Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Blokové řízení, v němž se přestupce výměnou za explicitní nebo implicitní příslib nepokračování v policejní, případně úřední šikaně vzdává svých procesních práv, se nově jmenuje řízení o příkazu na místě. Podstata věci zůstává stejná a jak referuje D-Fens, možnosti aplikace se ještě rozšířily, protože úředník tento nástroj popření práva na spravedlivý proces aplikující může využít triku s podstrčením příkazu podezřelému k podpisu mezi jinými listinami, což v případě bloků dosavadních, které se provedením i formátem od běžných správních dokumentů lišily, nebylo tak snadno možné.

Zlaté pravidlo správního práva říká, že může-li být něčeho v neprospěch občana zneužito, dříve nebo později to zneužito bude. My, dlouhodobou mediální masáží poučení, sice víme, že právo zneužívají – kupříkladu formou triku s osobu blízkou, vzdálenou, mrtvou nebo, jak to trefně nazval jeden z diskuterů na našem blogu, triku s obhájcem – pouze přestupci, rozuměj piráti silniční, vodní, horští, polní, luční i jiní, přesto opakujeme základní zásadu při styku s veřejnou mocí: podepisujte jen to, čemu rozumíte a s čím bez výhrad souhlasíte, a využívejte svého práva k podpisu připojit své námitky a poznámky, např. že vám bylo odepřeno právo poradit se telefonicky s advokátem nebo že na vás orgán činil nátlak formou takové-a-takové výhružky nebo takového-a-takového slibu. A samozřejmě, nezapomeňte si od každé listiny, kterou máte podepsat, vyžádat kopii!

Každý, komu se kdy poštěstilo komunikovat s Nejvyšším soudem stran přípustnosti civilního dovolání, patrně potvrdí, že tento výkon lze přirovnat ke konversaci s hluchoblbým, respektive, anžto dovolací řízení jest převážně vedeno písemnou formou, se slepoblbým. Dovolatel přesně a pečlivě vymezí důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, jak mu ukládá § 237 OSŘ, načež se dozví, že tak neučinil, přičemž text odmítavého usnesení nese viditelné znaky nestřídmého užívání – abusu – Ctrl+C/Ctrl+V.

Neprávem odmítnutému dovolateli tak zbývá ústavní stížnost, a Ústavní soud, jsa již z podstaty věci personálně i materiálně vybaven daleko méně než jeho konkurent z Burešovy, skřípě institucionálními zuby, věc meritorně, případně quasimeritorně, přezkoumá – případně, žel, quasipřezkoumá.

Učiniti tomuto stavu přítrž se Ústavní soud pokusil v plenárním stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že až na zcela výjimečné případy (§ 64) nebude jím nesprávně za vadná označená dovolání projednávat ve větším rozsahu, než pokud jde o existenci těchto vad.

S tím souhlasíme, stejně jako s tím, že Ústavní soud netrvá na tom, aby se dovolatel omezil na judikaturu Nejvyššího soudu, může-li namítnout rozpor se silnější judikaturou soudu Ústavního, a a fortiori též zřejmě i s judikáty ESLP.

S čím arci srozuměni nejsme, je vyloučení situace, kdy je přípustnost dovolání dovozována z namítaného porušení základního práva dovolatele, buď takového, k němuž došlo v samotném řízení, anebo předchozího, jež však nižší soudy nerozpoznaly nebo mu neposkytly náležitou ochranu (§ 39). Ačkoli ke každému takovému případu lze zkonstruovat formulaci vyhovující podmínkám ustanovení § 237 OSŘ, praxe ukazuje, že výsledek je právně křivolaký a k jasnosti a kvalitě dovolání rozhodně nepřispívající.

Vysvětleme si to na jednoduchém hypothetickém případu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Kdosi, po vzoru starého ruského filmu, nazve národem milovanou odkvétající celebritu negramotnou ochechulí. Celebrita se urazí a smělce žaluje o omluvu a relutární satisfakci. Nižší soudy rozhodnou, že se sice, minimálně z hlediska zoologického, jedná o živočicha druhu Homo sapiens a nikoli o příslušníka čeledi ochechulovitých, a že z doloženého výučního listu celebrity se podává, že jde o osobu minime zčásti gramotnou, avšak jako satisfakce celebritě postačí omluva.

Protože právo na ochranu osobnosti je právem základním, logicky formulované dovolání by uvedlo, že tomuto porušenému právu nižší soudy neposkytly (dostatečnou) ochranu, a že je na Nejvyšším soudu, aby toto pochybení napravil. Nově se však bude muset za ochechuli označená celebrita zabývat otázkou, zda existuje judikatura týkající se negramotných ochechulí, a pokud – presumujme – nikoli, musí navrhnout, aby dovolací soud tuto mezeru ve své judikatuře zacelil, a bude-li chtít být důsledná, bude muset rovněž projít korpus existující judikatury týkající se nejrůznějších urážek na cti a dovodit, s čím lze pro ni užité označení porovnat, které je expresivnější a urážlivější a které je méně expresivní a bylo by ji urazilo méně.

Výsledkem je prima facie lehce absurdní, těžce bizarní a víceméně samoúčelné dovolání, přičemž vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu nemůže v řešení základního problému, tedy nedostatečně ochráněného základního práva, přinést nic nového nebo cenného.

Ještě složitější je pak situace tehdy, kdy odvolací soud odůvodní své rozhodnutí principem fiat – tedy protože si to my, moudří soudci, myslíme – případně zatíží svou úvahu do očí bijící logickou chybou, případně frapantním rozporem s výslovným zněním zákona. Nešťastnému dovolateli pak nezbude, než hledat judikát, z něhož vyplývá, že rozsudek musí mít nějaké odůvodnění, resp. že v něm nemůže absentovat elementární logika a musí respektovat zákon, a nenalezne-li takového, musí navrhnout Nejvyššímu soudu, aby v tomto smyslu nově judikoval.

Před třemi lety jsme psali o případu, kdy vinou technické chyby jistý e-shop nabízel nepřiměřeně levné zboží. Když se totéž stalo nyní znovu, reagují novináři jinak než tehdy a připouštějí, že takto domněle uzavřená kupní smlouva neplatí. Poučení: i novináře lze vzdělat, jen to vyžaduje víc úsilí a trvá to déle – asi jako když cvičíte cirkusovou kočku. Stejně jako tehdy se arci domníváme, že korektiv dobrých mravů zde vůbec nemá místo, anžto se jedná o omyl, automatické vygenerování putativní oferty.

Veřejná služba je řehole. Jedno jediné drobné, třebas nevědomé uklouznutí, a jste dalších 10, ne-li 15, let trestně stíháni. Proto je na místě obezřetnost, a je-li na výběr řešení opatrné a ještě opatrnější, volíme vždy druhé z nich.

To vědí v Poděbradech, kde z důvodu opatrnosti anonymisovali pro účely informování podle InfZ úřední dokument tak, že utajili všechny členy kontrolního výboru města, a na další straně dokonce samotného starostu. Vždyť co kdyby se někdo dozvěděl, co nemá, že?

Anebo že by, navedení ústavním soudcem Janem Musilem, provedli test proporcionality mezi zájmem veřejnosti na informacích a legitimním právem starosty na ochranu soukromí? Některé judikáty pronikají do rozhodovací praxe správních úřadů bleskurychle: jak říkával Jan Werich, to je blbý, to se ujme!

Nemyslel jsem si, že na svém blogu budu ještě někdy psát o takovýchhle trivialitách, ovšem na Facebooku se objevil postesk, že uživatel, vzdělaný a distinguovaný muž v nejlepších letech, povoláním, pokud vím, novinář, naletěl podvodníkům z eRmailu a teď se diví, že místo slíbené odměny za čtení reklamních e-mailů obdržel – co, si mí předvídaví čtenáři jistě už domysleli, tedy nemusím být zbytečně a nevkusně explicitní.

Princip podvodu je snadný a tisíckrát opakovaný: odměna, která má být vyplacena, je limitována prahovou hodnotou výdělku, jíž však nikdo z podvedenců nemůže dosáhnout, neboť provozovatel systému má plně pod kontrolou výši odměny za jeden reklamní e-mail/dotazník, stejně jako to, kolik těchto e-mailů nebo dotazníků uživateli pošle. Onen dobrý muž si vydělal 920 korun a aby se nedostal na tisíc korun, které by mu byli povinni vyplatit, snížili mu teď částku za jeden e-mail stonásobně. Ve všeobecných obchodních podmínkách je to černé na bílém: odměna je uvozena příslovcem až, takže podvodník má za to, že se tak z jakýchkoli povinností vyvázal. A pro jistotu je tam i rozhodčí doložka se společností podvodnou úplně stejně jako samotný eRmail.
Co mne arci fascinuje, je datum VOP: 27. července 2011! Což znamená, že systém funguje již nejméně šest a půl roku, aniž by policie proti eRmailu, který je provozován českou obchodní společností, jakkoli zakročila, přestože je fraudulentní charakter systému zřejmý na první pohled, a k disposici jsou jistě stovky oškubávaných hejlů, kteří se marně pokoušejí dosáhnout prahové částky umožňující výplatu.
Ano, policie má jiné úkoly, kupř. stíhat na zakázku ženu, která platí alimenty pouze ve výši stanovené soudem, a je jasné, že jí na tyhle maloformátové podvodníčky z Ostravy nezbyl čas. A to mne právě přivádí k zuřivosti, protože je to moje policie, kterou si platím a která mi má sloužit a chránit mne nikoli před ideologickou nákazou ve formě nálepek, triček, nášivek nebo koncertů, ale právě a primárně před podvodníky; není maličkost, zda je stát, který tito policisté v očích veřejnosti representují, vnímán jako občanův ochránce nebo nepřítel. Líní, neschopní a nikým nekontrolovaní policisté jsou, žel, jedním z hlavních hrobařů demokracie v této zemi.