Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Ústavní soud, pro nás překvapivě, ve středu vyhlášeným nálezem zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení censury Internetu, tedy povinnosti poskytovatelů připojení znemožnit svým zákazníkům přístup ke stránkám, na nichž se provozují nelegální hazardní hry.

Odůvodnění nálezu pokládáme za zcela povrchní: Ústavní soud vůbec nepochopil, v čem je problém, anebo, řečeno s PhDr. Faustem, v čem je jádro pudla.
Důvody, proč přistoupit k senátory požadované derogaci, můžeme rozdělit do čtyř skupin:
1. Důvody ideologické. Listina základních práv a svobod, arciže pod vlivem zkušeností s předchozím režimem, výslovně zakazuje censuru. Blokování hazardu není censurou v pravém slova smyslu, neboť za tu se tradičně považuje toliko státní dozor nad šířením politicky relevantních textů, avšak mohlo by se stát spouštěcím mechanismem, který by vedl k vykastrování Internetu jako svobodného media do čínské podoby státního intranetu; jakkoli bychom asi mezi zákonodárci nalezli nadpoloviční shodu, že tyhlety počítače a internety by se měly všechny zakázat, minimálně pokud jde o svobodu šířit podvratné, momentálním nositelům moci nepříznivé názory, taková změna je jednorázově nemyslitelná a bude-li k ní přistoupeno, stane se tak po krocích – a ať chceme nebo ne, povinné blokování hazardu je prvním z nich, prvním malým hřebíčkem do rakve svobody Internetu.
2. Důvody technické. Nález, stejně jako zákon, je dílem informaticky na samé hranici tuposti negramotných právníků. Znepokojující je už to, že operují s pojmem webová/internetová stránka, aniž by se pokusili definovat, o co se jedná, a aniž by jim někdo řekl, že internetová stránka není dávno identická s pojmem doménové jméno (to, ostatně, striktně vzato, ani nikdy nebyla), ale může jí být kus javascriptového kodu, kontejner, do kterého se obsah načte odjinud (AJAX, Flash, javový applet… – hazardně hrát se dnes dá nejrůznějšími způsoby), nebo dokonce jen URL s prefixem (schematem) data:. Není zřejmé, co se má blokovat, a kdybychom se řídili methodickým doporučením ministerstva, zablokovali bychom spolu se stránkou mj. i maily a FTP účty, pokud by s hazardní hrou sdílely identické doménové jméno. Blokovat internetovou stránku přitom není to samé jako blokovat stránku webovou, protože existují kupř. i stránky gopherové. Pokud je zákon takto nejasný, nemá v právním státě nárok na existenci.
3. Důvody praktické. Jak vysvětleno, methodické doporučení ministerstva je neaplikovatelné, protože jím bude blokován legální obsah. Přitom však neexistuje žádný způsob, jak nelegální stránku v souladu se zákonem zablokovat. Představme si, že hazardní hra bude provozována na adrese https://www.domena.cz/hazardni-hra/. Protože přenos je chráněn SSL/TLS, poskytovatel připojení neví a nemá jak zjistit, že zákazníkův browser chce právě na tuto stránku, dozví se IP adresu a číslo portu, avšak identická IP adresa přitom může být užívána naprosto legální stránkou https://www.domena.cz/legalni-obsah/ spravovanou jiným, svému poskytovateli služeb internetového připojení tržby generujícím zákazníkem. Zákon je tedy nejen nejasný, ale povinnost jím uložená je materiálně nesplnitelná.
4. Důvody právní. Všichni ti, kteří jsou blokováním dotčeni, tedy nejen provozovatelé hry, ale i uživatelé neprávem zablokovaných e-mailových účtů nebo stránek, musejí mít v právním státě právo na účinný opravný prostředek a na soudní ochranu. S ničím takovým arci zákon nepočítá, tyto osoby se budou horko-těžko domáhat postavení účastníků řízení a i když se ho domůžou, neexistuje mechanismus, jak dosáhnout neprodleného zrušení neoprávněné blokace; vše běží ve lhůtách týdnů a měsíců, přesně podle správního řádu. A ministerstvo je přitom oprávněno dát na seznam klidně www.google.cz, bude-li mít pocit, že je někde na této doméně provozována nelegální sázková hra.
Jak předesláno, touha regulovat Internet je silná a česká vláda není sama ve snaze toto medium ovládnout. Zjištění, že Ústavní soud nebude tím, kde by se jí postavil do cesty, byť v daném případě spíše než z principiálních důvodů z pohodlnosti a neochoty o problému se něco dozvědět, je minimálně pro nás dosti zneklidňující.
19 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4646

Minulý týden odvysílala Česká televise dokument Rino – přiběh špiona, pojednávající o Karlu Köcherovi, českém komunistickém rozvědčíkovi, kterému se podařilo proniknout do CIA. Devadesátiminutová stopáž dovolila režišérovi Jakubu Wagnerovi zařadit do filmu vedle povinné rekapitulace Köcherova života několik nových, cenných informací a pasáží, pocházejících vesměs z odtajněných částí svazku špiona a jeho manželky Hany, krycím jménem Adrid.

Samotný exšpion nebyl prý s výsledkem spokojen, protože v něm jeho postava vychází nelibě, ba téměř odpudivě. To však není vina tvůrců, ale samotného Köchera, a volby, kterou v životě učinil. Špion, který dlouhodobě působí v cizím prostředí a poté je prozrazen, ztrácí sociální kontakty jak v zemi, ze které přišel, tak ve svém novém působišti, a to bez ohledu na to, díváme-li se na jednu stranu jako na ztělesněné Dobro a na druhou jako na Zlo, nebo vidíme situaci spíše symetricky.

Z filmu je patrné, jak velice se Köcher vzpíral, jestliže z něj čeští komunisté chtěli udělat druhého Pavla Minaříka, a nakolik usiloval o návrat do USA. Tam a jedině tam měl zázemí, a minimálně jeho manželka i příslib slušné kariery. Když byl poté prozrazen, uvězněn a vyměněn, a komunistická moc zakrátko poté padla, byl jeho osud zpečetěn: v České republice o něj nikdo nestojí, protože přes všechnu akademickou odbornost, kterou v Americe získal, je nedůvěryhodnou osobou, člověkem, který už jednou zradil, jelcinovské Rusko o jeho služby zájem nemělo a do USA, odkud byl vydán výměnou za disidenta Anatolije Ščaranského, se s pravděpodobností hraničící s jistotou už nikdy ani nepodívá.

Nechávám úvaze laskavého čtenáře, zda bude Karla Köchera odsuzovat nebo s ním soucítit: rozhodně je to zajímavý osud, s nímž má smysl se seznámit. Na iVysílání bude pořad vystaven do 22. února 2017.

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3648

Thema policejní provokace bývá na tomto blogu častým hostem; byli jsme ostatně první, kdo upozornil na ústavněprávní konotace nasazení agentů Petra a Roberta při Operaci Fénix. Hlavní líčení se arci nevyvíjí ve prospěch obžalovaných, rozhodujícím organisátorem chystaného útoku na vlak se podle odposlechů jeví být vůdce anarchistické skupiny Petr Sova a nikoli provokatéři Petr s Robertem. Faktem však je, že presentovány jsou pouze odposlechy policií předem pečlivě vybrané a dle tvrzení obhajoby dokonce i sestříhané, s konečnými soudy proto vyčkejme.

O podobném případu referuje lobbistický server Česká justice: policisté potřebovali získat na muže, který intimoval svým známým myšlenku na vraždu své manželky, usvědčující důkaz, a tak mu přes prostředníka podstrčili SIM kartu s kontaktem na údajného nájemného vraha (proč nestačilo samotné vrahovo číslo, server nevysvětluje). Za to, že na ono číslo poslal prázdnou SMS, byl muž stíhán, a i když jej Vrchní soud v Praze pravomocně zprostil obžaloby, bylo v jeho neprospěch podáno dovolání.

Nám nezbývá než zopakovat, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípustnou provokací, vstoupí-li orgány činné v trestním řízení do skutkového děje tak, že způsobí trestnost prověřovaného jednání, tedy, v daném případě, dodají-li pachateli kontakt na vraha, a popřát dovolateli hodně štěstí u Nejvyššího soudu.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2933

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:

  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.

Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5928

Ve zvláštní, ba ominosní juxtaposici sešly se téměř ten samý den dvě zprávy týkající se Číny: čínský komunistický režim má v plánu zavést počínaje rokem 2020 ve velkém systém sociálních kreditů (o systému česky např. zde), a úvěrová společnost Home Credit chystá, s využitím čínské zkušenosti, hodnocení bonity žadatele o úvěr podle toho, jaké kontakty má onen v mobilu.

Že by nás před takovou invasí do soukromí ochránil Úřad pro ochranu osobních údajů, je utopie: tento úřad nás dosud ochránil toliko před možností kontrolovat veřejnou moc, a před příliš vysoko vysunutou kamerou v Google Street View, nic jiného nevykonal a ničeho jiného není schopen. Lustrace jistě bude dobrovolná, kdo spotřebitelský úvěr nechce, data poskytnout nemusí.

Říkám si, jak dlouho bude trvat, než Česká republika převezme čínské know-how i v oné druhé, zlověstnější a méně dobrovolné variantě, a jaké to bude, když každý dostane podle míry své loyality k establishmentu bodové hodnocení. Jistě tam budou nejen malusy, ale i bonusy: udal souseda za čadící komín, +1 bod, objevil účtenku, která neprošla systémem EET, +2 body, iniciativně poskytl trestním orgánům informace nad rámec zákonné povinnosti, +5 bodů, odhalil daňový únik nebo pirátský software u svého zaměstnavatele, +10 bodů.

Nevím, kdy to přijde, ale jsem si celkem jist, že se to stane, protože Česká republika je pro podobné experimenty ideálním prostředím. Kdesi jsem četl, že po euforii Pražského jara si lidé říkali, jak proti nám Rusové nic nezmůžou a jak jim společnými silami ukážeme svůj charakter, a neuplynul rok a naši hrdinové chodili k prověrkovým komisím, kde se káli a proklamovali věrnost komunistické straně a Sovětskému svazu, za jehož bratrskou internacionální pomoc před komisí ostentativně projevovali vděčnost.

Ale zároveň si říkám, že systém se za čas může ukázat neefektivním, v důsledku typické české závisti. Představme si, že rodina žije příkladně, zdobí okna vlaječkami EU, své děti vychovává v dokonale multikulturalistickém a genderově vyváženém duchu, všechny dluhy včas a řádně splácí, takže rating stoupá a stoupá, až dosáhne prahové hodnoty, kdy se dostaví první privilegium, např. právo koupit si lepší automobil nebo poslat dítě na studia do zahraničí, řekněme do Číny. Jenže co udělají jejich sousedi, kteří na kýženou metu zatím nedosáhli? Samozřejmě, že se na povýšence zaměří a budou je udávat za každou drobnost. A protože nikdo není, jak známo, dokonalý, některá udání budou důvodná, a ratingy se vyrovnají: za udání bonusy, za zjištěné nedostatky malusy. Výsledkem tedy bude, že se hodnocení postupně v průměru srovná: nikdo zvlášť nevynikne, všichni na tom budeme víceméně stejně, tak, jak to má v plebejsky orientované společnosti být.

PS: Ač se to nezdá, tento post není o ochraně osobních údajů. Je o svobodě, a o tom, jak snadné je o ni přijít. Věřím, že mezi mými čtenáři jsou ještě takoví, kteří si své svobody dokáží vážit a za její zachování bojují, třebas to bylo za cenu už dnes udělovaného, celoživotního malusu.

154 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 15905