Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Při výslechu cizinců nebude prozatím povolen waterboarding; to je jediná potěšující zpráva plynoucí z vládního návrhu novely cizineckého zákona, nad nímž se podivuje i Česká advokátní komora.

Za pozornost stojí zejména § 169j (str. 46), zavádějící zcela nový typ důkazu, související výslech. Aby nemohlo dojít ke kolusi mezi vyslýchanými osobami, budou jejich výslechy prováděny současně nebo bezprostředně po sobě a účastníci řízení se s jejich obsahem budou moci seznámit až následně. A protože advokáti práci správních úřadů a policie jen ztěžují, nesmějí se ani oni, ani jimi zastoupení účastníci takového výslechu účastnit: že svědek vypověděl přesně to, co stojí v protokolu, že mu úředník nebo policista nevyhrožoval a jeho výpověď nijak nepřekroutil, se tak stává svého druhu nevyvratitelnou právní domněnkou.

Vyloučena je arci i možnost klást svědkům a jiným účastníkům otázky. Advokát, bude-li k výslechu vůbec připuštěn, smí na vykázaném místě pouze tiše sedět, aniž by mohl do výslechu svědka zasahovat např. kladením doplňujících otázek, a pokud je vyslýchán jeho klient, smí vznášet pouze taxativně vyjmenované námitky; nevěříte-li, v odst. 4 to najdete černé na bílem.

Pokud se novinka osvědčí, můžeme v dohledné době stejnou změnu očekávat i v ostatních druzích správního řízení: jak říká důvodová zpráva na str. 178, cílem tohoto opatření je zejména efektivním způsobem vést správní řízení a předcházet obcházení zákona. A o to nám všem přece jde, no ne?

PS: Tento článek není apríl; bohužel…

Možnost použít proti občanovi trestními orgány, případně tajnou službou pořízený odposlech např. v daňovém nebo přestupkovém řízení, toť tajný sen každého úředníka. Dosud to nešlo, a další pokus, jak to umožnit, se právě odehrává u Nejvyššího správního soudu v kause kárně stíhaného soudce Miroslava Veselého.

Perex článku na České justici sebevědomě tvrdí, že pokud bude Nejvyšší správní soud v zahájeném kárném řízením se soudcem Miroslavem Veselým akceptovat loňský rozsudek ESLP, může svůj dosavadní názor změnit.

Jde o typickou justičně-mediální manipulaci. Rozsudek ESLP ve věci Versini-Campinchi et Crasnianski v. Francie je třeba vykládat ve světle francouzské procesní úpravy, a ta je od české dosti odlišná. Jednak lze odposlech povolit u podstatně širšího okruhu trestních řízení (čl. 100 tamního trestního řádu) než v České republice, a co je podstatnější, zcela schází obdoba § 88 odst. 6 i. f. TrŘ, podle kterého lze v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.

A logicky, a maiori ad minus, je-li odposlech nepoužitelný v případě trestních řízení vedených pro méně závažné trestné činy, než pro které ho lze nařídit, není ho už vůbec přípustné použít mimo trestní řízení.

Štrasburský soud tedy řešil použitelnost odposlechu v právním prostředí, kde takový zákaz neplatí, a věnoval se téměř výhradně jiné otázce, zákazu odposlechu komunikace obviněného se svým obhájcem, resp. v daném případě obhájkyní (čl. 100-5), nikoli tomu, zda lze legálně pořízený odposlech použít mimo trestní řízení.

Na kárný senát soudce Karla Šimky bude jistě vyvíjen tlak, aby ustanovení § 88 odst. 6 i. f. TrŘ vyložil absurdně restriktivním způsobem, tedy tak, že je-li něco nepoužitelné v řízení trestním, nezakládá se tím nepoužitelnost v řízení jiném; my se arci domníváme, že zákon i výkladové pravidlo a maiori ad minus v tomto případě vedou k jasnému a jednoznačnému závěru, že používat proti kárně obviněnému odposlechy je nepřípustné.

Dnes krátce něco z historie a politologie:

From: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
To: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Subject: kdo to je ta pecina?
Date: Thu, 23 Mar 2017 15:02:22 +0100 (CET)

.. no přece kurva prodejná, která ani dějiny První (čs.) republiky nezná!! Tedy dějiny své vlasti, pokud to není nějaký poturčenec mající vlast jinde ...
Té vlasti, kterou po 300leté nadvládě Habsburgů obnovili velikáni 1. republiky, v čele s TGM.
I ten TGM spolu s Benešem a R. Štefánikem by se v hrobě museli obracet, slyšet tuto šlapku mluvit o soužití německé menšiny s majoritou od samého počátku té republiky v r. '18.
A pokud ty dějiny i trochu zná, pak je to ještě mnohem horší! Protože je vědomě překrucuje, tu zamlčuje, tu mlží, důsledky vydává za příčiny ..., aby i ten poválečný odsun Němců aj. zobrazil jako (pa)obraz v křivém zrcadle. Je to na pořádnou facku, když už ta výchovná rákoska nezapracovala dřív!!
Občan.

Tak prvně, nadvláda Habsburgů je tím, co zachovalo slovanský charakter českého národa; nebýt doby temna, dávno před nástupem osvícenství by se automaticky stal jedním z německých kmenů, takže dnes by průměrný ubohý Čech jezdil v mercedesu a ne ve starém favoritu a na poměry by nadával ve světovém jazyce a nikoli v nesrozumitelné linguistické zkamenělině se sedmi pády a bezpočtem mluvnických vzorů. Nikomu nic nevnucuji, pouze konstatuji…

Za druhé, TGM a Beneš byli celkem podřadní státníci, jejichž krátkozraká, chauvinistická politika způsobila – nebo přinejmenším významně spolupodmínila – dvě národní tragedie 20. století, ztrátu samostatnosti v letech 1938–9 a pád do ruského područí v r. 1945.

Za třetí, za váš milý a podnětný dopis srdečně děkuji. A napište znovu!

Ústavní soud, pro nás překvapivě, ve středu vyhlášeným nálezem zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení censury Internetu, tedy povinnosti poskytovatelů připojení znemožnit svým zákazníkům přístup ke stránkám, na nichž se provozují nelegální hazardní hry.

Odůvodnění nálezu pokládáme za zcela povrchní: Ústavní soud vůbec nepochopil, v čem je problém, anebo, řečeno s PhDr. Faustem, v čem je jádro pudla.
Důvody, proč přistoupit k senátory požadované derogaci, můžeme rozdělit do čtyř skupin:
1. Důvody ideologické. Listina základních práv a svobod, arciže pod vlivem zkušeností s předchozím režimem, výslovně zakazuje censuru. Blokování hazardu není censurou v pravém slova smyslu, neboť za tu se tradičně považuje toliko státní dozor nad šířením politicky relevantních textů, avšak mohlo by se stát spouštěcím mechanismem, který by vedl k vykastrování Internetu jako svobodného media do čínské podoby státního intranetu; jakkoli bychom asi mezi zákonodárci nalezli nadpoloviční shodu, že tyhlety počítače a internety by se měly všechny zakázat, minimálně pokud jde o svobodu šířit podvratné, momentálním nositelům moci nepříznivé názory, taková změna je jednorázově nemyslitelná a bude-li k ní přistoupeno, stane se tak po krocích – a ať chceme nebo ne, povinné blokování hazardu je prvním z nich, prvním malým hřebíčkem do rakve svobody Internetu.
2. Důvody technické. Nález, stejně jako zákon, je dílem informaticky na samé hranici tuposti negramotných právníků. Znepokojující je už to, že operují s pojmem webová/internetová stránka, aniž by se pokusili definovat, o co se jedná, a aniž by jim někdo řekl, že internetová stránka není dávno identická s pojmem doménové jméno (to, ostatně, striktně vzato, ani nikdy nebyla), ale může jí být kus javascriptového kodu, kontejner, do kterého se obsah načte odjinud (AJAX, Flash, javový applet… – hazardně hrát se dnes dá nejrůznějšími způsoby), nebo dokonce jen URL s prefixem (schematem) data:. Není zřejmé, co se má blokovat, a kdybychom se řídili methodickým doporučením ministerstva, zablokovali bychom spolu se stránkou mj. i maily a FTP účty, pokud by s hazardní hrou sdílely identické doménové jméno. Blokovat internetovou stránku přitom není to samé jako blokovat stránku webovou, protože existují kupř. i stránky gopherové. Pokud je zákon takto nejasný, nemá v právním státě nárok na existenci.
3. Důvody praktické. Jak vysvětleno, methodické doporučení ministerstva je neaplikovatelné, protože jím bude blokován legální obsah. Přitom však neexistuje žádný způsob, jak nelegální stránku v souladu se zákonem zablokovat. Představme si, že hazardní hra bude provozována na adrese https://www.domena.cz/hazardni-hra/. Protože přenos je chráněn SSL/TLS, poskytovatel připojení neví a nemá jak zjistit, že zákazníkův browser chce právě na tuto stránku, dozví se IP adresu a číslo portu, avšak identická IP adresa přitom může být užívána naprosto legální stránkou https://www.domena.cz/legalni-obsah/ spravovanou jiným, svému poskytovateli služeb internetového připojení tržby generujícím zákazníkem. Zákon je tedy nejen nejasný, ale povinnost jím uložená je materiálně nesplnitelná.
4. Důvody právní. Všichni ti, kteří jsou blokováním dotčeni, tedy nejen provozovatelé hry, ale i uživatelé neprávem zablokovaných e-mailových účtů nebo stránek, musejí mít v právním státě právo na účinný opravný prostředek a na soudní ochranu. S ničím takovým arci zákon nepočítá, tyto osoby se budou horko-těžko domáhat postavení účastníků řízení a i když se ho domůžou, neexistuje mechanismus, jak dosáhnout neprodleného zrušení neoprávněné blokace; vše běží ve lhůtách týdnů a měsíců, přesně podle správního řádu. A ministerstvo je přitom oprávněno dát na seznam klidně www.google.cz, bude-li mít pocit, že je někde na této doméně provozována nelegální sázková hra.
Jak předesláno, touha regulovat Internet je silná a česká vláda není sama ve snaze toto medium ovládnout. Zjištění, že Ústavní soud nebude tím, kde by se jí postavil do cesty, byť v daném případě spíše než z principiálních důvodů z pohodlnosti a neochoty o problému se něco dozvědět, je minimálně pro nás dosti zneklidňující.

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.