Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Propadlo neboli propadliště je jevištní zařízení, umožňující hercům nepozorovaně na scenu vstoupit nebo z ní zmizet. Propadlo silniční je retarder, který je schopen se aktivovat a deaktivovat na základě pokynu ovládací elektroniky. V Branišovicích, požehnané to jihomoravské obci kdesi u Pohořelic, takové propadlo chystají, v provedení spojeném s radarovým měřičem rychlosti projíždějících automobilů. Ti řidiči, kteří překročí rychlostní limit, budou tímto způsobem automatisovaně potrestáni.

Vynález je to, jak zřejmo již z tohoto kusého popisu, báječný, a koncept automatického trestadla dává prostor pro nejrůznější zlepšení. Proč např. nerozdělit řidiče podle míry překročení rychlosti a nepostihovat je diferencovaně: do 20 km.h‐1 propadlem, v rozmezí 20–40 km.h‐1 výsuvnými kartáčky, které poškrábou autu lak, a při deliktu ještě závažnějším byl mohlo auto být zastaveno závorou a po stažení okénka na straně řidiče by remeduru zajistila na pantografu umístěná boxerská rukavice, která by řidiči jasně vysvětlila, že zákony v této zemi nejsou pro legraci.

Říkáte, že to nejde? A máte pravdu, nejde; jedním z principů demokratického právního státu je totiž zákaz trestu bez zákona, nulla pœna sine lege. Což platí dokonce i na jižní Moravě.

Jako starozákonní Mene, mene, tekel, ufarsin nad králem Balsazarem, visí nad českou společností tvrzení úpějícího premiera Andreje Babiše, že si v této zemi lze objednat trestní stíhání nebo i uvěznění. Kdo může, se od takové nehoráznosti distancuje, virtuálně se při tom křižuje a zaklínaje nejsvětějšími principy právního státu.

Ale zeptejme se přímo: Má pravdu, ten chlapec? Samozřejmě, že má, a pro příklad není třeba chodit daleko: typickým stíháním na objednávku je kausa exprimátora Bohuslava Svobody, Sněmovnou ve fasi odvolacího řízení nevydaného (což mu, řekněme si na rovinu, problémy spíš způsobilo, než že by jeho situaci jakkoli pomohlo).

Trestní orgány, včetně soudů, jsou v této zemi v takovém stavu, že je možné objednat si nejen vlastní nevinu, ale i vinu nevinného, a velmi se obáváme, že obojí vyjde zhruba stejně lacino. Ne vždy – příkladem budiž zlý osud lobbistů Janouška a Dalíka – ale často, či spíš obvykle, to možné je.

Co s tím? Velice se obávám, že teď už nic, protože je zkrátka pozdě: šance postavit soudnictví i státní zastupitelství od základu znovu tu byla krátce po r. 1989, poté se okno příležitosti nevratně zavřelo. V justici zůstali lidé, kteří neměli morální předpoklady k takové práci, a ti si instituce, ve kterých působili, postupně upravili k obrazu svému. Viníky hledejme, jako u řady dalších nedostatků, u tehdejších proponentů nutnosti zachovat právní kontinuitu s komunistickým právem, jež byla s lehkostí pro onu dobu příznačnou rozšířena do požadavku kontinuity personální, tedy primárně u Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského, jímž tímto vztyčujeme fiktivní sousoší. Díky vám, pánové!

President Miloš Zeman vystoupil na veřejnosti a v projevu k nově jmenovaným soudcům zazněla výzva k mírnosti v případě, že obžalovanými jsou funkcionáři malých obcí. Zní to trochu jako exponát do musea postkomunistických bizarností a kuriosit, ale výzva byla míněna vážně a nepostrádá ratio.

Jde o to, že ve svaté válce proti korupci, která se arci zatím spíše předstírá než vede, není snadné dosáhnout reálných výsledků. Důkazy o korupčním jednání jsou obvykle nedostupné, ne každý korupčník je dopaden se škatulí bankovek a ne každému je instalován do ložnice odposlech, a tak, protože rozkaz zněl jasně, přicházejí na řadu důkazy nepřímé, v daném případě zpravidla důkaz nevýhodností určitého kolektivního nebo individuálního rozhodnutí. Kromě toho nelze zapomínat na četné případy, kdy je trestní oznámení jen jednou z forem vedení politického boje, pohříchu stále velice účinnou.

Ne snad, že by korupční jednání neexistovalo a úplatek, případně jiná protislužba, poskytnuty velmi často nebyly, leč praktické provedení těchto trestních řízení vede k paradoxnímu závěru, že česká politika je čistší než sám křišťál, jak kdysi ve Sněmovně pravil tehdejší král všech korupčníků Stanislav Gross. Zda si M. Zeman osmdesát pět procent neúspěšných stíhání zastupitelů vycucal z prognostického palce, netušíme, avšak číslo odpovídá tomu, co o těchto případech víme z praxe.

Nikde na světě není stíhána veškerá trestná činnost, což lze snadno prokázat tím, že kdyby tomu tak bylo, zločin by se v dané zemi nevyplácel a zanikl by; ve skutečnosti trestná činnost patří k nejvýnosnějším řemeslům, co jich lidstvo zná. Podstatné ovšem je, aby bylo stíháno významné procento trestné činnosti, tedy aby risiko bylo dostatečně vysoké, a aby výsledkem trestního stíhání bylo v drtivé většině případů odsouzení pachatelů, tedy aby obviněni byli skuteční viníci a jen v případech, kdy je dostatek důkazů, a aby se justiční omyly, nejen na úrovni rozsudku, ale i nedůvodného obvinění, dály jen ve výjimečných případech.

Jinak se stane, že lidé začnou chápat jako omyl celý tento režim, a rozhodnou se nahradit ho jiným, říznějším; v posledních volbách ostatně hlasovala pro tvrdou ruku, Okamurovu nebo Babišovu, bezmála polovina voličů, tedy zhruba tolik, kolik měla v r. 1933 NSDAP a v r. 1946 KSČ.

Nápad kodifikovat minulost není nový, ostatně státní monopol na výklad historie byl jedním z nejdůležitějších indoktrinačních nástrojů jak nacistického, tak komunistického režimu: Who controls the past controls the future. Who controls the present controls the past, to dobře věděl už George Orwell.

Potíž, tak jako v Polsku, nastane, když se mocenského výkladu dopustí stát, který se pokládá za liberálně demokratický, a když navíc je tento výklad na štíru s realitou do té míry, že zločinci by se, účinností nového zákona, stala celá řada seriosních autorů historiografických prací; ledaže by historici svá tvrzení, nejlépe veřejně, odvolali a nové texty už sepisovali v souladu se zákonem, ale to, pokud známe přímou a čestnou polskou povahu, nelze rozumně předpokládat.

Bude-li skutečně zákonem popřen polský antisemitismus a veškerá odpovědnost za koncentrační a vyhlazovací tábory přenesena na Třetí říši, znamená to pro svobodu slova a vědeckého bádání paradoxně dobrou zprávu, protože čím víc popíračů, tím víc veřejné debaty a tím slabší posice nesvobodu zakotvující legislativy. I té, která nařizuje nepochybovat o holokaustu.

Někteří z mých čtenářů si možná ještě vzpomenou na rozsudek Nejvyššího správního soudu, dílo soudkyně zpravodajky Elišky Cihlářové (soudkyně mimořádně špatné a bohudíky již bývalé), jímž bylo rozhodnuto, že ve sporu o informace s předsedkyní Nejvyššího soudu nemohu uspět, protože jsem nepodal na její postup stížnost k ní samotné. Ano, pokud existuje soudcovské peklo, jsem pevně přesvědčen, že se do něj Cihlářová dostane a bude toto své rozhodnutí muset den co den odůvodňovat!

Nápad, tehdy arci naprosté novum, se ujal a vyústil v to, co na tomto blogu označujeme jako judikát Godunov: než může účastník řízení brojit proti nečinnosti ministra, musí si tomuto ministrovi nejprve na něho samotného stěžovat, jinak je žaloba předčasná. Rozhodnutí stejně hloupé jako nepředvídatelné.

Znejistět právnickou obec ohledně toho, jak určitou věc žalovat, je u NSS vůbec oblíbenou kratochvíli, a proces se dostává do nových obrátek: viz usnesení z loňského listopadu, jímž byla rozšířenému senátu předložena k rozhodnutí otázka, jak postupovat, podá-li žadatel o informace stížnost na průtahy a ta je zamítnuta. Vzniká dilema, má-li za takových okolností žalovat povinný subjekt, který informace neposkytl, anebo nadřízený orgán, který mu svým zamítavým rozhodnutím cestu k informacím uzavřel.

Správná a v materiálním právním státě jediná přijatelná odpověď je, že může žalovat oba dva, podle svého výběru, přičemž efektivnější je podat přímo žalobu na povinný subjekt. Neexistuje totiž žádné zlaté pravidlo, že v určité situaci musí existovat právě jeden postup, jak se domoci práva u soudu. Je-li znění zákona nejasné, tak jako v tomto případě, musejí soudy vždy postupovat in favorem žalobce a poskytnout mu ochranu, nikoli hledat důvody, jak se žaloby s co nejmenším mentálním úsilím zbavit.

Jenže to by nesměli být čeští soudci takoví, jací jsou: obludně líní, nevzdělaní, hloupí a v některých případech, jako soudkyně Cihlářová, prostě a jednoduše zlí.