Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Úvahy a komentáře

Jak si povšiml na sociálních sítích Marek Antoš, z námi nastíněných tří možností byla správně čtvrtá: Ústavní soud sám sobě navrhl zrušení dvou ustanovení zákona o Ústavním soudu s cílem odebrat ústavním soudcům přestupkovou imunitu. Jistě si vyhoví, osobně si také vždy vyhovím, když si něco navrhnu, ale vzniká otázka, zda tím Ústavní soud nepřekročí Rubikon ústavnosti, neboť dosud tvrdil, že zákon o Ústavním soudu, ač nemá formu zákona ústavního, nemůže být předmětem přezkumu ústavnosti, odkazuje přitom na čl. 88 odst. 2 Ústavy, kde se vázanost Ústavního soudu zákonem o něm zakotvuje výslovně.

Náš názor je arci dlouhodobě odlišný, domníváme se, že Ústavou předpokládaná vázanost má procesní, nikoli materiální dosah, a případný nesoulad zákona o Ústavním soudu s ústavním řádem je tímto soudem přezkoumatelný.

Vlastností dobré parodie je, že ji lze jen s velkými obtížemi odlišit od skutečnosti: vynikajícím parodickým serverem je např. Infobaden News, kde musíte nad některými texty opravdu dlouho přemýšlet, abyste se ujistili, že nejde o realitu, zejména jsou-li vám servírovány po sociální síti, maskovány zkracovačem.

Dobrou právní parodií je také tento fake návrh zákona o vyvlastnění (ve skutečnosti ovšem propadnutí – vyvlastňuje se za náhradu) majetku Zdeňka Bakaly. Málem jsem se nachytal, ale je mi jasné, že jde o pouhou akci příznivců schwarzenberských knížat, kteří skutečně originálním, vtipným způsobem přenesli to, co obsahuje lex Schwarzenberg, do současné reality.
Jsem nadšen a tleskám: takto se má dělat demokratická osvěta!

Pěkný rozhovor poskytl lobbistickému serveru Česká justice předseda Nejvyššího správního soudu (NSS) Josef Baxa. Tomu patří hlavní díl zásluhy na tom, že z výrazně podprůměrného, podivnými postavami české justice naplněného soudcovského sboru dokázal během deseti let vytvořit nejprestižnější a nejkvalitnější soud v zemi – žel, nikoli však úroveň udržet: zejména po odchodu V. Šimíčka, M. Tomkové a K. Šimáčkové k Ústavnímu soudu šla kvalita rozhodování NSS rapidně dolů, takže v současné době můžeme konstatovat, že NSS rozhoduje v průměru stejně špatně, a často i hůř, než krajské soudy. Příkladů netřeba, píšeme o nich pravidelně i na tomto blogu.

Jakémukoli zamyšlení nad stavem justice a její budoucností musí předcházet úvaha o tom, jaká bude v dalších letech povaha samotné společnosti a politického režimu v této zemi. Nejsem optimistou, a tak jako jsem před nějakými sedmi-osmi lety odhadl, že nastupuje éra populistů – aniž bych si byl arci uměl představit, že míra tuposti místní populace dovede na výsluní někoho tak odporného, jako je Andrej Babiš – nyní tvrdím, že demokracie v této zemi skončila a někde v horizontu pěti až patnácti let bude režim vystřídán další diktaturou, možná totalitní, možná nikoli, nejpravděpodobněji novým satrapským státem politicky plně závislým na ruském imperiu.

Ve světle toho jsou veškeré úvahy o budoucnosti justice hypothetické: diktatura potřebuje jinou justici než demokratický stát, přičemž to, co v této zemi máme, má i nyní daleko blíž k justici totalitní než demokratické.

Přesto se můžeme, pro vlastní potěšení, pokusit v několika odstavcích nastínit představu toho, co by se mělo v justici změnit, aby sloužila občanům a nikoli primárně jen sobě samé.

Především by se musel zcela vyměnit její personál: podmínkou výkonu soudcovské funkce by bylo, že nový soudce doposud nikdy jako soudce, případně státní zástupce nepůsobil. To je sine qua non jakékoli změny k lepšímu.

Dále by bylo nutné radikálně snížit zatížení soudů agendou, civilní i trestní. Stát by měl soukromé dluhy uznávat, nikoli však – s určitými výjimkami, jako jsou dluhy na výživném – vymáhat: místo exekutorské mafie by měly nastoupit registry klientských informací, s tím, že kdokoli by měl v registru negativní záznam, musel by počítat s tím, že mu nikde nejen nepůjčí, ale ani na úvěr nedodají např. elektřinu nebo plyn: vše by musel hradit zálohově. Dluh by musel přestat být výhodnou komoditou a naopak by se stal důkazem selhání věřitele a jeho odhadu.

V oblasti trestního práva by většinu případů vyřešila možnost dohody o vině a trestu se státním zástupcem, kterou by soud pouze, nebyla-li by excesivní, schválil. Soudily by se tak pouze nejzávažnější (hrdelní) zločiny, a to bez výjimky před porotními soudy, a dále ty kausy, kde pachatel tvrdí, že obvinění je nedůvodné a může se obhájit, a proto na dohodu nepřistoupil.

Systém dokazování by měl být privatisován a jako použitelný důkaz by mělo platit místopřísežné prohlášení svědka, učiněné např. před notářem. Křížový výslech v současné podobě by měl být veden pouze ve zmíněných nejzávažnějších případech a tam, kde na něm strany trvají. Za křivou výpověď a křivé obvinění by měly hrozit přísné tresty, a ty by se měly ukládat, neměl by to být, tak jako nyní, papírový čert.

V oblasti legislativy vládne stav neomezené víry v regulaci, touha po právních předpisech vypracovaných do tak minuciosních detailů, že postačí předložit kausu subsumpčnímu mechanismu justice a ta jakékoli nepravosti zabrání. To je arci hluboký, koncepční omyl. Jak ukazuje vývoj korupce a jejích technik, zločinec bude vždy o krok, nebo spíš o dva kroky, před zákonem; efektivní je naopak relativně málo obsáhlý korpus psaného práva, jehož aplikace se dokáže přizpůsobovat potřebám jednak tím, že soudce bude moci rozhodovat s větší volností co do požadavku spravedlnosti, jednak precedenčním působením judikatury, která je závazná a není pro soudce jen možným vodítkem, které mohou a nemusejí respektovat – a když se vám to nelíbí, tak si podejte odvolání/dovolání/ústavní stížnost.

Co je vůbec nejdůležitější, bylo by potřeba změnit pohled lidí na stát. Ten je momentálně vnímán jako stále vlezlejší a obtížnější monstrum, které občana především špehuje a buseruje, a pod stále absurdnějšími záminkami omezuje jeho práva, místo aby ho chránilo. Stát není služebníkem, ale pánem, a to platí i pro justici, která by se musela stát symbolem hodnot, ze kterých stát vyrůstá a na kterých spočívá; takto řečeno to snad zní jako frase, ale je to velmi důležitá věc: když se zeptáte průměrného občana, co se mu vybaví při vyslovení slova soudce, stěží uslyšíte spravedlnost, slušnost a morálka. Naopak se dozvíte něco o rodinkaření, korupci, mocenské aroganci a zvůli, ne-li přímo o justiční mafii. Dokud se toto nezmění, nepohnou se věci v české justici k lepšímu, a jak poznamenána shora, na změnu už zřejmě ani nebude čas. Demokracie skončila, zapomeňte.

Nepřekvapivě odmítl Ústavní soud i další ústavní stížnost týkající se průtahů v řízení o mé správní žalobě, kde se od června loňského roku nic neděje. Soudci zpravodaji Jaromíru Jirsovi by patrně měli přidělit služební brýle, protože z odůvodnění je zřejmé, že není schopen přečíst si to, co jasně stojí v Listině základních práv a svobod, totiž že každý má právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, a subsumovat pod zbytečné průtahy více než roční nečinnost soudu nedokáže jen osoba s vážnou poruchou kognitivních funkcí, neboli, vyjádřeno jazykem méně kognitivně nadaného obyvatelstva (záměrně neříkám čtenářů, neboť mám za to, že takoví jedinci se mezi mým váženým čtenářstvem ani nevyskytují), blbec.

Jsa patrně posledním Čechem, který se ještě nevyjádřil k ústavní dimense bez nejmenších pochyb dosahující události, při níž v Brně vyhodili z hospody U proutníka (ne, opravuji, to jsem si popletl s mluvčí tamního hejtmanství) dva regionální levicové politiky, jednoho místního a druhého, jenž za tím účelem přicestoval z daleké Prahy, pochybení spěšně napravuji.

Jak jsme kdysi vzpomínali v souvislosti s Konservativní stranou, jíž jsem tehdy byl údem, o problematice veřejného fackování s politickým podtextem psal již Jaroslav Hašek v dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona, kde vzpomíná, jak se stranická delegace vypravila na schůzi partaje znepřátelené kamsi do Nuslí, a když tam Hašek dostal slovo a hned úvodem si postěžoval, že zatímco jeho předřečník byl přivítán halasným aplausem, před jeho vystoupením vládne ticho, dál už ho neposlouchali, celá delegace dostala společně a nerozdílně přes hubu a poté, vyhozena ze sálu, vzájemně se podpírajíc a ubezpečujíc, že morální vítězství je na její straně, odebrala se zpět na Vinohrady.

Dle dostupných zpráv v případě Matěje Hollana a Matěje Stropnického na facky nedošlo, ty se nad Starobrněnskou vznášely toliko jako virtuální hrozba v případě neuposlechnutí dobře míněné rady, consilii (urychleného) abeundi.

Jakkoli uznáváme, že zřejmě došlo k přestupku proti občanskému soužití, nemůžeme odhlédnout od skutečnosti, že vyhození z hospody je v našem kulturním milieu tradičním, starobylým institutem: koho nikdy nevyhodili z hospody, kdo se tam nikdy nepopral a kdo nebyl nikdy uhozen do hlavy židlí nebo jiným kusem hospodského nábytku, jako by ani nebyl Čechem. Proto odmítáme vykládat událost v jejím transcendentním přesahu do popření ústavně zaručeného práva na svobodu politického přesvědčení, spokojivše se s konstatací, že v hospodách platí obyčejové právo, ius tabernæ, jež je starší než to ústavní.