Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Máš zaplacený daně, uhlíři? Nemáš, viď? Na podobné thema se rozhořely vášně v Bílině, kdysi nádhernou přírodou obklopeném sudetoněmeckém městě, nyní ohavném centru měsíční krajiny; radnice se rozhodla poskytovat slevu 50 % těm návštěvníkům koupaliště, kteří prokáží, že jsou občany Bíliny, mají zaplacen poplatek za svoz komunálního odpadu a nedluží městu ani jiným způsobem.

Moc dobrý nápad, jen by se měl poněkud dotáhnout. Každý platič, resp. neplatič, by měl být vybaven čipem, a kdyby se např. pohyboval v noci po městě, veřejné osvětlení by se mu rozsvěcelo podle výše zůstatku; a podobně na přechodech pro chodce: Dlužíš, dobytku? Zelené se nedočkáš, ta je určena jen pro spořádané občany našeho města!

Má smysl zabývat se propagandou? Má, minimálně tou dobrou a účinnou, protože – dovolíte-li mi bonmot – propaganda nelže. Stejně jako reklama: a propaganda není ničím jiným než politickou reklamou. Tak jako reklama, ve které se chorvatský číšník vyjadřuje o Češích, že jsou chytří jako delfíni, přesně cílí na český komplex méněcennosti, jsou sceny z Třiceti případů majora Zemana popisující proradnost katholických kněží nebo životní ztroskotání emigrantů zaměřeny na výčitky svědomí, které jedna generace v době vzniku seriálu ještě pociťovala: lidé věděli, že to je, resp. bylo, jinak, ale Sequensův seriál jim poskytoval omluvu a výmluvu pro jejich vlastní selhávání. Propaganda lže o tom, co popisuje, ale nikdy nelže o svém publiku: cílové skupině.

Bývaly doby, kdy jsem se nad projevy nerovnosti procesních stran v trestním řízení rozčiloval, a občas si na ty nejfrapantnější případy i stěžoval (stížnost, odpověď, opakovaná stížnost, opakovaná odpověď). Ale to je dávno: dnes pokládám každou osobu v soudcovském nebo prokurátorském taláru automaticky za gaunera – dokud se náhodou neprokáže opak – a vše, co taková osoba vypustí z úst, za lež. A velmi si přeji dožít se dne, kdy se tento přístup začne ukazovat nedůvodně pesimistickým. Žel, vím, že je to toužení liché a bláhové, protože justice, do níž si tato země kdysi vpustila ty nejhorší z nejhorších, opravdový výkvět morální spodiny této společnosti, se bude léčit ještě mnoho generací; pokud se kdy vyléčí.

Koláž: Jan Vučka

Na blogu Jiné právo (vážně, ještě to existuje!) thematisuje Jan Vučka otázku nerovnosti procesních stran v trestním řízení na příkladu protokolace.

Snášíme na důkaz toho, že státní zástupce je téměř vždy zapisován mezi soudními osobami a nikoli tak, jak to má být, vedle obviněného, něco příkladů z naší právní zahrádky, z různé doby a od různých soudů:

Soudruzi z vedení České advokátní komory se v mediálně atraktivním formátu kárného podnětu rozhořčují, že soudce Městského soudu v Brně Michal Kabelík neutajil před stranami trestního řízení údaje o komunikaci mezi obviněným a jeho obhájcem získané rozšifrováním mobilu a tabletu Shahrama Abdullaha Zadeha, stíhaného, pokud si vybavujeme, původně za daňové podvody, poté za cosi s tímto stíháním volně souvisejícího, arci nepříliš relevantního – jediným zjevným účelem sekundárního stíhání byla možnost vzít obviněného opět do vazby (a kauci za první vazbu si přitom ponechat).

Pláč Komory je působivý, ale nebyl k němu zvolen vhodný hrob: jde totiž o daleko širší problém dokazování v trestním řízení. Se stejným problémem jsme se setkali v kause RWU, na níž si věc objasníme.

Trestní řád stanoví poměrně přísné podmínky, za nichž lze nařídit odposlech telekomunikačního provozu. Příkaz je časově omezen a může být vydán toliko u nejzávažnější trestné činnosti. Právě takové se dívky z Resistance Women Unity dopouštěly, vždyť jedna z nich je dodnes stíhána za to, že se podílela na organisaci koncertu protistátní hudby nezapůjčením bubnu (fakt, že žádný neměla, může být arci v konečném součtu spíše přitěžující než polehčující okolností, neboť kdyby onen byla měla, jistě by ho byla zapůjčila), a jaké ohavnosti páchaly ostatní, dobře víme: od dětského dne u Kutné Hory přes dva mikulášské večírky po vícečetnou účast na demonstracích závadových osob. Skutečností však je, že příkaz k odposlechu týkající se internetové komunikace řečených zločinkyň nikdy vydán nebyl. Na několika počítačích zajištěných při domovních prohlídkách se však našly logy tzv. instantních messengerů typu ICQ, které záznamy o takové komunikaci obsahovaly. Obsahově sice nic závadného, ale ve stavu těžké důkazní nouze se hodí i náznaky.

Obžaloba proto přišla s výkladem, že ochrana telekomunikačního tajemství pokrývá toliko data na cestě; jakmile komunikát dospěje svého cíle a je uskladněn v logu počítače nebo mobilního zařízení, veškerou ochranu pozbývá a trestní orgány se k němu mohou dostat cestou pouhé domovní prohlídky, což je úkon, který je nařizován bez jakýchkoli omezení u libovolného trestního stíhání. Obhajoba nesouhlasí a argumentuje tím, že je takto obcházena ústava. Spor doposud rozhodnut není, zprošťující rozsudek u první zločinecké skupiny zabránil, aby byla tato otázka předestřena přiměřeně vysokému soudu, a hlavní líčení s obviněnými tíže vinnými je než na samém počátku.

Promítnuto do Zadehova případu, jestliže ústava garantuje právo na obhajobu a zákon zakazuje odposlouchávat komunikaci mezi obviněným a obhájcem, neznamená to – optikou OČTŘ – nic víc, že tato komunikace nesmí být zachytávána a ukládána v prostoru mezi ústy jedné a uchem druhé strany. Uložena-li na jakémkoli mediu, již ochrany nepožívá a je zcela v souladu se zákonem, že je s ní naloženo jako s kterýmkoli jiným procesně přípustným důkazem.

Perversnost tohoto výkladu je, soudíme, zřejma i tomu, kdo se nad možností vytáhnout komunikaci z mobilu nalezeného při domovní prohlídce doposud nepozastavil.