Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Tommy Robinson (Zdroj: Wikipedie)

Dopustil jsem se, po provozování Právnických výpočtů, dalšího deliktu, tentokrát soukromoprávního: na svém facebookovém profilu jsem zveřejnil příspěvek: Tak prý je na Facebooku zakázáno napsat jméno Tommy Robinson. Hm… K němu jsem doplnil Robinsonovu fotografii z Wikipedie, stejnou, jaká je i u tohoto článku. Za několik hodin byl můj post odstraněn, neboť prý porušuje pravidla komunity, a neuspělo ani moje odvolání. To bylo vyřízeno snad do minuty. Jak a čím pravidla porušuji, vědět nesmím, Facebook nemá čas na nějaké odůvodňování, musí vydělávat a nezdržovat se neplodnými debatami se svými výrobními prostředky.

Jakkoli respektuji právo provozovatele soukromého serveru stanovit pro uživatele taková pravidla, jaká uzná za vhodné, cítím se poněkud trapně, asi jako převychovávaný Ujgur nebo Tibeťan, který stále nechápe, proč je pro jeho zemi nejlepší čínský model správy veřejných věcí a jaké blaho se jemu i jeho potomkům dostává, jestliže byly jejich osudy podřízeny moudrému rozhodování vedoucích představitelů čínské komunistické strany.

Rozumím, že nejvíc vydělávat bude sociální síť na uživatelích nakupujících, a tedy spokojených, postujících obrázky nejrůznějších roztomilostí nebo legrácek, a politika by měla optimálně zůstat bezpečně mimo dosah facebookového okna nebo aplikace. Arci svět není plný hrajících si koťátek, a sociální síť, která uživatelům nedovolí ani vyslovit jméno kontroversní osoby, natožpak vyjádřit k ní určitý postoj, je na můj vkus snad až příliš – čínská.

Přijde den, kdy se dozvíme, zda rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje týkající se střetu zájmů Andreje Babiše dodalo právní oddělení Agrofertu celé, anebo zda bylo pod ním podepsanému úředníku Petru Fraňkovi dovoleno koncept dotvořit do náležité formy ve vlastní režii a svými slovy. Tento den arci nenastane brzy, protože moc Agrofertu nad touto zemí, nebo, jak často říkáme, jeho metastasy do mocenských struktur státu, jsou dosud příliš silné a ještě nějakou dobu bude platit zákon mlčení.

Není třeba číst rozhodnutí, jímž byl odsuzující černošický verdikt týkající se porušení zákona o střetu zájmů zakazujícího politikům vlastnit media zrušen, celé, postačí soustředit se na právní názor, jímž byl tento úřad zavázán a který musí nutně vést k rozhodnutí o Babišově nevině. Je obsažen na str. 10–11 a říká, že hovoří-li zákon o střetu zájmů o ovládané osobě, je nutno vyjít z definice obsažené v zákoně o obchodních korporacích – nu a protože svěřenský fond obchodní korporací není, nemůže být ani ovládanou osobou a jeho prostřednictvím tak nemůže být ovládána ani žádná osoba jiná, notabilně ne Agrofert. Pokud prvostupňový úřad použil definici ovládající a ovládané osoby ze zákona o legalisaci výnosů z trestné činnosti, pochybil, protože tato definice je výslovně omezena formulací pro účely tohoto zákona.

Toutéž otázkou se zabývá i auditní zpráva na str. 19, uvádějíc:

…In this context, the term controlled person in Article 4(c) of the Act should rather be understood more generally as an entity or a mechanism through which the control is exercised, not confined to the category of commercial corporations within the meaning of Commercial Corporations Act. Such an approach is also supported by the explanatory memorandum of the Act. Otherwise, it would be possible to by-pass the application of that provision simply by establishing a trust, while maintaining actual control over the concerned shares.

Jsou zde tedy dva přístupy, jeden teleologický, který nedává prostor pro obcházení zákona formou vytvoření svěřenského fondu, a druhý literalistický, podle něhož je to přípustné, a to dokonce bez ohledu na to, jaké pravomoci má obmyšlený vůči orgánům fondu.

Není pochyb o tom, že pro Andreje Babiše a zaměstnance jeho koncernu na posicích státních úředníků je nesmírně důležité presentovat onen opačný výklad když ne jako jediný možný, tak aspoň jako udržitelnou, hájitelnou alternativu, které se sice v Bruselu vysmějí, ale v kontextu maňáskového divadla, které Babišovi image makeři vytvářejí, bude vypadat věrohodně, přestože co do věrohodnosti skutečné je na tom podobně jako Rathův příběh o záhadném původu oběživa v jeho krabici od vína.

Pamětníci a pamětnice to nemají jednoduché, o tom jsme se přesvědčili už před šesti lety v souvislosti s konferencí ÚSTRu, kam jsme nebyli připuštěni, a aby se nezdálo divným, že jsme jediným vyloučeným adeptem, nesměly zaznít ani vzpomínky Boženy Kropáčkové, statečné ženy, jež ve svém bytě během heydrichiády ukrývala parašutistu Adolfa Opálku. Skandál okolo Věry Sosnarové, ženy, jež si vymyslela vlastní hrdinský příběh a ten náležitě zmonetisovala, nás nechává klidným, neboť jsme si vědomi, že tzv. přednáška pamětníka jako genre je založena zhruba z 90 % na líčení skutečností, které se nikdy nestaly. Platí to bez rozdílu, je-li pamětníkem účastník (kteréhokoli) odboje, přeživší holokaustu nebo oběť gulagu.

Pravda je nudná, neinspirující, a ve srovnání s vymyšleným příběhem nemůže obstát: v boji o větší monetisaci vždy darwinovsky uspívají ti, kteří lžou nejlépe: to je podstatou tohoto businessu, a je otázkou, zda se vůbec můžeme legitimně zlobit na někoho, kdo si celý příběh vymyslel od základu, tak jako Sosnarová, víc než na pamětníky, již si pouze prožité události přikrášlili.

Götterdämmerung, jak víme z Wagnera, neboli Ragnarök, byla podle severské mythologie bitva bohů, jakási mythická battle royale (odporné sousloví!), z níž povstává nový svět; prý se v historii vyskytli lidé, kteří onu operu vydrželi sledovat celou: nu, snad, ale já k nim rozhodně nepatřím…!

Cosi na způsob soumraku bohů se začíná odehrávat v této zemi v rovině praktického – aplikovaného – ústavního práva. Jde o svého druhu persifláž dělby moci: premier, opírající se o proměnlivou a nepevnou parlamentní většinu, se dostal do posice, ve které si nemůže dovolit pohněvat presidenta, protože zakrátko by mohl být v situaci, že bude mít na výběr mezi potupným přijetím milosti nebo pobytem v cele, dobře věda, že milost mu může být dalším presidentovým vrtochem odepřena, a tak působí, předstoupiv před novináře, dojmem čerstvě zmoklé slepice, předseda druhé vládní strany při téže příležitosti projeví druhdy deklarovanou neústupnost snad jen na zlomek sekundy vzpurně pozdvihnutým obočím, a tomu sekundují naoko vzteklým ňafáním předáci oposičních stran, kteří pro změnu připomínají pejsky ze známého videa s odsouvající se branou.

Shodnout se lze jen na tom, že panuje ústavní krise, ovšem taková, ze které není cesty ven: de constitutione lata je jedinou možností, jak umravnit přímo voleného presidenta, impeachment, ovšem na rovinu, země, kde je jeden president zbaven funkce a poté jej v další přímé volbě nahradí president ještě horší, není ideálem snad už ani v Jižní Americe, a pro změnu Ústavy se sice najde snadno kvalifikovaná většina, problémem je, že nikdo s nikým se neshodne, jaká změna by to měla být.

Nezbývá než se pohodlně usadit a sledovat, jak tento souboj titánů dopadne, koje se přitom útěšnou myšlenkou, že v této zemi nebývají žádné, ani ústavní krise řešeny cestou občanské války, ale zvykem je nechat problémy náležitě vyhnít. Jen kdyby ty produkty ústavní hniloby tak hrozně nezapáchaly…

Počátkem prázdnin se na zpravodajském portálu iDnes objevil jeden z častých, téměř již kanonických, typových textů, thematisujících problematiku podnikatelských subjektů nabízejících ochranu před postihem za přestupky – tzv. přestupkových pojišťoven. Babišův redaktor neopomněl zdůraznit, že jde o jednání jak nezákonné, tak i amorální.

K tomu již před časem kdosi – myslím, že D-FENS – trefně podotkl, že je-li obhajoba nemravná, měli by jít politici příkladem a takový Andrej Babiš by měl bez dalších kliček doznat, že na Čapí hnízdo inkasoval dotaci protiprávně, učiniv ze společnosti malý/střední podnik jen naoko, a podobně by měl zanechat všech obstrukcí David Rath a pravdivě přiznat, z jakých zdrojů pocházela hotovost v jeho krabici. Neděje-li se tak, je značně pokrytecké vyžadovat, aby se práva na obhajobu vzdali přestupci drobní, mezi nimi tzv. silniční piráti. S čímž arci plně souhlasíme.

Novinář jde ještě dál, než je obvyklé, a naznačuje, jak nákladné je pro veřejné rozpočty, jestliže úředníci projednávající přestupky musejí čelit obstrukcím typu námitka systémové podjatosti nebo zpochybnění radarového měření rychlosti, jimiž se piráti pokoušejí vyhnout spravedlivému trestu.

Přestupky se sice zabýváme jen okrajově, a obstrukce vůbec nepatří do našeho procesního instrumentária (ne proto, že je snad čestnější neobstruovat, nýbrž že existují jiné, daleko zábavnější methody, jak v řízení uspět), přesto nám nezbývá než poznamenat, že mít výsledek radarového měření za automaticky správný může opravdu jen blbec – případně novinář z Babišovy redakce.

Vezměme jako příklad tuto modelovou fotografii, týkající se kausy, kterou jsme nedávno řešili:

Vzorný silniční pirát by, spatřiv takový snímek, doznal pochybení a dále neuhýbaje, nasytil by státní rozpočet příslušným počtem stokorun (a své konto odpovídajícím počtem trestných bodů). Pirát neukázněný se arci na fotografii podívá pozorně a povšimne si několika důležitých detailů. Třeba toho, že policejní auto bylo při měření podélně skloněno, nejspíš proto, že stálo pravými koly na vyvýšeném obrubníku, a když si spočítá, co to znamenalo pro měřicí paprsek, vyjde mu, že jeho osa proťala po cca dvanácti metrech rovinu vozovky. Měřen byl proto nikoli paprsek odražený přímo od přestupcova vozu, nýbrž paprsek reflektovaný nejméně dvakrát (a kdo ví, od čeho dalšího); tomu nasvědčuje i to, že ačkoli povětrnostní podmínky byly příznivé, policisté museli nastavit citlivost 30 m namísto standardních 20 m: jinak by totiž odrazem zeslabený signál vůbec nenaměřili. A kdyby to snad nestačilo, z projekce délky a šířky automobilu lze vypočítat, že měřeno bylo pod úhlem necelých 10°, nikoli 22°, jak je manuálem předepsáno.

Nezodpovědný přestupce tak nemůže než dovodit, že pokud byla jeho rychlost skutečně 73 km/h, jak fotografie sebevědomě sugeruje, je on čínský bůh srandy, případně tiskový mluvčí koncernu Agrofert. Ve skutečnosti byla minimálně o několik kilometrů za hodinu nižší; o kolik přesně, to se ovšem díky důmyslu příslušníků policie už nikdy nedá zjistit. A tak jasný přestupek to zpočátku byl!

Amorální by v daném případě nebyla obhajoba, nýbrž resignace na ni.