Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že nemáme ve zvyku svými texty nudit, a přijali by proto jistě nelibě, jestliže bychom další dění ve slopenské kause, po slavném pravomocném odsouzení Maroše Straňáka a Davida Šimona a ještě slavnějším polapení a propuštění pravděpodobného vraha Z. K. popsali věrně, krok po kroku. Nedělo se totiž nic, vyjma periodicky opakovaných návrhů na obnovu řízení, které soudy zamítaly s argumentací nás nezajímá, že máte na celý ten večer alibi a čí DNA se kde našla, pro nás je rozhodující, že vás označil za pachatele pes a potvrdil to absolutně věrohodný svědek-vězeň Milan Rakaš. Jistý obrat přinesl až letošní rok, kdy Ústavní soud v senátu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové vyhověl ústavní stížnosti obou odsouzených, arci pouze pro formální pochybení spočívající v tom, že pro rozhodnutí o stížnosti nebylo nařízeno veřejné zasedání.

Text nového rozhodnutí stojí za povšimnutí už jen třeba pro inovativní výklad omezené působnosti Úmluvy o ochraně základních práv a svobod provedený vrchním soudem v § 22: Návrh na obnovu řízení dle trestního řádu je dle své povahy mimořádným opravným prostředkem, vyloučeným z působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), jenž na řízení o návrhu na obnovu řízení přímo nedopadá. Výsledek byl samozřejmě stejný jako u všech předchozích pokusů: methoda pachové identifikace je nezpochybnitelná a o věrohodnosti svědka M. Rakaše nelze vůbec vést rozumnou polemiku: Nikoho tak čestného tato planeta nenosila od dob Ježíše Nazarethského! Umíte vysvětlit, proč vás dva psi označili za pachatele? Neumíte! Tak mlčte! Vyšetřovatelé Milan Janoštiak a Pavel Kucík si po tomto usnesení mohli zamnout ruce, a policejní psi jistě dostali za odměnu porci zvlášť chutných granulí.

V červenci se proto David Šimon rozhodl změnit obhájce. Když jsme případ převzali, jako první krok jsme podali ústavní stížnost proti tomuto usnesení; tu jsme vystavili už v upoutávce na novou řadu seriálu. Zároveň jsme se pokusili vypátrat, jak to s vraždou bylo doopravdy, a najít případné nové důkazy.

První důkaz jsme objevili přímo ve spisu. Připomeňme, co o průběhu vraždy víme: soused viděl ve 22.30 hod. živého Sedláře před domem, spolu s osobou v kukle a v policejní uniformě, a sousedka slyšela po půlnoci zabouchnutí vchodových dveří u Sedlářova domku. Rovněž víme, že se na okraji obce našla kukla a rukavice a o nějaké čtyři kilometry dál odhozený Sedlářův mobil. Policie zajistila několik záznamů z různých kamerových systémů v okolí, ale nic, co by nám mohlo pomoci – s jedinou výjimkou. Tou byla kamera umístěná na domově pro seniory v obci Loučka. Umístěná pro naše účely značně neprakticky, protože jejím účelem je logicky chránit objekt a nikoli šmírovat okolí, ale protože v domově nechávali přes noc otevřenou bránu, zaznamenala kamera i pár metrů silnice. Když zachytíme jednotlivé nálezy a polohu kamery do mapy, vyjde to asi takto:

Což znamená, že když pachatelé po činu prchali (či spíš poklidně odjížděli, ale o tom o něco později) směrem Slovensko, nemohli kameru minout. A ovšem, mezi nějakými jedenácti hodinami večer a cca čtvrtou hodinou ráno zachytila kamera jeden jediný průjezd osobního auta ve směru Slopné → Újezd:

Byli to oni? Téměř určitě ano, protože jinudy jet nemohli a délka jejich návštěvy u Sedlářů mohla být celkem dobře dvě hodiny, to odpovídá spoušti, kterou po sobě zanechali. Doba záznamu 0.26 hod. je rovněž plně v souladu s výpovědí sousedky o tom, že bouchnutí dveří zaslechla po půlnoci, z postele.

Samozřejmě, že na tento důkaz přišli i policisté, ale vůbec se jim nehodil, a tak ho nezaložili do spisu (místo něj je v něm tento, víceméně nesmyslný: podobných aut Loučkou projely během dne desítky). Proč ho nezaložili? Protože znamená, že Straňák se Šimonem mají na dobu vraždy alibi: večer byli ve Zlíně ve Zlatém jablku a pak jeli do Uherského Hradiště, což je potvrzeno několika nezávislými a věrohodnými svědky.

Možná se ptáte, proč na tento záznam nepřišel ani nikdo z obhájců. Nu, zřejmě realisovali ideál Karla Čermáka, že obhájce je v jednací síni od toho, aby soudu usnadňoval odsouzení obviněného. Ostatně, aby mohli něco na záznamu najít, museli by začít tím, že si nechají ze spisu všechna důležitá DVD zkopírovat, a to neučinil ani jeden z nich.

Dále jsme se podívali na to, zda měl poškozený nějaké kontakty na Slovensku: je to téměř pohraniční oblast, ze Slopného k hranici je vzdušnou čarou 19 km, tedy za pokus to rozhodně stálo. O tom ale až v dalším pokračování seriálu.

(pokračování příště)

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Naše případy

Kategorie: Zločin u Vizovic

Zveřejněno: 26. září 2019

Počet zobrazení: 5063

• policie
• vražda
• justiční omyl
• Slopné

Z minulých dílů by se dalo soudit, že team zlínských kriminalistů kolem Milana Janoštiaka a Pavla Kucíka byl dítkem štěstěny: vše se dařilo, soud na druhý pokus smyšlené důkazy akceptoval a nevinní obžalovaní si odnesli pravomocně 24,5, resp. 20,5 let na Mírově. Tak kdy budou ty premie, šéfe?

Jenže i na policejním nebi se občas objeví mráček, který dokáže čestnému policistovi zkazit jarní den. Ještě předtím, než rozhodl odvolací Vrchní soud v Olomouci (jehož rozsudek jsme traktovali minule), v dubnu 2014, přišla devastující zpráva ze Slovenska. Jak si možná vzpomínáte z prvního dílu naší serie, pachatelé po vraždě Miroslava Sedláře odjeli na Slovensko, a cestou odhazovali vše, co by je mohlo usvědčit. Plynovka, kterou pensistu brutálně ubili, se nenašla, ale našel se mobilní telefon poškozeného, kukla a rukavice. Z nich byla kromě pachových vzorků odebrána DNA, a zjistilo se, že na kukle je kromě Sedlářovy DNA též DNA patřící neznámé osobě, a to v dostatečné koncentraci, aby byla možná identifikace konkrétní osoby – donora. O Straňákovu ani o Šimonovu DNA arci nešlo.

V dubnu do Zlína dorazila od slovenských policistů zdrcující depeše: podařilo se ztotožnit majitele DNA na kukle! Byl jím 46letý slovenský recidivista Z. K., muž, jenž se poslední roky víc než na svobodě zdržoval v různých zařízeních, usilujících, bez valného úspěchu, o jeho nápravu. Jenže právě v době vraždy K. na svobodě dlel.

To bylo špatné. Ne snad proto, že by policisté ve Zlíně nedokázali z K. a Straňáka se Šimonem sestavit jeden zločinecký team, přesně tak, jako ho zkonstruovali ze Šnajdra a Faltýnka, přestože se ti dva neznali a neměli ve svých mobilech ani jeden společný kontakt. Průšvih byl v tom, že Z. K. byl v r. 2014 nezvěstný, pročež hrozilo, že se někde objeví a bude vypovídat. Ty perspektivy musely být skutečně hrozné, živě si hrůzu Janoštiaka, Kucíka, Minkse, Pazdery a dalších členů zlínské nevyšetřovací jednotky představuji: tři roky práce, jeden propuštěný zločinec, a celé to teď může skončit fenomenální ostudou!

Co přesně se dělo, není obhajobě známo, protože policie své kroky soudu a tím ani obhajobě neintimovala. Je arci odůvodněný předpoklad, že po Slovákovi K. bylo vyhlášeno pátrání pouze na území České republiky, aby se nestalo, že by jej náhodou vyslechli na Slovensku. Vždyť je to jenom vražda, tam postačí ten nejmírnější prostředek k zajištění podezřelého!

Pátrání přineslo výsledek, Z. K. byl v srpnu 2014 zadržen v Mostech u Jablunkova, a odtamtud byl eskortován do Zlína. Výslech provedli Jan Pazdera a Zdeněk Minks, bez přítomnosti obhájců, a proběhl, veden osvědčenou zásadou Musíme si pomáhat. Policisté K.-ovi poradili, jak vypovídat ohledně kukly, ten rád vyhověl, a byl poté okamžitě propuštěn, protože bylo jasné, že s vraždou nemůže mít nic společného: kukly prý na Slovensku používal se svými kumpány při trestné činnosti běžně, a tak tahle asi bude jedna z nich. Úkol splněn, skutečného pachatele sice máme, ale naši vyšetřovací versi nemůže ohrozit, pro nás je nevinen. A aby bylo vše kanonicky čisté, Z. K. byl odebrán pachový otisk, který se (samozřejmě!) s žádnou pachovou stopou ze Slopného, a ovšem ani z kukly, rukavic a mobilu neshodoval. Chlapci z kynologie odvedli svou práci dokonale. Jako vždy.

Buďtež na tomto místě ujištěni, vážení čtenáři, že obžalovaní – v té době již čerstvě odsouzení – skutečně měli obhájce, ale pokud vás překvapuje, že jste o nich zatím téměř neslyšeli, buďte ubezpečeni, že je to tak v pořádku: oba v soudní síni působili jen jako zátěž židle za lavicí obžalovaných. Co v tomto případě nevíme, je, zda s podvodem byl srozuměn soudce Radomír Koudela. Víra v methodu pachové identifikace bývá silná, velmi silná, a je za určitých okolností schopná zkalit i jinak bystrý úsudek (čímž arci na úsudek soudce Koudely nenarážíme!).

Po třech letech od vraždy ve Slopném bylo tedy vše, jak má ve Zlíně být: dva nevinní v base, pachatel na svobodě, zločin objasněn. Seznamte se: SKPV Zlín!

Jak to bylo dál, si povíme zase příště.

(pokračování příště)

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Naše případy

Kategorie: Zločin u Vizovic

Zveřejněno: 25. září 2019

Počet zobrazení: 4880

• vražda
• Zlín
• justiční omyl
• methoda pachové identifikace
• David Šimon
• Maroš Straňák

Maroš Straňák a David Šimon z Uherského Hradiště byli pěkní ničemové, o kterých by se kdysi řeklo, že rostou pro šibenici; v naší humánní a penologicky mírné době rostli pro Mírov, a bylo jen otázkou času, kdy tam dospějí. Když si je zlínští policisté Pavel Kucík a Milan Janoštiak vybrali za pachatele vraždy Miroslava Sedláře, učinili tak, jak jsme přesvědčeni, bez sebemenších výčitek svědomí: drban jako drban, a když nespáchali tento zločin, není pochyb, že by se zanedlouho dopustili nějakého jiného.

Straňákovou specialisací byly loupeže ve zlatnictvích, a Šimon v jeho bandě vykonával pomocné práce, zejména přes své známé prodával uloupené zlato. Za to byli soudem náležitě oceněni: Straňák za své kousky dostal v září 2012 devět let, Šimon dvouletou podmínku. Tedy ideální kandidáti pro Operaci Slopné.

Policie neponechala nic náhodě. Výsledky MPI byly přesvědčivé, pach obou pachatelů se našel nejen v domě zavražděného, ale i na odhozené kukle a rukavicích, a také na mobilním telefonu oběti. Psovodi zařídili, znalec Martin Kloubek tomu dodal štempl, a aby se nezdálo, že je to jediný důkaz, byly doplněny další: příkladmo autoatlas, ve kterém byla vytržena stránka, zachycující okolí Slopného; tak ovšem, poněkud širší okolí, nějakých 30 × 40 km, ale kdo by se takovými detaily zdržoval. O vině Straňáka a Šimona nemohlo být pochyb, vždyť je usvědčil policejní pes!

Jenomže narazila kosa na kámen: přesněji řešeno na senát zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Methoda pachové identifikace nemůže jako jediný přímý důkaz postačovat (ano, taková byla tehdy doba, výsledek MPI byl brán za přímý důkaz o spáchání trestného činu obviněným), judikoval senát Radomíra Koudely, a oba obžalované v srpnu 2013 obžaloby zprostil.

Situace byla kritická, ovšem Kucík s Janoštiakem se nevzdali. Co je pro český soud králem všech důkazů? No přece výpověď spoluvězně, že se mu obviněný ve vězení přiznal. Je to osvědčené a soudy tyto důkazy svědectvím z druhé ruky akceptují: vzpomeňme příkladmo kausy Lukáše Nečesaného, který se ve vězení k útoku na kadeřnici doznal Jiřímu Fundovi.

Samozřejmě, že spoluvězeň nebude lhát jen tak pro nic za nic. Musí být náležitě motivován. Co kdybychom mu, řekli si kriminalisté, odpustili zbytek trestu? Dobrý nápad. Vzali tedy seznam osob, které byly se Straňákem ve vězení, a vybrali pro onen čestný úkol Milana Rakaše, olašského Roma ze Svitav, který si v té době odpykával šestiletý trest za podvody se škodou nějakých pět milionů korun, a bylo tedy zaručeno, že dokáže u soudu přesvědčivě, procítěně lhát.

V listopadu 2013 byl M. Rakaš propuštěn z vězení, v lednu 2014 vypověděl proti Straňákovi a Šimonovi – a protože byla jeho výpověď úspěšná a soud ji zkonsumoval takříkajíc i s navijákem, do vězení se už nevrátil. Obhajoba proti takovému důkazu marně protestovala, Vrchní soud v Olomouci, který odsuzující rozsudek potvrdil, se o Rakašově svědecké věrohodnosti vyslovil těmito památnými slovy: Je zcela zřetelné, že přerušení výkonu trestu Milana Rakaše ze zdravotních důvodů nemohlo být jeho následující usvědčující výpovědí jakkoliv ovlivněno.

Bodejť by mohlo, a s jeho výpovědí už vůbec nijak nesouviselo, že mu nakonec, po pěti letech, královéhradecký soudce Jiří Vacek zbytek trestu zcela odpustil, přirozeně, že jen a jen ze zdravotních důvodů! Jak vážný je Rakašův zdravotní stav, můžete spatřit sami na jeho facebookovém účtu.

Pokud jste, milí čtenáři, dočetli až sem, aniž míra znechucení zlínskými kriminalisty dostoupila míry, která by vás donutila další četby zanechat, vězte, že to zdaleka není vše, a bude hůř. To však až v dalším díle.

(pokračování příště)

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Naše případy

Kategorie: Zločin u Vizovic

Zveřejněno: 24. září 2019

Počet zobrazení: 6540

• vražda
• Zlín
• justiční omyl
• methoda pachové identifikace
• Radomír Koudela

Nastal podzim, a my plníme svůj slib a otevíráme druhou řadu oblíbeného seriálu příhod ze zlínského policejního podsvětí Nevyšetřovatelé. Buďte však předem varování: četba následující serie textů u vás může vyvolat nevolnost, nechutenství, morální paniku, a rozhodně, měli-li jste kdy jakých, ztratíte poslední iluse o Policii České republiky jako o tom, kdo v této zemi prosazuje právo a pomáhá obětem těch, kteří je porušují. Nevím, zda existuje slušný policista – osobně jsem tento typus ve volné přírodě nepotkal – nicméně buďte ujištěni, že žádný takový v našem seriálu figurovat nebude. V první řadě seriálu byly snad hanebné skutky zlínských kriminalistů omluvitelné tím, že tito jednali na popud a v zájmu svého zkorumpovaného a na organisovaný zločin napojeného kolegy Jana Ovčáčka; ve druhé, která dnes započíná, je jediným motivem, proč byli na Mírov na více než dvě dekády posláni dva nevinní lidé, lenost a pohodlnost policistů. V našich očích jsou takto pracující kriminalisté na stejné morální úrovni s brutálním vrahem, jehož se, jen pro vlastní pohodlí, vůbec neobtěžovali najít a usvědčit.

Skutek bychom tedy měli: brutální vražda. Místo: Slopné, vesnička mezi Vizovicemi, Luhačovicemi a Slavičínem, v oblasti, která národopisně neví, zda je ještě změkčilým Slováckem nebo už drsným a zmužilým Valašskem, ležící v nádherné krajině, jsouc obklopena hlubokými lesy, které se hemží zvěří a pytláky, a kde platí, že Bůh je vysoko a orgány veřejné moci (zpravidla) daleko.

Miroslav Sedlář, 77letý pensista ze Slopného, byl, dá se říci, typickým obyvatelem tohoto místa: jak o něm řekl jeden z jeho synů, ničím se nevyučil, ale uměl všechno, a soběstačnost a nezávislost na státu byly jeho hlavními charakteristikami. Podle všeho fajn chlap, takový, jakého by každý z kluků asi v dětství chtěl mít za dědečka.

Dne 23. září 2011 bylo jeho tělo nalezeno v tratolišti krve v domě, kde se svou ženou, jež se tou dobou nacházela v nemocnici, žil. Přivolaná lékařka záchranné služby, jistá MUDr. Tkadlecová ze Slavičína, konstatovala smrt, přičemž, a to je první lokální zvláštnost, příliš neřešila, co bylo její příčinou: prostě nešťastná náhoda, dědeček nejspíš v noci spadl se schodů. Ostatně: domovní dveře byly zevnitř zamčené a v zámku zůstal klíč. Příbuzní mrtvého celý dům uklidili, krvavé skvrny smyli, a tím mohla být ta smutná věc jednou provždy sprovozena se světa. Jenže stalo se, co se stát nemělo, a pitva provedená o tři dny později v Olomouci, kde nemají pro slopenská specifika tolik porozumění jako ve Slavičíně, odhalila, že na hlavě mrtvého se nachází třináct hlubokých otevřených ran. A to není s domněnkou o smrti způsobené pádem se schodů úplně slučitelné.

Pitvající lékař upozornil policii, a ta se začala věcí zabývat. Relativně brzy se zjistilo, co zranění způsobilo: byly to údery lučíkem – tou tenkou částí, která obepíná spoušť – plynové pistole. Odlomené fragmenty lučíku se našly na zemi a úlomky kovu z něj byly v ranách mrtvého. Krátce poté se podařilo objevit další artefakty: hned za vesnicí byla u silnice odhozená černá pletená kukla se třemi otvory pro oči a ústa a kožené rukavice, a o vesnici dál východním směrem, tedy tam, kde už nic není – jen Slovensko – i mobilní telefon zavražděného.

Našli se i dva klíčoví svědci: jeden ze slopenských vypověděl, že když jel kolem půl jedenácté večer z práce domů, viděl Sedláře před jeho domem ve společnosti muže v kukle a tmavé policejní uniformě, a sousedka si pamatovala, že se u Sedlářů ten večer dlouho svítilo – což bylo velmi neobvyklé – a že když už šla spát, po půlnoci, uslyšela zvuk, který znala jako zabouchnutí sousedových dveří.

Policie se pustila do pátrání. Protože zjistila, že kukla pochází ze Slovenska, a tam pachatelé po činu také patrně odjeli, stála před těžkým dilematem, které kdysi dramaticky ztvárnil Vlasta Burian (a od něj si sketch vypůjčil Felix Holzmann): určitě ho znáte, jde o to, že komik přijde na jeviště, tam usilovně něco hledá, a když obsáhle vysvětlí, že ztratil klíček, takový malý, aluminiový, že ano? pravíval Holzmann, dozvědí se diváci, že ho ztratil sice jinde, ale na jevišti je víc světla, proto ho hledá právě tam.

Přesně to udělali zlínští kriminalisté, přesněji elitní team zlínské SKPV v čele s Milanem Janoštiakem, prvním zločincem v policejní uniformě, se kterým se v našem seriálu setkáme: Proč složitě pátrat po vrahovi ze Slovenska, když můžeme, s daleko menší námahou, usvědčit někoho místního. Psovodi, do akce!

(pokračování příště)

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Naše případy

Kategorie: Zločin u Vizovic

Zveřejněno: 23. září 2019

Počet zobrazení: 9954

• policie
• vražda
• justiční omyl
• methoda pachové identifikace
• Slopné

Dnes odpoledne zazněly u Obvodního soudu pro Prahu 2 závěrečné řeči šesti obžalovaných v těžší větvi velkého čarodějnického procesu; uvádíme pro referenci poměrně obsáhlý závěrečný návrh, který za své tři klientky B., B. a C. přednesl Robert Cholenský. Rozsudek bude vyhlášen příští pátek ve 13.30 hod.

Od senátu, jemuž předsedá Iva Fialová, nelze očekávat nic dobrého, přestože, jak víme, tento soud je jinak přímo semeništěm kvalitních trestních soudců (jednoho právě propustili z vězení). Soudkyně Fialová začala soudit v době, kdy soudy braly každého, a systém se jí, přestože je i odvolacím Městským soudem v Praze hodnocena jako soudkyně nekvalitní, z jejíchž rozhodnutí obstojí v odvolacím přezkumu jen zhruba třetina, bude zřejmě schopen zbavit až odchodem do pense. Ještě horším dojmem arci působili její přísedící: Ondřej Neziskový Načeradský se vůbec neměl přísedícím stát a Alena Čardová působila dojmem, že se právě vrátila z celopražského setkání bývalých domovních důvěrnic.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Naše případy

Kategorie: Čarodějnický proces

Zveřejněno: 18. září 2019

Počet zobrazení: 2006

• extremismus
• svoboda slova
• Obvodní soud pro Prahu 2
• Resistance Women Unity
• Iva Fialová
• Ondřej Načeradský
• Michaela Dupová
• Alena Čardová