Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Že ÚOOÚ vyloží GDPR v neprospěch a nikoli ve prospěch lidí, nepřekvapí, proto se nepodivujme ani nad tím, dávají-li školy rodičům k podpisu mnoho stran čítající souhlasy se zpracováním osobních údajů (tupohlavci z řečeného úřadu by patrně byli nejraději, kdyby děti navštěvovaly školu anonymně).

Co nás arci překvapilo, je listina domněle zakládající odpovědnost rodičů za škody způsobené dítětem. Tato odpovědnost totiž nevyplývá ani ze zákona, ani ji podle našeho právního názoru nelze platně převzít podpisem školou předloženého dokumentu.

Východiskem je tu ustanovení § 2920 ObčZ, které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti. Existuje několik modalit, přičemž nejčastěji bude nutno učinit závěr, že za způsobenou škodu odpovídá sám nezletilec, neboť byl schopen své jednání ovládnout a jeho následky posoudit. Ovšem za situace, že ke vzniku škody přispělo zanedbání dohledu ze strany zaměstnanců školy, ta právo na náhradu mít nebude, neboť s nezletilcem odpovídá společně a nerozdílně (§ 2921 ObčZ) a reparační právo tak zaniká splynutím osoby škůdce a poškozeného. Odpovědnost rodičů, kteří v době, kdy je dítě v péči školy, nemohli nad oním vykonávat náležitý dohled, je zde vyloučena.

Nemáme k disposici konkrétní znění dokumentu, který byl rodičům předložen k podpisu, nicméně jsme přesvědčeni, že platně na ně přenést odpovědnost za škody způsobené dítětem v době, kdy je pod dohledem školy, vůbec nelze. Pokud má některý z laskavých čtenářů kopii takové listiny, rádi o ni článek rozšíříme.

Dvě zdánlivě nesouvisející, nepěkné věci se odehrály v posledních dnech.

Za prvé bulvární i domněle seriosní media žila zprávou o rodině z garáže v Ústí nad Labem, která byla tak troufalá, že si dovolila být chudá. Tak chudá, že neměla kde bydlet. A považte tu nezodpovědnost: ti lidé, místo aby jako řádní občané v takové situaci odevzdali své děti do ústavu, ponechali si je. Však jim to media spolu s OSPODem a opatrovnickým soudem spočítaly. Sice zatím nejsou trestně stíháni, ale o děti přišli a záběry z jejich domácnosti obletěly republiku. Vždyť co, jaké soukromí, jsou chudí, tak ať jsou rádi, že ještě nejsou ve vazbě.

Na případu se zviditelňuje ombudsmanka Anna Šabatová. Té se OSPOD samozřejmě jen vysměje, protože jeho rozhodnutí potvrdil soud a zasahovat do jeho pravomocí veřejný ochránce nemůže. Dvě zásady, které OSPODy při své činnosti uplatňují, tedy 1. dítě patří do ústavu a 2. v pochybnostech odebrat, opět obstojí.

Druhou události je účinnost novely zákona o provozu na pozemních komunikacích, která upravuje stáčení tachometrů u ojetých vozidel. Odpovědnost za tento delikt je jí přenesena na kupujícího, protože když se na STK zjistí, že automobil má stočený tachometr, přijde o technickou způsobilost a majitel – co to říkám, majitel: samozřejmě delikvent! – tedy delikvent má 30 dnů na to, aby závadu napravil. To lze podle zákona provést jedině výměnou celého zařízení, nové stočení v opačném směru je nepřípustné a problém se jím neodstraní.

Když to vše delikvent na své náklady a ve svém volném čase zařídí, technickou kontrolou projde, a může se pokusit vydobýt to, o co přišel, jak v podobě uvedených transakčních nákladů, tak ve formě škody, kterou utrpěl tím, že koupil vozidlo s nesprávně deklarovaným stupněm opotřebení. Autobazar se mu přirozeně vysměje; při ústním jednání o výši odškodnění mu nabídne nejvýš hašlerku.

Delikvent tedy škodu nechá, opět na své náklady, znalecky vyčíslit, pak zaplatí 5 % z ní na soudním poplatku a bude se modlit, aby soudní spor dopadl v jeho prospěch (pro soud je vždy jednodušší mít něco za neprokázané, a zde to půjde mimořádně snadno), a hlavně, aby po třech až pěti letech, až bude rozsudek pravomocný, autobazar ještě v solventní podobě existoval. Pravděpodobnost úspěchu, tedy souběh všech těchto příznivých okolností, lze střízlivě hodnotit někde mezi 25 a 30 procenty. Ovšem pozor, pokud advokátní lobby v mezidobí skutečně prosadí zavedení povinného zastoupení, naskakují náklady o dalších 20 % na záloze právnímu zástupci, a do takového sporu půjde jen jedinec, jehož inteligenční předpoklady se pohybují maximálně ve středním pásmu debility (i takoví jsou arci u soudů tu-a-tam k vidění, a nikoli nutně jen v taláru).

Tak to byly dvě ukázky toho, jak funguje tento stát. Můj stát – a zřejmě i váš. Není divu, že mnoho lidí, stejně jako v období 3. republiky, uvažuje o nahrazení demokracie něčím jednodušším a funkčnějším.

Zápletka filmu Hoří, má panenko, je, předpokládáme, každému známá: poté, co návštěvníci hasičského bálu rozkradou část cen do tomboly, organisátoři zhasnou světla v očekávání, že v nastalé tmě budou ceny vráceny na svá místa, arci výsledkem je, že zmizí i zbytek. Film je sice kritikou komunistické strany a jejího vládnutí, avšak jde o geniální podobenství s obecnější poselstvím a velmi trefnou charakteristiku způsobu, jak bývají v této společnosti obvykle řešeny veřejné věci.

Posledním případem, kdy byl podobně nesmyslný a kontraproduktivní přístup uplatněn, je řešení insolvence fysické osoby oddlužením. Stát nejprve dovolil, aby jako na běžícím pásu vznikaly fiktivní, co do výše často monstrosní pohledávky, z nichž představuje jistina, pokud je v nich vůbec obsažena, pouhý zlomek, poté zřídil soukromé exekutory, kterým dovolil krást – a netvařme se, že domněnka vlastnictví povinného ve vztahu ke všem věcem v jeho současném nebo bývalém, administrativně evidovaném obydlí, je něčím jiným než státem posvěcenou krádeží – a když seznal, že výsledný stav je společensky neudržitelný, nabídl obětem protipodvod: oddlužení, při němž se implicite předpokládá, že dlužník bude získávat obživu v šedé ekonomice, protože z peněz, které by mu z platu zůstaly, by jeho rodina při nejlepší vůli žít nemohla, a insolvenčnímu správci bude odvádět fiktivní rentu od příbuzného např. ve výši 5 tisíc měsíčně. Věřitelé dostanou zhruba to, co jim dlužník skutečně dlužil (někdy víc, někdy méně), dlužník bude po pěti letech zbaven dluhů, a všichni budou spokojeni.

Tento nesmysl měl být korunován tzv. nulovým oddlužením, kdy by se insolvenční správce, jenž v současné době dohlíží na hladký chod podvodného mechanismu, stal dalším exekutorem, hlídajícím, arci bez toho, aby za to byl nějak zvlášť honorován, všechny dlužníkovy příjmy. Proč by to měl, za nějakou tisícovku měsíčně, dělat, nikdo neví.

Základem efektivního oddlužení je přitom přísně individuální posuzování každého případu: je nesmysl, aby rodina, žijící v nájemním bytě v Praze, v případě, že přizná všechny své příjmy, neměla po srážce ani na nájem levného bytu, natož na další nezbytné výdaje, a naopak aby si vykutálení dlužníci jako Josef Ševčík známý z naší kroměřížské kausy dopřávali během svého oddlužení luxusní dovolenou u moře na Filipínách nebo na Jadranu.

Základní problém, tedy že vymáhány jsou pohledávky z nemalé části nonexistentní, konstituované různými státem minimálně v minulosti podporovanými triky typu podvodné rozhodčí doložky, lichevní smlouvy, fikce náhradního doručení nebo opatrovníci osobám (domněle) neznámého pobytu, přitom nevyřeší žádná forma oddlužení: to je skvrna, která nezmizí, ani když, jako výše zmínění hasiči, na pár let zhasneme.

Fikce náhradního doručení, to je česká specialita a jedna z věcí, které spolehlivě vylučují, aby mohla být justice v této zemi pokládána za výkon spravedlnosti v materiálním smyslu.

Budiž předesláno, že není řeč o náhradním doručení, k němuž dochází v případě, že nelze adresáta zastihnout v místě jeho bydliště a zásilku není možné předat ani některé z dospělých osob, které tam s ním bydlí: taková fikce existuje leckde jinde a není na ní v zásadě nic špatného. Hovoříme o případě, kdy se doručuje na adresu, kde adresát nebydlí, případně bydlí, ale o doručovacím pokusu se nemá jak dozvědět, protože neobdrží oznámení, že k němu došlo. Něco takového zní absurdně již prima facie, a o absurditu se vskutku jedná: doručovat tam, kde vím, že adresáta nemohu zastihnout, případně mu neoznámit, že mu přišla zásilka a kde si ji může převzít, je nepokrytým popřením práva, resp. výsměchem jakékoli spravedlnosti. Přesto je to de lege lata nejen možné, ale v praxi i velice časté.

Historicky se nejedná o úplnou novinku. Povšimněme si, že nejlepší civilní procesní předpis, který v této zemi kdy platil, civilní řád soudní z r. 1895, takové doručování nedovoloval: naopak první komunistický občanský soudní řád z r. 1950, produkt právnické dvouletky, se s účastníky řízení nemazal: k účinnému doručení veřejnou vyhláškou stačilo, že soudu nebyl pobyt účastníka znám, třeba kvůli tomu, že se žalobci nehodilo o něm soud informovat. Každý byl povinen přebírat korespondenci tam, kde si soud myslel, že bydlí, resp. kde byl přihlášen k trvalému, případně přechodnému pobytu: což je stav, ke kterému se právo velkou oklikou znovu vrátilo za demokratického ministra Pospíšila. Přestože byla tato fikce postupně změkčována a v období zhruba 15 let po Listopadu 1989 vládly poměry podobné těm, které tu byly za monarchie a za I. republiky, tedy náhradní doručení jinam než do místa skutečného bydliště adresáta bylo vyloučeno, nikdy nebyla zrušena zcela.

Proč je fikce náhradního doručení tak škodlivá? Především proto, že k její implementaci je využívána Česká pošta, podnik, kde se komunistický rozklad a rozvrat převratem nezastavil, nýbrž naopak akceleroval. Poštovní doručovatel, to je osoba, kterou by každý z nás měl na potkání zfackovat, a ani tak by nebyly odčiněna všechna příkoří, která zaměstnanci pošty ve funkci doručujícího orgánu působí – snad by se dala zorganisovat jakási celonárodní akce nafackuj svému pošťákovi, cosi obdobného dávné zlaté sbírce vyhlášené po ruské okupaci. Na libovůli doručovatele totiž záleží, zda zazvoní na domovní zvonek a jestli vypíše oznámení, případně, je-li toto vytištěno počítačem, vloží je adresátovi do schránky: hledat zvonek nebo schránku je pracné, zejména v domech s velkým počtem bytů, a pokud to doručovatel nebo doručovatelka neudělá, adresát podle zákona stejně nemá možnost, jak se dovolat spravedlnosti: fingováno je nejen doručení, ale i vypsání a vhození lístku s oznámením, a adresáta tak stíhá nesplnitelné důkazní břemeno, negativní důkaz, že oznámení neobdržel.

Není příliš divu, že v konfrontaci s takto fungujícím státem se mnozí uchylují k pasivní resistenci a veškerou úřední korespondenci ignorují, v naději, že si jich úřady nebudou všímat, a nebudou zajímaví ani pro loupeživé exekutory, protože ti si, jako každý dravec v přírodě, vybírají za oběti nejslabší a nejzranitelnější kusy.

Jak vysvětleno, fikce náhradního doručení je pravým opakem a antithesí toho, jak by stát měl fungovat a se svými občany komunikovat: na řádném doručení každé úřední písemnosti záleží, a fingovat tak důležitý úkon jako doručování prostě nelze.

Zrušení této fikce proto musí být bodem č. 1 v programu každé justiční reformy, která by měla ambici vrátit poměry v tomto resortu tam, kde kdysi bývaly. Bohužel, nic podobného jsem v programech politických stran nezaznamenal, nejvýš populistické sliby omezit svévoli exekutorů, kteří jsou než posledním článkem v potravním řetězci státního mastodonta bezpráví, případně zajistit oddlužení: tedy řešit problém, který vůbec neměl vzniknout a jehož vinníkem je v řadě případů právě fikce náhradního doručení, umožňující vyrábět jako na běžícím pásu frapantně nespravedlivé exekuční tituly.

Mnohé to možná překvapí, ale po většinu trvání I. československé republiky stáli v čele její vlády premieři, kteří neměli žádné vysokoškolské vzdělání; nejvýraznější z nich, Antonín Švehla, byl vyučeným pekařem. Proč tedy tolik křiku kolem Babišovy ministryně spravedlnosti Taťány Malé, která prokazatelně nejméně jednou vysokou školou prošla, toliko při jejím absolutoriu tak trochu podváděla a svou, pro budoucnost lidstva jistě nepostradatelnou a průlomovou, diplomovou práci věnovanou chovu králíků částečně opsala? Neměli bychom být tolerantní a k dávnému poklesku přistoupit podle zásady Kdo nikdy nepodváděl, ať první hodí kamenem?

Domnívám se, že nikoli. Je-li předsedou vlády estebácký udavač a člověk důvodně podezřelý z dotačního podvodu, je shora zmíněná dáma sice pouhou pihou krásy jím složené vlády, avšak neměli bychom zapomínat, že člen vlády je tím, kdo stát vůči občanům – i těm, kteří Babiše nevolili – representuje, a měl by splňovat z hlediska morální integrity alespoň minimální požadavky. Tak jako se pokládá za samozřejmost, že soudce, který ukradne v supermarketu šišku salámu, podobně jako někdejší jindřichohradecká soudkyně Alena Tampírová, nesmí dál soudit, nemůže stát v čele resortu spravedlnosti podvodník-plagiátor. Tečka.

Nejzajímavější na celé věci je fakt, jak širokou diskusi případ opsané diplomky vyvolal a jak častý je názor opačný, opírající se nejčastěji o poukaz na to, že se ona věc stala dávno a podobným způsobem si v době svých studií počínal kdekdo. Snad, ale pokud vím, povinné podvádět nebylo, a Malé nic nebránilo odevzdat a obhájit diplomovou práci, která by nebyla plagiátem.

Začíná mi být líto Babišových voličů, kteří se nejprve museli smířit s tím, že jejich vůdce se dopustil padesátimilionového dotačního podvodu (já vím, to byla účelovka a ty peníze tam přece jsou), a nyní musejí spolknout v podobě plagiátorky Malé další hořkou pilulku. Arciť: mají, co chtěli.