Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Ten název je trochu nešťastný, an onen zákon nepraví, že má být na průčelí budovy ministerstva financí vytesáno do mramoru sdělení o zásluhách Andreje Babiše o stát, nicméně vžil se a přijměme ho s tím, že námi zmíněný zákon se bude muset jmenovat např. lex Babiš II; ostatně ani lex Schwarzenberg není zákonem shora zmíněného druhu.

Krátce před Vánocemi president Zeman lex Babiš vetoval, což političtí komentátoři vesměs glosovali jako projev stmelování nadcházející předvolební koalice Hrad-Agrofert.

Domníváme se, že nepřiléhavě.

Lex Babiš (ve finální, vetované podobě zde) je totiž formulován velice nešťastným způsobem a některé jeho části stěží mohou obstát v testu ústavnosti. A ačkoli úkolem presidenta republiky není přezkum zákonů z tohoto hlediska, nelze mít presidentovi za zlé, jestliže tímto způsobem na zákon podobné úrovně reaguje; což arci nemění nic na našem setrvalém názoru, že president by právo legislativního veta mít neměl, resp. měl by mít nejvýše právo vybrat si barvu stuhy na věnci, který na pokyn a se souhlasem vlády v určitém místě položí.

Zpět k novele zákona o střetu zájmů. Deficit ústavnosti oné horkou jehlou ušité předlohy vidíme ve dvou aspektech. Za prvé v tom, že členu vlády je zakazováno nikoli pouze provozovat televisní a rozhlasové vysílání, což by se snad dalo – napínajíc přitom ovšem ústavu jako dědečkovy sváteční šle – odůvodnit tím, že kmitočtová pásma jsou z technické podstaty věci omezeným aktivem, jehož rozdělování podléhá regulaci, avšak rovněž vydávat periodický tisk (§ 4a). Proč jen periodický a proč ne i internetové zpravodajské zdroje, jež jsou dnes již přinejmenším stejně důležité jako tištěné noviny, je nejasné, a rozhodně takovou restrikci nelze uvést do souladu s ústavně garantovaným právem každého, i ministra, rozšiřovat informace. Domníváme se proto, že novela je v této části protiústavní, vlastnictví vydavatelství periodického tisku je základním právem, jež nelze upírat nikomu, ani členu vlády, případně jinému veřejnému funkcionáři, na něhož ustanovení § 4a zákona rovněž dopadá.

Druhým problémem jsou omezení vyplývající z § 4b a § 4c novelisovaného zákona, tedy zákaz, aby obchodní společnosti, ve kterých má člen vlády podíl nejméně 25 %, mohly soutěžit ve veřejných soutěžích a pobírat dotace a investiční pobídky. Zákon je konstruován tak, že postihována je samotná obchodní společnost, čímž se znehodnocuje její majetek a má-li společnost více společníků, vzniká jim vůči ministru v důsledku znehodnocení nárok na náhradu škody. To je značně nešťastné řešení, neboť střet zájmu musí být řešen k újmě toho, kdo střet způsobil, nikoli k újmě jiných, jimž vůči tomuto delikventu vzniká, fakticky ovšem často nevymahatelný, civilní odškodňovací nárok.

Nemyslíme si, že ministrem vlastněný nebo spoluvlastněný podnik by měl mít právo pobírat dotace nebo soutěžit o veřejnou zakázku, ale tento zákaz musí být formulován v podobě jasného zákazu majetek podobného druhu vlastnit nebo ovládat; nebyli bychom proti taxativnímu vymezení majetku, který člen vlády může vlastnit, např. jen nemovitý majetek, hotovost a produkty finančního trhu.

Problematické je arci i ustanovení § 3 odst. 1: Veřejný funkcionář je povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. Osobním zájmem se pro účely tohoto zákona rozumí takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu; to neplatí, jde-li jinak o prospěch nebo zájem obecně zřejmý ve vztahu k neomezenému okruhu adresátů.

Samotné ustanovení je v pořádku, avšak není dostatečně určité; opět, daleko lepší by byl generální zákaz vlastnit průmyslový majetek, protože při extensivním výkladu je takovým zakázaným jednáním třeba i podpis rozhodnutí o rozkladu, jímž je konkurentu ministrovy právnické osoby ukládána sankce.

Zda bude naše výhrady sdílet i Ústavní soud, ke kterému tento zákon, bude-li veto podle předpokladů přehlasováno, dorazí, ukáží příští měsíce.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3658

Radovan Krejčíř, bez konkurence největší tuzemský gangster několika posledních desetiletí – a jeden z mála, kteří se ve své branži prosadili mezinárodně – vymyslel kdysi geniální plán. Na státem vlastněnou společnost ČEPRO, a. s., podal smyšlenou žalobu-návrh na vydání platebního rozkazu, znějící na 348 milionů korun s příslušenstvím, a prostřednictvím svého spolupracovníka zajistil, že pracovnice, která v ČEPRu chodila na poštu, všechny obsílky, které se této věci týkaly, předala místo podatelně onomu spolupracovníkovi – a svému, arci než dočasnému, milenci.

Kinematograficky zpracováno je to ve filmu Gangster Ka (2015), kterýžto vám ku zhlédnutí spíše nedoporučuji, právně daleko podstatnější je, co se s platebním rozkazem dělo dál. Obecné soudy logicky usoudily, že za svůj zlý osud si ČEPRO může samo a škodu nechť vymáhá po oné zamilované dámě; jistě, aby ji splatila, patrně by musela začít vydělávat ve svrchní juře, ale to soudy, a dodejme, že zcela v souladu se zákonem, nezajímalo.

Na pomoc přišel soud ústavní, který velkoryse přehlédl, že stěžovatelka nevyčerpala dostupné prostředky procesní obrany, resp. nevyčerpala ani ten první, odpor proti platebnímu rozkazu, a judikoval, že napadený platební rozkaz neměl být vydán.

Jsem možná formalistou, ale domnívám se, že Ústavní soud tak porušil základní pravidlo právního státu, rovnost před zákonem, a jeho nález řadím mezi pět nejhorších a nejhanebnějších rozhodnutí, které tento soud v celé své historii vydal: pokud vinou vlastního zaměstnance nevyčerpám opravný prostředek, jímž disponuji, nemohu jít k Ústavnímu soudu, a není rozhodné, jsem-li OSVČ na hranici úpadku nebo nejbohatší státní akciovka v zemi.

Na tento dávný nález, v němž Ústavní soud de facto judikoval, že procesní právo platí pro každého jinak, jsem si vzpomněl nad nálezem dnes vyhlášeným, ve kterém třetí senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem tvrdí, že fikci náhradního doručení nelze uplatnit v případě, že jde o usnesení, jímž je přeměněna podmínka, resp. vysloveno, že se podmíněně odsouzený neosvědčil. Trestní řád přitom taxativně vypočítává případy, kdy je fikce náhradního doručení vyloučena, a tato situace, stejně jako mnohé jiné, do této kategorie nespadá.

Vadí mi, stejně jako u dávného nálezu Krejčíř v. ČEPRO, zjevná účelovost v chápání práva. Samozřejmě, že rozhodnutí, na jehož základě má být odsouzený poslán do vězení, je tak důležité, že je unfair doručovat mu jakkoli jinak než fakticky, nefiktivně, ale totéž se přece děje denně ve spoustě jiných případů, v trestních i civilních věcech. Žádné soudní rozhodnutí není tak nedůležité, aby bylo možné jeho doručení fingovat, protože povinností státu je zajistit, že procesní korespondence se bude skutečně doručovat, bez jakýchkoli výjimek.

Jestliže Ústavní soud nemá odvahu, aby to jasně proklamoval, povede to jen k rozmělňování práva a k arbitrárnímu rozlišování, která zásilka je pro adresáta natolik důležitá, že má právo ji skutečně obdržet, a která je podružná a klidně může být doručena fiktivně. Pravidla pro toto rozlišování daná trestním řádem jsou evidentně vadná, avšak to nespravíme tím, že je budeme takto kasuisticky opravovat, ale že prostě necháme v plenu prohlásit fikci náhradního doručení za protiústavní, neboť takovou zkrátka a dobře je.

13 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5794

Když jsem před několika týdny přešel na novou versi Fedory (=distribuce Linuxu), přestal mi – dočasně, jak doufám, leč poměrně persistentně – fungovat spamový filtr na emaily. Dozvěděl jsem se tak, proti své vůli, jsa, žel, držitelem zákaznické karty České pošty, s. p., a tedy předmětem proudu jejích spamovacích nabídek, že si mohu balík, jejž by se kdokoli z odvážných mužů a žen podjal prostřednictvím této mi zaslat, vyzvednout přímo na depu, příjezdu neb příchodu personálu k tomu určeného, na to najatého a za to patrně i více či méně placeného nevyčkávaje.

Ne, nepatřím k zoufalcům, kteří by řečené odvážné muže a ženy podporovali v rozhodnutí služeb České pošty využívat, nemusejí-li, dokonce se domnívám, že kdyby se kdo takový našel, padl by u mne v podezření z mozkové slabosti a byl by následně z mé strany podrobován bedlivému zkoumání, zda příznaky přetrvávají, nicméně nápad mne zaujal po právní stránce, totiž sub specie slevy, na kterou bych měl za těchto okolností nárok.

Možnost, že objednanou službu včas neobdržím, a zčásti ji proto nahradím svépomocí, je obecně spíše neobvyklá: v restauracích nebýváme vyzváni, abychom, nechtějíce dále čekat, navštívili kuchyň a pokrm si sami z připravených polotovarů dokončili, obchody nábytkem nám ani pod vlivem notného prodlení s dodávkou nenabízejí pilu, zakázková zhotovna oděvů nám rovněž, jsouc vytížena objednávkami zákazníků, kteří se umístili v pořadí před námi, neposkytuje možnost oblek na šicím stroji finalisovat, a stejně tak jsem se nesetkal s případem, že by advokátní kancelář, v časové tísni, nabídla klientovi možnost žalobu si sepsat s tím, že ji po uhrazení příslušné odměny za něj podá.

Všichni si totiž uvědomují, že přenést část služby na objednatele je vadou plnění, za něž by musela poskytnout slevu, nejde o bonus, který se onen státní podnik neostýchá dokonce chlubit. Jen Česká pošta ne – ta je, obávám se, nejen v tomto nevratně a neřešitelně jiná.

28 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 7214

Na úvod ten rozhovor Zuzany Vlasaté v Deníku Referendum obsahuje jednu dobrou zprávu: Věra Nováková, autorka trestního oznámení na Martina Konvičku a jedna z předních bojovnic proti svobodě slova v České republice, již není státní zástupkyní. Okolnosti její resignace širší veřejnosti známy nejsou; nestřízlivé by bylo předpokládat, že jí byla nadřízenými intimována informace, že aktivismus se s úřadem státního zástupce neslučuje, realističtější je myslet si, že odstoupila, protože pocítila své pracovní povinnosti jako příliš svazující pro to, čemu by se chtěla věnovat naplno, tedy aktivismu a udávání.

Interview je pozoruhodné tím, že není strukturováno do otázek a odpovědí, ale je jakýmsi paralelním proudem konvergentních a proplétajících se názorů tazatelky a tázané. Např. věta Zdá se totiž, se si uživatelé sociálních sítí zdaleka neuvědomují závažnost svých výroků a neustále je zaměňují se svobodou projevu, není součástí odpovědi, nýbrž překvapivě otázky; odpověď je pak pouhou afirmací, vyslovením souhlasu s řečeným.

Rozhovor je pozoruhodný a rozhodně si ho přečtěte. Obě dámy jsou viditelně šťastné, jak se v České republice daří omezovat právo na demokratickou diskusi, aniž by si thematisovaný fakt, že Tomáš Ortel v jakési soutěži vyhrál druhou cenu bez toho, že by uměl zpívat, jen protestní silou svých textů, promítly do formy poznatku, že je-li tomu tak, musejí být už lidé naštvaní skoro stejně, jako byli v 80. letech.

A protože patří k dobré tradici tohoto blogu udělit tu-a-tam příležitostnou cenu, činíme tak i nyní a dekorujeme Zuzanu Vlasatou, autorku rozhovoru, mimořádnou Cenou žurnalistické kvality Jaroslava Kojzara. Blahopřejeme!

27 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6703

Ten Langáškův judikát jsem shodou okolností četl v létě, když byl nový, v souvislosti s vytvořením svého archivu úřední desky rozhodnutí NSS. Nyní, téměř po půl roce, si jej povšimli na Novinkách a s určitou mírou pro žurnalisty symptomtické prostoduchosti jej tam reflektují.