Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Komunističtí soudci

Strýc František byl, jak známo, autodidakt neboli samouk, což způsobovalo, že jakýkoli užitečný poznatek v oboru, o který se zajímal (tj. v chemii), dobýval na přírodě zaručeně fungující, avšak z hlediska efektivity a poměru výkon/cena drasticky suboptimální methodou pokus-omyl.

O strastech tohoto přístupu jsem se přesvědčil, když jsem se pokusil navrhnout v GIMPu jednoduchý banner, jímž hodlám oživit poněkud polevující zájem signatářů o naši petici www.bezkomunistu.cz.

Po zhruba tříhodinovém experimentování, při němž jsem objevil celou řadu dotud netušených možností vrstev, masek, alfa-kanálů a dalších vychytávek, jsem s nadšením hodným renesanční osobnosti uploadoval hotový banner na svůj server, načež mě napadlo si banner přečíst; tím jsem zjistil, že v jeho textu mám překlep a mohu tedy začít od nuly.

Ne, tvorba reklamní grafiky není a stěží kdy bude mé hobby!

Intensivní pocit, že se někdo musel pomást na rozumu, jsem měl při četbě usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nao 6/2011-208, zejména z toho, co první senát NSS citoval z – dosud neuveřejněného – usnesení č. j. Nao 7/2011-25, díla druhého senátu. Pomiňme, že rozhodování se účastnil Josef Baxa, který byl jako kandidát KSČ z takového úkonu zcela zjevně vyloučen, a začtěme se do následujícího, promiňte mi ten výraz, ale až si text přečtete, pochopíte, proč žádný jiný užít nelze, soudcovského pábení:

Každý soudce ve svém životě prodělá radostnější i méně radostné chvíle a při překonávání různých životních zkoušek více či méně obstojí. Členství v KSČ v předlistopadovém období mezi takové životní zkoušky nepochybně patří. Pro vstup do KSČ byly nicméně v každém individuálním případě dány zcela konkrétní pohnutky a pokud by soud tyto pohnutky chtěl hodnotit, musel by se zabývat např. tím, v jaké době a v jakém věku k tomuto vstupu došlo, zda k němu došlo v důsledku vlastního přesvědčení, rodinného zázemí anebo spíše jen pod tlakem okolností a vnějšího prostředí, jestli k ukončení členství došlo z vlastní vůle ještě před listopadem roku 1989 anebo až po něm a zejména jakým způsobem se daná osoba během svého členství i po něm ve svém osobním i profesním životě skutečně chovala. Soud má však za to, že takovéto hodnocení spadá spíše do oblasti morálky než práva a odmítá si osobovat právo takovéhoto paušalizujícího posuzování. Samotné členství soudce v KSČ před rokem 1989 totiž soudce apriori nediskvalifikuje z rozhodovací činnosti soudu (...) Představa, že by členství v KSČ, ukončené před více než 20 lety, mohlo mít jakýkoliv reálný vliv na rozhodování soudce ve věci nevydání cestovního dokladu, je však zcela mimo realitu. Argumentace, kterou v tomto směru žalobce naznačuje, by pak ve svých důsledcích dokonce znamenala, že předlistopadoví členové KSČ nejsou oprávněni vůbec vykonávat funkci soudce, což však nejen nekoresponduje se stávající ústavní a zákonnou úpravou, nýbrž dokonce to zdejší soud považuje za nekorektní ke konkrétním jedincům.

Rozhodnutí nevstoupit do KSČ, resp. nezůstat tam v době, kdy přijely tanky a k moci se dostali Husák s Biľakem, bylo bezesporu těžkým životním krokem, při němž si soudce vybíral mezi tím stát se privilegovaným občanem nebo pariou, být jedním z vyvolených nebo zůstat obyčejným, slušným člověkem, který to nemohl v diktatuře nikam daleko dotáhnout – rozhodně jen těžko třeba na soudce. A tohle, milí soudcové, nijak neokecáte.

Dlouho jsem váhal, ale rozsudek Vostrejšové v kause justiční mafie mě přiměl k činu: spolu se svou stranou a s občanským sdružením Jana Šingála SODALES SOLONIS jsem inicioval petici požadující nedobrovolný odchod exkomunistů z justice. Nechci, aby mě soudili bývalí komunisté, nemají na to právo.

Petiční formulář je zde, tisková zpráva zde.
Usnesením, které mi dnes bylo doručeno, rozhodl Nejvyšší správní soud, že soudci Městského soudu v Praze, kteří byli členy KSČ, nejsou vyloučeni z projednávání žaloby na odmítnutou registraci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Sytý, patronisující a místy až s nepatřičnou arogancí hraničící ton rozhodnutí podle mého soudu není na místě. NSS se jím snaží zakrýt, že nebyl schopen adekvátně se vypořádat se dvěma podstatnými námitkami, které každá samostatně postačují pro závěr o vyloučení komunistických soudců z rozhodování v této politicky mimořádně citlivé (ba třaskavé) věci.

Můj spor s Vrchním soudem v Olomouci nebyl jakýmsi folklorním zpestřením loňského justičního podzimu, nýbrž, jak ukázaly i rozsáhlé a dodnes fakticky neskončené polemiky, kausou s prvních stran novin a ve svém důsledku velmi konkrétním a podstatným zásahem do osobnostní sfery všech soudců a státních zástupců, jejichž jména se na seznamech ocitla. Je možné, že komunistické soudkyně městského soudu snad neznají Jana Šinágla a jeho antikomunistické aktivity, ale je vyloučeno, že by neznaly moje jméno a že by si s ním nebyly schopny okamžitě spojit onu nepříjemnost, která se jim přihodila.

Soud není povolán k tomu, aby presumoval, zda konkrétní soudce bude nebo nebude schopen od svých osobních pocitů se oprostit, toliko, zda jsou dány objektivní důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, a popsaný zásah už v důsledku své bezprostřednosti a intensity takové objektivní pochybnosti nemůže nevyvolat.

Druhou otázkou je vztah osoby, která se přihlásila ke komunistické ideologii, k tomu, co bylo, obrazně řečeno, korunním klenotem v ideové výbavě komunistické strany, k uměle vytvářené a živené nenávisti k sudetským Němcům a ke zkreslené, protiněmecké interpretaci nedávné historie.

Nepřekvapuje mne, že (vesměs mladí) soudci Nejvyššího správního soudu nerozumějí tomu, když napíšu, že národnostní nenávist vůči bývalým německým spoluobčanům byla jedním ze základních legitimačních nástrojů odůvodňujících ovládnutí československé společnosti [komunistickou stranou], ale to ještě neznamená, že bych neměl pravdu. Stačí si vzpomenout na to, co psaly o sudetských Němcích po celou normalisaci komunistické noviny a co o nich vysílaly rozhlas a televise; protiněmecká propaganda tam byla takřka na denním pořádku.

Usnesení Nejvyššího správního soudu přirozeně napadneme ústavní stížností s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

Na Slovensku si veřejnost právo na informace o minulosti soudců dosud nevybojovala. Ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská tvrdí, že pro zveřejnění těchto údajů nemá právní základ. Výživná je i debata pod článkem: argumenty i jejich relativní zastoupení se ničím neliší od těch českých.