Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Když zhruba před 30 lety dospěla technologie umožňující sekvenování DNA do fase, dovolující rutinní využívání jejích výsledků v kriminalistice, byla logicky uplatněna i na případy osob, které tvrdily, že jsou ve vězení nevinně, protože čin, za který byly odsouzeny, nespáchaly. A ukázalo se, že mnohdy mají pravdu – konkrétně v USA se počet takto rehabilitovaných osob blíží už čtyřem stovkám. To jsou fakta našim čtenářům patrně známá (a pokud náhodou ne, mohou se o neziskové organisaci Innocence Project, která má řadu z těchto případů na svědomí, poučit na Wikipedii).

Česká republika má momentálně velmi podobný problém, který se jmenuje methoda pachové identifikace. Možnost provést komparaci pachové stopy se vzorkem pachu podezřelého znali a využívali už komunističtí vyšetřovatelé; ti ovšem měli dost sebereflexe, aby takto získaným důkazům ponechali neoficiální status (samotná methoda byla až do r. 1990 tajná) a soudy se jejich prostřednictvím přesvědčit ani nepokoušeli: byla to operativní pátrací methoda, způsobilá určit nebo naopak vyloučit možného pachatele, nic víc.

Policie České republiky, jejíž úspěšnost v boji se zločinem i odborná komptence jsou v porovnání s tou komunistickou, přiznejme si, žalostné, methodu pachové identifikace povýšila na regulerní důkazní prostředek, a nebyl by to tento důmyslný sbor, kdyby zároveň nezačal její výsledky v masovém měřítku zneužívat. Pes je totiž vynikající alibi: ponecháme-li stranou zastánce fanatické víry typu Martina Kloubka, že pes se nikdy zmýlit nemůže, nelze nevidět, že je prakticky nemožné prokázat, že pes byl svým psovodem ovlivněn, resp. že nemusí být a limine vycvičen k tomu, aby rozeznával pachy, úplně postačí, když umí poslechnout svého pána a zalehnout nebo zaštěkat u té posice (postu) v řadě pachových konserv, kde to orgány činné v trestním řízení potřebují.

Nefunguje to dokonale: příkladmo u Vlastimila Pechance pes správně na vražedné zbrani pach obviněného neidentifikoval, ač by to policii bylo pomohlo, ale ve většině případů je průběh právě takový: psovod, i když takové informace k ničemu nepotřebuje, dostane zadání, z něhož je zřejmé, co se komparuje a co má pes zjistit (v daném případě uvedením informace, že jde pravděpodobně o vozidlo, kterým byl proveden únos), a voilà, hleďme, hleďme, jaká náhoda, shoda je na světě, a stačilo jen naznačit: my policisté si přece musíme pomáhat!

V žádném jiném oboru vážně a odpovědně provozované lidské činnosti by nic podobného nebylo možné: věda má svá pravidla a kdo by se pokusil presentovat vědecké výsledky založené na podobně konstruovaném experimentu, by sklidil nejvýš výsměch. Policii to ovšem procházelo a přes určité námitky ze strany Ústavního soudu dodnes prochází. Podstatnou otázkou je, jak jí v těchto podvodech zabránit. Odpor z její strany bude jistě velký, vždyť o co jednodušší je usvědčit pachatele tak, že si zařídíme správný výsledek pachové zkoušky – tak jako udělali v našem kroměřížském případě kpt. Němec a nprap. Křápek – než hledat validní důkazy a pátrat po skutečných pachatelích. A nelze pochybovat o tom, že za ní budou v jednom šiku stát státní zástupci i soudci, protože ti by museli připustit, že se roky mýlili, nechali sebou manipulovat a jako na běžícím pásu posílali do vězení nevinné lidi: přiznat, že naletěli policejním šarlatántům, by bylo příliš pokořující.

Domníváme se, že klíčem je publicita: pokud aspoň část novinářů pochopí, o jak hluboký a společensky významný problém se jedná, je zde určitá šance, že se podaří vzbudit zájem veřejnosti. Svět není arci Minority Report a myslet si, že se někdy podaří dostat do vězení podvodníka Martina Kloubka, který policii poskytoval svým pseudovědeckým blábolením krytí a má proto nyní na svědomí řadu zničených lidských osudů, by svědčilo o povážlivém nedostatku reflexe reality. Spokojme se proto s tím, že by měl každý, kdo byl odsouzen výhradně nebo z velké části na základě výsledku methody pachové identifikace, dostat právo na nový proces.

Máš zaplacený daně, uhlíři? Nemáš, viď? Na podobné thema se rozhořely vášně v Bílině, kdysi nádhernou přírodou obklopeném sudetoněmeckém městě, nyní ohavném centru měsíční krajiny; radnice se rozhodla poskytovat slevu 50 % těm návštěvníkům koupaliště, kteří prokáží, že jsou občany Bíliny, mají zaplacen poplatek za svoz komunálního odpadu a nedluží městu ani jiným způsobem.

Moc dobrý nápad, jen by se měl poněkud dotáhnout. Každý platič, resp. neplatič, by měl být vybaven čipem, a kdyby se např. pohyboval v noci po městě, veřejné osvětlení by se mu rozsvěcelo podle výše zůstatku; a podobně na přechodech pro chodce: Dlužíš, dobytku? Zelené se nedočkáš, ta je určena jen pro spořádané občany našeho města!

Má smysl zabývat se propagandou? Má, minimálně tou dobrou a účinnou, protože – dovolíte-li mi bonmot – propaganda nelže. Stejně jako reklama: a propaganda není ničím jiným než politickou reklamou. Tak jako reklama, ve které se chorvatský číšník vyjadřuje o Češích, že jsou chytří jako delfíni, přesně cílí na český komplex méněcennosti, jsou sceny z Třiceti případů majora Zemana popisující proradnost katholických kněží nebo životní ztroskotání emigrantů zaměřeny na výčitky svědomí, které jedna generace v době vzniku seriálu ještě pociťovala: lidé věděli, že to je, resp. bylo, jinak, ale Sequensův seriál jim poskytoval omluvu a výmluvu pro jejich vlastní selhávání. Propaganda lže o tom, co popisuje, ale nikdy nelže o svém publiku: cílové skupině.

Bývaly doby, kdy jsem se nad projevy nerovnosti procesních stran v trestním řízení rozčiloval, a občas si na ty nejfrapantnější případy i stěžoval (stížnost, odpověď, opakovaná stížnost, opakovaná odpověď). Ale to je dávno: dnes pokládám každou osobu v soudcovském nebo prokurátorském taláru automaticky za gaunera – dokud se náhodou neprokáže opak – a vše, co taková osoba vypustí z úst, za lež. A velmi si přeji dožít se dne, kdy se tento přístup začne ukazovat nedůvodně pesimistickým. Žel, vím, že je to toužení liché a bláhové, protože justice, do níž si tato země kdysi vpustila ty nejhorší z nejhorších, opravdový výkvět morální spodiny této společnosti, se bude léčit ještě mnoho generací; pokud se kdy vyléčí.

Koláž: Jan Vučka

Na blogu Jiné právo (vážně, ještě to existuje!) thematisuje Jan Vučka otázku nerovnosti procesních stran v trestním řízení na příkladu protokolace.

Snášíme na důkaz toho, že státní zástupce je téměř vždy zapisován mezi soudními osobami a nikoli tak, jak to má být, vedle obviněného, něco příkladů z naší právní zahrádky, z různé doby a od různých soudů: