Götterdämmerung, jak víme z Wagnera, neboli Ragnarök, byla podle severské mythologie bitva bohů, jakási mythická battle royale (odporné sousloví!), z níž povstává nový svět; prý se v historii vyskytli lidé, kteří onu operu vydrželi sledovat celou: nu, snad, ale já k nim rozhodně nepatřím…!

Cosi na způsob soumraku bohů se začíná odehrávat v této zemi v rovině praktického – aplikovaného – ústavního práva. Jde o svého druhu persifláž dělby moci: premier, opírající se o proměnlivou a nepevnou parlamentní většinu, se dostal do posice, ve které si nemůže dovolit pohněvat presidenta, protože zakrátko by mohl být v situaci, že bude mít na výběr mezi potupným přijetím milosti nebo pobytem v cele, dobře věda, že milost mu může být dalším presidentovým vrtochem odepřena, a tak působí, předstoupiv před novináře, dojmem čerstvě zmoklé slepice, předseda druhé vládní strany při téže příležitosti projeví druhdy deklarovanou neústupnost snad jen na zlomek sekundy vzpurně pozdvihnutým obočím, a tomu sekundují naoko vzteklým ňafáním předáci oposičních stran, kteří pro změnu připomínají pejsky ze známého videa s odsouvající se branou.

Shodnout se lze jen na tom, že panuje ústavní krise, ovšem taková, ze které není cesty ven: de constitutione lata je jedinou možností, jak umravnit přímo voleného presidenta, impeachment, ovšem na rovinu, země, kde je jeden president zbaven funkce a poté jej v další přímé volbě nahradí president ještě horší, není ideálem snad už ani v Jižní Americe, a pro změnu Ústavy se sice najde snadno kvalifikovaná většina, problémem je, že nikdo s nikým se neshodne, jaká změna by to měla být.

Nezbývá než se pohodlně usadit a sledovat, jak tento souboj titánů dopadne, koje se přitom útěšnou myšlenkou, že v této zemi nebývají žádné, ani ústavní krise řešeny cestou občanské války, ale zvykem je nechat problémy náležitě vyhnít. Jen kdyby ty produkty ústavní hniloby tak hrozně nezapáchaly…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)