Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Zatlačeno do kouta v našem již pátým rokem se vlekoucím šifrovacím sporu, ministerstvo vnitra, ústy Petra Nováka, ředitele jakéhosi utajovacího odboru, sáhlo k nejsilnějšímu kalibru a v dalším odmítavém rozhodnutí prohlásilo, že prima facie nesmyslná (a korupčními penězi šustící) zakázka byla brněnskou technikou skutečně splněna. Vědci prý pro policii vyvinuli hardwarové zařízení, které zapojíte k datovému kabelu, s ohledem na cenu zakázky patrně lhostejno, zda elektrickému nebo optickému (to je mimochodem jediné, co rozhodnutí věříme, dodejme poněkud jízlivě), a škatulka na připojený externí disk sype dešifrovaná data. Zvládne vše, od Herodotovy šifry přes Blowfish, AES a eliptické křivky po šifru mistra Leonarda – aby taky ne, za tu cenu!

Hezká představa, Petru Novákovi bychom arci doporučili sledovat méně bondovek a více přemýšlet o tom, jak se vyvléct z podezření, které na něj padlo: on je totiž právě tím, kdo je z přijetí úplatku za tuto od první chvíle nesmyslnou a nesplnitelnou zakázku mezi ministerským úřednictvem nejpodezřelejší.

Nejsme děti! skandovali dělníci ČKD na slavném, nyní již, tuším, neexistujícím dvoře, a poté vypískali komunistického aparátníka Miroslava Štěpána, který se před nimi pokoušel hájit zásah 17. listopadu 1989 na Národní třídě.

Díky soudci Janu Musilovi se opět jako děti můžeme cítit. Jeho nález, kterým Ústavní soud zakázal poskytovat veřejnosti informace o platech a odměnách pracovníků placených z našich daní, se podle očekávání bleskurychle rozšířil po celé zemi. Tak jako nesmíme vědět, kolik berou úředníci ministerstva, nebudeme mít přístup ani k informacím o příjmech moderátorů České televise. Jak vysvětlil její ředitel Petr Dvořák, česká společnost není dostatečně zralá na to, aby podobné informace znala.

Nám nezbývá než lakonicky dodat, že zhruba za měsíc po svém vystoupení dlel Miroslav Štěpán v cele na Pankráci.

Nejzajímavějším ze sporů, které v současné době se státem vedu, je patrně spor podle InfZ o zadávací dokumentaci k zakázce na prolomení šifrovacích algorithmů. O žádné prolamování se přirozeně nejedná, je to od počátku věcně nesmyslná, korupční zakázka, ze které úředník ministerstva vnitra, který její přidělení brněnskému universitnímu pracovišti zařídil, dostal luxusní vývar; což je, pro mne stejně jako pro orgány činné v trestním řízení, arci daleko mimo mez prokazatelného. Akademici cosi sepsali, ministerstvo to zaplatilo a obratem hodilo do koše, a úředník má zas o nějakou tu stovku tisíc tučnější konto.

Zajímavé ovšem je, jak soudy k mé žádosti o informace přistoupily. Městský soud v Praze, v senátu nechvalně známé, fenomenálně hloupé soudkyně Evy Pechové, si zadávací dokumentaci vyžádal, spolu s průvodními dokumenty si ji přečetl, a v druhém rozsudku mi sdělil, že je utajována oprávněně, ovšem proč, to vědět nesmím: na to je dokumentace příliš tajná. A paradoxně správní rozhodnutí ministra jako nepřezkoumatelné zrušil.

Proti tomu jsem podal kasační stížnost, ale protože vím, jak loni dopadl u Evropského soudu pro lidská práva Václav Regner, budu volit poněkud jinou taktiku: odmítám jakákoli svá podání v této věci odůvodňovat, protože nemám přístup ke klíčovému důkazu, který byl v řízení proveden. Budu tedy chtít, aby kasační stížnost za mě odůvodnil sám Nejvyšší správní soud. Jen tak lze zajistit aspoň minimální standard ochrany mých procesních práv. A protože je jasné, že odůvodnění kasační stížnosti bude odkazovat na tajnou zprávu, musí být logicky i ono tajné, a tajný samozřejmě bude, pokud jde o odůvodnění, i rozsudek, který se s touto tajnou kasační stížností vypořádá.

S tímto rozsudkem se, po mezikroku u Ústavního soudu, vypravím do Štrasburku, a snad se mi podaří přesvědčit jeho soudce, že se jedná už o takovou komedii, že na ni prostě nemohou dát své razítko: což už bezmála odmítli učinit v kause V. Regnera. Nebýt naivity soudců ze západních zemí, kteří nevědí, že v celém postkomunistickém světě jsou tajné služby rejdištěm bývalých agentů komunistických tajných služeb, dopadlo by hlasování plena opačně, což je zcela zřejmé z disentů, jejichž studium lze čtenářům doporučit daleko spíš než majoritní votum.

O pokrocích na tomto poli budu pravidelně informovat.

Chcete vědět, kolik který zaměstnanec ministerstva vnitra bere? Žádný problém, vše je k disposici v dokumentu, který ministerstvo žadatelům poskytlo. Tak podrobně jsme to snad ani nepotřebovali!

Tedy, přesněji řečeno, rozsudkem Městského soudu v Praze mi bylo vyhověno, ale soud nenařídil žalovanému, aby mi informace poskytl, nýbrž rozhodnutí zrušil pro domnělou nepřezkoumatelnost a zároveň dal ministerstvu návod, jak ho lépe odůvodnit. Senát: Eva Pechová, Gabriela Bašná, Milan Tauber, tj. ten vůbec nejhorší, který u tohoto soudu minimálně na správním úseku působí.

Řešena byla rovněž důležitá procesní otázka, zda mám právo seznámit se s těmi částmi správního spisu, které jsou ministerstvem vydávány za utajované. Opakovaně jsem s odkazem na ustanovení § 45 odst. 4 SŘS soudu vysvětloval, že se nemohu vyjádřit k důkazu, se kterým se nesmím seznámit, a opakovaně jsem ho žádal, aby mi nahlédnutí do spisu umožnil – marně.

Zvažuji, že proti rozsudku podám opakovanou kasační stížnost, pro chybějící výrok nařizující žalovanému poskytnutí informací, ovšem nevím, jak ji – bez znalosti obsahu listinných důkazů, které byly soudem provedeny – řádně odůvodnit.

Aktualisováno.
Kasační stížnost.

Podkategorie