Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Fikce náhradního doručení, to je česká specialita a jedna z věcí, které spolehlivě vylučují, aby mohla být justice v této zemi pokládána za výkon spravedlnosti v materiálním smyslu.

Budiž předesláno, že není řeč o náhradním doručení, k němuž dochází v případě, že nelze adresáta zastihnout v místě jeho bydliště a zásilku není možné předat ani některé z dospělých osob, které tam s ním bydlí: taková fikce existuje leckde jinde a není na ní v zásadě nic špatného. Hovoříme o případě, kdy se doručuje na adresu, kde adresát nebydlí, případně bydlí, ale o doručovacím pokusu se nemá jak dozvědět, protože neobdrží oznámení, že k němu došlo. Něco takového zní absurdně již prima facie, a o absurditu se vskutku jedná: doručovat tam, kde vím, že adresáta nemohu zastihnout, případně mu neoznámit, že mu přišla zásilka a kde si ji může převzít, je nepokrytým popřením práva, resp. výsměchem jakékoli spravedlnosti. Přesto je to de lege lata nejen možné, ale v praxi i velice časté.

Historicky se nejedná o úplnou novinku. Povšimněme si, že nejlepší civilní procesní předpis, který v této zemi kdy platil, civilní řád soudní z r. 1895, takové doručování nedovoloval: naopak první komunistický občanský soudní řád z r. 1950, produkt právnické dvouletky, se s účastníky řízení nemazal: k účinnému doručení veřejnou vyhláškou stačilo, že soudu nebyl pobyt účastníka znám, třeba kvůli tomu, že se žalobci nehodilo o něm soud informovat. Každý byl povinen přebírat korespondenci tam, kde si soud myslel, že bydlí, resp. kde byl přihlášen k trvalému, případně přechodnému pobytu: což je stav, ke kterému se právo velkou oklikou znovu vrátilo za demokratického ministra Pospíšila. Přestože byla tato fikce postupně změkčována a v období zhruba 15 let po Listopadu 1989 vládly poměry podobné těm, které tu byly za monarchie a za I. republiky, tedy náhradní doručení jinam než do místa skutečného bydliště adresáta bylo vyloučeno, nikdy nebyla zrušena zcela.

Proč je fikce náhradního doručení tak škodlivá? Především proto, že k její implementaci je využívána Česká pošta, podnik, kde se komunistický rozklad a rozvrat převratem nezastavil, nýbrž naopak akceleroval. Poštovní doručovatel, to je osoba, kterou by každý z nás měl na potkání zfackovat, a ani tak by nebyly odčiněna všechna příkoří, která zaměstnanci pošty ve funkci doručujícího orgánu působí – snad by se dala zorganisovat jakási celonárodní akce nafackuj svému pošťákovi, cosi obdobného dávné zlaté sbírce vyhlášené po ruské okupaci. Na libovůli doručovatele totiž záleží, zda zazvoní na domovní zvonek a jestli vypíše oznámení, případně, je-li toto vytištěno počítačem, vloží je adresátovi do schránky: hledat zvonek nebo schránku je pracné, zejména v domech s velkým počtem bytů, a pokud to doručovatel nebo doručovatelka neudělá, adresát podle zákona stejně nemá možnost, jak se dovolat spravedlnosti: fingováno je nejen doručení, ale i vypsání a vhození lístku s oznámením, a adresáta tak stíhá nesplnitelné důkazní břemeno, negativní důkaz, že oznámení neobdržel.

Není příliš divu, že v konfrontaci s takto fungujícím státem se mnozí uchylují k pasivní resistenci a veškerou úřední korespondenci ignorují, v naději, že si jich úřady nebudou všímat, a nebudou zajímaví ani pro loupeživé exekutory, protože ti si, jako každý dravec v přírodě, vybírají za oběti nejslabší a nejzranitelnější kusy.

Jak vysvětleno, fikce náhradního doručení je pravým opakem a antithesí toho, jak by stát měl fungovat a se svými občany komunikovat: na řádném doručení každé úřední písemnosti záleží, a fingovat tak důležitý úkon jako doručování prostě nelze.

Zrušení této fikce proto musí být bodem č. 1 v programu každé justiční reformy, která by měla ambici vrátit poměry v tomto resortu tam, kde kdysi bývaly. Bohužel, nic podobného jsem v programech politických stran nezaznamenal, nejvýš populistické sliby omezit svévoli exekutorů, kteří jsou než posledním článkem v potravním řetězci státního mastodonta bezpráví, případně zajistit oddlužení: tedy řešit problém, který vůbec neměl vzniknout a jehož vinníkem je v řadě případů právě fikce náhradního doručení, umožňující vyrábět jako na běžícím pásu frapantně nespravedlivé exekuční tituly.

Mnohé to možná překvapí, ale po většinu trvání I. československé republiky stáli v čele její vlády premieři, kteří neměli žádné vysokoškolské vzdělání; nejvýraznější z nich, Antonín Švehla, byl vyučeným pekařem. Proč tedy tolik křiku kolem Babišovy ministryně spravedlnosti Taťány Malé, která prokazatelně nejméně jednou vysokou školou prošla, toliko při jejím absolutoriu tak trochu podváděla a svou, pro budoucnost lidstva jistě nepostradatelnou a průlomovou, diplomovou práci věnovanou chovu králíků částečně opsala? Neměli bychom být tolerantní a k dávnému poklesku přistoupit podle zásady Kdo nikdy nepodváděl, ať první hodí kamenem?

Domnívám se, že nikoli. Je-li předsedou vlády estebácký udavač a člověk důvodně podezřelý z dotačního podvodu, je shora zmíněná dáma sice pouhou pihou krásy jím složené vlády, avšak neměli bychom zapomínat, že člen vlády je tím, kdo stát vůči občanům – i těm, kteří Babiše nevolili – representuje, a měl by splňovat z hlediska morální integrity alespoň minimální požadavky. Tak jako se pokládá za samozřejmost, že soudce, který ukradne v supermarketu šišku salámu, podobně jako někdejší jindřichohradecká soudkyně Alena Tampírová, nesmí dál soudit, nemůže stát v čele resortu spravedlnosti podvodník-plagiátor. Tečka.

Nejzajímavější na celé věci je fakt, jak širokou diskusi případ opsané diplomky vyvolal a jak častý je názor opačný, opírající se nejčastěji o poukaz na to, že se ona věc stala dávno a podobným způsobem si v době svých studií počínal kdekdo. Snad, ale pokud vím, povinné podvádět nebylo, a Malé nic nebránilo odevzdat a obhájit diplomovou práci, která by nebyla plagiátem.

Začíná mi být líto Babišových voličů, kteří se nejprve museli smířit s tím, že jejich vůdce se dopustil padesátimilionového dotačního podvodu (já vím, to byla účelovka a ty peníze tam přece jsou), a nyní musejí spolknout v podobě plagiátorky Malé další hořkou pilulku. Arciť: mají, co chtěli.

S uvažovaným zřízením instituce evropského veřejného žalobce přišla na přetřes otázka, jakou formou sdělit stíhané osobě obvinění, zda tak činit jako doposud usnesením (proti němuž je k disposici stížnost), anebo pouhým stížnost nepřipouštějícím vyrozuměním, tak jako tomu bylo v letech 1994–2001. Hrozí totiž vznik dvojkolejnosti, kdy evropský prokurátor bude trestní stíhání zahajovat jinak než vnitrostátní policejní orgán.

Věc má širší konotace. Na jedné straně je tu zjevně nedostatečná péče věnovaná státními zástupci přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve svém archivu mám několik desítek takových stížností, a pouhá tři usnesení, jimiž státní zástupce stížnosti vyhověl, a to v jednom případě toliko z formálních důvodů, takže případ dospěl k soudu (jímž by obviněný následně obžaloby zproštěn). Na druhé straně však nelze popřít, že trestní stíhání je závažným zásahem do života obviněného, které rozhodně není krátkodobým, přechodným stavem, jak předpokládá trestní řád, ale spíše trvalým stigmatem; známe to i z našich případů: RWU jsou stíhány sedmým rokem, samolepkoví vrazi devátým, v kause vydavatelů Hitlerových projevů budou mít orgány také zakrátko na dortu pět svíček, a nejinak je tomu u causes célèbres: David Rath si kroutí sedmý rok stíhání, Vlasta Parkanová šestý. Zákonem stanové lhůty – určené arci pouze pro trestné činy projednávané na první instanci okresními soudy – pro maximální dobu vyšetřování, tedy dva, resp. tři měsíce, jsou přitom trestním orgánům k smíchu, běžně je jejich více než desetinásobné překračování (stačí k tomu souhlas státního zástupce), a soudy nemají v zákoně lhůty žádné.

Z uvedeného popisu je zřejmé, že by se současná nevyhovující praxe měla změnit: jednak by zákon měl určit, že přípravné řízení, které bez zavinění ze strany obviněného trvá nepřiměřenou dobu, musí být obligatorně zastaveno, jednak by měly být lhůtami vázány i soudy, a to rovněž pod sankcí zastavení trestního stíhání. Není-li takového omezení, mění se smysl vyšetřování, které pro obviněného nahrazuje trest: z policistů a veřejných žalobců se tak stávají soudci, arci taková role jim nepřísluší a příslušet nesmí.

Povede-li debata o změně formy rozhodnutí o zahájení trestního stíhání k popsaným legislativním posunům, bude to jen dobře. Pokud ne, obávám se, že se jen zakonservuje stávající nevyhovující stav a policisté po zrušení přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem získají ještě víc prostoru, jak své pravomoci zneužívat.

Je potřeba zlepšit efektivitu nastavení koordinace procesů, řekla designovaná ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Vlastně neřekla, ale klidně říci mohla: zmíněný výrok by naprosto zapadl do snůšky těch nejotřepanějších, nejbezobsažnějších a netrapnějších frasí a floskulí, jimiž obšťastnila tazatele v odkazovaném rozhovoru.

Nedomníváme se, jak na svém blogu s okazem na Jana Jetmara zmiňuje Miroslav Macek, že účelem nominace je vytvořit prostor pro další vyjednávání (my vám Malou, a vy nám na oplátku Pocheho): navrhnout na ministerský post někoho tak blyštivě nekompetentního a zároveň nezměrně oddaného může mít jediný cíl, vyřadit ministra z politické hry a učinit z něj figurku, jíž bude Babiš moci podle libosti tahat (nebo ji i obětovat), aniž by přitom riskoval, že zaměstnanec vypoví poslušnost a vznikne potřeba jej z vlády nechat odvolat – což by, s ohledem na to, o jak sensitivní resort se pro trestně stíhaného a mnohaletým vězením ohroženého premiera jedná, vždy znamenalo velké mediální nepříjemnosti; nezapomínejme, že ne všichni novináři jsou dosud pod kontrolou koncernu.

U Malé je navíc jistota, že jde o dámu mimořádně ambiciosní, avšak zároveň si vědomou svých intelektových a vzdělanostních omezení, takže nehrozí ani žádné partisanské akce, ani to, že by ministryně všechna svá rozhodnutí, zejména personální a kárná, neměla schválena, případně přímo navržena/nařízena, bezpečnostní divisí Agrofertu. Tím se Malá arci zase tolik neliší od svých ministerských kolegů, kteří rovněž dobře vědí, kde končí jejich reálná pravomoc a kde už je Babišovo.

Die Heimatvertriebenen waren Opfer, die bitteres Unrecht erlitten haben. Aber wir verkennen auch nicht Ursache und Wirkung. Vertreibung und Flucht der Deutschen waren eine unmittelbare Folge des von Deutschland begonnenen Zweiten Weltkriegs und der unsäglichen Verbrechen während der nationalsozialistischen Diktatur. Doch das ändert nichts daran, dass es für Vertreibung weder eine moralische noch eine politische Rechtfertigung gab.

Tak pravila německá kancléřka Angela Merkel a hned je v České republice oheň na střeše.

Přitom ovšem pravdu nemá. Vyhnání nebylo bezprostředním důsledkem nacistických zločinů, nýbrž ty byly pro ně záminkou: není zde tedy vztah příčiny a následku, tak často opakovaný českou stranou, nýbrž dávno formulovaného záměru a záminky k jeho (brutální) realisaci.

Plán na odněmčení českých zemí nevznikl až ve 20. století a už vůbec ne až po Mnichovu, jak oficiální česká historiografie ad nauseam proklamuje: myšlenka ethnického vyčištění území obývaného Čechoslovany od Čechoněmců – a často i těch jeho oblastí, které nikdy významné slovanské osídlení neměly, optimálně celého území historického českého státu – jako politického cíle doprovázejícího emancipační úsilí národních buditelů je dokládána opakovaně a nikoli jako jednotlivé excesy, nýbrž spíše jako jeho průvodní znak; kdo se chce dozvědět víc, může si o tom přečíst text zpracovaný v r. 2011 badatelskou sekcí našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.