Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Byl jsem požádán osobou vystupující pod facebookovým pseudonymem AM Poplar o rozhovor pro jeho dvě skupiny, na thema české justice. Rád jsem vyhověl. Tazatel se domníval, že by rozhovor mohl vyjít i jinde, leč mainstreamové Echo24 se po seznámení s jeho obsahem viditelně otřáslo odporem a Hlídací pes provedl do textu takové zásahy, že z něj zbylo pro čtenáře nezajímavé torso. Tudíž zbývá cesta samizdatu, na niž jsme ostatně dlouhodobě zvyklí a nijak kvůli tomu netruchlíme.

Rozovor přinášíme, samozřejmě in extenso, i na tomto blogu.

LIBERTAS Smoke'n'Taste Club (LSTC) se nazývá neregistrované sdružení, jako kontakt uvádějící adresu v Olomouci, jež svým členům a partnerům nabízí možnost obejít protikuřácký zákon tak, že namísto restaurace bude provozován soukromý klub, v jehož prostorách bude možné kouřit.

Libertariánské snahy vymanit podnikání a vůbec soukromé aktivity ze státní regulace jsou leitmotivem posledních let, vzpomeňme jen několik příkladů: Bitcoin, Airbnb, Uber, anebo, na o něco vyšší úrovni, Liberland. Jde arci jen o další z utopií, o nic méně ideologickou než utopie socialistické, jimž se tyto projekty pokoušejí čelit. Víru, že bez státu nám bude líp, pokládáme za nebezpečnou hloupost, a její produkty nejvýš za dočasně užitečný nástroj k dosažení lepší regulace tam, kde je nadměrná a/nebo dysfunkční, tak jako v taxislužbě.

Protože jsme arci na blogu právnickém, podívejme se na LSTC optikou platného práva.

Představme si, for the sake of argument, že se nápad ujme a všichni kuřáci v zemi – a také nekuřáci, jimž nic jiného nezbude – se stanou členy této organisace a předtím, než budou v kterékoli členské restauraci obslouženi, resp. vůbec do provozovny vpuštěni, budou mít povinnost prokázat se obsluze členskou průkazkou.

S tím zatím není problém, ten však nastane, když si host – tedy vlastně jen člen využívající svého práva na klubovou činnost – objedná pivo. Má-li být obsloužen, stává se klubovna provozovnou stravovacích služeb ve smyslu ustanovení § 2 písm. i) protikuřáckého zákona, protože je to prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně; co rozumět potravinářským podnikem, řeší zákon v poznámce pod čarou odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, podle něhož je to veřejný nebo soukromý podnik, ziskový nebo neziskový, který vykonává činnost související s jakoukoli fasí výroby, zpracování a distribuce potravin. Stravovací služby jsou, podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, definovány jako výroba, příprava nebo rozvoz pokrmů provozovatelem potravinářského podniku za účelem jejich podávání v rámci živnosti hostinská činnost, ve školní jídelně, mense, v dětské skupině, při stravování osob vykonávajících vojenskou činnou službu, fysických osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, v rámci zdravotních a sociálních služeb včetně lázeňské léčebně rehabilitační péče, při stravování zaměstnanců, poskytování občerstvení a za účelem podávání pokrmů jako součásti ubytovacích služeb a služeb cestovního ruchu. A protože hospodský (majitel klubu) je bezesporu podnikatelem a přinesení půllitru s pivem distribucí potravin v rámci hostinské činnosti, případně poskytování občerstvení, je i klub podnikem a jeho prostory, kde se pivo konsumuje, podléhají zákazu kouření.

Tudy proto cesta nepovede.

Aktualisováno.

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.
Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

Do dalších odvážných právních experimentů se pustilo pražské vrchní státní zastupitelství Lenky Bradáčové, které se pokusilo nařídit Economii, aby stáhla článek Luďka Mádla o detailech korupčně-milostné affairy Pelta-Kratochvílová. Článek zůstal v archivu HN (i my ho pro jistotu máme archivován), tedy účinnost zákazu je nulová (či spíše záporná, protože informace tak byly velmi účinně propagovány), ale čistě po právní stránce jde o závažný precedens, jelikož státní zastupitelství se pokusilo zasáhnout z posice censora do práva veřejných sdělovacích prostředků na šíření informací nad rámec toho, co stanoví trestní řád v nechvalně proslulých náhubkových ustanoveních §§ 8b–8c.

Prostředkem, jak vynucovat součinnost osob stojících mimo trestní řízení, je institut pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. S ním máme čerstvou zkušenost z kausy ušatý traktorista, tady jde arci o poněkud jinou situaci. V daném případě se nabízejí dvě možnosti, jak vydavatelství k něčemu takovému jako stažení textu nutit: prohlásit, že zveřejněním článku došlo k rušení trestního řízení – což je právně-experimentální přístup non plus ultra – anebo že redakce neuposlechla výzvy podle tohoto zákona: tam je ovšem VSZ na velice tenkém ledě, protože trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by dozorujícímu státnímu zástupci podobnou výzvu vydat umožňovalo.

Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretensí vylučuje vykládat zákon extensivně, a tak tipujeme, že pokud Economia, až nechá věc posoudit právníky, článek na svůj web vrátí, její šance uspět v souboji o pořádkovou pokutu u soudu jsou více než slušné. Jde jen o to, nebát se a postavit se zvůli veřejné moci dřív, než bude pozdě, neboť je známo, jednou dobyté území svévole státní orgány nikdy dobrovolně neopouštějí.

Aktualisováno.
Výzva.

Aktualisováno.
Článek na Aktuálně, který byl proti versi v archivu podrobnější, byl v pondělí opět zpřístupněn. Archivní versi publikujeme i my. Šikanosni výzvě nevyhověla ani další media, mj. Český rozhlas.

Aktualisováno.
Publikujeme usnesení Vrchního soudu v Praze, na které VSZ odkazuje. Hloubavější se mohou začíst do rozsudku ESLP ve věci Campos Dâmaso v. Portugalsko a pokusit se pochopit, proč ho vrchní soud používá na podporu svých tvrzení, když z jeho obsahu je zjevné, že se v něm praví úplný opak toho, co se soud snaží argumentačně podložit.

Léta letoucí, roky rokoucí upozorňuji, že jest nesmyslem nikoli kvadraturním, ale přímo exponenciálním používat ve zkratkách označujících právní předpisy písmenu N, míníc, že jde o předpis nový. Zákony odcházejí a přicházejí, avšak texty o nich pojednávající přetrvávají, a kdo bude v takovém roce 2050 hledat, který občanský zákoník byl v r. 2017 nový a který starý? Korunu této temporální zkratkitidě nasadily Zuzana Gajdošová a Eliška Gorčicová, použivše ve svém textu o hlukových imisích pro zrušený občanský zákoník zkratku BývOZ.

Jistě, technicky vzato můžeme jako referenci použít cokoli, bude-li to v textu jednoznačné, příkladmo YUP88 nebo Beruška, ale smysl mají jen takové zkratky, ze kterých bude význam snadno patrný.

Nikdy jsem proto např. nepřijal nejednoznačné zkratky OZ pro občanský a ObZ pro obchodní zákoník, ale vždy pečlivě vypisoval ObčZ a ObchZ, a pokud by mohlo dojít k záměně dvou předpisů, aniž to mohlo být jednoduše reflektováno zkratkou, využíval jsem sufix za lomítkem: ObčZ/1964 nebo TrZ/1961.

Táži se: je nabytí právnické vzdělání skutečně vždy a nevratně spojeno s komplexem kognitivních dysfunkcí lidského mozku, anebo je to prostě tak, že komu to logicky nemyslí, jde na práva?