Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Nezastavujeme, máme zpoždění! Tuto hlášku z Troškovy komedie si člověk maně připomene, kdykoli se odhodlá pojednat vývoj českého práva a právního prostředí za posledních 30 let. Nezastavovalo se po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, kdy Ústavní soud, zásluhou nyní již díkybohu emeritního soudce Jana Musila prohlásil nemravné sumy přísudků za bagatelní, formulářově řešené spory za protiústavní, avšak zároveň odmítl shledat protiústavními starší exekuční tituly, jimiž bylo toto nemravné plnění pravomocně přiznáno. Nezastavujeme, hledíme vpřed ku šťastné, světlem ústavnosti prozářené budoucnosti.

Nyní, kdy se, zejména díky případu Michala Šnajdra, zjistilo, že ve vězení sedí desítky, možná stovky nevinných lidí, kteří byli odsouzeni na základě výsledku světově unikátní (a symptomaticky česky kvalitní) methody pachové identifikace (MPI), jež není v podobě, jak je praktikována, ničím než ryzím podvodem, nejeden policejní a obecně trestněprávní, resp. trestně-organický mozek hloubá nad tím, jak to udělat, aby se nemuselo zastavit ani tentokrát. Jestli by třeba nebylo možné prohlásit stávající nespravedlivá odsouzení za nezměnitelná a methodu ponechat buď v novelisované, vylepšené (fakticky ovšem stále důkazně bezcenné) podobě být, anebo na jejím základě nově neodsuzovat: prostě jsi měl, chlapče, smůlu, v té době jsme všichni věřili, že psi jsou neomylní a psovodi čestní, neschopní jakékoli špatnosti. Anebo aspoň nějak zařídit, že stát nebude muset tyto nespravedlivě odsouzené s ostudou propustit a vyplatit jim za roky věznění nemalé odškodné.

To naštěstí možné nebude. Na druhé straně bychom neměli čekat cestu růžovou alejí, tak jako mnozí, kteří se na nás obracejí se žádosti o publikaci jejich kausy, v domnění, že zveřejníme-li fakt, že byli odsouzeni neprávem na základě MPI, státní zástupce se chopí iniciativy a sám navrhne obnovu řízení v jejich prospěch. Tak to nefunguje. Policisté a státní zástupci budou naopak dodávat nové důkazy v neprospěch obnovy, vypovídat budou Fundové a jiní dobře motivovaní svědci, možná se ve stopách z místa činu objeví původně nezjištěné otisky prstů a/nebo DNA. Dosáhnout obnovy procesu bude vyžadovat značné úsilí, protože proti nevinnému tu bude stát mašinerie vinných, kteří by povolením obnovy svou vinu doznali. A – na což bychom neměli zapomínat – s použitím MPI byla odsouzena i určitá část skutečných pachatelů, jejichž rehabilitace je sice v zájmu obecnější spravedlnosti nevyhnutelná, avšak společensky obtížně přijatelná, protože princip, že je lépe pět viníků na svobodě než jeden nevinný v žaláři, si tato společnost zdaleka neinternalisovala.

Drban jako drban, je jedno, za co ho zavřeme, a i když to třeba neudělal, udělat to klidně mohl, to je esence policejního myšlení, která nachází sluchu bohužel i mezi trestními soudci. Nepřekvapí proto, že Ladislav Křápek, brněnský psovod a zločinec v uniformě, který dodal falešné výsledky MPI netoliko pro případ M. Šnajdra, ale pro celou řadu dalších kaus, kdy policisté potřebovali usvědčit nevinného, když byl u soudu při výslechu konfrontován s výsledkem studie České zemědělské university, jíž byla tato methoda z hlediska spolehlivosti vyvrácena, pravil, že – sám, mimochodem, jedinec intelektu poněkud sporého – k docentu Ludvíku Pincovi, jednomu z hlavních autorů zprávy, nemá důvěru, zpráva ČZU jsou nesmysle a jeho psi se nikdy nemýlí – a soud se s tím spokojil a na základě této konfrontace vědy s praxí poslal dva nevinné z přepadení klenotnictví v Uherském Hradišti do vězení – zvlášť když neomylnost psů potvrdil další policejní zločinec a znalec, proti němuž se i Ivo Svoboda se svou diskursivní analysou musí jevit jako akademický velikán, Martin Kloubek.

Boj bude proto náročný a dlouhý; aby byl vyhrán, je pro tuto zemi arci nesmírně důležité, jakkoli to pověst českého trestního práva a kvality orgánů činných v trestním řízení dále poškodí.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1416

Co jsme si loni v listopadu kladli jako víceméně hypothetickou, akademickou otázku, se nyní materialisovalo: Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek nad Alenou Vitáskovou a vrátil její kausu k novému projednání. Pokud by nižší soudy – najmě arci ten odvolací, Vrchní soud v Olomouci – došly k závěru, že předchozí zproštění nebylo na místě, mohli bychom tu mít přesně to, co jsme anticipovali: člověka, který byl zároveň státně vyznamenán za boj proti solárním baronům, a zároveň byl za korupční jednání v jejich prospěch pravomocně odsouzen.

Jak že se jmenovala ta fiktivní obec, kde bývají takovéhle kousky veřejné moci na denním pořádku?

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 1299

Dnes vyhlášeným nálezem vyhověl Ústavní soud, v senátu s předsedou a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem, naší ústavní stížnosti ve věci knižního vydání Hitlerových projevů. Jsme příjemně překvapeni kvalitou argumentace i dosahem jednotlivých závěrů, které Ústavní soud v nálezu postuloval.

Předně bylo judikováno, že je zásadně přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného, aniž by bylo třeba čekat na skončení trestního řízení.

Dále – a to nás překvapilo nejvíc – soud vyložil extensivně překážku rei iudicatæ, resp. zásadu ne bis in idem, zakotvenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a významně tak omezil možnost Nejvyššího soudu vyhovět dovolání v neprospěch obviněného. Podle tohoto ustanovení je nepřípustné změnit pravomocný zprošťující rozsudek jinak než v situaci, že nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ačkoli to Ústavní soud nevyslovil přímo, takovou novou skutečností nebo podstatnou vadou předešlého řízení není jiný hmotněprávní náhled dovolacího soudu (příkladmo na vinu obviněného), což fakticky znamená, že z dovolacích důvodů je nejvyššímu státnímu zástupci brojícímu proti rozsudku v neprospěch zproštěného k disposici pouze zúžená škála zahrnující zmateční vady podle § 265b odst. 1 písm. a) a b) TrŘ, arci pouze tehdy, že vada je podstatná a mohla ovlivnit rozhodnutí. Ostatní dovolací důvody jsou obviněnému již z podstaty věci ku prospěchu nebo narážejí na mantinely shora citovaného ustanovení Úmluvy.

Pokud jde o argumenty naší ústavní stížnosti, s těmi se Uhlířův senát vesměs ztotožnil a judikoval, že:

  • není přípustné, aby dovolací soud zrušil z podnětu dovolání v neprospěch obviněného napadený rozsudek z důvodu vady dokazování, nota bene takové, kterou namítal obviněný;
  • dovolací soud je striktně vázán dovolacími důvody obsaženými v dovolání a to si nesmí podle své představy jakkoli doplňovat a dotvářet;
  • nejvyššímu státnímu zástupci v trestním řízení nesvědčí základní právo na spravedlivý proces; a tudíž
  • námitku hrubého nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, stejně jako další ústavní nekonformitu namítající argumenty, má k disposici toliko obviněný, nikoli v jeho neprospěch se dovolávající nejvyšší státní zástupce.

Stejně jako nám přišlo Ústavnímu soudu absurdní, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek z důvodu podjatosti znalce, tedy pro důvod, který jsme a limine namítali my a se kterým obžaloba nesouhlasila.

Vyhráno přirozeně ještě není, i když prostor, jak vyhovět dovolání (a nedělejme si iluse, že tři komunističní soudci senátu 8 Tdo by nevyhověli třeba jen prázdnému listu papíru, pokud by jim ho Pavel Zeman za dovolání označil), má Nejvyšší soud notně zúžený a prostor pro naši protiargumentaci je naopak relativně široký. Důležité je, že Ústavní soud naznačil ochotu znovu meritorně projednat naši ústavní stížnost, bude-li zprošťující rozsudek opět zrušen (§ 45).

My nyní můžeme argumentovat jednak právem na zákonného soudce, rozhodl-li by se Nejvyšší soud odchýlit od precedentu v případu Mein Kampf, aniž by si to předem dal posvětit velkým senátem podle § 20 SoudZ, jednak tím, že odchylný právní názor dovolacího soudu ke zrušení zprošťujícího rozsudku nepostačuje (pro shora vysvětlený rozpor s Úmluvou). A samozřejmě, jakmile nález dorazí, vzneseme vůči třem komunistickým soudcům Nejvyššího soudu další námitku podjatosti, opřenou o závěry nálezu, a po jejím zamítnutí podáme další ústavní stížnost, protože se, na rozdíl od soudce Tomáše Lichovníka, domníváme, že konečným arbitrem vlastní nepodjatosti nemůže být ten, vůči němuž je její nedostatek namítán.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Hitlerovy projevy
Počet zobrazení: 1458

Jen malý krok, byť správným směrem, představuje dnes vyhlášený nález Ústavního soudu ve věci obnovy řízení na základě nových vědeckých poznatků týkajících se methody pachové identifikace. Ústavní soud se ústy soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové omezil víceméně jen na konstataci, že s takovými vědeckými poznatky je třeba nakládat jako s novou skutečností a nelze proto rozhodnout o stížnosti proti usnesení soudu I. stupně v neveřejném zasedání, jestliže se při tomto roku provádí důkaz nosiči, které dané poznatky zachycují.

K důkazní validitě methody se Ústavní soud neodhodlal vyjádřit ani obiter dictum, pouze poznamenal, že je třeba při její aplikaci reflektovat stav vědeckého poznání; to je, jak víme, celkem jednoznačné: methoda je minimálně v provedení praktikovaném policejními psovody ryzí podvod a nedává vůbec validní a důkazně využitelné výsledky.

Protože věc stěžovatelů byla vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci, je téměř jisté, že ten jen potvrdí předchozí rozhodnutí a u Ústavního soudu se poté odehraje další kolo.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1601

Z úterního veřejného zasedání, při němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, projednal návrh na obnovu řízení v mediálně sledovaném případu Michala Šnajdra, přinášíme zvukový záznam ([1], [2]).

Kdo z čtenářstva by se snad podivoval, jaký že kabrňák je ten Ladislav Faltýnek, díky jehož nezměrné odvaze se dostal M. Šnajdr na svobodu, měl by vědět, že tklivé vyprávění řečeného hrdiny, který dle vlastních slov o únosu vůbec nevěděl, jen mu byl nechtěně nápomocen, je už zhruba třetí versí narativu, jemuž s R. Cholenským privátně přezdíváme Budulínek, tzn. Budulínek V3.0. Ona pohádka se má k realitě zhruba jako Slovanská epopej k české národní historii. Stačí projít si jednotlivé, ve spisu obsažené důkazy, a vyprávěnka se zhroutí jako domek z karet.

Faltýnek samozřejmě věděl, co se chystá a na čem se podílí, a prohlásit se za oběť vyžaduje v jeho případě celkem vydatnou porci drzosti. Že se rozhodl změnit výpověď na popud družky a hryzajícího svědomí, mějme za produkt básnické licence: skutečným důvodem bylo, že se dozvěděl, nejspíš přímo ze čtvrtého dílu našeho seriálu, publikovaného shodou okolností dva týdny před jeho doznáním, znepokojivou věc, totiž že na veřejnost pronikla jména dvou dalších pachatelů, Tomáše Salveta a Vladimíra Zavadila, a že jsme na stopě dalšímu, Josefu Ševčíkovi. Snadno si spočítal, co se stane, když někdo z těchto osob začne vypovídat – což V. Zavadil skutečně posléze učinil – a Faltýnek, odsouzený v prvním procesu k pěti letům, tak může s ohledem na svou trestní minulost a na zapojení do únosu počítat circa se zdvojnásobením tohoto trestu.

Proto vymyslel svou vlastní versi, ve které je nevinen bezmála jak polní lilie, a s tou seznámil bývalého obhájce M. Šnajdra Petra Nováka, jehož znal od soudu. Novák mu uvěřil, my nikoliv, protože v jeho vyprávění nesouhlasila celá řada okolností. Zda mu uvěří policie, bude věcí dalšího vývoje, například toho, zda po Zavadilovi začne vypovídat i některý další pachatel.

Avšak svět chce být klamán, a nedivili bychom se, kdyby Faltýnkovy fabulační vlohy využila bulvární media, jež se v mezidobí případu chopila se sobě vlastní iniciativou a dokázala už ze Šnajdra učinit moderní obdobu hraběte Monte Cristo, který v cele dnem i nocí studoval svůj spis, až narazil na jména těch, kdo se únosu dopustili. Což přímo volá po kvalitním filmovém zpracování, určitě více než fadní realita, v níž figuruje database MariaDB, něco přes tři a půl tisíce řádků v Pythonu a tento minipočítač, na němž byli pachatelé únosu loni v květnu, zhruba po dvou týdnech práce, odhaleni:

5 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběh z Kroměříže
Počet zobrazení: 2473