Co se týká poměru k osobě, tak se s rozhodnutím z hlediska positivního práva ztotožňuji, protože institut podjatosti skutečně nelze vykládat tak extensivně, jako to opakovaně činí navrhovatel. Na druhou stranu je mi líto, že NSS nepřistoupil k aktivismu, protože kdyby rozhodl opačně, bylo by to tak významné rozhodnutí, že by se s kommunisty v justici muselo okamžitě něco začít dělat.

Co se týká poměru k věci, je rozhodnutí jedním slovem skandální. Cituji: „Bez nutnosti hlubších analýz lze konstatovat, že rozhodnutí o odsunutí obyvatel německé (ale i maďarské) národnosti z území tehdejší ČSR
nebylo podmíněno primárně důvody ideologickými (spočívajícími právě v aktivitách tehdejší KSČ), ale především zájmy vítězných mocností na poválečném uspořádání Evropy a reakcí společnosti na důvody rozbití předválečné republiky a následné válečné útrapy, které byly (nepochybně nepřípustně paušalizujícím způsobem) přičítány právě těmto tehdejším
národnostním menšinám. V žádném případě tedy nelze hovořit o tom, že by ideová východiska tehdejší (ale i pozdější) KSČ byla důvodem, který vedl ke shora popsaným masovým transferům a excesům s tím spojeným. Tyto skutečnosti považuje Nejvyšší správní soud za natolik obecně známé, že o nich není třeba vést dokazování či obsáhlejší diskuzi. Tvrdí-li žalobci v této souvislosti, že ona předpokládaná národnostní nenávist vůči bývalým německým spoluobčanům je jedním „ze základních legitimačních nástrojů odůvodňujících ovládnutí československé společnosti touto zločinnou organizací“, jde o argumentaci, které Nejvyšší správní soud nerozumí a nebude se proto
k ní vyjadřovat.“

NSS tady jasně vyjádřil, jak rozhodne o kassační stížnosti: Bude neochvějně hájit officiální čs. ideologii vyhnání.

Za skandální rovněž považuji odstavec: „Zbývá konečně vyjádřit se ke třetímu důvodu namítané podjatosti, který je formulován jako osobní antipatie a averze žalobců vůči všem osobám, které v minulosti vstoupily do KSČ.
Zde je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že jde toliko o znevažující a až difamující výroky, z nichž pro potřeby rozhodování o námitce podjatosti nelze ničeho vytěžit. Fakticky jde toliko o osobní pocity účastníků, vyjadřující jejich hodnotové postoje, které Nejvyšší správní soud v této podobě rozhodně nesdílí a nehodlá se k nim jakkoliv vyjadřovat.“ Místo toho, aby NSS klidně řekl, že postoj strany k soudci je právně nerozhodný, tak zde neuvěřitelně konstatuje, že poukaz na amorálnost členství soudce v KSČ je „znevažující a až difamující“. To snad ne.

Závěrem bych chtěl dodat, že by NSS opravdu mohl konečně začít číslovat odstavce svých rozhodnutí.

Přečetl jsem si tu část ještě jednou a kloním se k závěru, že je skandální: nerozumím tomu, proč papouškují oficiální ideologii a raději si něco o té době nepřečtou. Ústavní soud měl v nálezu o minulosti soudců víc odstavců věnovaných historii než právu a i když to bylo snad až přehnaně rozsáhlé, nelze mu vytknout povrchnost a nedostatek odůvodnění výroku.

Napsat do odůvodnění, že "každý přece ví", je paušalisující a urážlivé.

Děkuji za cenný podnět do ústavní stížnosti.

do textu stížnosti se vloudila chybička. V návrhu na vyslovení nálezu v bodě 1. omylem "Nálezem Nejvyššího správního soudu" namísto "Usnesením Nejvyššího správního soudu"