Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Senát Městského soudu v Praze složený ze dvou bývalých komunistů (snad bychom to ani už neměli říkat, justice je institucionálně plně komunistickou záležitostí a je celkem jedno, kdo v tom-kterém senátu zasedá: mentálně jsou to kovaní soudruzi téměř všichni) Lubomíra Velce a Zuzany Sváčkové a jednoho nekomunistického soudce Jiřího Körblera rozhodl, že Lucie Šlégrová nemá právo na náhradu za nezákonné trestní stíhání, protože poté, co bylo toto stíhání zastaveno z důvodu promlčení, měla trvat na jeho pokračování.

To je principiálně chybné rozhodnutí, protože za prvé nutí toho, kdo je obětí průtahy stiženého, a tedy neústavně vedeného, řízení, aby tento stav snášel dál, a to potenciálně po zbytek života, protože když je řízení tak pomalé, že se trestní stíhání promlčí, bývá vyhlídka na jeho skončení a dosažení rozsudku spíše nižší než vyšší, a za druhé, není to ani v souladu s výslovným zněním zákona č. 82/1998 Sb.: ten totiž případy, kdy musí poškozený trvat na pokračování ve svém stíhání, aby o nárok nepřišel, vyjmenovává taxative v § 12, a případ promlčení tam přímo ani odkazem uveden není.

Představa, že obviněný, kterého nebyly trestní orgány schopny odsoudit ani za poměrně velmi dlouhou dobu promlčecí lhůty, musí poté začít aktivně prokazovat svou nevinu, se příčí jak zdravému rozumu, tak ústavně zakotvenému principu presumpce neviny.

Proto věříme, že pochybení soudruhů z městského soudu napraví Nejvyšší nebo Ústavní soud.

Dotazují se mne čas od času známí, co že je s kroměřížským případem. Nu, co by: všechno je tak, jak má být (to o hlavě a řiti, co vás v tuhle chvíli asi napadlo, arci dodávají toliko nekulturní Slováci, my se v tomto místě spokojíme s významnou pomlkou).

Michal Šnajdr zůstává na Mírově, vždyť kde jinde by měl být, když nic neudělal, skuteční pachatelé Tomáš Salvet, Vladimír Zavadil, Ivo Lorenc, Josef Ševčík a spol. jsou na svobodě a nic jim nehrozí, rozhodně tedy ne, že by je někdo začal trestně stíhat, státní zástupce Michal Basík vytvořil další literární skvost, ve kterém hájí vyvrácenou methodu pachové identifikace (a my naň takto reagujeme), policisté, zlínští i brněnští, předstírají, že absolutně netuší, kdo Zuzanu Vybíralovou tehdy v lednu 2014 unesl (zapeklitý případ!), a soudce, bývalou soudružku Ivetu Šperlichovou a u Nejvyššího soudu bývalého soudruha Vladimíra Veselého, ani nepadne, že by třeba mohli Šnajdrovi přerušit výkon trestu, jak je o to obhajoba žádá.

V sázce je víc než jeden nespravedlivě odsouzený drban: jde o to, aby se dál mohli příhodně vytipovaní pachatelé usvědčovat methodou, jejíž výsledek má policie stoprocentně pod kontrolou. Je to přece její vydržené, dědičné právo, moci poslat do vězení, kohokoliv potřebuje.

Jen tedy netuším, jak tuhle frašku snášejí ti poslední slušní policisté, státní zástupci a soudci, kteří v daných profesích ještě zbyli.

Předchozí díly:

I. Zločin
II. Pátrání
III. Prokurátorské intermezzo
IV. Pachatelé
V. Komplot
VI. Trest
VII. Partička
VIII. Ovčáček to zařídí

Obvinění v kause Hitlerových projevů si nehodlají nechat svévoli komunistických soudců Nejvyššího soudu líbit a podávají ústavní stížnost. Ačkoli lze očekávat, že Ústavní soud se v této fasi řízení nebude jejich argumenty zabývat, minimálně to otevře prostor pro cestu k Evropskému soudu pro lidská práva.

Z argumentů ústavní stížnosti vyjímáme:

Napadené usnesení přikročilo ke zrušení rozhodnutí nižších soudů fakticky jen z důvodu, že oba tyto soudy posoudily nesprávně otázku podjatosti přibraného znalce PhDr. Jana Borise Uhlíře, Ph. D., a nevyhověly, ač měly, námitce podjatosti vznesené obhajobou. Dovolací body uplatněné nejvyšším státním zástupcem toto usnesení eklatantně pominulo.

K tomu je předně nutno poukázat na ustanovení § 265i odst. 3 TrŘ, které stanoví, že neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Zákon tedy neumožňuje takový postup, jaký Nejvyšší soud zvolil, totiž nahradit nedostatečné dovolací body svými vlastními úvahami a argumenty.

Dále je tu taxativní výčet dovolacích důvodů obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 TrŘ; tento výčet vůbec neobsahuje vady dokazování způsobené chybným rozhodnutím o námitce podjatosti znalce. O takový důvod opřené dovolání by hypotheticky mohl podat obviněný, pokud by namítl, že vada dosahuje ústavněprávní dimense a dovolací soud ji proto nemůže pominout, nikoli však veřejná žaloba; té žádná základní práva, nota bene vůči obviněnému, nesvědčí.

Uvedený výklad tak nepřipouští jiný závěr, než že napadeným usnesením bylo zasaženo do základních zásad trestního procesu, a to v míře, jíž je bezesporu založen nedostatek ústavní konformity tohoto rozhodnutí; nadto Nejvyšší soud zcela v rozporu s procesní situací vrátil věc nikoli nalézacímu nebo odvolacímu soudu, nýbrž bez přiměřeného důvodu k došetření státnímu zástupci: dovolání však není a nesmí být prostředkem, jak dát státnímu zástupci příležitost zpracovat obžalobu znovu a lépe, v rozporu s překážkou rei iudicatæ.

Dnes tu máme skutečnou lahůdku, usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil trestní stíhání samolepkových teroristů, aka protistátní ideodiversní skupiny Vondrák, Rodová a spolupachatelé. Soudkyně Dana Šindelářová se pokusila proklouznout mezi Skyllou bojující demokracie a Charybdou zdravého rozumu a zbytkové slušnosti, komodit v české justici pohříchu kriticky nedostatkových, a nevedla si vůbec špatně.

Z odůvodnění vyjímáme:

Demokracie se od totality liší právě tím, že i lidé s kontroverzními názory mají právo je projevovat, pokud svými projevy neporušují zákon, jenž by měl být nastaven pro všechny stejně.

A dále:

Soud dodává a opakuje, že pokud by měli obvinění skutečně sklony k tomu, vyzdvihovat svým projevem nacistický režim, Adolfa Hitlera a jeho nacistické maniakální nohsledy, nebo popírat holocaust, či nabádat k represáliím vůči určité skupině obyvatel nebo jinak obdobně šířit nenávist a útlak, bylo by jejich jednání jistě trestné, i pokud by je chtěli případně kamuflovat za simulovaný národně-socialistický postoj svých hnutí. V odmítnutí multikulturalismu, projevu vlastenectví a v ryze národnostním postoji však dle názoru soudu nelze a priori generálně bez ohledu na kontext a detaily činnosti takto se prezentujícího hnutí i jeho přívrženců spatřovat podporu nacistické či jiné zločinné myšlenky anebo trestnou činnost, ač lze takový názor označit za politicky extremistický. Je samozřejmé, že humanističtěji a řekněme pragmatičtěji nebo opatrněji založené jedince mohou tyto postoje znepokojovat a nemusejí s nimi souhlasit a plně se s nimi ztotožňovat, třeba právě s poukazem na zmíněné historické i aktuální přehmaty, jež jsou s extremismem spojeny – v případě neúměrného ohrožení demokracie by však měl ihned nastoupit shora zmíněný koncept obranyschopné demokracie a zamezit takovému útoku a ochránit principy svobody proti těm, kdo tyto svobody zneužívají. Principy obranyschopné demokracie by pak měly být aplikovány i v případě, že nějaký subjekt bude simulovat svou názorovou korektnost a kamuflovat, že se aktivně staví k podpoře toho, aby byla nějakým způsobem omezována lidská práva, ať už generálně, nebo ve vztahu k určité skupině lidí. K takovému obrannému aktu ve smyslu ochrany demokracie by však mělo dojít s tím, že bude individuálně, citlivě i v celkovém kontextu posouzeno, je-li skutečně nějaké konkrétní těleso hnutím, jež podporuje či hlásá filosofii potlačující práva a svobody osob, nebo jde-li pouze o projev odnože či jednotlivce, který své neonacistické, nenávistné nebo jiné podobné názory reálně a veřejně hlásá zastřešen tím, že jedná v rámci hnutí, jež svou podstatou vlastně ani hnutím směřujícím k potlačení práv určité skupiny osob nemusí být. Jen takto se dá zajistit názorová svoboda i stran názorů kontroverzních a jen tak se dají praktiky exekutivních a justičních složek v právním demokratickém státu odlišit od praktik těchto složek v rámci státu nedemokratického, který represi užívá k tomu, aby zakořenil mezi obyvateli strach, všudypřítomnou hrozbu perzekuce a generalizoval trestní odpovědnost v rámci kolektivní viny nebo v rámci upozornění na odlišný a více či méně kontroverzní názor některých subjektů a označení takového názoru za vadný.

To je v rámci místního justičního systému zřejmě poprvé, kdy se našel jedinec schopný reflektovat Fischerovu populistickou protiextremistickou kampaň kriticky, byť k tomu, aby bylo vysloveno, že jde o politickou objednávku, takovou, jaké justice demokratické země nesmí a nebude plnit, chce-li sama zůstat demokratickou, ještě malý krůček chybí. Přesto tleskáme, v nesvobodné zemi je i malý kus projevené odvahy hoden úcty.

Počkejme, co s tím nyní udělá Zdeňka Galková a nadřízený Krajský soud v Praze.

Aktualisováno.
Usnesení zůstává nepravomocné, státní zastupitelství proti němu podalo stížnost.

Jen klid, chlapci, s námi jste v bezpečí. Copak jste si mysleli, že vás v tom necháme a začneme vás skutečně stíhat? Musíme si přeci pomáhat, no ne? pravil, nejasno, zda jen fiktivně nebo s určitou modifikací i skutečně (arci druhá možnost jeví se mnohem pravděpodobnější než první), vrchní komisař brněnské kriminálky kpt. Ing. Ivo Palička ke skupině mužů, kteří před čtyřmi lety zorganisovali a provedli únos Zuzany Vybíralové, dcery kroměřížského podnikatele v oboru daňových podvodů Radomíra Vybírala.

Podkategorie