Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Problémem moderní rovnostářské společnosti je nedostatek formální vertikality ve vztazích mezi lidmi. Vezměme příklad z ulice, bezdomovec a úspěšný podnikatel. Ačkoli oba stojí na opačných polech společenské hierarchie, když se podíváte na jejich občanské průkazy, nenajdete nejmenší odlišnost – jsou stejné, s fotografií pořízenou podle stejných předpisů, s identickými rubrikami a s podobně strukturovaným, nerozlišitelným rodným číslem i číslem dokladu. A to samé u voleb: podnikatel se dostaví v novém medvědu (míněn automobil, nikoli poutací systém), bezdomovec se stěží dobelhá, ale oba obdrží stejnou sadu volebních lístků a jejich hlasy pak mají zcela stejnou váhu.

Tohle si ve společnostech, které se svým rovnostářstvím pyšní, dobře uvědomují, a tak například v Sovětském svazu, vedle základní dichotomie plnoprávný komunista – méněcenný nestraník, existovaly různé druhy průkazů, jež občanu zprostředkovávaly nejrůznější privilegia. Nejznámějším byl zřejmě průkaz válečného veterana, jehož držitel nemusel s ostatními stát v obchodě ve frontě, ale mohl rovnou k pultu nebo k pokladně. A ještě o krok dál to dovedli v Číně, kde obyvatelstvo za loyalitu dostává přímo body – kredity (psali jsme o tom krátce před rokem).

Myšlenka ústavního soudce Jana Musila, že právo na informace budou nadále mít jen hlídací psi demokracie, kreativně a do nečekané extense rozvinutá náměstkem ministra vnitra Petrem Mlsnou a jeho podřízenými Adamem Furkem a Tomášem Jirovcem, dovoluje navázat na cenné sovětské a čínské zkušenosti. Je jasné, že aby se o privilegiu hlídacího psa rozhodovalo ad hoc případ od případu, to by bylo v krajní míře nepraktické a neekonomické. Daleko jednodušší by bylo, kdyby ministerstvo vnitra vydávalo oprávněným žadatelům o informace zvláštní druh osvědčení-průkazu a evidovalo je v centrálním registru. Úředník, který obdrží žádost o informace, by pak jen ověřil, že žadatel je v registru hlídacích psů, a pokud ne, poslal by mu místo informací standardní odmítavé rozhodnutí. Ušetřilo by se, a hlavně by každý dopředu věděl, na čem je, a notoričtí kverulanti mého typu by se po několika prvních neúspěších žádat o informace ani nepokoušeli.

Našly by se arci i jiné způsoby, jak Musilovu brilantní myšlenku využít. Již dlouhou dobu zvažuji, že by měly být vydávany, prominete-li ten termín – oficiálně by se to jistě jmenovalo jinak – průkazy blbecké, odstupňované po vzoru TP, ZTP a ZTP/P do kategorií. Držitel takového průkazu by měl výhodu, že by uspěl v každé diskusi, protože příkladmo s blbcem II. stupně debatují jen blbci stupně III, ostatní vědí, že to nemá smysl.

Nebo průkaz zasloužilého plátce daní. Na ten by měl nárok každý občan, který v posledních pěti letech řádně odevzdal daňové přiznání a zaplatil na daních nejméně milion korun. Kdo by na tento limit nedosáhl, mohl by aspirovat aspoň na průkaz zasloužilého účastníka účtenkové loterie: podmínkou je sebrat a přihlásit nejméně sto účtenek měsíčně. Anebo zasloužilý udavač/zasloužilá předzvědná osoba.

Možností je nepřeberně, ale raději úvahu ukončíme, než se tím kompetentní orgány začnou vážně zabývat.

Že je po Musilově nálezu Ústavního soudu o platech úředníků zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, klinicky mrtev, jsme psali okamžitě. Proces jeho umírání, jak o něm referuje Jan Horák na Lidovkách, není arci prost některých zábavných prvků. Příkladmo tato pasáž z nového pokynu (ten bychom si podle InfZ vyžádali, ale protože nejsme hlídacím psem demokracie, neuspěli bychom, proto to ani nezkoušíme): Sotva však bude možné takové postavení [tj. hlídacího psa] přiznat osobě, která sice provozuje internetové stránky, jejich podstatou je ovšem pouze nevěcná kritika činnosti veřejné správy bez jakékoli objektivní podoby. Tedy nepůjde-li o aktivitu podobnou aktivitě novinářské, ale o pouhé, a dnes hojně rozšířené, veřejné nepodložené kritizování všeho a všech.

V 60. letech, kdy byl, mimochodem, soudce Musil ještě členem komunistické strany, existoval takový požadavek rovněž: přípustná byla toliko tzv. konstruktivní kritika. A rozumí se samo sebou, že i konstruktivně kritisovat směli jen povolaní, tedy komunisté. Takzvané síly reakce, zejména příslušníci v třídním boji poražené buržoasie, musely držet hubu a krok.

A tak to, milé děti, bude teď i u nás. Děkujeme, Jene, jak praví klasik (klasička), vaše moudrost je nad naše chápání!

Aktualisováno.
Dokument byl objeven. A hned ho tedy vyzkoušíme; hlídacím psem demokracie sice nejsme, ale možná pomůže něco statistiky: od r. 2006, kdy žádosti o informace systematicky evidujeme, jsme vedli s ministerstvem vnitra celkem pět soudních sporů týkajících se žádostí o informace. Ve čtyřech jsme byli úspěšní, jeden – týkající se zakázky na prolomení kryptografických šifer – dosud trvá, jednání u Městského soudu v Praze je nařízeno na konec ledna. V dalších třech případech ministerstvo žádosti vyhovělo bez nutnosti podat žalobu, jeden případ byl postoupen jinému povinnému subjektu.

Aktualisováno.
Žádost o informace jsme rozšířili; kde dřív stačil jeden odstavec, jsou nyní potřeba čtyři strany – inu pokrok.

Trojskou lávkou v nadpisu míněna přirozeně lávka ve stavu před incidentem, tedy ve stavu, jak obyvatelstvu vysvětleno, nehavarijním, nikoli to, co z ní zbylo a bude nyní obřadně převezeno na neudané místo a pro účely zjištění příčiny, proč přes zmíněný nehavarijní stav k události, vnějškově se havarii znepokojivě podobající, přesto došlo, onde znovu sestavena do původní podoby.

Co že tedy mají tato dvě díla společného? To, že na obě dopadají závěry nedávných nálezů Ústavního soudu, jimiž došlo k podstatnému omezení práva veřejnosti na informace a byl z velké části fakticky derogován zákon č. 106/1999 Sb.

Tak jako se před veřejností z dostatečnosti bezpečnostních opatření nemusí zpovídat provozovatel temelínské elektrárny, společnost ČEZ, bude se zřejmě pokoušet znemožnit přístup k informacím o příčinách pádu lávky společnost TSK, a. s. Ta má sice jediného akcionáře, hlavní město, ale chápeme, že když nemusí ČEZ, proč by musela Technická správa komunikací? To by přece bylo unfair! A když po prvním kole, za nějaké dva-tři růčky, správní soud snad přece jen určí, že TSK je povinným subjektem, nastane druhé kolo, v němž lze kreativně pracovat se závěry druhého nálezu, a provést test proporcionality: Kdo je ten opovážlivec, který po nás chce informace? Má opravdu postavení hlídacího psa? Ve své žádosti to nijak neprokázal, a už vůbec nespecifikoval, k čemu ty dokumenty chce a že je skutečně nezbytně potřebuje – zamítá se!

Díky, veliký Ústavní soude, skláníme se před tvou nekonečnou moudrostí (a přemýšlíme, kolik stojí letenka do nejbližší bezpečné země, kam se lze uchýlit raději ještě předtím, než se ukáže, že ani Temelín nebyl v havarijním stavu).

Další rasantní zásah do svobodného přístupu k informacím provedl čtvrtý senát Ústavního soudu ve složení Vladimír Sládeček, Jaromír Jirsa a soudce zpravodaj Jan Musil. Dnes vyhlášený nález znamená, že již neplatí precisně odůvodněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62, ale povinné subjekty budou smět odepřít informace o platu a odměnách svých zaměstnanců, kdykoli to podle jejich názoru bude vhodné s ohledem na jimi samotnými provedený a Nejvyšším správním soudem formulovaná kriteria nerespektující test proporcionality; jeho výsledek v 99 % případů si mí čtenáři jistě dokáží představit sami…

Nejhorší na nálezu je fakt, že nově bude posuzováno, zda má žadatel na informace právo s ohledem na své postavení, tedy zda jde o novináře nebo neziskovou organisaci a ne o pouhou nekvalifikovanou fysickou osobu, což vrací praxi při poskytování informací o 20 let zpět do období, kdy každý, kdo chtěl něco vědět, musel úředníkovi prokázat, že na poskytnutí informace má právní zájem. Velkým přínosem informačního zákona č. 106/1999 Sb. bylo zavedení rovnosti žadatelů; tato rovnost však dnes padla a každý, kdo chce informace určitého druhu, bude muset opět prokazovat, k čemu je potřebuje a že je jejich poskytnutí ve veřejném zájmu. Zatím pouze, chce-li se dozvědět výši odměn, ale nepochybujeme, že stejný princip bude vbrzku uplatněn universálně a zákon o svobodném přístupu k informacím se tak stane nepoužitelným, obsoletním právním předpisem.

Ve veřejném prostoru platí princip spontánní erose práv občana a spontánní inflace pravomocí veřejné moci: nehlídána, tato moc možnosti, jak zasahovat do právní sfery lidí, stále rozšiřuje, a šanci svých obětí, jež chápe nikoli jako své sponsory a nadřízené, ale má je za poddané, proti těmto zásahům se bránit a výkon veřejné správy kontrolovat, neustále oklešťuje, případně zcela eliminuje.

Tak je tomu i s právem na informace: to je stále užší – nejnověji z informační povinnosti vyňal Ústavní soud státem a obcemi ovládané obchodní korporace.
Pěkně ilustrováno, jak dokáže český soudce, v daném případě předseda Okesního soudu ve Frýdku Místku Petr Prašivka, desinterpretovat v neprospěch občana zákon i judikaturu, si můžeme ukázat na případě žádosti o nepravomocný rozsudek. Ty se podle zákona sice vždy poskytují, avšak proč žádost neodmítnout, když prostě můžeme. Naše odvolání; kdo je tajemný J. V., lze zjistit z našeho informačního systému https://legal.pecina.cz/; první úspěšný obdrží žvýkačku, kterou jsem, ač od dětství zásadový nežvýkač, obdržel před několika dny v nejmenované čínské restauraci v Praze, patrně jako kompensaci za vady pokrmu i obsluhy.

Podkategorie