Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Když nebudeš hodný/hodná, přijde si pro tebe ospodějnice!, říkávají dnes české maminky svým dětem stejně, jako je naši předkové v dávných dobách strašívaly polednicí, a vskutku, archetypální představa pracovnice útvaru sociálně právní ochrany dětí nemá k ideálnímu obrazu v pravé poledne přicházející divoženy daleko: nevzdělaná, hrubá frustrátka zpravidla odpudivého zevnějšku, objevující se v domácnosti nezvána, nečekána a nevítána a zneužívající svou pochybnou moc, kdekoli může, u vědomí, že sebevětší excesy pokryjí nadřízení, případně opatrovnický soud, u něhož působící specialisované soudkyně mají pro ospodějky vždy pochopení v míře větší, než by právnímu státu slušelo.

Jsou však i takoví, kteří se dokáží OSPODu vzepřít a dovolí si příkladmo chtít vědět, podle jakých interních předpisů pracovnice jednají a jakou mají kvalifikaci. Drzounka byla přirozeně OSPODem působícím na Úřadu městské části Praha 8 vykázána do patřičných mezí, arci nepomohlo to, byla podána správní žaloba a Městský soud v Praze nyní v senátu Marka Bedřicha vyhověl a nařídil část informací poskytnout, o části vydat nové, přezkoumatelné rozhodnutí. Bravo!

Někdejší předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa učinil při výběru soudců tohoto soudu mnohá dobrá, avšak též některá tragicky špatná rozhodnutí. Jedním z nejhorších byl, máme za to, výběr Davida Hipšra; ten získává, spolu se členy senátu, jemuž předsedal, prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce, spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Hipšr je již v tomto směru recidivistou – a s Jakubem Camrdou zřejmě vůbec nejhorším soudcem, kterého na NSS mají. Dubnovou cenu získává dekorant za tento rozsudek, jímž bylo Janu Cibulkovi upřeno právo na přístup k datům o jízdních řádech a poloze vozidel pražské MHD v reálném čase.

Odůvodnění je výronem soudcovské tuposti a ignorance: některé pasáže z něj vzbuzují než pobavený úsměv, příkladmo § 30, ze kterého vyplývá, že dostatečným důvodem odmítnutí žádosti o informace může být nutnost jakékoli anonymisace, jiné svědčí o absolutní absenci porozumění problematice informačního práva, např. § 26, kde je proponováno odmítnutí žádosti z důvodu, že požadovány jsou informace, které teprve vzniknou (ve skutečnosti tato výluka dopadá toliko na budoucí rozhodnutí, přičemž informace o aktuální poloze autobusu č. 188 rozhodnutím jaksi není). Když něčemu nerozumím, přiberu si znalce, troubo.

Ve skutečnosti by to, co Cibulka po pražském dopravním podniku žádá, bylo otázkou zcela triviální úpravy stávajícího softwaru, a jeho žádost o informace je plně v souladu s účelem svobodného přístupu k informacím, tedy přimět veřejný sektor, aby dal veřejnosti k disposici všechny informace, které sám má, vyjma taxativně vyjmenovaných tříd informací z poskytování vyloučených. Je jasné, že povinným subjektům se to nelíbí, protože občanský plebs je povinen jejich činnost toliko financovat a držet jazyk za zuby, rozhodně ne, aby po nich, drzouni drzí, chtěli cokoli vědět. Se soudci kvalit Davida Hipšra to není problém, důvod pro odepření informací se vždycky najde.

K ocenění blahopřejeme!

Který úřad v této zemi je nejzkorumpovanější? Transparency International takový žebříček nevede, a nemají ho prý ani celorepublikové útvary policie pro boj s tímto druhem kriminality (jistě by tam samy dosáhly poměrně slušného výsledku), arci možná se nezmýlíme, když odhadneme, že jím je zájmové sdružení telekomunikačních operátorů mylně nazývané Českým telekomunikačním úřadem (ČTÚ). S ním vedeme spor o polohy základnových stanic mobilních sítí (BTS). V prvním kole, jak víme, jsme se dozvěděli, že informaci dostat nemůžeme, protože bychom zjistili identitu operátorů (ta je tajná); totéž následně potvrdil i předseda ČTÚ.

Celí rozesmutnělí, že kdo jsou tři mobilní operátoři působící v České republice, vědět nikdy nebudeme, rozhodli jsme se před podáním správní žaloby pro mezikrok, a požádali jsme znovu o tutéž informaci, avšak tentokrát s výslovným vyloučením informací o identitě operátorů.

Nebudeme čtenáře napínat, i tentokrát máme smůlu. Z rozhodnutí mj. vyplývá, že operátor, který dostane licenci, si smí postavit BTS, kdekoli chce, aniž by byl povinen cokoli úřadu o jejich polohách a sítích, které na nich provozuje, sdělovat. V této zemi je, pravda, možné ledacos, ale přece jen se zdráháme uvěřit a proto prosíme, vyskytuje-li se mezi čtenáři nějaký odborník na telekomunikace, aby nám naši zpupnou a úřaduprotivnou (něm. amtswidrig) hypothesu, že tomu tak není, potvrdil.

Provedli jsme test proporcionality a… napíše úředník a zkušený občan nemusí číst dál: žádost o informace byla odmítnuta, protože zájem úředníka na utajení informací převážil nad zájmem veřejnosti na jejím poskytnutí. Zákon o svobodném přístupu k informacím měl právě takové svévoli čelit, ale zásluhou Jana Musila, jednoho z nejhloupějších soudců v celém justičním systému, mají povinné subjekty jednoduchý prostředek, jak znovu utajovat, cokoli jim milo a vhodno.

Dva čerstvé příklady: Jan Šinágl neobstál v testu proporcionality se žádostí o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, já zase jsem – podle očekávání – neoprávněně chtěl znát obsah příloh ke zprávě OLAFu (rozklad).

Domníváte se, že je to nesmysl, protože podle § 106 odst. 1 SŘS musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, a v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá? Není tomu tak, a slyšeli jsme to z úst nejpovolanějších: od soudce Nejvyššího správního soudu Radovana Havelce.

Jde o spor o tajnou dokumentaci k šifrovací zakázce: podali jsme kasační stížnost, do které jsme napsali, že ji prozatím nemůžeme odůvodnit, protože neznáme všechny podklady napadeného rozsudku (městský soud nám neumožnil nahlédnout do spisu), a nyní se, prostřednictvím předsedy soudu Josefa Baxydozvídáme, že dle Havelcova názoru odůvodnění vlastně ani není potřeba.

Budeme tedy muset přitvrdit a požadovat, že odůvodnit kasační stížnost není jen naší povinností, ale i naším právem: což je ostatně logické, protože kasační stěžovatel nemůže ponechat na soudu, aby si důvody, proč s napadeným rozsudkem nesouhlasí, domýšlel a jeho podání takto svévolně dotvářel. Co když jsem chtěl proti rozsudku brojit z úplně jiných důvodů, než si myslí Havelec?

Podkategorie