukou směrem ke snaživé psycholožce, vy jste dělala, co jste mohla. Ale co vy ostatní? Jak jste mohli dopustit, aby se tohle stalo? Vždyť s tou holkou nejsou vůbec žádné problémy, ve škole, v rodině, nic! Jak máme zařídit, aby se musela vrátit na Slovensko?

Já bych měl takový nápad, pane šéf, špitl nesměle Jakub Lorenc, mladý právník, který na úřadě působil teprve krátce a zatím jej k žádnému většímu případu nepustili. Jsme přece její opatrovník, tak co kdybychom se proti předběžku odvolali? Dovolil jsem si to v sobotu na chatě tak trochu načrtnout…

Zraky všech se upřely do jednoho bodu, k dokumentu, který Lorenc vytáhl z aktovky.

Ředitel Kapitán chvíli četl, pak se hluboce zamyslel, potáhl z elektronické cigarety a rozvážně pravil: To vůbec není špatné, pane kolego. Mladý právník se nadmul pýchou – takto ho mocný ředitel oslovil poprvé. My dva samozřejmě dobře víme, že jako kolisní opatrovník nemůžeme za tu holku podat odvolání, které směřuje proti jejímu zájmu, ale když to uděláme, může nám někdo něco udělat? Nad námi není nikdo, jen ta potrhlá ministryně v Praze, a ta teď nemá čas, musí žehlit toho svého debila, vždyť víte… Všichni přítomní loyalně přiložili ruku před ústa, jako při každém vtipu, který jejich nadřízený pronesl. Dobře, uděláme to tak, jak říkáte. Soud nám vyhoví, ze školy ji znovu vyloučí, a za pár týdnů ji budeme moct poslat zpátky na Slovensko, protože neplní základní školní docházku!

A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci.

Jak s oním opravným prostředkem naloží Městský soud v Praze, budeme se zájmem sledovat. Pro úplnost, takto se, bez servítků a jiných textilií, k odvolání vyjádřil Dorotčin otec.

Komentáře (8)
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 4054

Začátek týdne doporučujeme zpestřit si videem Svobodného přístavu se Zuzanou Candigliotou, známou aktivistkou za práva nudistů, pacientů, velbloudů a jiných marginalisovaných a ohrožených skupin:

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1812

S poškozenou den po jejím útěku. To ani jeden z nás ještě netušil, že na Slovensku nemá oběť týrání žádná práva.

Měl-li kdo z vážených čtenářů vysoké mínění o slovenském právu a právnících a skutečný tristní stav těchto nenaznal ani z čerstvého rozsudku v případu Kočner, budiž mu stručně připomenuta kausa nezletilé, nyní jedenáctileté Dorotky, která utekla od matky, jež ji spolu s druhem denně bila, ze Slovenska do Prahy k otci. Ještě v den útěku, tedy 26. dubna 2020, za ni podal otec trestní oznámení slovenské policii, sboru slynoucímu naprostou neschopností, zato však příkladnou zkorumpovaností. Co se v řečené, právní stát nepřipomínající ani náznakem, zaostalé zemi dělo dál, předčilo ovšem i naše nejhorší očekávání.

Zhruba první měsíc policie v Trenčíně nečinila vůbec nic, podání se prý někde ztratilo a hledají ho. Když bylo jasné, že oznamovatel to tak nenechá, začalo formální vyšetřování, a poškozené byl ustanoven opatrovník, jistý Jozef Herbulák, advokát (či spíše, jak uvidíme, parodie na něj) se sídlem v Trenčíně. Že by opatrovník měl hájit zájmy opatrovance, je ovšem i na Slovensku pouze law in books. Ustanovený výtečník nejenže se ani neobtěžoval, aby se s poškozenou – mimochodem, dodnes policií nevyslechnutou – setkal anebo jí třeba jen zatelefonoval (přestože měl její adresu a telefon otce přímo v trestním oznámení ve spisu), ale když se na něj otec poškozené po více než čtyřech měsících od útěku obrátil se žádostí o informace, bylo mu stroze sděleno, že mu advokát o průběhu vyšetřování ani o tom, jak Dorotku zastupuje, nic nesdělí. Co slovenská policie činí, dobře činí, a nikomu do její zjevné indolence nic není – a nejméně ze všech pak jemu jako otci poškozené.

To arci notně rozzlobilo i mne a J. Herbulákovi jsem osobně zatelefonoval, snaže se mu vysvětlit, že když už žádné informace nechce poskytnout otci, měl by je dát aspoň samotné poškozené, arci se zlou jsem se potázal: nezletilá prý není v jedenácti letech dostatečně rozumově vyspělá, aby nějaké listiny obdržela, a hlavně, hrozí, že by je dala k disposici otci! Takže nic, nada, trhněte si paragrafem, sprostí Čehúni! My si do slovenských poměrů, které nám takto plně vyhovují, od nikoho mluvit nenecháme.

Povedenému opatrovníku nezletilé Jozefu Herbulákovi tak nemůžeme poděkovat za vše, co pro nezletilé týrané dítě učinil, jinak než udělením tradiční prestižní ceny tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafu. Blahopřejeme jemu i Slovenské republice, věříce, že si jej tam ponechají a nenechají jej uplatňovat tyto představy o advokacii a o vládě práva i u nás.

Ovšemže, stále zbývá naděje, že se věcí začne zabývat soud, který Herbuláka ustanovil, anebo že jeho nečinnost prošetří Slovenská advokátska komora, kterým budou podány příslušné podněty, avšak reálně úspěch neočekáváme. Slovensko je, bohužel, stále, aspoň pokud se práva týče, velice zaostalou východoevropskou zemí, které je lépe se zdaleka vyhnout. Ovšem to, jak je schopen praktikující právník ignorovat flagrantní násilí na dítěti a podporovat policii v tom, jak se všemožně snaží zamést trestní oznámení pod koberec, to námi tedy vážně otřáslo.

Komentáře (14)
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 7069