Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Hosana, sláva Bohu – či spíše bohyni, pro tento případ – na výsostech, Ústavní soud si konečně ve svém náročném programu vyšetřil pár minut a zamítl říjnovou námitku podjatosti ve věci stěžovatele Adriana Portmanna, jenž se marně a a limine, jako nevyléčitelný Nečech, naivně, pokoušel uspět ve výběrovém řízení na místo ředitele Ústavu pro studium totalitního režimu.

Soudruzi ústavní soudci Jaroslav Fenyk a Jan Filip sice nenaplnili naše očekávání a nevysvětlili hlupáčku-stěžovateli, že členství v Komunistické straně Československa a aktivní práce pro věc socialismu – tak se tehdy říkalo komunismu – nesvědčí o charakterové vadě, nýbrž je předností, s. Fenyk toliko podotkl, že vojenským prokurátorem byl než rok (proč se za to arci implicite omlouvá, když v tom nevidí problém?), a poté bylo rozhodnuto, že oba soudruzi mohou o otázce, kdo povede ústav vyšetřující mj. i jejich vlastní zločiny, nestranně rozhodnout.

Osobně jsem vždy byl proti existenci ÚSTRu, resp. proti jeho nestandardnímu statusu, a toto usnesení ve mně evokuje pocit resignace: tato země je komunismem nejen těžce poznamenaná, ona je jím dodnes nemocná, protože stát, ve kterém je normální, že vrcholný soud obsazují lidé, kteří pomáhali udržovat totalitní režim takovým způsobem, jako Fenyk a Filip, místo, aby – tak, jak je ukázáno např. v německém filmu Das Leben der Anderen (2006) – prokazovali své schopnosti na přiměřeném místě poštovních doručovatelů, je překonání totalitní minulosti stále nekonečně daleko.

O odmítnutí nebo zamítnutí Portmannovy ústavní stížnosti budeme na tomto místě informovat. A že by snad výsledek mohl být jiný? Jen klid, tohle si soudruzi vždycky uměli pohlídat!

Snahu úřadů zakázat činnost zastupitelského centra neuznané Doněcké lidové republiky sledujeme se značným znepokojením, opakujíce, že občan není extensí své vlády, a to ani v zahraniční politice, nýbrž vláda je placeným – velmi dobře placeným! – služebníkem občana.

Nyní padlo prvostupňové soudní rozhodnutí a nejeví se pravděpodobným, že by Nela Lisková byla schopna v zápase s ministerstvem zahraničí uspět, její přístup je defensivní a patrně nepříliš odborný. Vytvoří se tak ošklivý precedens: ministerstvo získá právo mluvit do toho, které spolky smějí v České republice působit a které ne, podle toho, co je v souladu s momentální zahraničněpolitickou orientací země: novoruští separatisté ne, (příkladmo) kurdští ([1], [2]) nebo tibetští ([1], [2], [3], [4]) ano. O tzv. Palestincích, jimž trpíme regulerní ambasadu, jejíž součástí je patrně arsenál sloužící k vyzbrojování teroristů, ani nemluvě.

Nastupující horké léto přímo vyzývá k oddechovým thematům, jakým je na tomto blogu tradičně příběh sporů s Davidem Navarou, jenž žaluje vydavatele Hitlerových projevů, společnost guidemedia, i mne za neoprávněné rozšiřování podoby a další související, vesměs stejně závažné civilní delikty.

Obvodní soud pro Prahu 2 naznal, že žalobce jest – s prominutím – magor a jeho žaloba snůška pitomostí, pročež, toto v poněkud kultivovanější podobě shrnuv do odůvodnění, žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokračovat budeme u Městského soudu v Praze, kam se neúspěšný žalobce nepochybně odvolá, a vzhledem ke kvalitě tamních odvolacích senátů bych si na sebe určitě nevsadil: produkty oné soudní stolice by mohly sloužit jako poměrně kvalitní seed pro generátor pseudonáhodných čísel, jako ukázka spravedlivého rozhodování v žádném případě.
Domnívali jste se, že dává-li vám § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích právo nahrát si jednání soudu, nemůže vám ho soudce jen tak odebrat? V tom případě doporučuji přečíst si usnesení senátu soudkyně Městského soudu v Praze soudružky Moniky Křikavové, které vás okamžite přesvědčí o opaku: český soudce smí, cokoli si zamane.

Jak zjistíme na našem systému, jde o hlavní líčení v trestní věci, kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala, manžela národního pokladu – a je tedy jasné, že takové jednání soudu si Jan Šinágl nemohl nechat ujít. A stejně tak je jasné, že si nenechal líbit drzost komunistické soudkyně Křikavové a proti usnesení podává ústavní stížnost.

Jak máme ještě v čerstvé paměti, přibližně v době, kdy preference kdysi nejsilnější politické strany započaly sestup k nule rychlostí, lineárně stoupající v čase (ano, právě tak, jako padá k zemi těleso ve vakuu…), vyjevil vzdělaný ministr vnitra za onu stranu Milan Chovanec plán zakotvit ústavní právo bránit se terorismu se zbraní v ruce.

Že je nerozumné brát takové proklamace politiků za bernou minci, poznává nyní ve vazební věznici 37letý muž, jenž na onom temném místě dlí poté, co odvrátil teroristický útok v Chomutově, a nedočkal se mediální proslulosti – tedy přinejmenším nikoli v kýžené, oslavné formě. Důvodem je, že domnělý islámský terorista nebyl tak úplně islámský terorista, ale na moll opilý Rom.

Staré Havlíčkovo dictum o moudrosti nechození s pány na led se opět ukázalo přesným: ministr si udělal laciné P.R. a hloupý český Honza si to teď za něj odsedí.

Případ arci potvrzuje i správnost našeho zdrženlivého názoru ohledně blahodárnosti práva držet zbraň. Mít ji reálně zvyšuje osobní bezpečnost majitele; podle jiného, tentokrát amerického úsloví, better to be judged by twelve than carried by six. Na druhé straně zbraň představuje pokušení, a protože lidská mysl se v kritické situaci nechová vždy racionálně, může se stát, že i naprosto klidný, vyrovnaný člověk se ve zlomku sekundy zachová jako šílenec. Nemít zbraň nás nutí chovat se primárně defensivně, a ve většině případů je takové řešení správné i v případě, že ji máme. V menšině případů tomu tak není, a tehdy se můžeme skutečně stát zákona dbalou, neozbrojenou mrtvolou.

Chomutovský incident bude užitečný i judikatorně, protože se zřejmě poprvé bude před soudem posuzovat důvodnost obhajoby veřejně vytvářeným pocitem ohrožení a správnosti na toto ohrožení reagovat případně i neadekvátně.

Podkategorie