Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

— Occiso autem rege Ottakaro Bohemi ad propria inglorii redierunt et post modica intervalla temporum propriam terram vastare rapinis et incendiis inceperunt. Est enim huius gentis nostre consuetudo pessima, vel pocius corruptela, quod cum contra hostes venire, vel forsan redire ab eisdem properat, terram propriam hoste severior vastare festinat, et qui hostium esse debuerat propulsator, vicinorum suorum hostilis efficitur populator.
(Když pak zabit byl král Otakar, Čechové domů neslavně se vrátili a po krátkých přestávkách časových vlastní zemi drancováním a ohněm pleniti se jali. Jestiť tohoto národu našeho velmi špatný obyčej, nebo spíše zkaženost, se když proti nepřátelům jíti, nebo snad vraceti se od nich pospíchá, vlastni zemi krutěji nežli nepřítel pleniti chvátá, a ten, jenž by měl býti odháněčem nepřátel, stává se nepřátelským plenitelem svých sousedů.)

Kronika zbraslavská (Chronicon Aulæ Regiæ), kapitola IX


K čemuž nám jest toliko poznamenat, že časové se sice změnili, ale národní zvyklosti přetrvávají; což platí nejen pro únor roku 1948, jemuž z nepochopitelných důvodů dodnes přezdíváme Vítězný.

Ceněnou trofej za měsíc únor si odnáší Jiří Machourek, někdejší obhájce disidentů, který v rozhovoru pro Českou justici vysvětlil, že dnes žádné politické procesy neexistují a právo na obhajobu není nikdy porušováno. Možná se ho Dušan Šrámek měl zeptat, jestli je mu znám případ Petra Kočího a co si myslí o kárném stíhání za nevhodnou námitku podjatosti. A také, jestli politickým procesem není úplně náhodou třeba stíhání Adama B. Bartoše.

Zasloužilému blbovi udělujeme cenu Osel měsíce února, spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, a jemu i České advokátní komoře srdečně blahopřejeme.

…a sám o sobě ve správním řízení rozhoduji. Tedy ne přímo o sobě, ale o svém zaměstnavateli. To mohu, podjatý přece nejsem, ze zákona.

Takhle to zatím není, ale mohlo by vbrzku být, protože, jak referuje Česká justice, předloha novely správního řádu už je ve Sněmovně. Předkladatel, Zastupitelstvo Pardubického kraje, v důvodové zprávě líčí rajský stav po vyloučení těchto námitek podjatosti a končí větou, nad níž nemůže srdce úředníkovo nezaplesat a jeho obstrukcemi sprostých účastníků řízení týraná duše se nezatetelit upřímnou radostí: Důsledkem přijetí navrhované úpravy by měl být výrazný pokles počtu námitek podjatosti, zejména námitek systémové podjatosti, což povede k efektivnějšímu a rychlejšímu rozhodování správních orgánů.

A to přece všichni chceme, no ne?

Nechceme. Vazba mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je jednou z nejsilnějších myslitelných procesně relevantních vazeb, která může být v některých případech silnější než např. vazba mezi bratrem a sestrou. Sestra s námi může nemluvit a pomluví nás u všech strýčků a tetiček, co jich máme, ale zaměstnavatel nás dokáže postihnout daleko citelněji třeba tím, že přestaneme dostávat mimořádné odměny jako všichni ostatní, zvláštní postavení zaměstnavatele ve správním řízení respektující kolegové. A zdůvodňuj si, že je to kvůli nepovolené stavbě sochy starosty uprostřed středověkého rynku!

Otázka podjatosti je dodnes v České republice chápána zcela jinak než ve zbytku světa. Často v této souvislosti cituji ze staršího, ale dodnes aplikovaného rozsudku ESLP ve věci Wettstein v. Švýcarsko. V něm byl prohlášen za vyloučeného advokát jen proto, že jeho kolega ze stejné kanceláře působil jako právní zástupce protistrany ve zcela jiném řízení. Takovou námitku podjatosti uplatnit v České republice by si dovolil jen svého dalšího osudu nedbalý jedinec, natožpak pomyslit, že by jí mohlo být vyhověno! Prostě: jiná právní kultura.

Může nás arci těšit, že zatímco se západní Evropa zmítá ve smrtelných křečích, naše země vzkvétá a čeká ji budoucnost tak světlá, že si to ještě ani neumíme představit.

Propadlo neboli propadliště je jevištní zařízení, umožňující hercům nepozorovaně na scenu vstoupit nebo z ní zmizet. Propadlo silniční je retarder, který je schopen se aktivovat a deaktivovat na základě pokynu ovládací elektroniky. V Branišovicích, požehnané to jihomoravské obci kdesi u Pohořelic, takové propadlo chystají, v provedení spojeném s radarovým měřičem rychlosti projíždějících automobilů. Ti řidiči, kteří překročí rychlostní limit, budou tímto způsobem automatisovaně potrestáni.

Vynález je to, jak zřejmo již z tohoto kusého popisu, báječný, a koncept automatického trestadla dává prostor pro nejrůznější zlepšení. Proč např. nerozdělit řidiče podle míry překročení rychlosti a nepostihovat je diferencovaně: do 20 km.h‐1 propadlem, v rozmezí 20–40 km.h‐1 výsuvnými kartáčky, které poškrábou autu lak, a při deliktu ještě závažnějším byl mohlo auto být zastaveno závorou a po stažení okénka na straně řidiče by remeduru zajistila na pantografu umístěná boxerská rukavice, která by řidiči jasně vysvětlila, že zákony v této zemi nejsou pro legraci.

Říkáte, že to nejde? A máte pravdu, nejde; jedním z principů demokratického právního státu je totiž zákaz trestu bez zákona, nulla pœna sine lege. Což platí dokonce i na jižní Moravě.

Jako starozákonní Mene, mene, tekel, ufarsin nad králem Balsazarem, visí nad českou společností tvrzení úpějícího premiera Andreje Babiše, že si v této zemi lze objednat trestní stíhání nebo i uvěznění. Kdo může, se od takové nehoráznosti distancuje, virtuálně se při tom křižuje a zaklínaje nejsvětějšími principy právního státu.

Ale zeptejme se přímo: Má pravdu, ten chlapec? Samozřejmě, že má, a pro příklad není třeba chodit daleko: typickým stíháním na objednávku je kausa exprimátora Bohuslava Svobody, Sněmovnou ve fasi odvolacího řízení nevydaného (což mu, řekněme si na rovinu, problémy spíš způsobilo, než že by jeho situaci jakkoli pomohlo).

Trestní orgány, včetně soudů, jsou v této zemi v takovém stavu, že je možné objednat si nejen vlastní nevinu, ale i vinu nevinného, a velmi se obáváme, že obojí vyjde zhruba stejně lacino. Ne vždy – příkladem budiž zlý osud lobbistů Janouška a Dalíka – ale často, či spíš obvykle, to možné je.

Co s tím? Velice se obávám, že teď už nic, protože je zkrátka pozdě: šance postavit soudnictví i státní zastupitelství od základu znovu tu byla krátce po r. 1989, poté se okno příležitosti nevratně zavřelo. V justici zůstali lidé, kteří neměli morální předpoklady k takové práci, a ti si instituce, ve kterých působili, postupně upravili k obrazu svému. Viníky hledejme, jako u řady dalších nedostatků, u tehdejších proponentů nutnosti zachovat právní kontinuitu s komunistickým právem, jež byla s lehkostí pro onu dobu příznačnou rozšířena do požadavku kontinuity personální, tedy primárně u Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského, jímž tímto vztyčujeme fiktivní sousoší. Díky vám, pánové!