Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!
Hlavní líčení v procesu s Adamem B. Bartošem bylo odloženo z 18. května na 20. července; škoda, mohl to být vrchol jarní saisony politických procesů.
Najdou-li se mezi mými milými čtenáři tací, kteří si mysleli, že ministerstvo spravedlnosti poskytne Lucii Šlégrové aspoň část z požadované částky náhrady za nedůvodné trestní stíhání dobrovolně, měli by se nad svou naivitou vážně zamyslet.

Nikoli: obviněná nemá nárok ani na korunu. Vymyslet, proč, to ovšem bylo nesnadné. Nakonec ministerstvo přišlo s nápadem, že obžalovaná měla podat proti usnesení o zastavení promlčeného trestního stíhání ve svůj neprospěch stížnost a měla se domáhat jeho pokračování. Že něco takového nejde? Že taková stížnost je přímo ze zákona nepřípustná? Nevadí! Důvod máme, státní prostředky jsme (dočasně) ušetřili a ty, občane, si nějaký ten rok počkej na rozsudek soudu – proti kterému, přirozeně, jak je naším zvykem, podáme odvolání.

Jak říkám, jsou měsíce, kdy jeden Osel nestačí.

Po Richardu Houdkovi převzala čarodějnický proces státní zástupkyně OSZ pro Prahu 2 Táňa Dočekalová, další snaživý úd té nejprosluněnější Pravdy a Lásky, o jejíž plod ducha se dnes máme to potěšení s čtenáři podělit. Hlavní roli v odvolací argumentaci hraje nepřekvapivě na fotografii vpravo zobrazený plastový panáček, jehož v římském pozdravu zdvižená pravice se nad obžalovanými vznáší s téměř urválkovskou osudovostí a podle přání státní zástupkyně by v dalším kole měla na tyto dopadnout s drtivou silou zákona v podmínkách zostřené bojující demokracie.

Obviněné reagují replikou, lehce znuděnou – není divu, po tolika letech sepisování jde než o rutinu, co nového má člověk stále vymýšlet…

Podkategorie