Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Veřejná služba je řehole. Jedno jediné drobné, třebas nevědomé uklouznutí, a jste dalších 10, ne-li 15, let trestně stíháni. Proto je na místě obezřetnost, a je-li na výběr řešení opatrné a ještě opatrnější, volíme vždy druhé z nich.

To vědí v Poděbradech, kde z důvodu opatrnosti anonymisovali pro účely informování podle InfZ úřední dokument tak, že utajili všechny členy kontrolního výboru města, a na další straně dokonce samotného starostu. Vždyť co kdyby se někdo dozvěděl, co nemá, že?

Anebo že by, navedení ústavním soudcem Janem Musilem, provedli test proporcionality mezi zájmem veřejnosti na informacích a legitimním právem starosty na ochranu soukromí? Některé judikáty pronikají do rozhodovací praxe správních úřadů bleskurychle: jak říkával Jan Werich, to je blbý, to se ujme!

Nemyslel jsem si, že na svém blogu budu ještě někdy psát o takovýchhle trivialitách, ovšem na Facebooku se objevil postesk, že uživatel, vzdělaný a distinguovaný muž v nejlepších letech, povoláním, pokud vím, novinář, naletěl podvodníkům z eRmailu a teď se diví, že místo slíbené odměny za čtení reklamních e-mailů obdržel – co, si mí předvídaví čtenáři jistě už domysleli, tedy nemusím být zbytečně a nevkusně explicitní.

Princip podvodu je snadný a tisíckrát opakovaný: odměna, která má být vyplacena, je limitována prahovou hodnotou výdělku, jíž však nikdo z podvedenců nemůže dosáhnout, neboť provozovatel systému má plně pod kontrolou výši odměny za jeden reklamní e-mail/dotazník, stejně jako to, kolik těchto e-mailů nebo dotazníků uživateli pošle. Onen dobrý muž si vydělal 920 korun a aby se nedostal na tisíc korun, které by mu byli povinni vyplatit, snížili mu teď částku za jeden e-mail stonásobně. Ve všeobecných obchodních podmínkách je to černé na bílém: odměna je uvozena příslovcem až, takže podvodník má za to, že se tak z jakýchkoli povinností vyvázal. A pro jistotu je tam i rozhodčí doložka se společností podvodnou úplně stejně jako samotný eRmail.
Co mne arci fascinuje, je datum VOP: 27. července 2011! Což znamená, že systém funguje již nejméně šest a půl roku, aniž by policie proti eRmailu, který je provozován českou obchodní společností, jakkoli zakročila, přestože je fraudulentní charakter systému zřejmý na první pohled, a k disposici jsou jistě stovky oškubávaných hejlů, kteří se marně pokoušejí dosáhnout prahové částky umožňující výplatu.
Ano, policie má jiné úkoly, kupř. stíhat na zakázku ženu, která platí alimenty pouze ve výši stanovené soudem, a je jasné, že jí na tyhle maloformátové podvodníčky z Ostravy nezbyl čas. A to mne právě přivádí k zuřivosti, protože je to moje policie, kterou si platím a která mi má sloužit a chránit mne nikoli před ideologickou nákazou ve formě nálepek, triček, nášivek nebo koncertů, ale právě a primárně před podvodníky; není maličkost, zda je stát, který tito policisté v očích veřejnosti representují, vnímán jako občanův ochránce nebo nepřítel. Líní, neschopní a nikým nekontrolovaní policisté jsou, žel, jedním z hlavních hrobařů demokracie v této zemi.

Pobavila nás ombudsmanka Anna Šabatová názorem, že živnostníci, např. hostinští, jsou oprávněni podmínit poskytnutí služby politickým názorem zákazníka, neboť i to je součástí svobody projevu.

Není. Svůj politický názor mohu vyjadřovat slovem, písmem i jinak, avšak nikoli tak, že provozuji-li pro veřejnost restauraci, budu z ní podle svého uvážení vykazovat ty hosty, s nimiž se politicky neshodnu.

Kdyby Šabatová a její melody boys & girls – skutečně dream team: tolik pitomců soustředěných v jednom úřadu se nikde jinde nevyskytuje, přinejmenším tedy na východ od Bruselu ne! – měli aspoň rudimentární vhled do zásad ústavního práva, museli by seznat, že právo živnostníka na politický názor zde koliduje s identickým právem zákazníka. Není zásadního rozdílu při odepření gastronomické nebo jiné veřejně nabízené služby ve smyslu § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona komunistovi, přívrženci hnutí ANO nebo černochovi, Romovi nebo Židovi, a velmi pochybuji, že by naše ombudsmáňa tolerovala nápis z nadpisu tohoto postu.

Nudíte se? A máte volné odpoledne? Co kdybyste na černém trhu koupili pár samopalů, něco granátů a vyšli si s kamarády vystřílet parlament?

Právě takovými myšlenkami se, přirozeně v hypotheticko-umělecké rovině, zabývá film Alexandra Vojty Krvavý parlament.



Může se něco takového opravdu stát? Uvážíme-li, že v době panování všeobecně nenáviděného Husákova režimu byl nejhorším zaznamenaným teroristickým útokem pokus o poškození nově odhalené sochy Klementa Gottwalda v Přerově (teroristou byl tehdy Vladimír Hučín a zbraní určenou k uskutečnění atentátu kulovnice ráže 7,62 mm), vidíme takovou eventualitu jako spíše nepravděpodobnou, nehledě na to, že i teroristé velmi mdlého úsudku by si museli být vědomi, že poslanci jsou v mocenské hierarchii ti nejsnáz nahraditelní a útok na ně by na politické sceně nezměnil vůbec nic.

Nicméně je třeba připustit, že úvahy na toto thema nepostrádají určitou dávku vzdorné lákavosti: když občan nemůže změny poměrů reálně dosáhnout, může o ní aspoň naivně snít.

Mnohdy mi připadá, že česká justice je formou bojové hry, kterou stát se svými občany hraje a jejíž pravidla neustále zdokonaluje.

Vezměme fikci náhradního doručení: ta předstírá, že písemnost byla doručena adresátovi, ač ten ji nedostal a mnohdy se ani nedozvěděl, že by ji dostat měl. Pro soud je to pohodlné, účastník, který o něčem neví, se obvykle nebrání a soudní osoby mají s případem tím méně práce – a ovšem tím víc času na solitaire nebo jinou vhodnou náplň pracovní doby. Pro účastníka je to naopak devastující, osobně i finančně, arci o něj, občanský plebs, tu a limine nejde: soudy jsou přece zřízeny pro pohodlí soudců a dalších zaměstnanců.

Úřední desky dovolují sledovat takové bojové hry v přímém přenosu, takříkajíc online. Běžné jsou dokumenty jako Předvolání uprchlého (uprchlostí se obvykle míní, že policie se ani nepokusila jeho pobyt vypátrat), který se zpravidla nedostaví a tím spravedlivěji je poté odsouzen, ale někdy jsou to celé seriály. Příkladmo ministerstvem zahraničí objednané zrušení spolku Nely Liskové: úřední deska se tu stala základním, resp. jediným komunikačním mediem a soudu nepřišlo v žádné fasi této anabase nezbytným optat se, kam by si paní Lisková přála doručovat korespondenci. Proč taky: mají přece úřední desku, ta sprostému občanovi musí stačit.