Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Domníváte se, že když za odsouzeným přijde do věznice jeho obhájce, může s ním hovořit důvěrně, mezi čtyřma očima, a policie se nedozví, co si ti dva řekli? V tom případě nezbývá než řešit, z kterého ovocného stromu jste právě spadli a proč věříte všem těm nesmyslům, které se učí na právnických fakultách. Ve skutečnosti jsou tyto místnosti odposlouchávány a vyšetřovatel dostane na stůl, arciže neoficiální cestou, kompletní zvukový záznam každé důvěrné porady.

Tímto problémem se nyní poprvé zabýval i Ústavní soud. Odposlechy se týkaly kuřimské věznice a byly povoleny pod legendou, že je třeba odhalit trestný čin obhájce, který od klienta inkasoval 550 tisíc korun na úplatky svědkům, avšak místo aby tyto řádně a pokud možno na stvrzenku uplatil, peníze si ponechal. To policii dovolilo získat zvukové záznamy všech hovorů mezi obhájci a odsouzenými, které se na onom místě udály v průběhu mnoha měsíců.

Ústavní soud (Jan Filip, Josef Fiala a Radovan Suchánek) nenašel odvahu judikovat, že když zákon jednou expressis verbis zakazuje odposlouchávat důvěrnou poradu klienta s advokátem, je takový důkaz absolutně procesně nepoužitelný a odposlech proto neměl být a limine povolen, a s odkazem na to, že tato ochrana svědčí klientovi, nikoli jeho obhájci, toliko varovně pozvedl v obiter dictu ukazovák: ty-ty-ty, zlá policie, my víme, že tohle běžně děláš, ale neměla bys.

Pokud je váženým čtenářům po četbě nálezu s popisem, co se za zdmi českých věznic děje, lehce nevolno, resp. pokud skutečně věřili, že policisté porady mezi obhájci a obviněnými neodposlouchávají, a jsou nyní nuceni trapně připustit svou naivitu, omlouváme se; četba toho blogu může mít různé nepříznivé následky, a terminální ztráta ilusí o respektování kautel právního státu v České republice patří mezi ně.

Nejen právníkům lze doporučit ke sledování desetidílný z norsko-francouzské koprodukce pocházející seriál Okkupert, který koupila Česká televise a počínaje dnešním večerem jej bude pod názvem Okupace na programu ČT2 vysílat.

Předesílám, že nemám příliš v oblibě tzv. severskou kinematografickou školu, domnívaje se, že jde o krátkodobý výstřelek, který nám jednou bude připadat stejně bizarní jako střídající se barvy na večírku lepší pařížské společnosti v Godardově filmu Pierrot le fou. Nicméně byl jsem překvapen, že seriál, ač nese všechny znaky černého severského stylu, není vůbec špatný, a to o to víc, že jde o televisní zpracování námětu Jo Nesbøa, jehož knihy rovněž právě nemiluji.

Česká televise tento drahý seriál samozřejmě nemohla koupit jen tak, musela zdůvodnit, že se jedná o příspěvek k žádoucímu politickému školení obyvatelstva, neboť jeho thematem je ruská agrese a postupná demontáž demokracie v Norsku a – pozor, ultimativní argument! – u Norů si na něj stěžoval ruský velvyslanec.

V detailním popisu mechanismu rozkladu tradiční demokracie je největší přednost seriálu: nechci čtenáře připravit o zážitek z jeho sledování, proto jen stručně uvedu, že Norsko pod slabošským levicovým (zeleným) ministerským předsedou není schopno čelit společnému diktátu Ruska a Evropské unie a jeho demokratické instituce jedna po druhé selhávají, přičemž záminkou pro další a další ingerence Ruska do norských záležitostí jsou často samotnými Rusy organisované nebo iniciované provokační akce.

Norové se tímto způsobem primárně pokoušejí vypořádat s problémem quislingovské politiky kolaborace s nacistickým Německem, avšak zároveň je v seriálu velmi plasticky ilustrováno, o co účinnější je při dosahování politických cílů nekontrolovaná moc podporovaná diktaturou než demokratické mechanismy, vyžadující pro téměř všechny zásahy do osobní svobody občanů soudní povolení.

Okupace země pokračuje a prohlubuje se plíživě, v kulisách liberálně demokratického státu, a jejím hlavním hybatelem je strach z nedozírných následků, jimž by Norsko čelilo, kdyby se Rusům postavilo na odpor. Což arci my Češi dobře známe z let 1938 a 1968.

Ačkoli sujet tohoto politického thrilleru je poněkud chatrný a uvěřitelnost děje takříkajíc kulhá na všechny zápletky (málo platné, Frederick Forsyth je Frederick Forsyth…), hlavní poselství, tedy že slabošská levicová vláda zemi před agresorem neuhájí, je podáno s překvapivou přesvědčivostí a bude mít jistě odezvu i v České republice, i když se domníváme, že účel politické indoktrinace tak, jak si to v České televisi představují – a proč seriál do vysílání zařadili – splněn nebude. Není totiž vyloučeno, že mnozí v premieru Jesperu Bergovi spatří dokonalou kopii našeho vlastního ministerského předsedy Bohuslava Sobotky.

V boji s desinformacemi máme tradici.

Ministr Chovanec nechal zřídit útvar pro boj se štvavými vysílačkami – ne, opravuji, štvavé vysílačky už dnes nejsou potřeba – a se zahraničními ideodiversními centrálami, jehož úkolem má být vyvracení desinformací těmito fabrikovaných a naivním obětem, rozuměj občanům demokratické České republiky, pod záminkou realisace svobody projevu podstrkávaných a mezi tímto konspirativně a lstivě rozšiřovaných.

Je to směšná a zároveň nebezpečná hloupost, zejména jestliže vrchní vyvracečka desinformací při svých vystoupeních v mediích otevřeně prohlašuje, že její útvar nebude lidi za nevhodné názory přímo zavírat, pouze na ně upozorní orgány činné v trestním řízení, a na svém twitterovém účtu se censoři presentují grafickým overlayem s oranžově vyvedeným nápisem DEZINFORMACE, jímž hodlají označovat jakoukoli jinou než oficiální versi reality; zatím jen na svém profilu, později, v případě spolupracujících sociálních sítí, možná i tam.

Putinovi poradci si musejí mnout ruce, protože jestli akci CTHH sami neiniciovali, nemohli dopadnout lépe: stát, jehož ministerstvo vnitra považuje za nezbytné upozorňovat obyvatelstvo na to, co je pravda a co lež, stojí na hliněných nohou, jež jsou v případě České republiky možná ještě vratší, než jsme si dosud mysleli.

Ten název je trochu nešťastný, an onen zákon nepraví, že má být na průčelí budovy ministerstva financí vytesáno do mramoru sdělení o zásluhách Andreje Babiše o stát, nicméně vžil se a přijměme ho s tím, že námi zmíněný zákon se bude muset jmenovat např. lex Babiš II; ostatně ani lex Schwarzenberg není zákonem shora zmíněného druhu.

Krátce před Vánocemi president Zeman lex Babiš vetoval, což političtí komentátoři vesměs glosovali jako projev stmelování nadcházející předvolební koalice Hrad-Agrofert.

Domníváme se, že nepřiléhavě.

Lex Babiš (ve finální, vetované podobě zde) je totiž formulován velice nešťastným způsobem a některé jeho části stěží mohou obstát v testu ústavnosti. A ačkoli úkolem presidenta republiky není přezkum zákonů z tohoto hlediska, nelze mít presidentovi za zlé, jestliže tímto způsobem na zákon podobné úrovně reaguje; což arci nemění nic na našem setrvalém názoru, že president by právo legislativního veta mít neměl, resp. měl by mít nejvýše právo vybrat si barvu stuhy na věnci, který na pokyn a se souhlasem vlády v určitém místě položí.

Zpět k novele zákona o střetu zájmů. Deficit ústavnosti oné horkou jehlou ušité předlohy vidíme ve dvou aspektech. Za prvé v tom, že členu vlády je zakazováno nikoli pouze provozovat televisní a rozhlasové vysílání, což by se snad dalo – napínajíc přitom ovšem ústavu jako dědečkovy sváteční šle – odůvodnit tím, že kmitočtová pásma jsou z technické podstaty věci omezeným aktivem, jehož rozdělování podléhá regulaci, avšak rovněž vydávat periodický tisk (§ 4a). Proč jen periodický a proč ne i internetové zpravodajské zdroje, jež jsou dnes již přinejmenším stejně důležité jako tištěné noviny, je nejasné, a rozhodně takovou restrikci nelze uvést do souladu s ústavně garantovaným právem každého, i ministra, rozšiřovat informace. Domníváme se proto, že novela je v této části protiústavní, vlastnictví vydavatelství periodického tisku je základním právem, jež nelze upírat nikomu, ani členu vlády, případně jinému veřejnému funkcionáři, na něhož ustanovení § 4a zákona rovněž dopadá.

Druhým problémem jsou omezení vyplývající z § 4b a § 4c novelisovaného zákona, tedy zákaz, aby obchodní společnosti, ve kterých má člen vlády podíl nejméně 25 %, mohly soutěžit ve veřejných soutěžích a pobírat dotace a investiční pobídky. Zákon je konstruován tak, že postihována je samotná obchodní společnost, čímž se znehodnocuje její majetek a má-li společnost více společníků, vzniká jim vůči ministru v důsledku znehodnocení nárok na náhradu škody. To je značně nešťastné řešení, neboť střet zájmu musí být řešen k újmě toho, kdo střet způsobil, nikoli k újmě jiných, jimž vůči tomuto delikventu vzniká, fakticky ovšem často nevymahatelný, civilní odškodňovací nárok.

Nemyslíme si, že ministrem vlastněný nebo spoluvlastněný podnik by měl mít právo pobírat dotace nebo soutěžit o veřejnou zakázku, ale tento zákaz musí být formulován v podobě jasného zákazu majetek podobného druhu vlastnit nebo ovládat; nebyli bychom proti taxativnímu vymezení majetku, který člen vlády může vlastnit, např. jen nemovitý majetek, hotovost a produkty finančního trhu.

Problematické je arci i ustanovení § 3 odst. 1: Veřejný funkcionář je povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu; to neplatí, jde-li jinak o prospěch nebo zájem obecně zřejmý ve vztahu k neomezenému okruhu adresátů.

Samotné ustanovení je v pořádku, avšak není dostatečně určité; opět, daleko lepší by byl generální zákaz vlastnit průmyslový majetek, protože při extensivním výkladu je takovým zakázaným jednáním třeba i podpis rozhodnutí o rozkladu, jímž je konkurentu ministrovy právnické osoby ukládána sankce.

Zda bude naše výhrady sdílet i Ústavní soud, ke kterému tento zákon, bude-li veto podle předpokladů přehlasováno, dorazí, ukáží příští měsíce.

Radovan Krejčíř, bez konkurence největší tuzemský gangster několika posledních desetiletí – a jeden z mála, kteří se ve své branži prosadili mezinárodně – vymyslel kdysi geniální plán. Na státem vlastněnou společnost ČEPRO, a. s., podal smyšlenou žalobu-návrh na vydání platebního rozkazu, znějící na 348 milionů korun s příslušenstvím, a prostřednictvím svého spolupracovníka zajistil, že pracovnice, která v ČEPRu chodila na poštu, všechny obsílky, které se této věci týkaly, předala místo podatelně onomu spolupracovníkovi – a svému, arci než dočasnému, milenci.

Kinematograficky zpracováno je to ve filmu Gangster Ka (2015), kterýžto vám ku zhlédnutí spíše nedoporučuji, právně daleko podstatnější je, co se s platebním rozkazem dělo dál. Obecné soudy logicky usoudily, že za svůj zlý osud si ČEPRO může samo a škodu nechť vymáhá po oné zamilované dámě; jistě, aby ji splatila, patrně by musela začít vydělávat ve svrchní juře, ale to soudy, a dodejme, že zcela v souladu se zákonem, nezajímalo.

Na pomoc přišel soud ústavní, který velkoryse přehlédl, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné prostředky procesní obrany, resp. nevyčerpala ani ten první, odpor proti platebnímu rozkazu, a judikoval, že napadený platební rozkaz neměl být vydán.

Jsem možná formalistou, ale domnívám se, že Ústavní soud tak porušil základní pravidlo právního státu, rovnost před zákonem, a jeho nález řadím mezi pět nejhorších a nejhanebnějších rozhodnutí, které tento soud v celé své historii vydal: pokud vinou vlastního zaměstnance nevyčerpám opravný prostředek, jímž disponuji, nemohu jít k Ústavnímu soudu, a není rozhodné, jsem-li OSVČ na hranici úpadku nebo nejbohatší státní akciovka v zemi.

Na tento dávný nález, v němž Ústavní soud de facto judikoval, že procesní právo platí pro každého jinak, jsem si vzpomněl nad nálezem dnes vyhlášeným, ve kterém třetí senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem tvrdí, že fikci náhradního doručení nelze uplatnit v případě, že jde o usnesení, jímž je přeměněna podmínka, resp. vysloveno, že se podmíněně odsouzený neosvědčil. Trestní řád přitom taxativně vypočítává případy, kdy je fikce náhradního doručení vyloučena, a tato situace, stejně jako mnohé jiné, do této kategorie nespadá.

Vadí mi, stejně jako u dávného nálezu Krejčíř v. ČEPRO, zjevná účelovost v chápání práva. Samozřejmě, že rozhodnutí, na jehož základě má být odsouzený poslán do vězení, je tak důležité, že je unfair doručovat mu jakkoli jinak než fakticky, nefiktivně, ale totéž se přece děje denně ve spoustě jiných případů, v trestních i civilních věcech. Žádné soudní rozhodnutí není tak nedůležité, aby bylo možné jeho doručení fingovat, protože povinností státu je zajistit, že procesní korespondence se bude skutečně doručovat, bez jakýchkoli výjimek.

Jestliže Ústavní soud nemá odvahu, aby to jasně proklamoval, povede to jen k rozmělňování práva a k arbitrárnímu rozlišování, která zásilka je pro adresáta natolik důležitá, že má právo ji skutečně obdržet, a která je podružná a klidně může být doručena fiktivně. Pravidla pro toto rozlišování daná trestním řádem jsou evidentně vadná, avšak to nespravíme tím, že je budeme takto kasuisticky opravovat, ale že prostě necháme v plenu prohlásit fikci náhradního doručení za protiústavní, neboť takovou zkrátka a dobře je.