Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zatloukat, zatloukat, a když se to provalí, zase zatloukat, to je zlaté pravidlo, které má své místo nejen v manželství, ale i v soudní síni – a v soudních rozhodnutích. Když šmé s falešným doznáním spoluobviněného Maroše Straňáka svědku-recidivistovi Milanu Rakašovi, jemuž za jeho vstřícnost soud odpustil ze 6,5letého trestu více než čtyři roky, vyšlo najevo, zlínskému soudci Radomíru Koudelovi nezbylo než se tvářit, že se nic takového nestalo, a přejít do protiútoku.

Taková drzost, hřímá onen v usnesení o zamítnutí obnovy řízení, co si to vůbec obhajoba dovoluje, naznačit, že by soud mohl jednat nečestně!? Považte, soud! To se v historii této země se špičkovou justicí přece ještě nikdy, opakuji nikdy, nestalo. Zkrácení trestu a přesně taková výpověď, jakou jsme potřebovali, to jsou dva naprosto nekorelované, nesouvisející jevy, Rakaš byl po své výpovědi prostě jen moc nemocný a proto mu, chudáčkovi, soud dovolil léčit se na svobodě (asi jako Romanu Janouškovi, dodáváme; k dokonalosti už chybí jen zmínka o terminálním stadiu Rakašovy fiktivní nemoci).

Nu, je to zábava, přečtěte si sami: komické ladění tohoto usnesení právě v době, kdy se jiný čestný soudce Elischer u pražského městského soudu bezelstně doznává k tomu, že odsuzující rozsudek může být důsledkem netoliko viny obviněného, ale i příliš dlouhé vazby, je jen dalším střípkem do mozaiky dosvědčující, jak pracují a jak poctivé jsou české soudy.

Odsouzený David Šimon samozřejmě podává stížnost, ve které si nebere servítky, a tak věc putuje k vrchnímu soudu do Olomouce. S ohledem na kvalitu jeho (obvykle KSČ-only) odvolacích trestních senátů nejsme příliš optimističtí, avšak ani případný neúspěch nebude znamenat, že bychom zanechali úsilí dostat z vězení dva nespravedlivě odsouzené nešťastníky, které se nevyšetřovacímu teamu zlínské policie pod vedením Milana Janoštiaka hodilo podstrčit soudu jako pachatele namísto pracného hledání vrahů skutečných.

(pokračování příště)

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Zločin u Vizovic
Počet zobrazení: 1262

Dokumenty pro tento, v pořadí již šestnáctý, díl první řady našeho seriálu máme k disposici už zhruba půl roku, avšak nechtěli jsme zasahovat do práce Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), která kroměřížskou kausu a zejména zásahy policisty Jana Ovčáčka do trestního řízení, ve kterém byl obviněný Michal Šnajdr odsouzen k deseti letům vězení, prověřuje.

Pokud si vážení čtenáři právě teď klepou na čelo, vědomi si, že GIBS je ve skutečnosti institucí sloužící nikoli k vyšetřování, nýbrž ke krytí policejní kriminality, a také ovšem k vyřizování účtů mezi jednotlivými znepřátelenými frakcemi uvnitř onoho ozbrojeného – a veřejnosti nadmíru nebezpečného – sboru, souhlasíme, arci s tím, že bychom přesto neradi poskytli komukoliv záminku k takovému obviňování. A co kdyby náhodou: jak zpívá Jaromír Nohavica, jednou za sto let zázrak se koná; zda to platí i ve vztahu ke GIBS, nelze zatím spolehlivě ověřit, ana řečená instituce dosud tak dlouho neexistuje.

Dnes si tedy na dokumentech ze spisu názorně ukážeme, jak to vypadá, když pomstychtivý policista chce někoho dostat do vězení. Může to začít kupř. takovýmhle úředním záznamem. Povšimněme si, že pouhý jediný den poté, co Zuzanu Vybíralovou únosci pustili nedaleko Kroměříže na svobodu, policista Ovčáček zná totožnost pachatelů, motiv i celou řadu okolností, a tato verse se s drobnými, kosmetickými úpravami dostala do obžaloby – a pokud se týká M. Šnajdra, i do pravomocného rozsudku. Tak zdatných operativců kdyby měla policie víc; inu, praxe u Šlachtova špičkového útvaru se nezapře! Drobnou vadou na kráse je, že ve skutečnosti se únosu dopustili zcela jiní lidé, z jiného motivu a jiným způsobem, ale to už se tak u Policie České republiky přiházívá…

Další pozoruhodnost objevíme v záhlaví: Ovčáček sepsal svůj úřední záznam za Šlachtův ÚOOZ, odbor obchodování s lidmi a nelegální migrace, ve kterém dosud působil, a založil za tím účelem nový spis, jehož první listinu tento dokument představuje. Nezůstala ovšem dlouho osamocena: o čtyři dny později tam přibyl další Ovčáčkův investigativní skvost, a hned po něm ještě jeden.

Pak se věci trochu zauzlily: jiní policisté Zuzanu Vybíralovou vyslechli a zjistili něco jiného, než zapsal Ovčáček: žádný parfem, žádné výrazné znaky usvědčující kohokoli z únosců. Pachateli únosu byli sice Šnajdr, Banát a spol., kdo jiný, ale na to poškozená přišla až při schůzce s momentálně uvězněným otcem.

Ovčáček arci nelenil a pustil se do ofensivy: v průběhu dalších měsíců vyhotovil ještě třináct úředních záznamů, po jejichž přečtení ani laskavý čtenář nebude na pochybách, kdo zločin v Kroměříži spáchal: [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7], [8], [9], [10], [11], [12], [13]. Zvláště poslední kousek stojí za pozornost: Ovčáček si v něm posteskl, že: bylo zjištěno, že Šnajdr měl K. namluvit, že beru úplatky, na objednání za úplatu dokáži zlikvidovat jakoukoliv osobu, případně jí způsobit velké problémy na různých úřadech státní správy. […] [T]vrzení M. Šnajdra je naprosto nemyslné. Jasně; něco takového by čestný policista Ovčáček nikdy nikomu neudělal!

Samotný Jan Ovčáček se oficiálně prověřování ani vyšetřování účastnit nemohl, protože měl s podezřelými Šnajdrem a Šprňou nevyřízené účty – oba dva na něj podali oznámení na GIBS, které bylo vyhodnoceno jako částečně důvodné a řešeno kárně – a hlavně, jeho bratr Tomáš byl Šnajdrovým osobním nepřítelem, inter alia, kvůli manželce, která řečeného bratra se Šnajdrem v době dosud ještě bolestně nedávné podváděla. Proto plody jeho rozsáhlé kriminalisticko-literární tvorby putovaly do vyhrazené části spisu, kde setrvaly po zbytek řízení: dostal je tak k disposici pouze státní zástupce, nikoli soud a hlavně ne obžalovaní, jejichž obhájci by možná měli proti takovému způsobu získávání skutkového materiálu výhrady (i když možná ne, jak jsme poznali, i oni při vyšetřovacích úkonech na policii a poté v soudních síních spíše jen zatěžovali svým vzdělaným sedacím svalstvem k tomu určené zařízení).

Důležitou spojkou byl Ovčáčkův méně zkušený kolega Pavel Němec. Ten s ním sdílel kancelář a jeho rozsáhlé zapojení do vyšetřování kroměřížského únosu tak fakticky kryl, a právě on byl tím, kdo u brněnských psovodů objednal zfalšované výsledky methody pachové identifikace. Tato symbiosa trvala až do chvíle, kdy se další prodlužování tohoto stavu ukázalo neúnosným a státní zástupce zlínskému teamu věc odňal a poslal ji do Brna – ovšemže s identickými, na Ovčáčkových úředních záznamech založenými, výsledky.

To vše tedy dostala na stůl GIBS, a pustila se do šetření, které bude v nejbližších týdnech skončeno. Komicky působí, že si inspekce nechala zpracoval znalecký posudek na thema spolehlivost methody pachové identifikace (s výsledkem: pes se nikdy nemýlí). To bude mít zřejmě pro její rozhodnutí klíčový význam: protože Šnajdr byl domněle usvědčen psem (plus několika věrohodnými svědky, jeho osobními nepřáteli), neexistuje kausální nexus mezi Ovčáčkovou baterií úředních záznamů a Šnajdrovým vzetím do vazby a následným pravomocným odsouzením.

Stíhání je tudíž možné toliko za zasahování do vyšetřování navzdory zjevné podjatosti a s použitím nepravdivých informací. Ovčáčkovy lži z úvodního úředního záznamu poškozená popřela již za několik dnů a poté znovu jak při výslechu na GIBS, tak v obnoveném trestním řízení proti únoscům (tentokrát již skutečným). Zda se Ovčáčkova stíhání GIBS odváží, anebo bude i tentokrát postupovat podle osvědčených zásad své práce, budeme na tomto místě opět informovat.

Aktualisováno.

Shodou okolností několik minut před publikací tohoto dílu dorazilo usnesení GIBS, jímž byla věc odložena: ve zlínské policii proběhlo vše absolutně v souladu se zákonem, tamním policistům není co vytknout, natožpak je trestně stíhat. Kdo z mých milých čtenářů je tím snad překvapen, nechť navštíví psychiatra, neboť trpí vážnou poruchou vnímání reality.

Aktualisováno.

Poškozený M. Šnajdr podává proti usnesení stížnost.

(pokračování příště)

4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Kroměříže
Počet zobrazení: 2554

Převeliké divení, následované již z Bible známým obligatorním pláčem a skřípěním zubů, nastalo v kause Lukáše Kuzmiaka, který poté, co pozbyl a poté dálkově nalezl svůj notebook, pojal vpravdě velkolepou myšlenku vystavit na svém blogu fotografie nových majitelů téhož.

Pročež něco bezplatného poučení: 1. Nový majitel ukradené věci nemusí být nutně zlodějem, takže chceme-li mu přičíst krádež, měli bychom zvážit, zda se nemýlíme – a i kdybychom měli pravdu, zda budeme schopni svou domněnku prokázat u soudu. 2. I kdyby nový majitel zlodějem byl, zásah, který mu publikací jeho podoby, případně dalších osobních údajů, způsobíme, nesmí být vůči aktu krádeže disproporční.

Máme podobnou situaci, ke které došlo u naší první řady Nevyšetřovatelů. Syrovátkový král Josef Štolfa, jeden z organisátorů únosu, nás žaluje na ochranu osobnosti, požádav soud, aby nám uložil povinnost poskytnout mu omluvu a relutární satisfakci ve výši 30 tisíc korun. Nepochodí, arci toliko proto, že jeho pověst hodonínského výběrčího výpalného i podíl na únosu Zuzany Vybíralové umíme prokázat, dnes již velmi solidními důkazy, a že náš výsměšný text není zjevně nepřiměřený skutečnému stavu věci.

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 781

Již delší dobu jsme názoru, že tak jako existují národní poklady (příkladmo řitecká pěnice Helena), měla by být kodifikována a formalisována i národní neštěstí, případně přímo národní pohromy; první takovou by se mohla stát ombudsmanka Anna Šabatová. Neznalost práva a jeho principů i absolutní odtrženost od praxe vedou k tomu, že team levicových aktivistů, tento úřad momentálně okupující a svou velitelku obklopující, je zdrojem neustávajícího proudu pitomostí a právních absurdit.

Poslední takovou je způsob, jak ombudsmanka (ne, nebudeme používat žádná pejorativní označení jejího úřadu v případě, že je zastáván ženou, jakkoli zasloužená a pertinentní by v tomto kontextu snad byla) vyhodnotila podnět týkající se toho, že policie pomocí dronů vyhledává v přírodě nelegálně tábořící osoby. Podle veřejné ochránkyně je to prý v pořádku, protože policie hledala lesní požáry a táborníky objevila jen jako vedlejší produkt této své hlavní činnosti.

Kdyby Šabatová znala aspoň základní principy ústavního práva, věděla by, že při ochraně před invasivními zásahy do ústavně chráněného soukromí člověka je třeba eliminovat samotnou možnost zásahu ze strany orgánu veřejné moci, nelze se spoléhat na to, že tento orgán určitou technologii nezneužije. Příkladem jsou mýtné brány, které byly instalovány s tím, že nikdy nebudou zneužívány např. k evidenci průjezdu všech vozidel (a fotografií osob, které v nich sedí), anebo, nedejbože, k měření rychlosti. První se dávno děje, druhé je připravováno na dobu po zavedení bezbranového mýtného.

Když dáte policii drony, musíte počítat s tím, že jimi bude vyhledávat trampy, prostě proto, že to umožňují, a umožňují i mnohé další věci, o kterých ti, kteří policii používání dronů dovolili, neměli ani potuchy – a dokud bude v úřadu veřejného ochránce práv [značně neuctivý výraz vynechán], nic se v tomto směru k lepšímu nezmění.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1394

Pravil president Miloš Zeman při letošním udělování státních vyznamenání:

Přecházím nyní k dalšímu člověku, který byl rovněž předmětem závisti až nenávisti, a to je Jan Antonín Baťa. Byl to pokračovatel tradice Tomáše Bati, ale byl obviněn z kolaborace, třebaže žil v zahraničí a třebaže finančně pomáhal exilu, ale vše bylo dobré, aby mu byl konfiskován jeho majetek. Chtěl bych připomenout, a pan premiér to dobře ví, že je autorem nám společné publikace Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, vizionářské publikace. Jan Antonín Baťa založil v Brazílii dvě města a nechal postavit most přes řeku Paraná. Člověk jeho manažerských schopností by byl po druhé světové válce vítán, ale zvítězila závist, konfiskace majetku a obvinění z kolaborace.

Ještě že už žijeme v demokratické době, kdy dávno neplatí, že vše je dobré, abychom mohli veřejné nepřátele připravit o majetek.

A tak, příkladmo, když potomci Jana A. Bati po zrušení retribučního rozsudku z r. 1947 požádali o finanční kompensaci za konfiskovanou vilu ve Zlíně, včetně rozsáhlých pozemků v jejím okolí, vůbec se od českých soudů – v senátech patrně k tomuto účelu zvlášť vybraných tak, aby je tvořili výhradně bývalí členové komunistické strany – nedozvěděli, že svou žádostí obcházejí restituční zákonodárství (které se na tyto případy nevztahuje), a když chtějí náhradu za znárodnění Baťových závodů – protože znárodnění se mělo provést přímo z dekretu za náhradu – řízení před dobrými pěti lety fakticky neskončilo na tom, že Obvodní soud pro Prahu 1 není schopen zjistit od brasilských státních orgánů seznam dědiců zemřelých Baťových dcer, a proto řízení o nároku nemůže (a nikdy nebude) pokračovat.

Ale posun to je, ne, že ne! Před r. 1989 by Baťovy potomky zavřeli, dnes jim na Pražském hradě zahrají maňáskové divadlo a na cestu zpět jim dají státní vyznamenání. Svých okradených si tento stát váží.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan A. Baťa
Počet zobrazení: 729