Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Stalo se tak nálezem, z něhož je patrné, že majorita složená z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka přehlasovala disentujícího Ludvíka Davida. Ústavní soud vysvětlil, že námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání, které tudíž nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil dovolací důvod pod některý z důvodů zakotvených v § 237 občanského soudního řádu.

Co bude dál, je ovšem nejasné. Nejvyšší soud dovolání podruhé odmítnout nesmí, avšak má určitý prostor pro jeho zamítnutí. Jak v takovém případě dopadne třetí ústavní stížnost, jest otázkou pro Pythii Delfskou, nikoli pro prostého účastníka řízení.

Případ podnikatele Michaela Vaška z Kuřimi známe, je ostatně starší než tento i předchozí blog, an vznikl v létě r. 2007, kdy kuřimský městský úřad začal exekuovat pokutu na základě neexistujícího exekučního titulu, a místo omluvy zveřejnil pak na úřední desce sdělení, které z pana Vaška učinilo deliktního dlužníka; omluvu za omluvu již tento raději nepožadoval, zhroziv se představy, co by mohlo následovat, a nadále chce pouze relutární satisfakci.

Kausa dospěla k Ústavnímu soudu již podruhé, a i tentokrát vyústila v nález, jenž bude v úterý odpoledne veřejně vyhlášen.

Nechceme čtenáře zatěžovat podrobnostmi ústavní stížnosti, kdo má zájem, může si ji přečíst sám, případně své povědomí o věci doplnit překvapivě rozsáhlým a poněkud arogantním vyjádřením Nejvyššího soudu a replikou stěžovatele; nechce-li se onen tímto procesním diskursem zevrubně probírat, může se arci spokojit i s jeho stručnou rekapitulací: soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci sděluje, že tento je idiot, a stěžovatel odpovídá, že dle jeho skromného mínění je idiot naopak soudce Simon.

Jak spor vyřešil Ústavní soud, se dozvíme, avšak bez poznámky rozhodně nemůžeme přejít fakt, že civilní spor o náhradu škody, rozhodně nijak extremně složitý, je soudy řešen neuvěřitelných devět let! Justice delayed is justice denied, a ať už spor skončí jakkoliv, představuje toto řízení travestii nalézání práva a fatální, neomluvitelné selhání justice.

Více nežli školní knihy těšily mladého choralistu ony, jež mu půjčoval páter Matyáš. Jak nyní František dospíval, brával ho častěji s sebou do bibliotheky. Každá taková návštěva byla studentíkovi pravým svátkem. Mezi těmi poklady pátera Matyáše byl by vydržel třeba celé dni. Ochotně mu posluhoval, vykázané knihy nebo atlanty přenášel, oprašoval, jako veverka po žebříku lezl a z vyšších oddělení svazky snášel nebo tam přerovnával. Jindy, když páter Matyáš se zabral do studia, Frantík jako duch kolem přecházel, přehlížeje sobě hřbety knih nebo stanuv prohlížel si malbu na stropě. Někdy páter Matyáš také něco pro něj zajímavého vytáhl, a tu studentík, usednuv někde v koutku, zabral se do knihy.

Foto: Vít Hassan

Úkolem ideopolicie není jen zjistit, že došlo k myšlenkovému zločinu a kdo jej spáchal, ale je nutno jít ke kořenům zla a během vyšetřování odhalit všechny možné zdroje, ze kterých může závadový politický názor pramenit. Tak postupoval i nám známý policejní orgán Milan Ulrich, který si nechal z Biskupského gymnasia Bohuslava Balbína v Hradci Králové, ideozločincem Adamem B. Bartošem absolvovaného v r. 1998, tedy před 18 (!) lety, poslat zevrubnou zprávu v rozsahu 32 stran. Orgán chtěl vědět, jaké známky měl delikvent během celé školní docházky, a gymnasion muselo přiložit kompletní osnovy závadového předmětu, které si onen zvlášť vyžádal; dokument bohužel končí v polovině, takže podrobnosti o Ježíšových zázracích nezjistíme, stejně jako se nedozvíme, co přesně bylo od gymnasia vyžadováno: zařazování listin do trestního spisu bývá, jak víme, přísně selektivní.

Známky měl tedy obviněný obstojné, tedy až na setrvalou dvojku z mathematiky; policejnímu orgánu arci mohu přislíbit, že na něj osobně dohlédnu a on si mezery nejpozději do pravomocného rozsudku doplní.

Aktualisováno.

To je jediné vysvětlení pro usnesení, jímž policejní orgán kpt. Bc. Milan Ulrich, DiS., zajistil Adamu B. Bartošovi autorská práva k jeho knihám. Měl jsem původně v úmyslu udělit mu za tento nesmysl Osla měsíce, ale pak jsem si řekl, že každý musí podporovat svého šerifa a namísto zesměšnění mu poskytneme určitou míru vzdělání.

Autorská práva skutečně nejsou jinou majetkovou hodnotou, kterou by bylo možno obviněnému zajistit, a to dokonce ani v případě, že by jich skutečně při trestné činnosti použil, jak orgán tvrdí. Takovou hodnotou může být např. obchodní podíl v eseročku, který by jinak nebylo možné postihnout, anebo právo na výnosy ze životní pojistky, která by gangstera doživotně luxusně zabezpečila.

Představa, že když se státní moci nelíbí, co kdokoli z poddaných napíše nebo řekne, zajistí mu autorská práva a obviněný už bude muset doživotně – nebo minimálně do konce trestního řízení, což nebývá velký rozdíl – mlčet, případně psát a říkat něco jiného, je právně zcela naivní, a zrodit se mohla skutečně jen v mysli, již formovali a tříbili na policejním rychlokursu práva.

K čemuž patří douška, že úprava zajištění výnosů trestné činnosti není provedena legislativně šťastným způsobem, a každá novela situaci spíš zhoršuje: příkladmo možnost státních orgánů nevyčkávat, až bude zjištěno, že obviněn byl skutečný viník, a zpeněžit věc, která by měla být spravována, jestliže s výkonem správy budou spojeny nepřiměřené náklady [§ 12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb. – míněn např. Krejčířův žralok], ale také, pokud např. rychle ztrácí na hodnotě, což zákonodárce exemplifikuje jako motorová vozidla a elektrozařízení, nás posouvá daleko mimo rámec právního státu.

Je totiž povinností soudů soudit rychle, a pokud se tak neděje, nelze tento podstatný rys materiálního právního státu suplovat presumpcí, že obviněný je vlastně už skoro odsouzený a s jeho majetkem lze proto zacházet, jako by jeho ani nebyl.

Podkategorie