Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.
Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

Do dalších odvážných právních experimentů se pustilo pražské vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové, které se pokusilo nařídit Economii, aby stáhla článek Luďka Mádla o detailech korupčně-milostné affairy Pelta-Kratochvílová. Článek zůstal v archivu HN (i my ho pro jistotu máme archivován), tedy účinnost zákazu je nulová (či spíše záporná, protože informace tak byly velmi účinně propagovány), ale čistě po právní stránce jde o závažný precedens, jelikož státní zastupitelství se pokusilo zasáhnout z posice censora do práva veřejných sdělovacích prostředků na šíření informací nad rámec toho, co stanoví trestní řád v nechvalně proslulých náhubkových ustanoveních §§ 8b–8c.

Prostředkem, jak vynucovat součinnost osob stojících mimo trestní řízení, je institut pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. S ním máme čerstvou zkušenost z kausy ušatý traktorista, tady jde arci o poněkud jinou situaci. V daném případě se nabízejí dvě možnosti, jak vydavatelství k něčemu takovému jako stažení textu nutit: prohlásit, že zveřejněním článku došlo k rušení trestního řízení – což je právně-experimentální přístup non plus ultra – anebo že redakce neuposlechla výzvy podle tohoto zákona: tam je ovšem VSZ na velice tenkém ledě, protože trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by dozorujícímu státnímu zástupci podobnou výzvu vydat umožňovalo.

Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretensí vylučuje vykládat zákon extensivně, a tak tipujeme, že pokud Economia, až nechá věc posoudit právníky, článek na svůj web vrátí, její šance uspět v souboji o pořádkovou pokutu u soudu jsou více než slušné. Jde jen o to, nebát se a postavit se zvůli veřejné moci dřív, než bude pozdě, neboť je známo, jednou dobyté území svévole státní orgány nikdy dobrovolně neopouštějí.

Aktualisováno.
Výzva.

Aktualisováno.
Článek na Aktuálně, který byl proti versi v archivu podrobnější, byl v pondělí opět zpřístupněn. Archivní versi publikujeme i my. Šikanosni výzvě nevyhověla ani další media, mj. Český rozhlas.

Aktualisováno.
Publikujeme usnesení Vrchního soudu v Praze, na které VSZ odkazuje. Hloubavější se mohou začíst do rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso v. Portugalsko a pokusit se pochopit, proč ho vrchní soud používá na podporu svých tvrzení, když z jeho obsahu je zjevné, že se v něm praví úplný opak toho, co se soud snaží argumentačně podložit.

Léta letoucí, roky rokoucí upozorňuji, že jest nesmyslem nikoli kvadraturním, ale přímo exponenciálním používat ve zkratkách označujících právní předpisy písmenu N, míníc, že jde o předpis nový. Zákony odcházejí a přicházejí, avšak texty o nich pojednávající přetrvávají, a kdo bude v takovém roce 2050 hledat, který občanský zákoník byl v r. 2017 nový a který starý? Korunu této temporální zkratkitidě nasadily Zuzana Gajdošová a Eliška Gorčicová, použivše ve svém textu o hlukových imisích pro zrušený občanský zákoník zkratku BývOZ.

Jistě, technicky vzato můžeme jako referenci použít cokoli, bude-li to v textu jednoznačné, příkladmo YUP88 nebo Beruška, ale smysl mají jen takové zkratky, ze kterých bude význam snadno patrný.

Nikdy jsem proto např. nepřijal nejednoznačné zkratky OZ pro občanský a ObZ pro obchodní zákoník, ale vždy pečlivě vypisoval ObčZ a ObchZ, a pokud by mohlo dojít k záměně dvou předpisů, aniž to mohlo být jednoduše reflektováno zkratkou, využíval jsem sufix za lomítkem: ObčZ/1964 nebo TrZ/1961.

Táži se: je nabytí právnické vzdělání skutečně vždy a nevratně spojeno s komplexem kognitivních dysfunkcí lidského mozku, anebo je to prostě tak, že komu to logicky nemyslí, jde na práva?

Pod věcně naprosto nesouvisejícím článkem o informačním právu proběhla rozsáhlá debata týkající se oddlužovací novely a problematiky oddlužení obecně.

Jak avisováno na České justici, hrozí, že oddlužovací novela stane jedním ze zákonů, které v důsledku roztržky ve vládní koalici parlamentem neprojdou. Pro ty z čtenářů, kteří diskuse – z dobrých důvodů – nečtou, dovolíme si k thematu se stručně vrátit a vysvětlit, proč se domníváme, že to rozhodně nebude žádná škoda.

Mnozí mají za to, v souladu s oficiálně presentovanou versí, že oddlužení je pomocí pro ty dlužníky, kteří se dostali do tzv. dluhové pasti a mají tolik dluhů, že by je, rebus sic stantibus, do konce života nesplatili.

I takoví se v armádě českého dlužnictva najdou, není to arci většinová situace. Oddlužení je totiž primárně prostředkem pomoci věřitelům, jak dostat další prostředky z dlužníka, který se dokázal, pod tlakem vícenásobných exekucí, zařídit tak, aby žádný jeho majetek ani příjem nebyl postižitelný: pracuje načerno, veškeré své věci větší hodnoty převedl na blízké osoby a je, jak prostý lid pravívá, za vodou a vysmátý. Zákon ovšem obsahuje kličku, která umožňuje dlužníkům svým povinnostem se vyhnout.

Oddlužení de lege lata předpokládá, že dlužník bude řádně pracovat a z jeho příjmu bude po dobu pěti let strháváno tolik, o kolik by přišel v exekuci na privilegované pohledávky (např. dlužné výživné), a pokud tato suma dosáhně aspoň 30 % všech dluhů, ty se po těchto pěti letech smažou. Zákon ale předpokládá ještě druhou možnost, splátky z renty, kterou dlužník pobírá. Právě tato alternativa se stala pro dlužníky lákavou: pracují dál načerno, a na základě fiktivní smlouvy s některým z příbuzných dostávají rentu, shodou okolností tak vysokou, aby pokryla 30 % dluhů.

Je to podvod, ovšem podotkněmež, že ospravedlnitelný: původní v exekuci vymáhané dluhy bývají jen zřídka právně čisté: pravidelně jde o pohledávky z lichevních smluv, částky přiznané podvodnými rozhodci na základě flagrantně neplatné rozhodčí doložky, exekuční tituly vydané v řízení, kde byl dlužník, často s notným přispěním věřitele, zastoupen opatrovníkem jako osoba neznámého pobytu, různé podivné rozsudky pro uznání, rozhodnutí vydaná na základě aplikace fikce náhradního doručení atp. Dluh bývá také pravidelně obohacen o úhrady různým parasitům, rozhodcům, advokátům a exekutorům, kteří k němu navěšují svá příslušenství jako ozdoby na vánoční stromek, aniž by dlužník měl reálnou možnost proti naprosto neadekvátní výši takových plateb brojit.

Pokud stát uznal pohledávku podvodem, je něco nečestného na tom, zbavit se dalším podvodem s fiktivní rentou aspoň 70 % z ní?

V oddlužení sice přistupuje další parasit, insolvenční správce, který za triviální administrativní úkony inkasuje desetitisícové odměny, ale výsledek bývá pro dlužníka v součtu akceptovatelný: tedy toho dlužníka, který operuje s rentou, rozhodně nikoli takového, který si skutečně nechá ze svých příjmů insolvenčním správcem strhnout tolik, že mu zbude méně, než kolik potřebuje k holému přežití.

Novela prodlužující splátky na sedm let s tím, že dlužník nemusí splatit ani 30 % svých závazků, by nastolila i do oddlužovací praxe to, co známe z exekucí: jak víme, exekutor se stará o to, aby vymohl svou odměnu, oprávněný dostane, pokud vůbec něco, drobty se stolu. Nyní by na jeho místo nastoupil insolvenční správce, který by dohlížel na to, aby dlužník řádně splácel jeho odměnu, a věřitelé by ostrouhali.

Proto rozhodně nebude škoda, když parlament tuto novelu nestihne přijmout: není fairová a situaci na trhu podvodných dluhů, exekucí a insolvencí by jen zhoršila.