V roce 1992 bylo Janu Š. dvacet. Pracoval v rodném Hlinsku jako noční hlídač a jeho život se, minimálně z trestněprávního hlediska, vyvíjel nezajímavě. Až do doby, kdy jej policie obvinila ze znásilnění dvou žen a z neoprávněného užití zaměstnavatelova motocyklu Babeta, na němž měl na místo činu dojet (ano, bdělému oku strážců zákona neujde ani taková maličkost). Pod pohrůžkou vazby se obviněný ke svým skutkům doznal a policie tak mohla případ uzavřít. V hlavním líčení sice Jan Š. svou vinu popíral a tvrdil, že přiznání na něm bylo vynuceno, avšak to obvinění dělávají: jak stojí v rozsudku, obhajoba obžalovaného v tomto směru je nepravdivá, neboť z výpovědi svědka kpt. Františka Šumpíka soud zjistil, že obžalovaný nebyl k výpovědi jakkoliv donucován a jeho výslech byl proveden objektivně a v souladu s procesními předpisy. A policisté nikdy nelžou, zvlášť když totéž potvrdil i pachatelův obhájce ex offo, kterého soud vyslechl jako svědka. Podivné? U českých soudů (a obhájců ex offo) té doby snad ani ne.

Nakonec byl Jan Š. odsouzen jen pro jeden z uvedených skutků, a to přesto, že poškozená, sedmnáctiletá dívka, pachatele popsala jako muže mezi 40 a 50 lety, a provedený rozbor krve jednoznačně vylučoval, že by mu mohlo patřit sperma nalezené na jejím oděvu. Ale proč se zabývat takovými detaily, když pachatele jednou máme: přece nebudeme hledat nového!

Po roce ve vězení se Jan Š. mohl zařadil zpět do společnosti, přestože v postavení, řekněme, poněkud změněném. Ještě mu byl vyúčtován pobyt ve věznici a pro orgány činné v trestním řízení tím jeho případ skončil.

V roce 2006 policie – přirozeně, že jen náhodou, či spíše nedopatřením – vypátrala skutečného pachatele. Tím ovšem vznikl problém, co s tím minulým, nevinným. Řešení, které soudy nalezly, bylo šalamounské: v řízení o povolení obnovy byl zrušen rozsudek pouze v části týkající se znásilnění, pokud šlo o neoprávněné užívání cizí věci, tedy zmíněné babety, na níž měl Jan Š. ujet bez dovolení zaměstnavatele celkem cca 20 km a způsobit mu tak škodu dvacet korun, zůstal původní rozsudek beze změny. Čímž přirozeně obviněný pozbyl i nároku na náhradu neoprávněné vazby, v níž byl, skrze onu babetu, důvodně a která téměř celý trest pokryla. Logika té věci? Dobře, obviněný tedy nikoho neznásilnil, ale něčím přece na místo činu musel dojet, ne!? U některých soudců člověk pochybuje, zda by takový jedinec zvládl přijímací testy pro nástup do mateřské školy, ale jaké soudce nám presidenti jmenovali, takové máme. Doživotně.

Jan Š. měl ale štěstí, protože v jeho prospěch podala stížnost pro porušení zákona ministryně spravedlnosti. Nejvyšší soud vyhověl a Jan Š. tak byl, po osmnácti letech, konečně opět nevinný.

Poslední fasí je řízení o náhradu způsobené újmy. Ministerstvo spravedlnosti bylo k Janu Š. neobyčejně štědré: za to, že z nevinného člověka udělaly orgány činné v trestním řízení nebezpečného sexuálního násilníka a téměř rok jej držely ve vězení, mu na náhradě přiznalo celých 409 tisíc korun!

Není to báječné, žít v právním státě?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)